Tajný svět Akyry

Na dno

Ležím schoulený na posteli a pozoruji Kaora, který spí jen o kousek dál. Vůbec nechápu, proč bojuje o to, aby mě přesvědčil o tom, že nejsem zrůda, dobře od té doby, co ty prášky neberu jsem nikoho nepokousal, dokonce jsem ani nikoho nechňapl, ale proč si myslí, že za to můžou ty prášky? Tiše si povzdechnu a seskočím z postele, abych se napil.

Mám i trochu hlad, ale v misce nic není, sednu si u ní a přemýšlím, jestli si můžu dovolit někoho vzbudit.

„Yu?“ ozve se ospale z postele, otočím se na Kaoru a jdu k posteli. Neudělám ani dva kroky, když vstane.

„Máš hlad? Pojď, podívám se, jestli tam něco nemáš,“ pohladí mě a otevře dveře. Začnu se mu tiše omlouvat.

„Neomlouvej se. Víš, že by ti dost usnadnilo život, kdybys dal šanci granulím? Vážně nejsou tak špatné,“ domlouvá mi cestou do kuchyně. Odfrknu si a posadím ve dveřích. Dívám se jak mi Kaoru ohřívá těstoviny s masem, aniž by se obtěžoval rožnout.

„Jsi tvrdohlavec,“ zasměje se a dá mi na zem teplé jídlo, vrhnu se na něj jako bych nejedl měsíc, za chvíli tam nezbude ani těstovina. Kaoru umyje misku a do malé nasype pár granul, tiše zavrčím.

„Tiše halamo a pojď, než všechny vzbudíme,“ lepne mě a jde ke mně, vyskočím na postel a zavřu oči, vedle mě se prohne madrace, jak si lehne Kaoru a přikryje se. Protáhnu se a vyvalím se přes celou půlku, za chvíli spím.

Pohladím bělostnou srst a dám mu pusu mezi uši.  Ani netuší, jak jsem rád, že už nevyvádí, dokonce už celkem normálně jí, to že jedl sotva tři hodiny po večeři je dobrá známka. Znepokojeně mu přejedu po stále vystouplých žebrech a tiše si povzdechnu. Tuším, že na tyhle granule ho nenalákám a přemýšlím, jestli existují granule, které tak nevypadají, dnes to ještě šlo, ale co budou Yukiho rodiče dělat až bude spát u sebe, přece se nemůže sem přestěhovat. Yuki zavrní a otočí se na mě, za chvíli je u mě schoulený jako miminko.

Zdá se mi, že se mnou je klidnější, než kdyby tu byl sám. Rozhodnu se, že ho vezmu za bratrancem, který obchoduje s granulemi. Snad si tam vybere. Obejmu ho a za chvíli se taky odeberu do říše snů. Probudí mě světlo a vrtění Yukiho.

„Jo hned jdu,“ pustím ho a hned jsem na nohách, seběhnu i s ním dolů a otevřu mu dveře, hned vyběhne ven a zmizí v lese, proměním se a jdu s ním, přece jen to tu nezná, najdu ho kousek dál, zrovna se rozhlíží kudy se dát.

„Kam jsi chtěl zajít?“ zeptám se ho, nemůžu zapřít podezřívavý tón hlasu. Nikdo mi to nemůže vyčítat, za ten měsíc jsme ho tahali s tolika problému, že by nám to vystačilo na pár let.

„To mě musíš pořád sledovat?““ zavrčí jemně.

„Copak já vím, co se ti v té tvé makovici vylíhne? Ne že by nás to bavilo, ale jsi součásti smečky a rozhodně nás nebaví, že ti musíme být v patách, aby sis neublížil,“ odseknu mu vztekle

„Nikdo se vás neprosil, abyste se mi pletli do života, já jsem si to nevybral, to vy jste mě donutili se proměňovat,“ vyjede po mě a běží zpátky do domu. Chvíli na to si uvědomím, že jsem to přehnal a běžím za ním, dveře od jeho pokoje se mi rázně zabouchnou před čenichem.

„Tohle bylo opravdu moc chytré, sotva si začne pomaličku zvykat, ty ho tak sjedeš? Jak by se to líbilo tobě?“ probodne mě Toru pohledem.

„Moc ne,“ přiznám se a zaškrábu na dveře. Odpoví mě vzteklé zavrčení. Zakňučím.

„Idiote,“ otituluje mě Toru a sejde dolů, ne že by se netrefil, ale proč to vždycky řekne takovým tónem, že se proviněný cítí jako nejhorší bytost na světě?

„Toru, můžeš mi říct, co na něho platí?“ zeptám se tím nejroztomilejším kukučem, co svedu.

„Ne, co sis nadrobil, to si taky sněz,“ setře mě. Sklesle se vrátím ke dveřím a znovu na ně zaškrábu.

„Yuki?“ zavolám.

„Máš deset sekund, abys vypadl,“ zavrčí.

„No tak nebuť labuť,“ zabroukám.

„Nejsem labuť a s oslem se zahazovat nemíním,“ odsekne Yuki jen zamrkám.

„Dobře, uznávám, že jsem se nezachoval nejlíp, omlouvám se,“ povzdechnu si.

„Hm,“ zavrní za dveřmi Yuki.

„Slibuji, že se to už nebude opakovat,“ dodám. Po tom se dveře otevřou a kolem mě projde Yuki. Zhluboka se nadechnu a proměním se, sejdu dolů, kde se Yuki zrovna pustil do snídaně.

„Zpravil se,“ usměji se při pohledu na něm.

„To jo, není tak vychrtli. Jestli chceš znát můj názor, tak bych s granulemi počkal, až se zpraví úplně a teprve pak bych ho na ně učil,“ nadhodí a položí přede mě vajíčka a čaj.

„Nejspíš máš pravdu,“ pousměji se a pustím se do snídaně. Yuki najednou zvedne hlavu a jemně zavrčí, pak běží ke dveřím. Toru se zvedne a rychle ho následuje. Zvědavě jdu za nimi. Toru otevře dveře a tak, tak chytne Saie, který se sveze po rámu dveří, hned ho zvedne a odnese do obýváku. Chci jít za nimi, když mě zastaví Yuki.

„Že bys mě s tím pomohl?“ zavrčí, ohlédnu se a vidím, že se snaží Saiova zavazadla vtáhnout dovnitř, pomůžu mu a jdu za Toru.

„Jak je na tom?“ zeptám se ho.

„Moc dobře ne, pořádně ho zmlátil,“ zavrčí Toru. To vidím sám, obličej má skoro samou modřinu, jedno oko opuchlé, že na něho skoro ani nevidí. Pravou ruku drží divně a levou se drží za žebra.

„Kdo ho tak zřídil?“ vydechnu zděšeně.

„Toru?“ zašeptá Sai.

„Jsem tu miláčku, kdo ti to udělal?“ zeptá se co nejvíc klidně.

„Táta, že prý vlka ještě snese, ale buzeranta v domě nechce,“ vzlykne Sai. Vztekle zavrčím, tohle jsem nečekal.

„A pak, že jsou všichni tolerantní, že?“ rýpne si Yuki a vyběhne z domu. Nechám ho a jdu najít lékárničku.

Rozběhnu se městečkem a snažím si vzpomenout, kde má ordinaci Koruv bratr Giro. Vím, že má ordinaci, konečně budovu zahlídnu a s menšími obtížemi, které mi způsobí skleněné dveře, musím počkat, až některý pacient vyjde, i na tak brzkou dobu je jich tam dost, vklouznu dovnitř a rovnou do ordinace.

„Ahoj Yuki, copak tě bolí,“ podívá se na mě. Jemně zavrčím a táhnu ho ke dveřím.

„Počky, vůbec ti nerozumím, kam mě táhneš?“ začne se Goro vzpírat, zoufale obrátím oči v sloup a rozhlídnu se po ordinaci, zahlídnu černou brašnu, jakou nosí doktoři, a vrhnu se k ní, když ji vytáhnu, konečně pochopí.

„Je to moc zlé?“ zeptá se a dává do tašky vše, co by mohl potřebovat. Kývnu a čekám na něj u dveří. Goro se rychle domluví se sestřičkou a vyběhne ven, pacientům se omluví a spěchá za mnou, dovedu ho přímo k nám. Dveře jsou jak na potvoru zavřené, zavrčím a vyskočím na zvonek. Vzápětí se rozletí, že mě málem praští.

„Promiň Yuki, Goro díky bohu,“ vtáhne bratra dovnitř, mám tolik rozumu, abych se mu protáhnul kolem nohou, jinak by mi zabouchnul před čumákem. Běžím za nimi do obýváku.

„Zatraceně! Který hulvát,“ zavrčí Goro a přiběhne k Saiovi.

„Polož ho opatrně na zem,“ houkne na bratra, který hned poslechne. Goro ho hned začne zbavovat oblečení, aby se podíval na zranění na hrudi, přitom skrz zuby cedí nadávky. Přes žebra se mu táhne doslova mapa z modřin.

Goro je začne opatrně prohmatávat.

„Nejmíň tři zlomené, ruka je nejspíš nalomená, to ukáže rentgen, nejspíš bude mít i otřes mozku, tady s tím moc nezmůžu,“ povzdechne si a vytáhne mobil, vyťuká dlouhou řadu čísel, než se dovolá, kam potřebuje. O deset minut později před domem zastaví sanitka a z něj vyskočí podivní muži, jsou rozložitější než normální a na bílé uniformě mají podivný znak tvořený ze zetka a elka.

Naloží opatrně Saie na nosítka a odnesou do sanitky, pak se podívají na mě.

„Jeho vezmeme taky,“ oznámí nám a sáhne po mě. Vztekle se po něm oženu a uskočím za Kaoru ceníc na ně zuby.

„Jdu s vámi,“ ozve se Toru.

Muži se podívají na Kaoru.

„Je to kluk Saie a má vlčí gen. Nedávno se sem přistěhovali. Yuki jdeme,“ popožene mě lepnutím. Nesouhlasně zavrčím. Rozhodně se, se mnou nebaví, než se vzpamatuji, jsem v sanitce stejně jako Toru, Kaoru a Goro, který žhaví dráty. Po půlhodině zastavíme a dovolí mi vyskočit ze sanitky, neodvažuji se na krok od Kaoru. Muži vytáhnou Saie a nesou ho někam dovnitř, nás zavedou do čekárny, kde se posadíme.

„Kde to jsme Kaoru?“ zeptám se ho trochu zneklidněně.

„V nemocnici, tady se uzdravují všichni, kdo se mění v nějaké zvíře,“ vysvětlí mi a pohladí mě.

Kolem mě se prožene kotě a ještě mě stihne kousnout, prudce se otočím a chytnu ho za kůži na krku, začne vyjeveně mňoukat, vzápětí se ke mně přižene rusovlasá žena v sesterském stejnokroji.

„Tady jsi,“ oddechne si a vezme ho do náruče. Kotě začne prskat, drápat a dokonce kousat.

„Teda, je příjemné jako ty, že Yuki,“ konstatuje mírně pobaveně Kaoru. Něco zabručím a snažím se zneviditelnit. Sestřička si toho nevšímá a odnese ho.

„Vy jste tu ze Saiem?“ objeví se u nás za chvíli doktor.

„Jak je na tom?“ vyskočí Toru.

„Moc dobře ne, pár dní si ho tu necháme, kdo mu to udělal?“ zeptá se nás přímo.

„Podle toho, co jsem vyrozuměl, tak jeho otec,“ odpoví Toru.

„Jeho otec? Jemu nevadilo, že je vlk,“ odpoví a jasně naznačí, že podezírá bratra, jemu z hrdla vyjde děsivé zavrčení, až doktor pozvedne obočí.

„Vlci možná ne, ale nelíbí se mu, že chodí s Toru,“ zasáhne Kaoru, dřív než se stane něco vážného.

„Aha, kde bude bydlet? U vás Kaoru?“ obrátí se doktor přímo na něj.

„To ani omylem, bude bydlet u mě,“ ozve se podrážděně Toru.

„Řekněte mi jeden důvod, proč bych vám to měl dovolit,“ zacuká doktorovi obočí.

„Řekněte mi jeden důvod, proč bych se vás měl ptát,“ zavrčí Toru a až pod stolem vidím, jak se mu hnědé oči promění do žlutých se šikmými zorničkami, do vlčích očí. Je rozhodnut, že Sai bude u něj a basta. V takovém postavení jsem ho už viděl, ten druhý z toho nevyšel zrovna nejlíp. Doktor si nejspíš uvědomí, v jakém postavení se ocitnul a couvne.

„Dobře, nejspíš to zkusíme,“ rozhodne se.

„Fajn, jsem rád, že si rozumíme, mohl bych ho vidět?“ zeptá se mile.

„Jistě,“ zacuká doktorovi obočí a řekne mu kde je. Toru se usměje se a jde, kam ho nasměroval.

„Proboha,“ otřese se doktor.

„Klid doktore, Toru Saiovi neublíží,“ ujistí doktora znovu Kaoru.

„Dám na vás, vypadá to, že má asemus,“ znovu se otřese.

„Asemus?“ nechápavě se zeptá Goro.

„Forma proměňování, promění se ve vlka jen, když má hodně velký vztek a pak se nekrotí. Když vztek odpadne, promění se zpět na člověka. Proměny jde dosáhnout i při velkém strachu nebo obavě o druhé,“ vysvětlí pojem doktor.

„Jo to by sedělo,“ přikývne zamyšleně Goro.

„Dobře nechme ho být, prý je tu ještě jeden vlk, který byl zanedbáván,“ obrátí se na Kaoru doktor.

„No je to trošičku jinak, vysvětlím vám to v ordinaci,“ vytáhne mě Kaoru zpoza lavice, kam jsem se zavrtal.

„To bude hodně pěkné povídání,“ přejede mi doktor pohledem po žebrech a navede nás do ordinace. Mám s yukim, co dělat a nakonec mi musí pomoct jeden s pomocníků.

„Tak zpusťte,“ opře se doktor o stůl. Začnu mu vyprávět všechno, co jsem se dozvěděl, mezery zaplní Toru, který přijde za námi do ordinace.

„Propánička, to snad není možné. A to mi chcete tvrdit, že ta stvůra, byla jeho babička a z vlčího rodu? To snad není možné,“ zavrčí doktor a natáhne do injekce průzračnou kapalinu, kterou píchne. Yuki se hned začne proměňovat, jen je proměna dokončena doktor se vrhne na jeho ruce a s nadávkami ho začne ošetřovat. Skončí po víc jak půl hodině a Yuki se hned promění ve vlka.

„Je tohle normální?“ zeptám se s povzdechem.

„Pokud je zraněný tak ano, rány se tak hojí o dost rychleji,“ odpoví doktor.

„Dám vám ještě prášky, aby se zabránilo případné infekci, stačí jeden denně nejlíp ráno,“ poučuje se doktor.

„Nechce granule,“ vyhrknu zase.

„To je v pořádku, pokud jí, tak bych se tím neznepokojoval. Má k nim odpor, protože na ně není naučený zezačátku, pokud je nebude chtít nenuťte ho, přidávalo by to jen další trauma,“ usoudí doktor. S oddechnutím se pousměji.

„Tak půjdeme Yuki,“ vezmu svého vlčka do náruče, aby je hned nenamáhal, bez protestů se nechá.

„Sai, nemáš ležet?“ ozve se Toruv hlas z chodby a za chvíli ho máme znovu vevnitř se Saiem v náručí, samozřejmě je vlk, teď se pokouší umluvit Toru olizováním.

„Jak tak vidím, neudržíme ho tu,“ povzdechne si doktor a pokyne Torovi, ať ho dá na vyšetřovací stůl, kde mu pořádně stáhne žebra a packu dá do pevné bandáže.

Toru zahne tisícem připomínek, seznam končí slovy, že jestli se mu něco nebude zdát, ať přijedou.

„Nejsem takový idiot,“ setře doktora, prášky dá do malé taštičky a Saie, který je štěstím bez sebe, opatrně do náruče.

Sanitka nás pak odveze domů, kde už čekají rodiče Toru a Yukiho, se vší samozřejmostí nás pozvou na večeři, u které nás vyzpovídají. Se stejnou samozřejmostí Saiovi řeknou, že bude bydlet s Toru v pokoji a že mu tam už vyskládali věci, tedy pokud mu nebude vadit větší zvěřinec. Jestli tohle není pohodová rodinka.

„Já se jen těším, jak ten náš moula bude dohánět měsíční učivo,“ ušklíbne se Yukiho Toru. Yuki jen zděšením zakňučí.