Tajný svět Akyry

Kdo jsi II

Složím se vedle postele a roztřesu se. Nevím, co si mám myslet. Tuším, že nejsou obyčejní lidé, ale kdo jsou? Tělem mi projede třas. Vyskočím a najdu nůž, během vteřiny si poraním kloub na ruce a pocit zmizí. Mám už v tom velkou praxi, naučil jsem se jak zabránit proměně a moc se nezranit. Nenávidím se, za to co dělám, ale daleko víc nenávidím svou zrůdnost.

Nechápu, jak mohli ty rány postřehnout, rukávy se mi tak moc nevyhrnuly. Potřesu hlavou a začnu si skládat věci, v dalším okamžiku zaječím jako by mě na nože brali, když na mě, z mých věcí vykoukne myška.

 Ve vteřině se rozletí dveře a dovnitř vběhne Toru s hadem na ramenou, rozječím se ještě víc.

„Jdi pryč, jen to zhoršuješ,“ vyhodí ho někdo. Vzápětí vyběhnu já.

Schoulím se pod schody a očima těkám, jestli tam nebude ještě nějaké zvíře.

„V životě jsem takový strach ze zvířat neviděl,“ ozve se Kimi a přitiskne se ke Gorovi.

„Tohle spíš hraničí s fobií, vlčku,“ pocuchá mu Goro blonďaté vlasy a usměje se.

„Jo psychiatr to říkal taky, kočky a psy jsme museli dát pryč,“ povzdechne si Toru.

„Pryč? On se zvířat nebál?“ zbystřím, v ruce mi hoví ona myška.

„On a bát se? S Toru se předháněl, kdo najde a donese domů větší potvoru. On se specializoval na nebezpečná zvířata. Jednou donesl i psohlavce a tvrdil nám, že je to užovka. Škorpioni, jedovatí pavouci a tak pro něj nebyly problém,“ odfrkne si Yukuv táta.

„Kdy se těch zvířat začal bát?“ zeptám se a podívám se na Yukiho, jak se krčí strachy pod schody.

„Ve stejnou dobu, kdy se začal mrzačit, před dvěma roky. Vím to, protože ten den zmeškal školu, bylo to přesně 15. Března, ten den měl čtrnáct,“ dostane se mi odpovědi.

„To by sedělo,“ usoudí Akeno.

„Měl by se pořádně vyspat, je dost vystresovaný,“ zamne si bradu Goro.

„Kaoru,“ otočí se na mě, obrátím se k němu.

„Počkej u něj jo a tu myš dej pryč,“ doporučí mi Goro.

„Vezmu si ji,“ ozve se Kimi a sebere mi myšku z rukou.

Přejdu k Yukimu a dám mu ruku na rameno, cukne sebou a skrčí se víc jako by nechtěl, abych se ho dotýkal.

„Jak je na tom s doteky od té doby?“ zeptám se co nejvíc klidně.

„Cuká sebou jako by se bál, že nás něčím nakazí,“ povzdechne si Toru.

„Nevíme si s ním rady, psychiatr řekl, že buď je to strachu z města, nebo patří do blázince, tohle je naše poslední možnost,“ povzdechne si jeho otec.

„Uklidním vás, blázen není. Jak moc máte rádi zvířata?“ zeptám se jich.

„Oba dva jsme veterináři. Já se specializuji na domácí zvířata a manžel na divoká hlavně na vlky zbožňuje je,“ odpoví Yukiho matka a mě po tváři přejede usměv. Tohle je skvělá situace, ne jako u Kimiho, kterého rodiče vyrazily zmláceného, že se nemohl hnout a se slovy, že zrůdu živit nebudou. Kdyby kolem zrovna nejel Goro, bůh ví, jak by to s ním dopadlo, nakonec se ti dva dali dohromady.

„Ehm, nechci být nezdvořilý, ale můžete mi říct, kdo jste?“odkašle si rozpačitě táta. No je fakt, že jsme se jim nacpali do domu a nepředstavili se.

„Kaoru Santoro,“ natáhnu k Yukinimu otci ruku pak postupně představím zbytek smečky. Kimiho, Akena, Saie a Naoa, naše nejmladší třeštidlo.

Do toho se vrátí Goro a do injekce natáhne průzračnou tekutinu.

„Počkejte, víte, co děláte?“ zarazí ho Jin. Je vidět, že má o syna starost.

„Nebojte, jsem zvěro-doktor,“ usměje se Goro a obratně Yukimu píchne injekci.

„Zvěrolékař ne?“ nadhodí Jin.

„Ne mám atestaci jak na zvěrolékaře, tak na doktora, je to praktické,“ odpoví Goro a otočí se na mě.

„Podrž mi ho, brácho,“ zamumlá. Vyhrnu Yukimu rukáv a objevím nová poranění. Goro si jen povzdechne a píchne mu injekci, která ho okamžitě uspí. Pak mu ošetří čerstvá zranění a píchne ještě tekutinu proti přeměně, která mu pomůže na tři dny. Pak budeme muset být u něho.

„Asi se těch zvířat zbavím,“ zaslechneme Toru.

„To nedělejte, spíš je pusťte volně, musí si na ně znovu zvyknout, když bude hysterčit, prostě mu vrazte facku a nebojte se, tohle je naposledy, kdy sáhnul na něco ostrého,“ pousměji se na ně a odnesu Yukiho do postele. Překvapí mě jak moc je lehký.

Přikryji ho a rovnou mu blesku rychle prohledám pokoj a seberu mu všechny ostré předměty, které by mohl použít, aby zabránil proměně. Pak odejdu z jeho pokoje, ale před tím neodolám a dám mu drobný polibek na ústa.

Jestli mě přijme, bude mým partnerem. Seběhnu dolů.

„Goro, co je dnes za den?“ zeptám se bráchy.

„Pokud vím tak neděle,“ odpoví mi s klidem.

„Moment,“ ozve se Toru. Obrátíme na něj pohledy.

„Jak to, že vy dva máte různá příjmení a přesto jste bráchové?“ zeptá se nás s namířeným prstam.

„Chytrý hoch,“ ozve se pobaveně Goro.

„Ale ne tak moc. Jsme nevlastní bráchové, Gora naši adoptovali, když si mysleli, že nemůžou mít děti, jsem nečekané překvapení,“ usměji se na něho a rozloučíme se.

Další den se ploužím do školy, co noha nohu mine. Včera mě táta pěkně zpražil, jak jsem se před hosty předvedl. Nemůžu za to, že se nám vecpali do domu. Musím mu uznat nečekané plus, je v něm líp jak v bytě, kde bylo slyšet naprosto všechno.

„Pohni, nebo přijdeš pozdě na vyučování,“ ucítím dloubnutí do zad. Instinktivně se oženu.

„Hm, reflexi máš dobré, ale fakt pohni, nechceme přijít pozdě,“ zasměje se hlas. Konečně se obrátím a setkám se tváří tvář včerejší partě, je na nich něco divného, ale nejsem s to pochopit co.

„Dejte mi pokoj, nikdo se vás neprosil!“ zavrčím a obrátím se zpátky ke škole. Mám tisíc chutí zdrhnout, ale první den se neodvážím.

„Nemusíš nás prosit, ty totiž přímo zoufale řveš, vlku,“ zabodne do mě modrý pohled černovlasý kluk. Oženu se po něm.

„Nikdy mi takhle neříkej, kdo vůbec jsi, že takhle mluvíš?“ oháním se po něm pěstmi.

„Kluci, běžte napřed, já ho pak dovedu,“ řekne klidně kluk, ostatní ho poslechnou jako by se nechumelilo a rozběhnou se ke škole, kterou se rozezní zvonění. Ohlednu se po nich, jen proto, abych zkoprněl, na lidi jsou moc rychlí.

„Kdo vůbec jste?“ otočím se na kluka.

„Jsme jako ty, napůl lidé, napůl vlci,“ odpoví mi klidně.

„To není pravda, já taková zrůda nejsem,“ zaječím na něho. V další vteřině narazím do zdi, jakou mi dá pěstí.

„A teď mě dobře poslouchej, nejsme zrůdy a ty taky nejsi, prostě jsi dokonalejší člověk,“ usměje se na mě.

„Nejsem, nechte mě být, o nic se vám neprosím,“ zaječím na něho a rozběhnu se ke škole.

Koukám za ním a lehce potřesu hlavou. Bude těžké ho přesvědčit, aby přijal skutečnost. Vůbec nedokážu přijít na to, proč tohle tak moc nenávidí, je mi z toho smutno. Vydám se za ním a dostihnu ho u školy, spolu do ní vejdeme. Zavedu ho k řediteli, když mu vysvětlím situaci, jednoduše kývne a omluví nás, mu pak dá rozvrh naší třídy, seznam učebnic.

Zavedu ho do třídy, kde způsobí pořádný rozruch. Ani se nedivým, nikdy jsem neviděl tak světlé vlasy, skoro do bíla, měl je krádce zastřižené a uličnicky rozházené kolem hlavy. I oči má také zvláštní žluté, jako by patřili vlkovi, což také byla pravda.

Postavu měl útlou a byl menší než já, hlavou mi sahal po bradu.

„Kyaa Kaoru, kde se tu ten fešák vzal? Že nás seznámíš! Zavedeme ho do naší oblíbené kavárny,“ zavřeští holky, jen, co vejdeme do třídy.

Chudák Yuki sebou zděšeně škubne a začne se zběsile rozhlížet. Rozhodnu se ho zachránit.

„Je mi líto dámy, ale Yuki je zadaný. Chodí se mnou,“ usadím je s milým úsměvem. Třídou se ozve hromadný zklamaný povzdech.

„Ty nám nic nedopřeješ, jsi zlý Kaoru, baka,“ hodí po mě holka učebnici, které hladce uhnu.

„Díky dámy, tolik chvály si snad ani nezasloužím, ještě se začnu červenat!“ dobírám si je se smíchem.

„Cože?!“ proberou Yukiho moje slova.

„No chodíš se mnou,“ odpovím mu s milým úsměvem.

„To bych radši chodil s červem. Ten má možná víc taktu než ty a navíc jsem na holky!“ zaječí na mě a snaží se vytrhnout ruku z mého sevření. Jenže má smůlu, už jsem se rozhodl!

Dovleču ho do mojí lavice u zdi a strčím ho na židli, hned si sednu vedle něj. Sice chvíli vyskakuje, ale když si ho nevšímám, přestane.

Zuřím, hajzl jeden, co si to ke mně dovoluje? Mě snad klepne. Zuřivě se podívám na kluka, který sedí vedle mě, překvapeně si všimnu jemných kruhů pod očima, jako by nespal. Mě je taky divně, jako bych pil dva dny a vůbec si to nepamatoval, mírně se mi točí hlava.

Také je mi špatně. Snídani jsem nechal nedotčenou a svačinu jsem věnoval toulavé kočce, která vypadala, že za chvíli bude mít koťata. Divoká mi překvapivě nedělají problémy, ale ty, co chová bratr ano.

Jen stěží zaměřím pozornost na učivo a začnu rychle psát. Nemíním být pozadu. V momentě, kdy dopíšu, zazvoní. Otočím se na spolužáka za mnou a domluvím si s ním sešity na opsání. Proti těm, co neznám nic nemám, ale nemíním tolerovat pitomce jako je ten černovlasý vedle mě.

„Já bych ti sešity půjčil,“ podívá se na mě.

„Od tebe bych nevzal ani mírovou vlajku uprostřed války,“ setřu ho.

„To je špatné, ale neboj, uvidíš, že si budeme rozumět,“ usměje se na mě. Knokautuji ho z lavice pěstí.

„Radši bych se spřátelil s bandou hladových lidožroutů než s tebou,“ ujistím ho a než se vzpamatuje, jsem i s věcmi u jedné šikovné blondýnky.

Podívá se na mě a zazubí se.

„Na takového střízlíka máš pěknou ránu, jen co je pravda,“ sebere se z podlahy a zamíří ke dveřím, kde na něho čeká brunet, opře se o futra a s pohledem na mě a s nakloněnou hlavou poslouchá. Pak se zatváří zamyšleně a o něčem se s ním začne dohadovat. Je mi to jedno, hlavně ať už ta podělaná škola skončí! Jsem vyslyšen o dalších pět hodin později a já zamířím do smíšeného zboží. Doufám, že tam budou mít i učebnice a sešity.

Za sebou uslyším bratra.

„Kaoru, mohl bys nás zavést do knihkupectví a papírnictví? Nevyznáme se tu,“požádá nějakého kluka.

„Jasně, že ano, jen doufám, že Yuki s námi půjde, lehce by se ztratil,“ ozve se Kaoru.

Pomyslím si, že má hezké jméno a vyrazím jednou ulicí, o které si myslím, že vede do městečka. Brácha mě doběhne a než se stačím vzpamatovat, jsem nasměrován správním směrem.

„Měj aspoň jednou rozum,“ zavrčí Toru. Povzdechnu si a loudám se za nimi. Je blbost dělat, že víte, kam jdete, když jste se zrovna přistěhovali. Za okamžik se k nám připojí ostatní kluci a já se ocitnu v sevření, ze kterého se nenápadně nedostanu.

Drobný blonďáček poskakuje kolem nás, že si ani nevšimne, že se ocitnul na silnici. Nebyl by to takový problém, kdyby auto, které jelo pomalu najednou nezrychlil a nemířil přímo na blonďáčka, který uskočí v poslední chvíli. Následovně z auta vyskočí chlap a pustí se do blonďáka.

„Ty zrůdo, už jednou jsem ti řekl, že máš chcípnout!“ zaječí a rozpřáhne se k ráně, než stačí dopadnout, někdo ránu zablokuje a chlap vzápětí naráží setrvačností do auta.

„A já jsem vám už jednou říkal, že jestli ještě jednou ohrozíte jeho život nebo se opovážíte na něho sáhnout, tak vás zabiju,“ ozve se zuřivě krátkovlasý kluk.

Chlap vyděšeně couvne a rychle naskočí do auta. Vystřelí tak rychle, že na silnici zbude černá čára od pneumatik.

„Kimi, jsi v pořádku?“ obejme drobného blonďáka. Ten kývne a schoulí se k v jeho náručí. Na víc nečekám a vyrazím stejným směrem, kterým jsme šli, ale tentokrát sám. Za chvíli dojdu do městečka a najdu jak knihkupectví, tak papírnictví nakoupím a ještě se stavím ve zverimexu, kde se podívám na hady, tyhle potvůrky přímo zbožňuji. Po chvíli vyjdu a zamířím domů, nechci se nikde zdržovat.

„Yuki, jsi to ty?“ vběhne máma do haly v plášti a s telefonem u ucha, když mě uvidí, uklidní se. Něco řekne do telefonu a zavěsí.

„Můžeš mi říct, kde jsi byl? Zrovna mi volal toru, že ses jim ztratil,“ vyjede na mě.

„Tady, nebo mě nevidíš?“ odseknu a v dalším okamžiku se zavřu v pokoji. Sednu si ke stolu a začnu rychle opisovat sešity.

Když se hotov zaběhnu do sprchy a ignorujíc lákavou vůni linoucí se z kuchyně si lehnu do postele. Netrvá dlouho a usnu.