Jdi na obsah Jdi na menu
 


Chladný jako led

8. 3. 2012

Chladný jako led

 

„No tak tomu fakt říkám pech, dorazím a už mám na krku takový štěně. Řekl bych, že ses ani nepokusil, porušit nějaké pravidlo, že. Taková otrava, ale mohl jsem dopadnout hůř,“ pokrčí kluk rameny a z kapsy vytáhne krabičku cigaret, hned si zapálí. Odejdu ze směru větru, nehledě na to, že se mi z kouře zvedá kufr, jako astmatik ho nesnesu.

„Nejsi ty nějaká citlivka? To jsem to chytl. Jinak jsem Erik Keitoshi,“ podá mi ruku. Ze zdvořilosti ji stisknu a neodpovím. Erik jen pokrčí rameny a víc si mě nevšímá. Začne se bavit s klukem Iris. Nemíním tu čekat do skonání světa a vyrazím s brány. Jen doufám, že bude chodit do jiné třídy. Musel bych se za něj stydět. Pomalu se loudám domů, je mi jasné, že tátovi nesmím říct ani slovo, jinak nastane peklo. Hodlám být od toho zmetka, co nejdál, řetěz neřetěz. Naschvál to beru pěšími stezkami, kam na motorce nemůže a za chvíli jsem doma. Pozdravím mámu a zajdu do svého pokoje, kde se převleču, pak se vrátím do kuchyně.

„Tak jak bylo ve škole? Ještě si nikoho nenašel?“ usměje se na mě máma a postaví přede mě talíř s polévkou.

„Iris dnes dostala kluka,“ odpovím na první otázku, druhou ignoruji.

„A ty to asi nejsi, že? To je škoda,“ povzdechne si máma.

„To ano, mám ji hodně rád,“ kývnu a pustím se do oběda.

„Však se někdo pro tebe taky najde,“ chlácholivě se na mě usměje. Pokrčím rameny a začnu jíst. Fakt, že ten někdo se už našel a že mi nejde zrovna pod nos, pominu. Rozhodně se jí tímhle ‚úlovkem‘ nebudu chlubit.

„Otec jel na služební cestu, přijede za týden,“ oznámí mi a sedne si naproti mně. Ušklíbnu se, dobře vím, co se za ‚služebními cestami‘ skrývá. Máma nejspíš taky, ženské. Ale jsem rád, že je pryč, konečně nebude bít mamku. Já občas dostanu taky, nejednou se stalo, že do mě kopl. Mámě bych to nikdy nepřiznal. Po jídle si udělám úkoly a vyběhnu ven na hřiště. Zrovna se tam hraje fotbal, tak si sednu a dívám se na ně. Rád bych se přidal, kdybych jim stačil s dechem. Škoda no.

„Hej Adene, hledal tě Erik, kam jsi zmizel?“ dohoní mě Reid. Celý ztuhnu a zvednu se.

„Kdyby se po mě ptal, tak jsi mě neviděl a neznáš mě, jasné?“ zavrčím a rychle zmizím v parčíku. Co nejkratší cestou zamířím domů, tam to bude nejbezpečnější. Vejdu domů a vyběhnu do pokoje, kde se natáhnu s knihou na postel. Podle mě je to lepší odreagování než nějaké pofiderní hry na počítači. Jsem v půlce knihy, když do pokoje vejde máma a sedne si ke mně na postel.

„Adene, stalo se něco mezi tebou a otcem? Ke knihám se vracíš jen, když jsi nešťastný nebo v depresi. Navíc jsi mi neodpověděl na moji druhou otázku,“ zkusí to máma. Ztuhnu, zatraceně, dočista jsem zapomněl, že ve mně čte jako v knize.

„S otcem to nesouvisí, to spíš s tvojí otázkou, někdo se našel, ale není to holka,“ odpovím. Máma se na mě nešťastně podívá a chce něco říct, když se rozletí dveře.

„Rodino, jsem doma!“ ozve se rozjařený otec.

„Neříkala jsi, že je na služební cestě?“ otočím se na mámu.

„Měl být, asi mu milenka odřekla nebo dala kopačky a další si nenašel,“ odpoví trpce máma. Překvapeně se na ni podívám, tak přece to ví, no aspoň už mě nebude moct vydírat.

„Adene, ať se děje cokoliv, nikdy mu neříkej, že jsi spojen s klukem. Jeho od toho zrazuj, jak nejdéle to půjde, dobře víš, jak se staví ke svazku dvou mužů nebo žen. Neodmítej ho, neudělej tu samou chybu, jako jsem udělala já,“ podívá se na mě máma, pak si povzdechne, nasadí obvyklý výraz a jde pozdravit svého manžela. Zmateně se za ni dívám, je jasné, že přede mnou něco skrývá, jen by mě zajímalo co. Každopádně ona jeho nezná a doufám, že dlouho nepozná. Podívám se po pokoji a uklidím neviditelný bordel, otec to nemá rád, pak si způsobně sednu k oknu a čtu si. Nikomu nechybím, až do večeře na kterou mě zavolá mamka. Ze strany otce jsem ignorován. Jako ostatně vždycky. Najím se, pomůžu s úklidem a jdu spát, zítra jdu do školy, kdyby nebyl táta doma pokusil bych se s mamkou domluvit, ale takhle ani nepípnu.

 

Ráno vstanu celý rozlámaný z věčného převalování, obleču se a se snídaní v ruce zamířím do školy, čím je blíž, tím jdu pomaleji. Naštěstí na něho nenarazím a začnu se přezouvat.

„Kam jsi včera zmizel?“ opře se vedle mě něčí ruka. Ani se nemusím dívat kdo to je, ledový hlas, který mě zastudí po celé páteři, mluví za sebe.

„Nemyslím, že bys byl kadet na otázky a na odpovědi. Jinak řečeno, nemusí tě to zajímat,“ odseknu a věnuji se výběru učebnic do hodiny.

„Jsem tvůj snoubenec tak mám právo to vědět,“ zledovatí jeho hlas ještě víc. Otřesu se.

„Eh promiň, kdy že jsme se zasnoubili? Musel jsem být v bezvědomí, když si to nepamatuji,“ odseknu sarkasticky. Erikova ruka se vymrští a chytne mě za řetěz, který jde z mého obojku.

„Tohle mi dává právo o tobě říkat, že jsi můj snoubenec, pane Neznámý. Kde jsi včera byl?“ zavrčí Erik znovu.

„To se nikdo nedozví, jen já vím, kde jsem včera byl a s kým,“ ušklíbnu se a praštím ho po ruce, aby pustil moji část řetězu.

„Nikoho jiného než mě v posteli mít nebudeš, o to se postarám miláčku,“ zavrní Erik a skloní se ke mně.

„Jdi si ocucávat někoho jiného!“ vrazím mezi nás učebnice tak, aby mě nemohl políbit. Erik se jen usměje, chytne vrh učebnic a bez námahy je stlačí dolů, pak se ke mně skloní a než stačím uhnout, políbí mě přímo na rty. Jeho polibek mrazí jako kus ledu.

„Adene!“ ozve se zděšený hlas a nějaká rána. Odtrhnu se od Erika a podívám se tím směrem. Stojí tam, naprosto, zkoprnělý Reid a jeho vytřeštěný pohled sklouzne na Erikovu ruku, která drží řetěz, putuje po něm očima a dostane se k Erikovu konci. Hlasitě vzlykne.

„Takže Aden, hm, pěkné jméno. Konečně znám aspoň něco, brzo se uvidíme,“ pustí moji část řetězu a zamíří chodbou k ředitelně. Jen co odejde, udeří mi do očí něco, co bylo za ním, naprosto celá chodba zírá mým směrem docela ochromeně. Cítím, jak se mi do tváří tlačí horko, rychle zabouchnu třísknutím skříňku a dlouhými kroky zamířím do třídy. Všichni mi jdou z cesty, dokonce i Ghánova parta se s někým jako je Erik nemíní pustit do křížku. Sednu sebou do lavice a položím obličej do lokte, je mi naprosto mizerně. Proč jsem musel dostat hajzla, kterého se všichni bojí?!

„Adene, vážně je to tak zlé?“ ozve se tiše Iris. Zvednu hlavu a zjistím, že ji vidím naprosto rozmazaně. Nechápavě si protřu oči a zjistím, že mám ruce mokré.

„Já nevím Iris, znáš mého tátu, nerespektuje tohle. Navíc jsi viděla reakci nejhorší rváčské party na škole. On je horší než oni, bojím se ho. I Arktida je teplejší než jeho oči,“ odpovím ji tiše. Její jemné oči zastře smutek, ale nic neříká, ví, že lítost by mi jen ublížila.

„Co ty?“ zeptám se jí. Její oči prozáří radost.

„Je hodný a jeho rodina je ohromně milá. I mojí mámě se líbil, a že ta je vybíravá, víkend strávím u něj na chalupě. Moc se těším, ještě jsem na vesnici nebyla,“ usměje se. Usměji se, aspoň někomu to vyšlo a je šťastný.

„Jak jsi mi to mohl udělat?“ sedne si vedle mě Reid.

„Za to těžko můžu,“ zavrčím nepříjemně. Reid si povzdychne.

„Myslel jsem, že budeme spolu,“ fňukne. Překvapeně se na něho podívám, jasně lepil se na mě jako vosy na med, ale že by to bylo až tak vážné? Jen si povzdychnu, to by aspoň vysvětlovalo jeho počínání.

„Promiň, Reide, ale na tebe jsem vždycky myslel jako na milence, nic víc nic míň,“ odpovím mu upřímně. Zůstane na mě chvíli zkoprněle zírat a pak se usměje.

„Ale to přece nevadí ne? Když se mnou budeš spát, budu spokojený, budu tě mít aspoň kousek,“ usměje se. Vytřeštím na něho oči a povzdechnu si. Ten kluk není normální, ale proč ne? Než stačím souhlasit, ozve se zvonek a dovnitř vejde učitel s Erikem. Zhnuseně zasténám, můžu já mít větší smůlu? Učitel nám ho představí, tedy mě neznámí není, zato holkám můžou vypadnout oči z důlků, nic méně Erik se dívá jen mým směrem a souseda imaginárně porcuje na kusy.

„Kam tě posadíme?“ rozhlédne se po třídě, ale Erik už je v pohybu.

„Vypadni,“ oznámí ledově Reidovi.

„Ne,“ ozve se Reid rozhodně. Erikovi vyletí černé obočí nahoru a oči ještě víc zledovatí, netušil jsem, že je to možné.

„Budu dělat, že jsem to přeslechl a teď vypadni nebo ti pomůžu,“ oznámí ledově. Reid našpulí rty a ani se nehne. Zdá se, že Erikovi došla trpělivost, hodí si svoji tašku na lavici, Reida popadne za ucho a prostě ho vyhodí do uličky, jeho učení hodí na něho a sedne si. Všichni zalapají po dechu včetně mě.

„Ty parchante, tohle je Reidovo místo!“ zaječím.

„Už ne. Vedle mého snoubence nebude sedět takový had,“ podívá se na mě koutkem oka. Jsou nádherně modré, ale samý led. Ozve se kolektivní zaúpění.

„Zato musím sedět vedle ledové pijavice! To jsem to fakt chytnul!“ vmetu mu do tváře. Pomalu ke mně otočí hlavu a pěkně pomaličku zvedne obočí.

„No ne? Ty se nám vybarvuješ, já myslel, že jsi ušláplá puťka a ty skrýváš takové překvapení! Jsem ohromen,“ oznámí mi studeně sarkasticky. Tenhle jeho tón nenávidím, aniž bych to plánoval, moje ruka vyletí, leč na cíl nedopadne, protože ji chytne.

„Každou facku, si hodlám zasloužit, jinak nemáš nárok,“ oznámí mi. Proč musí být každý tón jeho hlasu jak led? Ušklíbnu se a přišiju mu ji z druhé strany. Ani to s ním nehne.

„Tuhle jsem si asi zasloužil,“ klidně a pustí mě. Proboha, znám ho jeden den a už ho nenávidím! Radši se podívám po Reidovi, který hned přestal pokoušet osud a sedl si do prázdné lavice. Ten má fakt vytrvalost! Obrátím pozornost k učiteli a začnu dávat pozor, vedle ledu to jde fakticky samo! Postupně přetrpím zbytek hodin a rychle si začnu balit věci. Narvanou tašku si hodím přes rameno a než stačím udělat krok, chytne mě něčí ruka. Něčí, jeho ruka.

„Pusť mě,“ zasyčím vztekle.

„Když odmítnu?“ zeptá se klidně. Trhnu rukou, jak nejvíc to jde, ani to s ním nehne, podívám se na jeho svalnatou ruku, musí mít šílenou sílu. Zaskřípu zuby a skloním se. Nic nedělá, jen zvědavě sleduje, co udělám. Co bych dělal, jednoduše ho kousnu. To už mě pustí víc než ochotně, kupodivu neřve, jen skřípe zuby. Jediným pohybem stáhne učebnice do tašky a jde za mnou. Rozhodně na něho nečekám a zdrhám. Obuji se a vypadnu ze dveří, když mě někdo chytne za ruku a přitáhne k sobě.

„Dnes mi neutečeš, a spíš u mě, takže ti dojdeme pro věci,“ ozve se klidně Erik. Probodnu ho pohledem.

„Nic ti nedává právo za mě rozhodovat! Okamžitě mě pusť,“ vyjeknu překvapeně. Nečekal jsem ho, vím jistě, že jsem byl daleko před ním. Jediná možnost je, že vyskočil z okna, ale že by v papučích skákal z druhého patra? Podívám se mu na nohy, je v obutý v černých botaskách. Celkem mě to zarazí.

„Zásadně se nepřezouvám a druhé patro není tak vysoko,“ uslyším pobavený tón a zrudnu. Nachytal mě na švestkách.

„Nikdo se tě neptal,“ zavrčím.

„To ne, ale tvůj výraz mluvil za všechno. Tak jdeme? Mám docela hlad a k nám je to daleko,“ postaví se. Až teď si uvědomím, že doteď stál opřený o zeď.

„Na tu hromadu šrotu nesednu, jeď si na ni sám,“ prsknu. Zabodne do mě vzteklý pohled.

„Já ti dám hromadu šrotu, to je nejnovější Yamaha, stála pořádný balík peněz,“ zavrčí Erik.

„Mě je jedno, i kdyby to byl pojízdný meteor! Na to prostě nesednu!!“ zaječím. Těmhle dopravním prostředkům moc nevěřím a už vůbec ne řidičům. Do auta sedám s největším sebezapřením a musím jízdu prospat, jinak chytám hysterii. Erik se na mě pořádně podívá.

„Dnes ji tu nemám, musím ještě pořídit druhou helmu, takže dnes jdeme pěšky,“ převeze mě, ale ruku mi nepustím. Trhnu jí, aniž bych dosáhl nějakého výsledku, má setsakra velkou sílu.

„Nechci tě představit našim,“ zavrčím.

„To nemusíš, zvládnu to sám,“ odtuší ten všivák. Jen vztekle zaskřípu zuby. Domů se mi nechce už tak, natož tak s ním. Nakonec si povzdechnu a vydám se domů. Erik jde vedle mě, aniž by komentoval moji rychlost se zatuhlým slizem, jen si u stánku koupí hotdog, nabídne i mě, ale odmítnu. Když konečně dojdeme k domu, odemknu.

„Kde ke všem čertům jsi, spratku? Musíš nakoupit a nezapomeň na pivo!“ zaječí z obýváku. Čekal jsem to.

„Nejspíš si pro to budete muset dojít sám, moc se tu nezdrží,“ ozve se vedle mě Erik. Máma polekaně vykoukne ze dveří a táta se přiřítí z obýváku. Změří si Erika a pak mě, do očí mu udeří řetěz, v další vteřině zbrunátní vzteky.

„Ty zatracený zmetku, co si dovoluješ přitáhnout dom chlapa? Jasně jsem ti řekl, že s nikým takovým se tu neukážeš!“ zaječí táta ne zrovna nejklidněji. Zároveň ke mně vyrazí jako tank. Neříkám, že je boxerský typ nebo tak něco, ale i tak má dost velkou sílu. Otec ke mně ani nedorazí a v další chvíli je přitisknutý ke stěně a visí dobrých pět centimetrů nad zemí, jak ho Erik, který je o něco vyšší než táta, drží pod krkem.

„Tak zaprvé, o tom koho si přivede dom naštěstí, nerozhodujete vy. Za druhé jestli na něho ještě jednou tak zařvete a já se to dozvím, nedej bože, když na něho sáhnete, neschováte se přede mnou ani v pekle. Věřte mi, že se o to pokoušeli, i když marně. Takové typy jako jste vy, vážně zbožňuji, napíchnuté na kůl nebo na talíři kanibalů. Doufám, že jste se už uklidnil,“ pousměje se Erik, že i mě, který stojím dost daleko od scény, běhá mráz po zádech. Ani se nedivím, že když otce pustí, radši se zdekuje do obýváku.

„Adene, pojď se najíst,“ špitne máma a dost polekaně se podívá na Erika. Kývnu a jdu do kuchyně, kde mám přichystaný oběd, pečené kuře a rýži. Máma rychle vytahuje další talíř.

„Neobtěžujte se, před chvíli jsem měl hotdog, takže domů vydržím, navíc rýži nemohu,“ odmítne Erik a sedne si vedle mě. Samou nervozitou se nemohu strefit do pusy.

„Nejspíš bude lepší, když tě počkám ve tvém pokoji, aby ses najedl, kde je?“ zeptá se Erik. Ten parchant se ani nesnaží skrývat pobavení. Máma mu to vysvětlí a Erik zmizí v pokoji.

„Je to kus,“ poznamená máma s mrknutím.

„Jo je to kus dementa,“ zavrčím. Máma se začne potichu smát. Podívám se na ni a konečně se najím, umyji po sobě talíř a jdu do pokoje, kde najdu Erika v obložení knih. Zarazí mě to, netušil jsem, že někdo jako je on, lákají knihy.

„Bude lepší, když přes víkend budeš u mě, aby si na to tvůj otec stačil zvyknout,“ odtuší klidně od knihy. Začne se ve mně zvedat vztek, jak se opovažuje rozhodovat za mě?

„Můžu si je půjčit?“ zvedne pět knih, dřív než stačím vybuchnout. Aniž by počkal na odpověď, strčí si knihy do tašky. Zmetek! Erik zmizí dole a já se zničeně složím na postel. Proč se vůbec tohle stalo?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář