Tajný svět Akyry

Na vlčích tlapkách

Večer vejdu do pokoje s miskou jídla a podívám se na vlka, který mi leží v posteli.

„Dobrý večer Yuki,“ usměji se, když postřehnu, že je vzhůru. Yuki jen zvedne hlavu a pak ji znovu položí. Sednu si k němu a pohladím ho.

„To bude dobré vlčku, všechno zlé je pryč a teď nás čeká jen to dobré,“ pohladím ho. Yuki udělá něco nečekaného, na vratkých nohách vstane, otočí se ke mně zády a znovu se svalí na postel.

„Je tu tvoje máma, chce tě vidět,“ zatahám ho za ucho. Zděšeně se po mě ohlédne a začne se plazit ke kraji postele.

„Prosím tě můžeš toho nechat? Jediný kdo má problémy s tím, že se proměňuješ, máš jedině ty, nikomu jinému to nevadí,“ pokračuji v samomluvě už trochu nabroušený. S tím chováním mě vážně štve a nejen mě, i ostatní jsou z něj deprimováni, Kimi dokonce tak, že se mu vrátili noční můry. Gora jsem zadržel právě před chvíli, chtěl mu pořádně vyprášit kožich, a abych řekl pravdu mám stejnou chuť. Od únosu uběhly už tři dny a on tu leží jako lazar a jen se lituje. Začínám přemýšlet, jestli nebude nejlepší mu ho vážně vyprášit, už vážně nevím co s ním. Už ani Largos si s ním neví rady.

Najednou se otevřou dveře a v nich stojí Yukiho máma.

„Kaoru, můžu si s ním promluvit o samotě?“ zeptá se klidně, ale led v jejím hlasu mě donutí se otřást.

„Jistě,“ kývnu a po Yukim seknu soucitným pohledem.

„Za deset minut se vrať a dones mu rýži s masem,“ podotkne ještě jeho máma. kývnu a zmizím v kuchyni, kde sedí celá smečka, Kimiho na klíně drží Goro a snaží se ho uklidnit, pod očima má kruhy z nevyspání a takové vaky, že by do nich skoval zeměkouli.

„Kaoru, nezlob se na mě, ale ten blbec potřebuje pár přes držku a ne muchlování,“ ozve se za všechny Sai.

„Taky souhlasím, to není vlk to je imbecil,“ procedí skrz zuby Toru.

„Neříkám, že nemáte pravdu, ale chci to vyzkoušet jako poslední možnost, když nezabere ani to, máme tu ještě horské vlky, ti si s ním už poradí,“ souhlasím s nimi ochotně. Všechny to tak šokuje, že se mě zeptají, jestli nemám horečku.

„Říkejte si, co chcete, ale já toho jeho chování už mám taky plné zuby,“ zavrčím a začnu mu chystat rýži, do které nakrájím kuře.

„Vážně si myslíš, že to bude jíst?“ zapochybuje Toru.

„Může si zkusit to nejíst, nemíním spát s kostrou,“ odseknu a s miskou vyběhnu nahoru. Už na schodech slyším nasraný hlas Yukiho mámy, úplně se divým, kde se v tom drobném stvoření něco podobného našlo. V hale zahlédnu Largose, který má strach se pohnout.

„Nejdu nevhod?“ podívá se na mě.

„Ne, Yukiho si do parády vzala jeho máma,“ vysvětlím mu a vyběhnu schody. Largos se drží hned za mnou, otevřu dveře a koukám na drobnou osůbku, která Yukimu spílá z plných plic. Yuki má ve tváři tak zmatený výraz, že bych se nejraději rozesmál.

„Jde ti oběd Yuki,“ zavrčím, když se jeho máma odmlčí. Sednu si k němu, aniž bych se zdržoval, mu do tlamy dám rýži s masem, hned to vyplivne a to už vyběhnou nervy i mě. Chytnu ho za ucho a v momentě, kdy trochu povolí čelisti, mu tam strčím další sousto, vyplivne to.

„Jak chceš, Yuki,“ zavrčím a přejdu ke dveřím, „ Goro, dáme mu umělou výživu, když to nejde tak, půjde to jinak,“ křiknu dolů. Goro se za chvíli objeví i s vlčí výživou, vytáhnu náhubek a dám ji Yukimu na tlamu, pak mu nohy přivážu k posteli a ustoupím, aby mu Goro mohl dát nitrožilní výživu. V Yukiho očích uvidím ponížení, ale naprosto mě to nezajímá, na výběr měl.

Goro mu dá dvě za sebou a pak odejde, odvážu ho a sundám mu náhubek, v tom momentě mám jeho tesáky zabořené hluboko v mase, až mi vystříkne krev, pak mě pustí. Moc dlouho se nerozpakuji a vrazím mu takovou liskovku, že sletí z postele.

„Tak aby bylo jasno, už se s tebou odmítám párat v rukavičkách, tohle bylo naposledy, co jsi nejedl nebo mě kousl a věř, že pokud se do jednoho dne nevzpamatuješ tak se o to postarají horalé. Máš jediný den na to, abys začal jíst,“ nechám projít Yukiho mámu s Largosem, přistrčím mu misku s kuřetem až k němu a třísknu za sebou dveřmi.

Ráno se uvidí.

Nohou odstrčím misku a dívám se na zavřené dveře, pravá tvář mě šíleně svrbí, ale nedivím se mu, spíš se mu divím, že se, se mnou ještě mazlí, teď hlad nemám, jen mě zužuje žízeň. Vzhlédnu a rozhlédnu se po pokoji, až v jednom rohu uvidím misku s pitím. Pro mě těch pár metrů představuje strašnou vzdálenost, ale pokusit se o to musím. Vrávoravě se postavím na tlapky a skoro se hned zřítím, jak se mi šíleně třesou.

Po chvíli, když získám, aspoň jakous takous jistotu udělám první krůček směrem k misce, jde to strašně těžce nohy se mi slabostí podlamují. Snažím se nevnímat nic kromě misky a tak se pomalu sunu dopředu. V zápalu běhu slimáka si ani nevšimnu, že se otevřou dveře a dovnitř nakoukne Kimi, který na mě vyvalí oči a potichu vstoupí, aby mě nerušil.

V půlce mého přeboru sebou unaveně seknu na zem a přemýšlím jak to, že to nejde tak rychle v jejich podání je to tak jednoduché. Zaslechnu zahuhňání, otočím se po zvuku a spatřím Kimiho, který se královsky baví.

„To je fakt k smíchu, mohl bys mi tu vodu podat? Prosím,“ zamrkám na Kimiho.

„Ne dojdi si tam sám,“ našpulí rty.

„Co jsem udělal tak zlého,“ povzdechnu si.

„Rozplakal jsi Kaora, jsi na nás zlý a chováš se jako dement,“ odpoví mi upřímně. Zůstanu na něho civět, takhle výřečný ještě nebyl. Co mě překvapí je, že Kaoru kvůli mně pláče, to jsem vážně nechtěl, opravdu ne.

„Omlouvám se,“ špitnu.

„Nemyslím si, že jsem ten, komu by ses měl omlouvat. Jo a zapomínáš, že máš čtyři nohy ne dvě,“ podívá se na mě a odejde. Povzdechnu si, co jsem se svým chováním čekal? Už se, se mnou nebaví ani Kimi, to jsem byl fakt takový debil?

S povzdechem se znovu zvednu na všechny čtyři a začnu se loudat k misce, při tom si připomínám, že mám čtyři nohy, hned to jde líp a o chvíli později se napiji nádherně lahodné vody, svalím se u misky a usnu, vzalo mi to neuvěřitelnou spoustu energie. Probudím se v momentě, kdy vychází slunce, zvednu hlavu, ale Kaorova postel je nedotčena. S povzdechem se znovu napiji a dovrávorám k misce s jídlem, kde si trochu uzobnu. Pak si lehnu a zavřu oči.

„Myslíš, že něco snědl?“ ozve se nade mnou Goruv hlas o chvíli později.

„Vypadá to, že jo, je toho rozhodně míň než když jsem to sem donesl, vytáhnu ho ven, už musí bláznit,“ povzdechne si Kaoru a vezme mě do náruče. Nechám se odnést ven na trávu, aniž bych otevřel oči, protože se stydím mu do nich podívat. Položí mě a kousek ode mě postaví dvě misky.

Vsadím se, že jedna je s jídlem a druhá s vodou.

Zatím hlad nemám, vezmu si později. Ležím si v trávě a užívám si vítr v kožichu, o půl hodiny později dostanu žízeň a podívám se, kde mám misky, no samozřejmě kus ode mě, to by mě zajímalo, čí to je práce. S povzdechem a menšími obtížemi se postavím a začnu se šourat k miskám.

Podívám se na Kimiho, který se pokouší postavit věž z karet, a mrknu ven, v dalším okamžiku strnu a vyvalím oči na bílého vlka, který jde k miskám. Nejde jistě, zřejmě se mu třesou nohy, ale jde.

„Goro,“ křiknu na bratra a nalepím se na okno.

„To přece… no to je šikulka, kdyby se nechoval, jak idiot už tu mohl běhat,“ usměje se a kouká mi přes rameno. V tenhle moment jsem mu ochoten prominout i třetí světovou, jak jsem šťastný. Koukám se, jak se napije, u misky s jídlem trochu zaváhá a vezme si pár soust. Skoro si připadám jako v Jiříkově vidění, nesní sice ani polovinu, ale už to, že jí je perfektní známka sama o sobě.

„Že mu to, ale trvalo,“ ozve se Kimi, který se zvědavě vedral Gorovi pod ruku.

„Už bude jen dobře, vlčku,“ dá mu Goro pusu a bez námahy ho zvedne do náruče.

„Tak co?“ vejde do kuchyně Toro a za ruku vede Saie.

„Pojďte se podívat,“ kývne na ně Goro a uvolní jim místo. Kluci nakouknou a usmějí se.

„Debil, kdyby měl rozum od začátku, nemuselo k tomuhle dojít,“ povzdechne si trefně Toru a přitáhne k sobě Saie.

„Hlavně, že se už vzpamatoval,“ obejme Sai Tora a dá mu pusu, ten se k němu otočí a začne ho líbat, když přestane Sai vypadá, jako když neví kde je strop a kde podlaha.

„Toru, vážně se nemůžeš proměňovat?“ zeptám se ho. Toru zesmutní a zavrtí hlavou.

„Zkoušel jsem to, když se mi to skoro povedlo málem jsem zemřel, máma mě našla v bezvědomí,“ odpoví smutně. Je mi ho líto, ale zřejmě se proměňovat nebude.

„Je mi to líto,“ ozvu se.

„Nemusí, jedno třeštidlo stačí,“ podívá se z okna na Yukiho. S tím musím souhlasit.

„Já vím, že je ti to líto, ale můžeme být spolu, spíš bych řekl, že takhle to bude lepší, budu předstírat, že jsem tvůj pejsánek. Aspoň mě nezavřou do útulku,“ přitiskne se k němu Sai a dá mu pusu na krk. Toru konečně zmizí smutek z očí a nádherně se na Saie usměje.

„Jako vždycky máš pravdu, zlatíčko,“ dá mu pusu na nos. Sai zavrní a opře si hlavu o jeho rameno, už je to hodně dávno, co jsem Saie viděl tak nádherně uvolněného a šťastného. Jeho rodiče sice fakt, že je vlk přijali, i když to dalo hodně práce, ale vždycky v jejich domácnosti panovalo určité napětí, které zabraňovalo všem volně dýchat.Sai proto radši trávil celé dny a nejraději i noci trávil mimo domov, nejčastěji tady.

Na kraji lesa se objeví Largos a zůstane zírat na Yukiho, uchichtnu se a vyjdu ven. Za ním se objeví další vlk a hned se promění, ke svému údivu v něm spatřím vlčího doktora. V té vesnici se musí proměňovat každý.

„Dobrý den, přišel jsem se podívat na maroda, jak vidím, už se rozchází,“ usměje se na mě.

„Jo, ale už jsem neměl daleko ho přizabít,“ povzdechnu si a podám mu ruku. Doktor sjede pohledem moji druhou ruku a chápavě kývne, stiskne ruku a vydá se k Yukimu, který ho zmerčí na poslední chvíli. Doktor si klekne a začne mu prohmatávat nohy.

„Výborně, svaly se zpevňují, za chvíli to bude bez problémů,“ oddechne si s úsměvem a začne mu prohlížet krk.

„Ten už taky vypadá líp, ještě chvíli natírat tou mastí a bude to dobré,“ usměje se a vstane. Ze slušnosti je pozvu na limonádu, což s radostí přijmou. Zavedu je dovnitř a čekám, že se Yuki k nám přidá, ale ten nejde tak jen pokrčím rameny a bavím se s návštěvou, když se za půl hodiny podívám z okna, Yuki nikde není. Vyskočíme a začneme prohledávat nejbližší okolí, když ho nenajdeme, okamžitě začneme dohromady dávat pátrací skupinu. Sakra, zajímalo by mě, co ten blbec zase vymyslel.

Zarazím se při pohledu na cizího člověka, ale hned si vzpomenu, že je to doktor z vedlejší vesnice a tak se nechám prohlédnout. Kaoru je pozve na limonádu, jdu s nimi, ale u schodů na verandu se zastavím, tohle je nad moje síly. Zavolám na Kaoru, ale ten si mě nevšímá a vejde dovnitř i s návštěvou.

Smutně si povzdechnu a čekám, jestli ho napadne se pro mě vrátit, už je mi docela zima, nenapadne ho to, místo toho se baví s ostatními.

Snažím se na sebe upozornit, ale absolutně jdu mimo mě, nepodívají se mým směrem a nepodívají. Když už toho mám dost, otočím se k lesu rozhodnut se vrátit domů, za chvíli jsem tam, ale daleko větší problém je, že nedokážu posoudit směr kudy se domů vydat, nikdy jsem tudy nešel, po víc jak hodině a půl chůze se obrátím zpátky, že se vrátím, při té příležitosti zjistím, že les vypadá naprosto stejně. Tak to je v háji, pomyslím si a vydám se směrem, kudy si myslím, že bude domov. Za další hodinu dorazím k potoku, kde se napiji. Pak se vydám dál, až dorazím do vesničky sčítající pár domků.

„A hele to máme vzácnou návštěvu,“ všimne si mě jedem z prodejců a hned se na mě obrátí celková pozornost.

„Asi bude mít hlad, nejspíš nemohl nic ulovit,“ zamračí se další a někam odběhne, za chvíli se vrátí s velkou miskou těstovin a masa. Chvíli váhám, ale pak začnu jíst. Když se najím, zakňučením poděkuji a přemýšlím jak se jich zeptat na cestu domů. V ten moment jako by bůh vyslyšel mé myšlenky, vyjde jeden z obyvatel.

„Tati, zajdu do Vlčí vesnice, potřebuji koupit pár věcí,“ osloví starce na verandě, který ze mě nemůže spustit oči. Stařec přikývne a dál na mě hledí. Jak se muž vydá na cestu, přidám se k němu.

„Jdeš se mnou? Tak pojď,“ usměje se a zajde do lesa. Držím se kus od něj, ale tak, abych ho měl na dohled. Nechá mě, jen se občas ohlédne, jestli mu stačím. Za dvě hodinky dojdeme do městečka, kde bydlím. Děkovně se na muže podívám a jdu k našemu domu, zrovna odtamtud vyběhne táta.

„Yukine já z tebe udělám malý do školky, víš, jak jsme se o tebe báli?“ začne po mě křičet, jen co mě zmerčí.

Jemně zavrčím a zastavím se u schodů, tyhle vážně nezvládnu. Ohlédnu se po otci, ale ten žhaví dráty, s povzdechem si lehnu a čekám, kdy dovolá, o pár minut později přiletí černý vlk a promění se na Kaora.

„Můžeš mi říct, kam ses ztratil? Celý den tě hledáme jak magoři, proč jsi nešel dovnitř?“ ječí na mě.

„Nejspíš proto, že jsem rád, že vůbec stojím a schody nezvládnu, demente,“ setřu ho.

„To mě nenapadlo,“ zarazí se a sáhne po mně, oženu se po něm a pohledem poprosím Toru, který mě vezme a odnese do pokoje. Stočím se v koutě a usnu.