Tajný svět Akyry

Stěhování

Šineme si to s plně naloženým autem k našemu novému domovu, už teď ho nenávidím, nenávidím lesy a přírodu a už vůbec nemám rád zvířata. Kouknu se na bratrovu paži, kde si hoví barevná ještěrka a nespustí ze mě korálová očka.

Vyhovovalo mi město. Všechno na dosah a pohromadě. Chceš do kina? No prosím výběr z deseti možných. Zábava? Proč ne? Hned na rohu se tancuje. Potřebuješ hadry? Butiků na každém rohu tucty.

Ale tu? Co budu dělat na vesnici, kde je, u všeho všudy, třicet čísel?

No dobře, možná trochu přeháním, ale tu je příroda tak blízko!

Už jen z toho mám deprese. Podívám se na paži, kde ucítím pohyb.

„Zatraceně dej tu potvoru pryč nebo ji budeš hledat na silnici,“ začnu vyvádět, když na ruce spatřím onu ještěrku.

„Yuki okamžitě přestaň, je to jen ještěrka, neublíží ti,“ otočí se naštvaně máma. Takhle ječím co deset minut.

„Nemůžu za to. Pořád chce být u tebe,“ povzdechne si Toru a vezme si ji k sobě.

„Ještě jednou se ke mně přiblíží a vyhodím ji,“ varuji bratra. On a jeho sbírka příšer mě nevýslovně štve.

Nenávidím je stejně jako sebe, protože mi neustále připomínají, čím se můžu stát, vlkodlakem.

„Ty jsi příšerný, co ti ta zvířata udělala? Nepřiblížíš se k nim na metr!“ zamračí se na mě v zrcátku táta.

„Nemám je rád,“ zabručím a ostražitě sleduji ještěrku, která se ke mně znovu blíží. Zavřísknu.

Toru si znovu povzdechne a zavře ještěrku do proutěného košíku, kde už chová hada.

„Tak spokojený?“ podívá se po mě zamračeně Toru.

Kývnu a spokojeně se opřu o dveře na druhé straně. Jasně že se k nim nepřiblížím na metr, vždyť jsem jedním těch potvor! Ve městě bylo snadné odolat tomu sladkému volání lesa, ale tady?

Před očima mě proběhne má první proměna a otřesu se.

Byl to strašný pocit se nesmět hnout a dívat se jak se vám ruka proměňuje v pazouru. Potom ta bolest, když se měnily klouby, struktura kostry to bylo k nevydržení. Ten den byl šílený, měl jsem ve škole důležitou písemku, kterou jsem díky tomu nestihnul a musel jsem dělat reparát a to všechno kvůli tomu, že se ze mě stala zrůda.

Začal jsem se nenávidět, svoje tělo mysl, často jsem si podřezával žíly nebo všelijak ubližoval, abych se neproměnil. Brzy jsem zjistil, že se zranění hojí rychleji, ale když si poraním nějaký kloub zabráním proměně. Tohle mě dovedlo k psychologovi a následně psychiatrovi, který se tomu snažil zabránit antidepresivy. Prášky jsem rovnou vyhazoval, když se mě k tomu, abych je jedl, snažily donutit, choval jsem se jako vlk, kousal jsem, což vedlo k daleko horším depresím.

Psychiatr to nakonec vzdal a oznámil našim, že buď můžu jít do blázince, nebo se zkusit přestěhovat na venkov. Deprese prý může pocházet z města. A tak bylo rozhodnuto za mými zády, že se budeme stěhovat.

Když se to Toru dozvěděl, skákal radostí skoro do stropu, miloval přírodu, zvířata a tak, moje reakce tak nadšená nebyla.

„To si snad děláte srandu? Co je na městě tak špatného? Mně se tu líbí, co potřebuji, mám po ruce,“ vyjedu na naše.

„Jo a hlavně hospody, kde ti nalijí alkohol, že? Chodíš opilí minimálně dvakrát do týdne,“ vyletí otec.

 Zmlknu a vyčítavě se podívám na Tora, který byl jediný svědek mých opileckých návratů, ale on se taky tvářil zmateně.

„Nedívej se na bratra ten nic neřekl od toho máme sousedy,“ odsekne táta jako by mi četl myšlenky. Zakleji, na ně jsem nepomyslel. V další vteřině dostanu facku a doporučení, abych se vyvaroval sprostých slov.

A další den to začalo. Odhlásil nás ze školy a začali jsme balit, já se slzami v očích, protože jsem tušil, že s tím budu muset něco dělat a ne to ignorovat nebo to zapíjet alkoholem.

Velké kusy nábytku jely jako první a dávaly se přímo do místností, mě a bráchovi koupily celý nový pokoj pro dospívající. Vybral jsem si z přírodního světlého dřeva se stejnými doplňky, brácha dal přednost tmavému lakovanému nábytku se světlými doplňky.

Zatímco jsem dal přednost jednoduchosti, Toru měl složitý nábytek, aby se jeho bestie nenudily.

Vybral si pokoj orientovaný k lesu, který zabíral půlku vrchního patra, já jsem měl druhou polovinu částečně orientovanou k lesu a částečně před dům.

„Jak se ta prdel světa jmenuje?“ zeptám se znuděně. Jsem klidný, když tu nelezou žádné potvory.

„Jak to mluvíš o svém budoucím domově?“ zavrčí táta, vypadá to, že má nervy na dranc.

„A jak tomu mám říkat, když tohle není na žádné mapě Japonska?“ zeptám se zvědavě.

„Tak si asi nehledal v té správné. Jmenuje se to Vlčí vesnice, ale je to spíš malé městečko,“ odsekne mi bratr.

„To si snad děláš srandu,“ pronesu sevřeným hlasem. Tam jet je horor.

„A proč? Je to nádherný název městečka, je tam i střední škola, na kterou budete chodit a veterinární škola, kam chce chodit Toru, uvidíš, že se ti tam bude líbit,“ usměje se máma na mě.

„Mně se líbilo tam, odkud jsme vyjeli,“ odseknu sveřepě.

„Yuki už toho mám dost,“ ozve se rozčíleně táta.

Než stačím odpovědět něco nebo spíš někdo mi zasyčí do ucha. Obrátím hlavu a podívám se do korálkových očí metrového hroznýše. Vzápětí se autem rozlehne můj křik, a to tak nečekaně, že táta málem dostane smyk a narazí do protijedoucího auta. Jen, co zpomalí, vyskočím z auta a rozběhnu se přes cestu.

Vzápětí táta zastaví a až ke mně dolehne křik, jak se do Tora pustí. Není to nic těžkého, slyším odjakživa dobře, stejně tak i vidím a cítím.

„Já za to fakt nemůžu, nevím jak se Sisi podařilo dostat z toho koše, přísahám, že jsem ho zavřel dobře,“ slyším Toru vzlykat. Je z toho nešťastný, ale já taky, když jsem byl malý, tak mě ty potvory nevadili, dokonce jsme se s bratrem předháněli, kdo donese horší potvoru, tudíž náš byt často připomínal zoo. Kromě psů a koček, které táta musel dát pryč, protože jsem z nich jednou měl málem kolaps, bylo to hned po proměně, náš domov obývali hadi, štíři, stonožky, brouci, pavouci no prostě, co jsme našli venku. Ale od té doby, jsem se jich bál zvlášť potom, co jsem se přeměňoval, a ještěrka mi vlezla do tlamy, jsem se jich začal bát a toho jsem se už nezbavil. Naštěstí se mi tu ještěrku podařilo vyplivnout dřív, než zalezla moc hluboko.

Vyvinula se u mě doslova fobie, což bylo v mé situaci hodně ironické, způsobilo to i to, že jsem se nenáviděl víc než kdy dřív. Za námi zastaví auto a vystoupí mladý kluk oblečený do džínů a volné košile.

„Máte nějaký problém s autem?“ zeptá se zdvořile.

„Ne jen malý rodinný problém,“ vystoupí táta s povzdechem s auta.

Mladík nechápavě pozvedne obočí.

„Můj mladší syn se bojí zvířat a můj starší je chová,“ vysvětlí táta a začne se po mě rozhlížet.

„Aha, co to bylo myš?“ zeptá se zvědavě mladík.

„Ne tentokrát had, před tím ještěrka a ještě předtím pavouk,“ odpoví a konečně se jeho zrak zastaví na mě.

„Yuki nastup si do auta, Toru už na ně dá pozor,“ křikne na mě a mladík se po mě zvědavě otočí, hned potom mu vyletí obočí nahoru. Hned se ovládne a stoupne si bokem, aby sledoval, co se bude dít. Nezklamu ho.

„Ne, v žádném případě nenastoupím do auta, dokut tam jsou ty potvory,“ zaječím zpátky. Najednou se u mojí nohy ozve začenichaní, ztuhle se podívám dolů a vzápětí se zaječením doskočím, vedle mě je pes velikosti německého ovčáka.

„Kime k noze,“ ozve se mladík a pes hned poslechne.

Táta si jen nešťastně povzdechne.

„Toru dej ten koš matce, ponese ho, než dojdeme do městečka,“ požádá bratra, který tak neochotně učiní.

„Vy jste ti noví z Vlčí vesnice?“ zeptá se mladík. Táta přikývne.

„To budeme sousedé, jsem Goro Yamishino,“ napřáhne k tátovi ruku, který jí následně potřese.

„Jin Zitoru, tohle je má žena Ayame a starší syn Toru, ten přes silnici je Yuki,“ pokyne ke mně.

„Moc mě těší,“ usměje se na všechny Goro. Pak odvede svého psa ke svému  autu a nechá ho naskočit na sedadlo. Teprve když zabouchne dvířka jdu k našemu. Nerozhlídnu se, neslyším žádné auto tak to považuji za zbytečnost.

U auta se do mě pustí mamka, jak si představuji, že jsem se nerozhlédnul, tiše ji ignoruji a radši rentgenuji zadní sedadla, jestli se tam neukrývá nějaká z bráchových bestií. Když nic nezahlédnu, nasednu.

„S ním bude hodně velká práce, Kime,“ uslyším, když se táta rozjede.

„Ne, nebude, já se totiž nenechám zviklat,“ zašeptám si pro sebe a ve zpětném zrcátku sleduji jeho auto, jak jede za námi. Na rozcestí zatroubí a zabliká levým světlem, táta zabočí doleva a během pár okamžiků uvidíme ceduli oznamující, že jsem ve vlčím světě. Netrvá dlouho a zastavíme před velkým domem.

„Doufám, že tu mají elektřinu,“ zavrčím potichu.

„Jo představ si to, dokonce i televizní signál, odpady a tekoucí vodu v kohoutku,“ ironizuje brácha, který je na mě nasraný.

„Páni, tolik pokroku nezabilo je to?“ neodpustím si sargasmus.

„Tak a dost. Každý si nahoru vynese své věci včetně knih, máte tam oba knihovničky, pak sejdete dolů a pomůžete poodnášet zbytek, abyste neměli tolik energie,“ zabrání táta včas hádce.

„Varuju tě, jestli jedna z tvých potvor překročí práh mého pokoje, budeš je skládat jako puzzle,“ obořím se na bráchu a ten si jen přitiskne koš s hadem k sobě. Popadnu první krabici s oblečením a odnesu ji nahoru, vrátím se ještě několikrát a všechno včetně počítače a televize s DVD mám nastěhované v pokoji, zatímco brácha lítá s tím svým zvěřincem nahoru a dolů.

Abych dole nebyl dřív, stihnu si zapojit počítač. Televizi s DVD mi musí propojit táta stejně jako tam natáhnout satelitní šňůru. Další věc, kterou udělám je ta, že spustím rolety u oken směřujícím k lesu.

Pak seběhnu dolů, abych pomohl bráchovi poodnášet věci, které patří do ostatních částí domu.

Jen, co vyjdu ven, spatřím Toru, jak se vítá s dětmi z nejbližšího okolí, pět z nich ke mně hned obrátí hlavu a začnou si mě bedlivě prohlížet.

„Yuki, pojď se seznámit…“ otočí se na mě Toru.

„Nemám zájem,“ odseknu a popadnu nejbližší krabici, se kterou zajdu dovnitř, odnesu ji do obýváku a dám bokem, obsahuje DVD a to jak tátovi tak moje.

Znovu vyjdu ven.

„Nejsi náhodou trochu nezdvořilý?“ pustí se do mě Toru.

„To je mi jedno. Nemíním se s nikým bratříčkovat,“ prsknu. Brácha se na ně obrátí s omluvným výrazem, ale než stačí něco říct, ozve se jeden z pětice.

Je vysoký s delšími černočernými, vlasy a pomněnkovýma očima, které jsou právě ledové jako led, přátelsky usměvavá ústa se během vteřinky stáhla do tvrdé linky. Každým coulem připomínal vůdce, zatímco ostatní se jen na sebe nejistě podívali.

„Vlk samotář, že. Měl by sis zvyknout, že budeme kolem tebe Yuki,“ pronese ledovým hlasem a přejde ke mně.

„Na nic si zvykat nebudu a rozhodně ne na vás, nechte mě na pokoji a já nechám na pokoji vás,“ odseknu vztekle.

Než stačí něco říct, ozve se Goro.

„Kaoru nechej ho být, aspoň prozatím, ještě si na to nezvykl,“ zavelí rozhodným hlasem.

„Na co si nezvykl?“ vloží se do hovoru Toru.

„Tys jim to neřekl?“ podívá se na mě Goro. Podívám se na ně tak vzteklím pohledem, že je jim odpověď hned jasná.

„Co nám měl říct?“ ozve se znovu Toru.

„Po tom je ti hovno,“ setřu bráchu a popadnu jednu z objemnějších krabic.

„Nechceš pomoct?“ zeptá se mě někdo další. Zvednu hlavu a přede mnou stojí sotva sedmiletý kluk a dívá se na mě s rozkošným pohledem. Beze slova zvednu krabici a odejdu dovnitř. Teda stoupnu na první schod, když ji s křikem pustím a začnu se ohánět po pavoukovi, který mě vylezl na hlavu.

„Proboha,“ uslyším bráchu, který skočí ke mně.

„Klid už je pryč,“ snaží se mě někdo uklidnit a chytne mě za ruku. Vytrhnu se mu a zmizím ve svém pokoji.

Když se po půl hodině vzpamatuji, sejdu dolů, jakoby se nic nestalo a uklidím zbytek krabic.  Nejdřív se ovšem ujistím, že už tam nejsou podobné potvory jako v té velké. Jen co ji donesu do kuchyně, protože se jedná o kuchyňské nádobí, vyjede na mě táta, jestli musím dělat takové scény.

„Ne, ale on ty své potvory nemusí mít všude,“ odseknu a třísknu s krabicí o stůl. Teprve pak si všimnu ostatních, kteří posedávají kolem stolu v jídelně a trochu zaraženě se na mě dívají. Hned se otočím na patě a se slovy, že šlo o poslední krabici, se vypařím do obýváku, kde začnu třídit DVD svoje dávám na hromádku vedle sebe. Zrovna vytřídím poslední, když se ozvou kroky směrem ke mně. Vyskočím a chci se spakovat, když na mě u schodu vyskočí Kimi. Leknu se a půlka DVD se mi rozsype po zemi, se zaklením je začnu sbírat.

„Měl by sis zvykat na zvířata, je jich tu docela dost,“ oznámí mi za mnou Goro a podá mi zbytek DVD, vezmu si je a přitom se mi vyhrne rukáv.

„Co máš s rukou,“ chytne mi za ni a vyhrne mi rukáv, v zápětí na ni vytřeští oči, když spatří hluboké rány na zápěstí a v kloubech. Vyděšeně se na mě podívá. Někdo mi chytne druhou ruku a vyhrne mi rukáv. Podívám se na něho a zjistím, že je to Kaoru.

 Na ruce mám identické rány. Vytrhnu se jim a vyběhnu nahoru.

„Myslíš si to co já?“ zeptá se Kaoru Gora.

„To jako, že se naschvál zraňoval, aby se neproměňoval? Jo to myslím,“ odpoví Goro.

„Měli bychom mít někoho v jeho blízkosti,“ zamumlá Kaoru.

„Neřekl jim to, nemáme se čeho chytit,“ odpoví mu Goro.

„Musíme mu pomoct, než se zabije,“ promluví po dlouhé době Kaoru tiše.

„Ty jsi tu šéf,“ přikývne.