Tajný svět Akyry

Večeře ve dvou

Zmučeně přemýšlím, jak dlouho tu budu trčet, ze začátku to šlo, protože jsem spal, ale teď už je to o dost horší, včera jsem se dokonce přeměnil na člověka, i když jsem pak schytal kázání jak od kněze.

Opatrně seskočím na zem a vyjdu za dveří, musím jit ven a oni mi v tom tedy nezabrání.

„Ty jsi poděs,“ povzdechne si první sestřička, která mě uvidí a jde mi otevřít na palouk za nemocnicí, vrátím se za chvíli a jdu zpátky na pokoj. Tam už čeká naštvaný doktor.

„Za chvíli si pro tebe přijdou,“ oznámí mi a začne mi přejíždět po žebrech, „ vypadá to dobře, ale pro jistotu ti je ještě stáhnu.“

Odběhne a za chvilku je zpátky s obvazy, zavrčím, ležím tu měsíc a ještě mě chtějí otravovat s tímhle?

„No tak, dej si říct, bude to lepší,“ snaží se mi domluvit doktor. Nedám se přesvědčit a zavrčím znovu. Odmítnu i vyskočit na postel, prostě přeběhnu k oknu a opřu se o něj předními tlapami a vyhlížím, kdy přijdou, konečně uvidím taťkův džíp a radostně zavrtím ohonem, než mě stačí zachytit doktor, jsem u táty

„No nazdar, tak jak vidím, jsi v pořádku,“ usměje se a podrbe mě mezi ušima.

„Ten?! Rozhodně je, ještě týden by se neměl proměňovat…,“ začne doktor. Proměním se a opatrně protáhnu.

„Nic mi není,“ ujistím tátu, zatímco doktor se snaží vzpamatovat z dalšího infarktu.

„Půl roku ho tu nechci vidět! Proboha je horší jak neposedné štěně,“ zaúpí doktor.

„Mně to říkejte,“ přikývne táta s pochopením, doktor jen bezmocně mávne rukou a seznámí tátu s tím, co můžu a nemůžu. Táta se tváří občas rozpačitě, ale kýve.

„A hlavně, ať neleze do cesty divočákům, ještě jeden takoví měsíc a štemberk je můj,“ zaúpí doktor.

„To bylo tak zlé?“ zeptá se zděšeně táta.

„Ze začátku, jak se nemohl hýbat ne,“ ujistí ho doktor.

„Jo to si říkám, když je nemocný,“ uklidňuje táta doktora.

„Jak ho udržíte v posteli?“ zeptá se, se zájmem doktor.

„Neudržíme,“ odvětí táta. Ušklíbnu se, zatímco oni ze mě dělají prvotřídního neposedu, chtěl jsem se jen rozchodit.

„Tak na něho aspoň dohlídněte, ať nedělá skopičiny, a kdyby ho pobolívali tak je něčím stáhněte,“ povzdechne si doktor.

„Dobře, tak děkujeme, doktore a nashledanou,“ usměje se táta.

„Nashle, rozhodně se mi uleví, když ho tu pár měsíců neuvidím,“ rozloučí se s námi doktor.

„To je nás víc,“ zabručím si pro sebe a jdu s tátou k autu, jsem rád, že jsem odtud vypadl. Jen co nasednu, a připoutám se, i když to nesvědčí mým žebrům, táta se rozjede domů, naštěstí jede pomalu, taky podle toho cesta trvá. Dorazíme tam až k polednímu, nepamatuji se, že Kaoru by cesta tam tak dlouho trvala. Vystoupím z autaa jdu domu, kde hned padnu do obětí mamky.

„Ty trdlo, ještě jednou nás takhle vylekáš a nejspíš tě přehnu přes koleno,“ vydechne. Je to snad poprvé, co cítím, že mě opravdu mají rádi.

„Jsem v pořádku mami,“ usměji se.

„Ještě, že tak. A teď mi do detailu řekni, co říkal doktor,“ otočí se na tátu a ten začne poslušně diktovat.

„ Dobře, proměňovat by se vážně ještě neměl,“ kývne máma.

„Mu to říkej, proměnil se přímo před doktorem,“ uchichtne se táta.

„Je to buřič,“ povzdechne si máma a zažene mě do kuchyně, kde přede mě dá oběd s poznámkou, že si pak mám lehnout. Kývnu a pustím se do jídla, vážně už mám hlad, jen co umyji talíř, odejdu do pokoje, kde za chvíli spím, netušil jsem, že jsem tak unavený, ani necítím, že se na mě přišla podívat máma a přikryla mě.

Probudí mě tichá směsice hlasů, neklidně se zavrtím a hned cítím lehký polibek. Otevřu oči a podívám se na Kaoru.

„Dobrý večer,“ usměje se Kaoru.

„Co?“ zamrkám zmateně a podívám se s okna, za kterým se pomalu šeří. To snad není pravda, to jsem vážně prospal celý den? Znaveně si znovu lehnu, je mi hůř než když jsem šel spát.

„Jak ti je?“ zeptá se Kaoru.

„Hůř než když jsem si šel lehnout,“ zabručím.

„Za pár dní, tě to přejde,“ usměje se na mě Sai.

„Já chci, aby mi bylo líp teď,“ zafňukám.

„Nikdy jsi neměl rád, když jsi nemocný musel ležet, zabavit tě bylo za trest,“ zasměje se Toru.

„Jo a ty sis to užíval,“ ušklíbnu se, když si vzpomenu, co všechno byl schopný vymyslet, abych ležel.

„Teď se naštěstí moc hýbat nemůže,“ oddechne si Toru. Ušklíbnu se a začnu se hrabat z postele.

„Co děláš?“ zděsí se Kaoru.

„Vstávám, máš oči?“ zeptám se ho naštvaně a vyhrabu se z postele, po chvíli se mi podaří dojít do koupelny, kde se zamknu a jdu pod sprchu, bože tohle mě vážně chybělo! Pořádně si vydrbu hlavu a teprve potom se obléknu do pyžama a vejdu do pokoje.

„Honem do postele donesu ti večeři,“ snaží se mě tam Kaoru nahnat. Ignoruji ho a seběhnu do kuchyně, kde si vezmu normální jídlo.

„Zdá se mi to, nebo Yuki dělá všechno, co neřekneš,“ pošťuchne Akeno Kaoru.

„Je to neposeda,“ usoudí Kaoru, zatímco někdo se tam dusí smíchem, vsadil bych se, že brácha. Nechápu, proč Kaoru nedojde, že nesnáším rozkazy. Toru mu to taky neřekne, protože tím se perfektně baví. Blbec.

 Koutkem oka zahlednu několik jeho zástupců živočišné říše a vydám se nahoru. Jak jsem si myslel, Toru se válí smíchy.

„Hele trubko, dole máš pár zástupců živočišné říše,“ kopnu do něj. Toru hned přejde smích a spolu se Saiem hned dolů seběhne.

„Příště zkus požádat, možná se setkáš s lepším pochopením,“ nadhodí Akeno

„Ale měl by ležet, sotva se vzpamatoval z jedné hrůzy, spadne do druhé,“ odsekne Kaoru. Nevšímám si jich, vezmu si knihu a lehnu si do postele přičemž Kaoru z postele skopnu.

„Au,“ zamračí se na mě Kaoru.

„Zbytečně zabíráš místo,“ odseknu a rozvalím se, přes celou dvoj postel, takže tam skoro není k hnutí. Kaoru se stejně nedá a za chvíli do sebe strkáme, až ležíme pohodlně oba dva.

„Vy jste dvojka,“ směje se Naoe.

„Jo málem bych zapomněl Yuki, Liah tě zve na zítřek na večeři,“ ozve se Akeno.

„Že děkuji a přijdu rád,“ usměji se.

„Dobře, řeknu mu to, jaké máš rád restaurace?“ zeptá se Liah.

„Příjemné a ne moc drahé,“ odpovím s úsměvem.

„Hej, tak počkat, ty jsi můj kluk, nebudeš chodit s jiným na večeři!“ ohradí se Kaoru.

„Za prvé, nikdy jsem neřekl, že s tebou chodit budu, za druhé i kdybych s tebou nákrásně chodil, to že si vyjdu s druhým je pouze moje věc a za třetí, Liah je rozhodně hezčí a příjemnější společník, protože nevrčí,“ odseknu Kaoru nasraně a podruhé ho skopnu z postele. Zrovna on mi bude něco zakazovat! To určitě!

„Ale chodíš se mnou,“ rozkřikne se Kaoru.

„Nikdy jsem neřekl, že s tebou chodím, to sis ty vydedukoval v mozku!“ odseknu mu vztekle. A to jsem byl připraven se rovnou omluvit, ale když se ten idiot chová jako pablb ani náhodou! Pár hodin v příjemné společnosti mě jen prospěje, zvlášť když se Kaoru chová jako pitomá slepice.

Kruci, jasně že s ním chci chodit, ale nebudu chodit s klukem, který žárlí jen, když se na někoho usměji! Důvěra by měla být na obou stranách.

„Fajn, tak si s tím dračím načechrančem užij,“ zasyčí Kaoru a vystřelí z pokoje, přičemž ukázkově třískne jak dveřmi od pokoje tak od vchodu.

„Řekne mi někdo, co za obyčejnou večeří vidí?“ zeptám se kluků v pokoji.

„No obvykle se na večeři chodí na rande,“ řekne opatrně Naoe.

„Kdo tu mluvil o rande?“ zeptám se nechápavě.

„Tohle není rande?“ zeptá se Akeno.

„Jasně že ne? Ruku na srdce Akeno, tvůj bratr je sice šikovný, ale stejný debil jako Kaoru,“ odseknu mu vztekle. Kruci, proč jsem jen Liahovi, když přišel za mnou do nemocnice, sliboval, že budu mlčet? Jsem blbec!

„Ty něco víš?“ zamračí se Akeno.

„Jasně že něco vím, chodím do školy obvykle proto, abych se něco dozvěděl,“ odseknu naštvaně.

„To nemyslím!“ nakloní se ke mně Akeno.

„Bratr přede mnou něco skrývá a já chci vědět co!“ zavrčí. Už je jak Kaoru!

„Tak se ho zeptej a nevrč na mě,“ zamračím se.

„Ale on mi nic neřekne,“ zakňučí Akeno. Co jsem říkal? Oba dva jsou stejní idioti, nevidí to, co mají před čumákem!

„A proč myslíš, že to vím já? Jen jsem ho požádal, aby mi o těch případech ve městě zjistil víc, netuším, proč mě zve na večeři!“ bráním se chabě, ale nejspíš přesvědčivě, protože Akeno si odechne.

„Proč jsi to neřekl Kaoru?“ zeptá se nechápavě Naoe.

„Máš pocit, že by mě ten blbec poslouchal? Nejspíš by řekl, že se chci vymluvit,“ zabručím.

„Dobře v tom máš pravdu, ale měl bys mu to říct!“ naléhá na mě.

„A uvěří mi?“ zeptám se.

„Nejspíš ne, nechám ho, až vychladne a rozhodně za tím žárlivcem nepolezu první,“ odfrknu si.

„Tobě se líbí?“ vyvalí na mě Akeno oči.

„Proč by se mi líbil nějaký idiot, který žárlí i na co nemá?“ zeptám se roztrpčeně otázkou a ty dva se na sebe vědoucně podívají. Pak naštěstí změní téma, takže je nemusím roztrhat na kusy.

Druhý den večer se obleču do kalhot a volné košile, přece nepůjdu do restaurace jako vagabund, že. V šest pro mě dojede Liath a jedeme do města, sice menšího než je Tokio, ale skoro hned se začnu dusit smogem. Tohle je daň za to, že mám vyvinutější čich než normální lidé, co já bych teď dal za to, abych se ještě neproměňoval?

„Hned z toho budeme venku,“ všimne si mě Liath a rychle mě dovede do příjemné rodinné restaurace.

„Díky, já myslel, že se tam udusím,“ rychle vydýchávám.

„Klid, to bude v pohodě,“ vezme mě kolem ramen a dovede dozadu, kde máme zajednaný stůl.

„Doufám, až půjdu ven, požádám o plynovou masku,“ sednu si. Liath se rozesměje.

„Chceš, vědět podrobnosti teď nebo až po jídle?“ zeptá se Liath, když se vysměje.

„Až po jídle, nechci si kazit chuť,“ ujistím ho.

„A dvě hrdličky, doufám, že se vám večer vydaří,“ zasyčí Kaoru a jde pryč. Nevěřícně se za ním dívám, on mě fakt sledoval?