Tajný svět Akyry

SOS

Zírám do vzteklých očí pěkně naštvaného divočáka, ještě mě nezahlédl, tak se hodlám pěkně potichu vypařit, když se ta masa svalu pohne k druhému konci palouku. Podívám se tam a uvidím holčičku strnulou strachem, dokud stojí je to v pořádku, ale pak se malá prudce otočí a dá se na útěk. Skoro zaúpím děsem, protože si ji v ten moment divočák všimne a vrhne se k ní s netušenou rychlostí, nemůžu ji v tom nechat a tak se vrhnu ke kanci.

Divočák se hned otočí ke mně, jak vycítí novou hrozbu. Fajn, kdyby nás tady bylo víc, ani neceknu, máme nějakou šanci, ale jsem tu sám a v lovu se vážně nevyznám! Ale přece nemůžu nechat tu holčičku, aby ji ten kanec zabil. Snažím se odvést pozornost divočáka od holčičky a zůstat v co největším odstupu. Nakonec ho to přestane bavit a znovu se obrátí k holčičce, která se snaží zmizet, zakleji, a když se rozběhne, skočím divočákovi do míst, kde tuším krk a začnu trhat. Podaří se kanec zaječí vztekem a obrátí se ke mně. Rychle se podívám, jestli holčička stačila utéct, což se projeví jako nejhorší chyba, protože v momentě, kdy se otočím, se do mě zaryjí ostré kly. Bolestí se mi zatmí před očima a uskočím, vím, že si zranění zhoršuji, ale jestli padnu, je se mnou amen. Snažím se uskakovat a v nestřežených okamžicích chňapu po kůži divočáka. V jednom momentě se mi podaří překousnout tepnu.

Pak už kolem sebe více méně tancujeme, jeho ostré kly si najdou čas mě ještě dvakrát poranit, než zavrávorá.

„Teď už se jen udržet mimo jeho dosah, co nejdéle,“ pomyslím si. Udělat to je horší, než si to říct, jak poznám za chvíli. Země pod tlapkami se mi houpe, jako kdybych byl na moři, a před očima mám temno jako by vůbec nebyl den, nebo měl na hlavě pytel. Pak to prostě vzdám a svalím se do trávy, děj se vůle boží.

Netuším, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale když se proberu, zní nade mnou hlasy.

„Dane, jdi k Saitwordům, jsi nejrychlejší běžec, nikde se nezdržuj nebo to bílý nepřežije!“ křikne na někoho starý rozhodný hlas. Pokusím se vstát, protože si uvědomím, že je tu ještě ten divočák.

„Ne, lež ztratil jsi hodně krve,“ donutí mě lehnout nějaké paže.

‚Bože jsem tak neschopný‘ pomyslím si, než mě obestře další tma.

Když se znovu proberu, uslyším šílený sprint tlapek a nějakých nohou, které se rychle přibližují, uvědomuji si šílenou žízeň a sucho v ústech. Dusot tlap se zastaví a uslyším hlas, který se vzdáleně podobá matčinýmu.

„Kde ho máte?“ zeptá se, aniž by se zdržoval představováním. Místo kolem mě se uvolní a přede mnou si klekne stařec, s dlouhými světlými vlasy spíš bílými než žlutými.

„Proboha ten je zřízený, kdo mu to udělal?“ zašeptá zděšeně muž.

„Ty rány kanec, ochránil mou vnučku a vyhublí už byl posledně, když se tu ukázal, ale o dost víc,“ odpoví další starý hlas.

„A ten kanec?“ zeptá se muž u mě zvědavě.

„Mrtvý, zabil ho. Prokousl mu tepnu,“ odpoví stařec.

„Tak to je vážně hrdina, ale obávám se, že když hned nedostane příbuznou krev, zemře, ztratil ji strašně moc a ty polámaná žebra tomu moc nepomáhají,“ odpoví muž zachmuřeně.

Trhnu sebou, že skoro sletím na zem, něco se stalo Yukimu, cítím to.

„Kde je Yuki? Jak dlouho je pryč?“ obrátím se na ostatní, v hlase mi rezonuje strach.

„Už hodně dlouho,“ odpoví mi Kimi.

„Něco se mu stalo, cítím to,“ zavrčím a proměním se, pak vyletím ven, ostatní mě následují, jak nejrychleji můžou, Liah a Toru nás sledují jako lidé a kupodivu nám stačí lehce. Veden instiktem se ženu rychle dopředu až narazíme na palouk, kde se odehrál zápas, ještě tam leží mrtvý kanec. Rychle prozkoumám okolí, abych se ujistil, že tam byl i Yuki a byl vážně zraněný. Pak jeho pachová stopa končí.

Zoufale se rozhlédnu a pak si vzpomenu, že nedaleko je vesnička, nejednou jsem tam zabloudil a rozběhnu se tam. Všichni běží za mnou, konečně tam dorazíme a uvidíme je uprostřed návsi, jak se na něčím sklánějí, to něco má bílý ocas a pach Yukiho. Ještě za běhu se proměním.

„Yuki!“ vrhnu se nehnutě ležícímu vlku a odstrčím muže, který se nad ním skláněl. Yuki slabě zakňučí.

„Víte, kde jsou jeho rodiče? Hned potřebuje krev,“ oboří se na mě muž.

„Otec je člověk, matka je sice z rodu vlků, ale nemění se,“ odseknu.

„To snad ne, takhle umře,“ zesíná muž.

„Jedině přes moji mrtvolu, musí okamžitě do nemocnice, krev mu dám, jsem jeho bratr, máme stejnou krevní skupinu, už jsem mu ji dával několikrát,“ ozve se kupodivu klidně Toru.

„Výborně, to by šlo, ale než přijedou…“ začne muž.

„Nemusíme počkat, až přijedou, prostě to vezmeme leteckou službou,“ ozve se Liah a začne se proměňovat. Vesničané překvapeně vykřiknou a udělají mu místo.

„Rychle nemáme moc času,“ obrátí na nás dračí hlavu a přikrčí se. Po chvíli si uvědomím, že mám otevřenou pusu a zavřu ji.

Ryhle se skloním k Yukimu a v dece ho opatrně vezmu do náruče, muž s Toru mi pomůžou nahoru a vyskočí za námi Liah hned rozevře svá kožnatá křídla a mocným odrazem se dostane do vzduchu, rychlím mácháním křídel, se dostaneme na dohled nemocnici a za pár minut Liah  přistává na nádvoří.

„Proboha jsi normální? Co kdyby tě někdo uviděl Liahu?“ začne vyšilovat doktor.

„Zmlkněte, máte tu těžký případ! Yukiho napadl kanec,“ zaječím a rychle se začnu spouštět dolů.

Doktor rychle zavolá další s vozíkem na, který opatrně položím Yukiho.

„Pane bože, žije ještě?“ zašeptá v hrůze doktor, skloní se nad ním.

„Žije a fofrem! Tady jde o čas, potřebujeme dárce, zjistěte krevní skupinu,“ střílí rozkazy do všech stran.

„Má Ab negativní S, mám stejnou,“ křikne Toru a žene se jim v patách. Doktor kývnutím dá najevo, že slyšel a žene se na operační sál, rozběhnu se za nimi, ale dál než do čekárny mě nepustí.

„Budeme ti muset vzít aspoň dva litry,“ zaslechnu doktora.

„Klidně, nebude to poprvé,“ uslyším lakonickou odpověď Toru a pak se za nimi zavřou dveře. Po půl hodině se přiženou schvácení vlci a snaží se vydýchat a zchladnout.  Jen co se jim to podaří, přiběhnou sestry s miskami plné vody, aby se napily, pak se vlci složí, kde je místo a čekají na zprávy. Po hodině dovedou bledého Toru a posadí ho do sedačky, nachystají mu jídlo a pití. Jedna sestřička u něj stojí, dokud to všechno nesní.

„Jak to vypadá?“ zeptám se, se strachem.

„Strašně, má polámanou většinu žeber, naštěstí, se žádné nezabořilo, do žádného životně důležitého orgánu, i když od plic bylo milimetr, teď mu je fixují, aby správně srostla. Dostane se z toho, musí tu ležet, ale dostane se z toho,“ vydechne Toru a opře se o opěradlo.

„Byl na tom někdy tak špatně?“ zeptám se tiše.

„Byl na tom i hůř, pamatuji si dobu, kdy jsme se modlili, aby aspoň upadl do kómatu a nezemřel,“ odpoví mi Toru upřímně. Tohle jsem slyšet nechtěl. Zavřu oči a čekám, až operace skončí.

Za dvě hodiny se objeví lékař, po operaci vypadá fakt přepadle.

„Ten vlk musí mít anděla strážného, jinak nechápu jak v takovém stavu, dokázal přežít útok divočáka, takové zranění a ještě ztrátu krve,“ vydechne doktor.

„Takže bude v pořádku?“ zeptám se nadějně.

„To rozhodne tahle noc bude kritická, ale vzhledem k tomu, že je vzhůru, bych řekl, že má víc jak devadesáti procentní šanci. Jen budeme potřebovat ještě trochu té krve,“ zaměří se doktor na Toru.

„To nebude problém, mám stejnou skupinu,“ promluví poprvé muž vedle nás, všimnu si ho až teď, myslel jsem, že už šel.

„Dobře,“ uleví se doktorovi a odvede si ho. Za okamžik se vrátí, ale bez muže.

„Jestli chcete, můžete ho navštívit, ale jen dva a jen na pár minut,“ dovolí nám doktor. Hned vstanu a Toru se taky hrabe na nohy, pomůžu mu a pomalu ho dovedu do pokoje, kde ho posadím na židli u postele.

„Ty trdlo jedno malý, co jsi zase vyváděl?“ zašeptám a pohladím ho po uchu.

„To jsem měl nechat to prase, aby napadl tu holčičku? Na mě přece nezáleží,“ zabručí Yuki, mám tisíc chutí ho přetáhnout přes čumák! Toru si za mnou těžce povzdechne.

„A kdo ti nakecal takovou blbost? Na tobě setsakramensky záleží! Nejenže máš rodinu, která tě má ráda, ale máš i přátele a kluka, nevíš, že především bys ublížil jim?“ zaječím až se roztřesou stěny, takovou pitomost vážně nesnáším.

Yuki se na mě podívá smutnýma očima, jako by tomu nechtěl věřit a olízne mi ruku.

„Můžu se napít?“ zeptá se slabě. Hned se rozběhnu za doktorem, a když dostanu svolení, donesu mu misku vody a dám mu napít. Vypije ji a znovu si lehne.

„Zůstaneš tu?“ zeptá se slabě Yuki.

„Jasně, že ano broučku, mě se tak snadno nezbavíš,“ usměji se a dám mu pusu. Yuki zavře oči a usne, sevřu mu tlapku, aby věděl, že jsem s ním a podívám se na Toru, kterému tečou slzy z očí.

„Nebreč, všechno se už spraví,“ pousměji se na švagra.

„Jak si může myslet, že by nám tohle vadilo?“ zašeptá tiše.

„No hádej, nemusíš chodit daleko,“ ujistím ho a ušklíbnu se při vzpomínce na jeho povedenou babičku.

„Já vím, nejradši bych ji uškrtil holýma rukama, kdybych se aspoň mohl proměňovat, aby viděl, že nám to vážně nevadí. Ale takhle? Můžeme mu to říkat milionkrát, ale je to jako mluvit do dubového pařezu, aby vyrost v strom, stejně neproveditelné, proč já se vůbec snažím?“ vzlykne.

„Aby bylo na světě líp a neboj, po tom řevu bych se divil, kdyby to nepochopil. Co se týče té proměny, časem se budeš měnit běžně, zjistil jsem při testech, že ses neproměňoval, ze strachu, to by se už taky mohlo pomalu měnit,“usměje se na něho přátelsky doktor.

„Ze strachu?“ zeptám se vyjeveně.

„Jo, měl o bratra takový strach, že se zablokovali chromozomy, které jsou spouštěčem přeměny, jak strach odpadne, měl by se začít měnit, už teď se vrací pomaličku k normálu,“ vysvětlí znovu doktor.

„Kdo ten muž je?“ zeptá se Toru.

„Vy ho neznáte?“ vytřeští na něho doktor oči.

„No… ehmm jaksi ne,“ připustí Toru.

„Ježkovi oči je to Raich Saitword! Když to přenesu na rody, tak je to hlavní vlčí větev, vlastně kmen! Je to královská větev rodu vlků!“ vysvětlí doktor pomalu s infarktem.

„A jak jsem to měl vědět? My jsme o vlčím světě nevěděli zhola nic! Teprve před měsícem a něco jsme se dozvěděli, že existuje něco jako přeměna a že se brácha přeměňuje! Vždyť máma vlastně z rodu vlků je, i když se nepřeměňuje,“ brání se Toru.

„Vy tu nebydlíte dlouho, že,“ ozve se od dveří Raich Saitword.

„Ne přistěhovali jsme se z Tokia, budou to dva měsíce,“ odpoví Toru.

„Asi nebudete znát Ariku Saitword, že,“ zesmutní Raich.

„Ne bohužel ne,“ zavrtí Toru hlavou.

„To nic, na chvíli jsem si myslel, že…“ odmlčí se a zavrtí hlavou.

„Přijdu se na vás podívat, jak se vlkovi daří, zatím nashledanou,“ rozloučí se Raich a jako vlk vyběhne z nemocnice.

Podíváme se s Toru na sebe a pokrčíme rameny.

„Toru Zitoru, můžeš mi laskavě říct, co se stalo? A jak to, že nás nikdo nevolal? Jak na tom je?“ ozve se od dveří Yukiho máma takovým hlasem, že bych se nejradši vypařil, přinutím se polknout a všechno ji řeknu.

 Chvíli vypadá jako by se měla sesypat a pak si povzdechne.

„Zase, proč se to vždycky stane Yukiovi,“ přejde unaveně k posteli a pohladí smutně vlka.

„Bude v pořádku mami a já se prý budu měnit,“ ozve se Toru a v hlase mu zní neskrývaná radost.

„Jsem ráda i za tebe Toru, konečně se ti splní tvé přání, nejdřív musíme přesvědčit to hle bílý pako, že mu to daleko sluší jako vlkovi, než jako člověkovi. Hlavně, že oba budete konečně v pořádku.“

S úsměvem se podívám na bílého vlka, který nevěřícně hledí na mámu a z očí se mu pomalu vytrácí ten výraz zhnusení, který se mu tam usídlil. Yuki začínal věřit a já s ním, že se konečně dá všechno do pořádku.

„Mami, byl tu jeden pán, ptal se, jestli náhodou neznáme Ariku Saitword,“ uslyším Toru.

„Takhle se jmenovala vaše babička, než si změnila jméno…“ zaslechnu odpověď. Vyjeveně se po ní podívám. To snad ne!