Tajný svět Akyry

Nečekaná pomoc

Vyběhnu ven a tam se proměním, mám už docela hlad. Jen co sednu, přiloudá se Goro s Kimim v patách, podle černých kruhů pod očima Gora poznám, že Kimiho znovu zužovali noční můry, které si odnesl od rodičů. Divné je, že Goro si na to v životě nestěžoval a ještě si chválil, jak stihá školní četbu.

„Dobré ráno, zase vyváděl?“ zeptá se mě Goro.

„Když jsem odcházel, tak ještě spal,“ odpovím a co nejrychleji do sebe rvu snídani.

„Aha,“ odvětí Goro a sedne si, počká na Kimiho a pustí se do snídaně.

Jen do sebe naházím snídani a umyji talíř, vrazí mi máma do ruky misku s těstovinami a masem. Uvidím tam i kousky zeleniny. Děkovně se na ni usměji a spěchám do stodoly. Přivítá mě zavrčení.

„Taky tě zdravím, nemůžeš mít po ránu lepší náladu, Yuki?“ zeptám se ho s úsměvem. Vejdu do ohrady a jdu k němu, čím víc se blížím, tím víc vrčí a cení zuby, tohle už fakt není normální. Podstrčím mu misku, které si ani nevšimne, na dosah se neodvážím.

„Tohle fakt nevypadá nejlíp,“ ozve se za mnou Akenuv hlas.

„Mě říkej, ale pořád mám pocit, že za to vlastně nemůže, jen se koukni na jeho oči,“ kývnu k němu hlavou. Jeho oči jsou stále smutné, nemá v nich zuřivost, ani nic podobného.

„Hm a nemů…“ začne Akeno, ale nedopoví a prudce se otočí, udělám to samé, když zachytnu Kimiho vrčení. Přeskočím ohradu a s Akenem zamíříme ven.

Před stodolou je smečka stříbrných vlků-nevlků, drží se v uctivé vzdálenosti, dokud mě neuvidí, pak jeden vyjde a promění se na znamení, že nechce útočit. Vydám se k němu.

„Jsem Largos Lykan, prý máte problémy s vlkem,“ podá mi ruku. Pozvednu obočí, to se už dostalo i do vedlejší vesnice?

„A kdyby?“ zeptám se klidně.

„Chtěl bych ho vidět, možná mu dokážu pomoct,“ nehne ani brvou.

„Proč bych ho vám měl ukazovat?“ ozve se ve mně žárlivý podtón. Largosovi zacukají koutka.

„Nemusíte se bát, má žena by nepřipustila, abych ji zahnul,“ hodí hlavou směrem k vlčici, která mě bedlivě sleduje.

„Možná by to stálo za pokus. My nevíme, co s ním a pokud se nemýlím, tihle patří ke starému rodu vlků, ještě jsem neslyšel, že něco nezvládli,“ ozve se Sai, který ke mně přišel.

„Já bych byl taky pro, v knihách jsem nic nenašel a Goro jak by smet, seděli jsme nad tím celou noc,“ přidá se k Saiovi táta.

Stále ve mně vrtá pochybnost, co když řekne, že mu není pomoci, co když mu doporučí operaci, to bych tátovy už nevymluvil, nechci ho ztratit! Dívám se Largosovi do očí, které mi někoho připomínají, ale koho? Jsou zelené se stopami žluté. Zdá se, jako by to vycítil.

„Nemusíš se bát operace, jsme proti tomu, kdyby byl opravdu tak nezvladatelný, známe prostředek, jak mu zabránit v proměňování bez ní. Nic se mu nestane,“ usměje se.

Ještě chvíli váhám, ale nakonec kývnu a vydám se směrem ke stodole, Largos mě následuje. Jdou i jeho vlci, kteří se postaví ve stodole, tak, aby mu mohli přijít na pomoc okamžitě.

Jen co se objevíme na dohled, Yuki začne vrčet. Largos si toho nevšímá a stejně jako já vejdeme dovnitř ohrady, hned si všimnul, že jídla se ani nedotknul.

Largos se pokusí nohou odstrčit misku, ale než se mu to podaří, musí uhnout před bleskovými tesáky Yukiho. Tentokrát to bylo bez varování, ani zavrčení, žádné výhrůžně postavení uší nic.

Propadnu beznaději.

„Odveď pozornost,“ ohlédne se na mě Largos a postaví se za Yukiho. Skloním se k misce, to stačí k tomu, aby se přestal starat o Largose a vrhnul se na mě, jsem o chlup rychlejší než jeho tesáky, dokonce se pokusí vstát, ale nohy ho opět zradí a Yuki se bezmocně svalí na deky. K dalšímu útoku nedostane příležitost, Largos ho během sekundy drží za čelist a tiskne mu ji k sobě. Ať se snaží, o co chce a jak chce, není dost silný, aby se osvobodil. A pak začne vyděšeně kňučet a v jeho očích se objeví strach.

„No tak neboj, neublížím ti,“ ozve se Largos a začne mu prohmatávat nohy.

„Ten vlk na nich v životě nestál, proto se na ně nedokáže postavit, neví jak na to a svaly jsou ochablé, v pořádku jsou, chce to jen čas a trpělivost. Napadl už někoho?“ zeptá se mě Largos.

„Ano, moji sestru,“ odpovím.

„Hm,“ zabručí a skloní se k němu, pak jako by mu něco mihlo myslí, zvedne oči a zabodne je do jednoho ze své smečky. Podívám se tím směrem a vidím, jak se jeden z vlků třese, nechápavě zamrkám.

„Co mu je?“ zeptám se Largose.

„Jen si na něco vzpomněl. Nebral nějaké nebezpečné prášky?“ otočí se na mě. Nechápavě vykulím oči.

Sai je pohotovější v momentě vytáhne telefon a už žhaví dráty.

„Toru, to jsem já Sai, máme drobný problém, nevíš, jestli Yuki nebral nějaké prášky? Zvlášť antidepresiva nebo tak,“ promluví hned, jak ho spojí.

„Měl jen ty, které mu předepsal psycholog, ale ty vyhazoval? Jsi si jistý?“ zamračí se do telefonu.

„Dobře, počkám,“ usměje se a zavěsí.

„O ničem neví, ty, co dostával od doktora, vyhazoval bez výjimky, prý se podívá v jeho pokoji, jestli něco neobjeví,“ podívá se na nás.

„Dobře, do té doby ho necháme v klidu, pustí ho a v dalším okamžiku se přehoupne, přes ohrádku, bohužel, přímo naproti kde stojí Rizo, který na protest vyhodí zadními.

„Hu ty jsi divoký,“ poznamená Largos a jde ke svým.

Postarám se o Riza a vyvedu ho na pastvu, pak mu vyčistím stání a čekám, až Toru zavolá. Místo toho přijede i se svým otcem.

„Tohle jsme našli v jeho pokoji,“ podá mi větší lahvičku s léky, je jich tam asi polovina. Goro mi ji vytrhne z ruky.

„Tohle? Kdo mu to dal? Asalmon je pro lidi bezpečný, zastavuje agresivní chování, ale u vlků a jiných zvířat to naprosto opačný účinek, způsobuje vysokou agresivitu. Zvíře, kterému se tohle dá, se vůbec neovládá a vypadá to jako čistá agrese,“ vysype ze sebe zděšeně. Zůstaneme na něho hledět.

„Dá se to nějak odbourat?“ zeptá se Largos.

„Jo nebojte, bude to chvíli trvat, než bude úplně čistý, ale vím, co proti tomu pomůže,“ kývne a zmizí v domě, za chvíli se vrátí s injekční stříkačkou plnou jemně nažloutlé tekutiny.

„Potřebuji ho podržet,“ oznámí a vrhne se do ohrady. Jdu za ním s Largosem. Nějakou chvíli trvá, než ho chytneme tak, aby sebou moc neškubal a Gorovi se podařilo píchnout injekci.

„To by mu mělo stačit, když se k nim už nedostane a nevezme si je, bude v pořádku,“ oddechne si.

 Podívám se na Yukiho, kterému se vlivem injekce klíží oči a za chvíli usne.

„Vedlejší účinek, až se probudí, měl by být v pohodě,“ pousměje se a pohladí ho po bílé srsti.

„To doufám, už tak mám o něj strach. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by se tak nenáviděl,“ povzdechnu si hlasitě a zabořím prsty do bílé srsti.

„U něj za to může tak trochu babička, vážně ho nenáviděla. Mě si hleděla, ale jak přišlo na Yukiho, to se neznala, vždycky mu říkala, že je jen na obtíž a mlátila ho i za to, za co jsem mohl já. Později mu začala vykládat, že vlci zabíjí lidi a že je jí, že je jedním z nich, že napřed začne svojí rodinou. Jak se objevila ve dveřích, schovával se pod postel a všude možně, aby ho neviděla. Stejně si ho vyhmátla a všechno začalo nanovo. Někdy to zašlo tak daleko, že ho zavřela do skříně a pokaždé, když šla kolem tak do ní mlátila, to bylo asi do jeho šesti, sedmi let, pak tomu udělala přítrž máma, která se vrátila dřív. Hádka, která pak nastala, stála za to, pamatuji si, že sousedi volali policii, aby je od sebe odtrhla. Máma tenkrát řekla, že ji nechce ani vidět. To samé babička.

Když policajti viděli v jakém stavu Yuki je, zavolali sociálku a ta ho odvezla do domova, utekl odtamtud a vrátil se zpátky, když se to stalo asi po sedmé, přestali ho tam tahat a začali chodit k nám, zajímali se o všechno. Jak se učí, jak chodí oblíkaný, bylo to dost zlé.

Po dvou letech přestali. Yuki si to, ale vyčítal, mohl domů nosit všelijaké potvory včetně škorpiónů a jedovatých hadů, ale psů se bál. V patnácti zanevřel na všechna zvířata, ani nevím, co se tenkrát stalo, prostě je den ze dne nenáviděl,“ domluví tiše Toru.

Poslouchal jsem ho, se vrůstajícím zděšením, jak tohle mohl někdo provést?

„Ale stejně si myslím, že ho úplně neovlivnila, jednou jsem ho nachytal, jak čte knihu z knihovny, jmenovala se život vlka,“ pousmála se.

„Je možné, že by je mohla podstrčit babička?“ zeptá se Largos.

„Ne, zemřela před čtyřmi roky, ale je docela možné, že v tom prsty má, mohla někoho naočkovat svým mýtusem, tak či onak, asi to už nezjistíme,“ povzdechne si Toru.

„Každopádně ho necháme, ať se proměňuje, bude to pro něj lepší. My půjdeme, kdyby se něco dělo tak nám dejte vědět, přijdeme,“ rozloučí se Largos a promění se.

„Moc děkujeme za pomoc, jistě, že se ozveme,“ usměji se na vůdce a cizí vlci zmizí v lese.

„Divné je, že jsme o nich nevěděli,“ poklepe si na bradu Sai.

„My jsme nemuseli, pokud vím, toulali jsme se jen kolem naší vesnice, ani nevím, s které jsou, zapomněl jsem se jich zeptat,“ zadumaně za nimi koukám a nakonec se vrátím za Yukim. Ještě spí a tak si k němu sednu, potěší mě, když se ke mně přitulí.

„Ten vlk neví, co dělá,“ zauvažuje Goro, když nás uvidí.

„Jasně, že to neví, vždyť spí,“ odvětím klidně.

„Už nebude kousat?“ vykoukne za Gorem Kimi.

„Neboj, když tak ho naučím, aby kousal jen Kaora, ten si to zaslouží,“ zazubí se Goro a přitiskne ho k sobě.

„ Máma mě taky svazovala, když jsem se proměnil,“ špitne Kimi tiše.

„Kimi, nikdo tě tu nebude svazovat, ani ti neublíží,“ skloní se k němu Goro.

„Já vím, tady mě chráníš ty,“ obejme ho KImi kolem krku a přitiskne se k němu.

„Hej, co s nás děláš?! My jsme neškodní,“ našpulím dotčeně pusu.

„Neříkej, že to slovo máš ve slovníku!“ dobírá si mě Goro, překvapeně, sundám si botu a hodím ji po něm, bohužel ji chytne a vyběhne s ní ven.

„Hej, to je moje bota,“ křiknu za ním rozčíleně, zatímco Kimi se začne chichotat.

„Vidíš, ani ta bota už tě nemůže vystát,“ vyvalí na mě Goro oči.

„Jen počkej, zajíci,“ křiknu za ním a přeskočím ohradu, dopadnu jako vlk a pustím se do pronásledování škodné, tedy Gora.

„To tu hrajete vlčí bábu?“ podiví se Nao, který vykoukne z okna, aby se podíval, co se děje. Chodí k nám jako domů.

„Ne hrajeme hru, Vrať mi moji botu,“ zavrčím a znovu se dám do pronásledování Gora, který pro smích nestačí s dechem.

Nakonec se rozhodne pro radikální řešení a hodí mi botu obloukem za mě, rozběhnu se za ní.

„Aport, vlčku,“ uslyším ještě Gora.

‚No počkej, ty mizero,‘ pomyslím si a konečně botu dostihnu. Obuju se a pomalu se vracím zpátky.

„No kde je ten aport?“ zeptá se mě bracha. Zavrčím a dám mu po puse a jsme v sobě, on si nic nenechá líbit a stejný jsem i já, tak je z toho pořádná rvačka, zvlášť když na mě skočí zezadu Kimi a začne mě tlouct, ať Gora nechám.

Zchladí nás až dvě pořádná vědra ledové vody, kterou na nás vychrstnou máma s otcem.

„Tak a dost, když máte tolik energie, seženete ovce s vrchu na jižní pastvinu!“ poručí nám otec.

„Ale já nejsem vlk,“ protestuje Goro.

„Ve stodole je stará vlčí kůže, takže si ji navlékni a běhat po čtyřech umíš, uměls to už jako batole,“ doporučí mu táta. Tentokrát se smíchy svalím já.

Goro na mě jen hodí hnusný pohled a s holí se vydá se na vrh, jak říkáme kopečku nad naší chalupou, jižní pastvina je před naším domem, i když jsme na tři vlci, je to pořádná makačka, protože se ovce strachem rozebíhají, vlk by si už myslel, že nás za těch pár let už musí poznat, ale to ne.

Oni se pořád musí bát, kdo by se jim divil, že? Vlk je jejich přirozený nepřítel, ale nakonec to zvládneme. Ale dost dlouho po obědě, takže máma usoudí, že nám neuškodí, když počkáme do večeře. Jen si povzdechnu a zaběhnu za Yukim, už je vzhůru, krčí se na dece a před sebou má oběd.

„Yuki, co to zase vyvádíš? Proč nejíš, co?“proměním se na člověka dřepnu si k němu. Celí se přede mnou skrčí. Jemně ho pohladím po uších a z misky vytáhnu kousek masa, strčím mu to přímo před čumák, kousne mě do ruky a odvrátí hlavu.

„Takže se zase rozhodl, pro změnu vyhladovět?“ promluví nade mnou Goro.

„Nejspíš,“ usoudím zachmuřeně.