Tajný svět Akyry

Prozrazené tajemství II

Chvíli netuším, co se děje a snažím se promluvit. Místo řeči ze mě vyjde zakňučení. Tohle se mi už něco někdy stalo, podívám se na ruce, které se mění v packy. Nehledě na klid lesa, který prostupuje, i mnou cítím, jak se mě zmocňuje panika. Bezmocně zavřu oči a nechám, aby mě vlk zcela pohltil.

Když bolest pomine, pokusím se vstát, ale nic mě neposlouchá, tak se jen schoulím do klubíčka a čekám, až to přejde. Vždyť poprvé to přešlo po pár hodinách, nebo si to aspoň myslel.

Zaklepu na bratrovy dveře a čekám, kdy otevře. Nic, když se neozve ani potřetí nemilosrdně vtrhnu dovnitř. Na prahu se zarazím a podívám se na prázdnou, rozházenou postel a stejně tak pokoj. Zmateně vyjdu a sejdu dolů.

„Mami, tati, Yuki není v pokoji, myslíte, že někam šel?“ ozvu se trochu znepokojeně.

„Možné, to je. Jen ho nech, když bude mít hlad, tak přijde,“ pousměje se táta a klidně se pustí do snídaně. Nějak se mi to nezdá, ale také zasednu ke snídani.

V poledne je znepokojený už i otec a neklidně přechází po obýváku, nakonec popadne telefon a vytočí bratrovo číslo. Telefon se rozezvoní v jeho pokoji. Teď už neváhá zavolat do zaměstnání, že nemůže najít syna.

Vyběhnu z domu a začnu hledat Kaoru a ostatní, najdu je u jedné hospůdky, každý má před sebou půllitr limonády s ledem.

„Podívejme, kdo k nám přišel,“Ozve se radostně Sai a hned ho mám kolem krku.

„Ahoj,“políbím ho a obejmu kolem pasu.

„Copak se stalo, že jsi nás hledal?“ pozvedne obočí Kaoru.

„Nepřivolávej neštěstí,“ ozve se Aden.

„Už se nejspíš stalo, nemůžeme najít Yukiho, je pryč od rána,“ozvu se s povzdechem.

Kaorimu vypadne půllitr a s třeskotem se rozbije o dlaždice.

„A to jdeš až teď? Ty imbecile!“ vyskočí a rozběhne se k našemu domu. Ostatní ho následují, aniž by prohodily slovo. Běžím s nimi. U nás už je hodně dospělých a plánují kudy se vydat.

„Kaoru, díky bohu už jsme myslely, že tě budeme muset zavolat pravděpodobně je v lese,“ všimne si ho jeden z případných hledačů.

„Měli jste mě zavolat hned, je jedním z nás a navíc s ním chodím,“ odsekne Kaoru vztekle.

„To jsme nevěděli,“ ozve se další.

„Cože? Jak jedním z vás? Jak chodím s ním?“ ozve se zmateně táta.

„No chodí, jako, že chodí. Já chodím se Saiem,“ odpovím klidně.

Kaoru se uchichtne a začne se měnit, za chvíli před námi sedí černý vlk. Táta na něho nevěřícně hledí.

„Vlkodlak?“ vydere se mu z úst. Hned po něm šlehne šestero vzteklých očí, vlastně sedmero se mnou.

„Omlouvám se, ale tohle by mě fakt nenapadlo,“ začne se křečovitě bránit. Vlci odvrátí oči a zbytek se začne proměňovat taky, skloním se k Saiovi.

„Dej na sebe pozor miláčku,“ pohladím ho. Sai se na mě pobaveně podívá, olízne mě a rozběhne se dozadu.

„Kdy jsi měl v úmyslu mi to říct?“ otočí se na mě táta.

„Trochu později,“ odpovím klidně.

„Aha tak mi to příště řekni rovnou. Myslíte, že ho najdou?“ obrátí se za vlky-člověky.

„Jestli ho nenajdou oni tak už nikdo,“ odpoví mu jeden ze správců klidně. Na tyhle proměny jsou zvyklí.

„Aha,“ pronese táta a zajde do domu, nejspíš si jde na něho ostřejšího, aby zahnal šok. Normálně nepije, ale občas to potřebuje každý chlap, jak tvrdí. Usměji se a podívám se na mámu, která sedí na schodech a vypadá, že je v šoku, jako by ji něco došlo. Po tváři se ji koulejí slzy.

Zuřivě prohledávám stopy za domem, konečně narazím na Yukiho, je sice slabá, ale je tam, vede k lesu, tam to bude horší. Zvednu hlavu a podívám se na ostatní. Hned ke mně přiběhnou a skloní hlavu k stopě. Pak se rozběhneme po ní hluboko do lesa.

Nehledá se nám snadno, stopa je skoro nečitelná a ještě navíc narazíme na další vlky, kteří vlky nejsou, mají stříbrnou srst a spíš do bíla.

„Ahoj, jsem Ryuu a ty?“ pozdraví mě přátelsky vůdce.

„Kaoru, nezlob se, ale hledáme jednoho z nás, málem prošel mutací a potřebujeme ho co nejdřív najít,“ představím se netrpělivě.

„Pomůžeme vám,“ rozhodne se hned vůdce.

„Ryuu je možné, že by to byl, ten bílí vlk? Ležel pod stromem a nedokázal se pohnout,“ ozve se další ze smečky. Tělem mi projede třas.

„Kde je?“ vyhrknu.

Vlci se otočí a rozběhnou se, za necelých pět minut jsme u vlka. Je to Yuki, cítím to. Proměním se a kleknu k němu.

„Miláčku,“ pohladím ho po srsti. Yuki zbědovaně otevře oči a podívá se na mě. Opatrně ho vezmu do náruče.

„Děkuji,“ usměji se vděčně na vlka.

„Není zač, můžete nás navést směrem k Vlkodlakovu?“ pousměje se rozpačitě.

„Tu vesnici neznám,“ zarazím se.

„Nemáte na mysli Lytorwolf?“ zeptá se Aden.

„Jo,“ zazubí se vlk.

„Zavedu vás tam,“ nabídne se Aden.

„Díky, budeme rádi,“ přijme vůdce.

„Adene, dejte pozor, řádí tu pytláci,“ upozorním kamaráda.

„Neboj a vy si pohněte, Yuki potřebuje pomoct,“ odpoví mi Aden a rozběhne se s cizí smečkou k jejich vesnici.  Za chvíli se nám ztratí z dohledu a my se rozběhneme k naší vesnici. Doběhneme tam skoro hned, zamířím přímo do ordinace bratra. Jen nás patří, nechá všeho a rozběhne se chodbou do veterinární stanice. Běžím za ním a Yukiho položím na stůl.

Hned ho začne prohlížet.

„Je šíleně dehydrovaný a nejspíš i hladový, bude v pořádku, Kaoru,“ pronese bratr úsudek a usměje se na mě. Ze srdce mi spadne šílený balvan a dojdu Yukimu pro vodu. Bez problému se nadzvedne a začne pít, vypije pět misek než má dost, pak mu dám večeři a spokojeně se dívám jak jí.

„Prý jste našli mého syna, vletí do ordinace Yukiho táta a nechápavě se podívá na Yukiho.

„Kde je můj syn?“ zeptá se naštvaně.

Doběhnu do ordinace těsně po otci a překvapeně se dívám na nádherného bílého vlka na stole. Popravdě nečekal jsem, že bude tak krásný, i když málokdo se vyrovná Saiovi. Jen si na něho vzpomenu, rozhlédnu se a pak k němu dojdu. Mazlivě se o mě otře. Sednu si a nechám ho aby se na mě vyvalil, pak ho začnu hladit po břiše.

Pozornost přenesu na dění v ordinaci. Yuki je šíleně vyděšení a začne se kousat, Kaoru mu v tom zabrání.

Do ordinace vejde máma a zamíří přímo k Yukimu.

„Bude v pořádku?“ zeptá se tiše Gora.

„Ano nebojte,“ usměje se na ni Goro a píchne Yukimu nějakou injekci.

Podívám se na otce, který stojí zkoprněle ve dveřích, jak mu všechno dochází.

„Vy chcete říct, že ten vlk je Yuki?“ zeptá se opatrně a dívá se bílého vlka, který se začíná pomalu třást.

„Ano přesně tak,“ přisvědčí klidně Kaoru. Viditelně se naježí stejně jako Sai v mém náručí, ten dokonce varovně zavrčí.

„Mno… každopádně je z něj moc pěkný vlk. Jen nechápu, proč nám to neřekl?“ podrbe se ve vlasech.

„Nejspíš měl strach, jak zareagujete,“ ozve se Kaoru a hladí Yukiho, který mezitím usnul.

„Měl nám to říct, všechno bych mu vysvětlila,“ povzdechne si máma.

Všichni na ni překvapeně obrátí oči.

„Co koukáte, pocházím ze starého vlčího rodu, znám, ale pouze legendy, i ty jsem už pozapomněla. Bydlela jsem pár vesnic odtud, vyprávěl mi je děda. Když mi bylo šest máma odtamtud odjela a usadila se ve městě. S nikým z rodiny se nebavila.

Tohle považovala za prokletí, zvlášť když se proměnila její sestra a zastřelili ji pytláci. Když se narodil Toru, byla z něj nadšená, ale když se narodil Yuki nenáviděla ho.

Jednou jsem přišla dřív z práce a viděla jsem, jak ho mlátí, pohádali jsme se. Máma mi řekla, že dokud se ho nezbavím, že pro ni neexistuji. Slovo dodržela, nemluvila se mnou do své smrti a ani potom jsem ji nesměla na pohřeb, netušila jsem, že poznala příznaky, o kterých jsem ani netušila,“ začne vzlykat máma.

„Nech toho, teď to víme a rozhodně se o něj postaráme a taky se pokusíme najít tvou rodinu,“ obejme ji kolem ramen.

„Asi by bylo nejlepší, kdyby byl chvíli u mě. Teď bude zuřit a potřebuji ho mít trochu pod dozorem,“ ozve se Kaoru.

„Ty s ním chodíš?“ zeptá se táta.

„Vadí vám to?“ pozvedne Kaoru obočí.

„Ayame, rozhodně musíme mít ještě holčičku, doufám, že bude na kluky,“ otočí se táta na mámu. Místnosti se napřed ozve sem tam vyprsknutí a pak hlasitý smích. Jestli jsme něco čekali, tohle ne.