Tajný svět Akyry

Jsi blbec, Kaoru!

Domů se vrátím perfektně vytočený, Liath se mi celou cestu omlouval, že je to jeho chyba.

„Vážně je mi to líto Yuki, tohle jsem skutečně nechtěl,“ ozve se, když zastaví před naším.

„Ty jsi stejný kretén jak Kaoru! Ten blbec na mě rozhodně nemá kupní smlouvu a nejsem ani jeho majetek, od svého kluka očekávám, že pochopí, když si chci vyjít s přítelem. Jsme snad k sobě přilepeni atakem, aby mě sledoval? Ne! Ať si ten idiot jde dát odraz,“ odseknu.

„Asi máš pravdu, pro… ehm, tak už doufám všemu rozumíš,“ rychle změní téma, když se na něho podívám vražedným pohledem.

„Jo díky,“ pousměji se a vystoupím. Pak mu zamávám a vejdu do domu, kde se na schodech líbají Toru se Saiem.

„Nemůžete se miliskovat v pokoji? Rozhodně mi nepomůže, když vás tu vidím,“ zavrčím vztekle a zamířím ke svým dveřím.

„Promiň, brácho,“ zatváří se Toru provinile, což zachytím koutkem oka.

„A ten ksicht si tak nech pro sudičky,“ vyštěknu těsně před tím, než za sebou třísknu dveřmi.

„Ten má tedy příjemnou náladu,“ vyvalí oči Sai a pustí mě.

„To jo, zajímalo by mě, co se asi stalo,“ zahloubám se do problému.

„Hm, to nejsi sám. Myslíš, že mně utrhne hlavu, když nakouknu a zeptám se ho?“ zamudruje Sai.

„Nejspíš jo, co takhle se zeptat Liatha?“ navrhnu a oba se vrhneme k vchodovým dveřím, bohužel už vidíme jen koncová světla. Povzdechneme si a vrátíme se do pokoje. Dlouho do noci pak přemýšlíme, proč má takovou skleslou náladu.

Ráno jdeme do školy a na rozcestí se setkáme s celou smečkou, kromě Akena, hned postřehneme, že Yuki se vyhýbá Kaoru a Kaoru na Yukiho hází vzteklé pohledy.

„Že by to mělo souvislost s tou večeří?“ špitne Sai ke mně tiše. Zamyslím se nad tí a kývnu, je to víc než pravděpodobné. Za chvíli nás dožene Akeno a rovnou k Yukimu.

„Yu, to ti posílá Liath, za ty snědené,“ vrazí mu do ruky sáček plný ještě teplých koláčů.

„Jej, že děkuji, zapomněl jsem si koupit,“ rozzáří se Yuki a hned se do jednoho zakousne. Napadne mě kouknout na Kaora a doslova se ho leknu, tak vzteklí pohled, jsem ještě neviděl.

„Yuki dej mi taky,“ zaprosí Kimi a hned dostane, nakonec se podělí se smečkou, jediný kdo odmítne je Kaoru, který se doslova rozběhne ke škole.

„Žárliví idot,“ zaslechnu Yukiho.

„Máš pravdu, bude to tou večeří,“ kývnu na Saie a zakousnu se do koláče, takřka se rozplynu blahem, jak jsou dobré.

„To bude pěkná polízanice, budeme je muset hlídat, Yuki není úplně v pořádku,“ ozve se střízliví Naoe.

„Máš pravdu, jestli se poperou, může Yuki znovu skončit v nemocnici,“ zamračí se Akeno.

„Snad má Kaoru rozum,“ zadoufá Sai. V to doufám taky, nerad bych ho nakouskoval na nudličky, bráškovi ublížit nenechám, i když má své mouchy.

„To si nemyslím, od bráchy jsem se dozvěděl, že je špehoval v restauraci,“ bonzne Akeno. Všichni v ten moment ztuhneme jak kámen a koláč nám ztrpkne v ústech.

„To si děláš srandu,“ nechce věřit Naoe.

„Bohužel,“ kývne Akeno.

„To je vůl, že mu není rovno,“ vydechne Kimi a my s ním bezezbytku souhlasíme, i když pořádně nevíme, o co vůbec jde. Tázavě se podíváme na Akena, který nevědoucně pokrčí rameny. Všichni si povzdechneme a začneme předhazovat všelijaké nápady.

„Že by dráček potřeboval poradit v lásce?“ zauvažuje Sai.

„To by si dal, Yuki si neumí poradit ani sám se sebou,“ vyprsknu smíchy.

„No co ty víš, třeba se chtěl dráček naučit tancovat,“ podpoří ho Kimi.

„To asi ne, chodil do tanečních a byl z nich nejlepší,“ odmítne Akeno.

„Tak chtěl naučit tancovat Yuki,“ nevzdá se Kimi a já, při představě, že to poleno, kterým je můj bratr, se chtělo naučit tančit, vyprsknu smíchy. Všichni se na mě nechápavě podívají, při těch pohledech se zlomím v pase.

„Vy jste ho asi ještě neviděli, že,“ ujistím se. Svorně zavrtí hlavami.

„Tak to jste o něco přišli, my taky chodili do tanečních, ale jen dva měsíce, po těch nás taneční mistr odmítl, teda Yukiho odmítl vyučovat, že už sice naučil pár polen tancovat, ale on zavedl v polenech noví pojem,“ brečím smíchy.

„Snad to nebylo tak zlé,“ zamžiká Akeno.

„Asi jo, když se jednou před námi zabarikádoval a předstíral, že je mrtvý,“ kviknu smíchy a zbytek se rozesměje taky.

„Dobře, tak to nebude to pravý ořechový,“ povzdechne si Kimi.

„Nic si z toho nedělej, však oni si to vyříkají,“ chlácholím ho.

„Toho se právě bojím, Kaoru zvalchoval Gora, když mu nadhodil, že žárlí zbytečně,“ zabručí Kimi. Smích nás přejde, tak tohle je vážně na hubu.

„Má někdo nějaký nápad?“ zeptám se vážně.

„Co takhle ať si to vyříkají, jeden kmen vlků bude sekundovat Yukimu, druhý kmen zadržovat Kaoru,“ napadne brilantní myšlenka Akena.

„Jo a drak bude rozhodčí,“ vyprsknu smíchy.

„Třeba,“ souhlasí Sai, ale taky mu zacukají koutka.

„To bych neriskoval, jestli tu nechcete mít hromadnou vraždu, už tak je jeden nabroušenější než druhý, i když to vezmete kolem a kolem, aspoň bychom od toho blbce měli pokoj,“ zhodnotí situaci trefně Naoe. Další dohadování nám utne zvonek ze školy, který se slyšet až sem. Jen se na sebe podíváme a zdrháme do školy, rychle proklouzneme kolem učitele a v botách se ženeme do třídy, kde se tváříme jako bychom tam nebyly, bůh ví jak dlouho. Moc pozor nedávám, spíš se obávám, co se děje v bráchově třídě.

Dorazím do třídy chvíli po Kaoru a celkem si oddychnu, že místo před ním je volné a tak si tam sednu, sice bych neměl, ale nechce se mi sedět s tím bručounem za mnou.

„Hele, to je moje místo,“ ozve se nade mnou hlas. S povzdechem si přehodím věci ke Kaoru a stoupnu, když se do mě ten kluk opře znovu.

„Líbí se ti sedat pokaždé jinde?“ zasyčí mi do obličeje.

„To ne, ale myslel jsem, že prázdné a nikomu to vadit nebude. Promiň,“ pokrčím rameny a otočím se, že si sednu, když mě ten kluk praští taškou, do ještě citlivých žeber. Zasyčím bolestí a než se stačím otočit zpátky, kluk odletí, až k tabuli o kterou se rozplácne. Sotva se stačím otočit, když je u něj Kaoru a zvedne ho pár čísel nad podlahu za krk.

„Co sis to, ty demente, dovolil? Pokud vím, sedíš na druhé straně třídy, baví tě šikanovat? Tak na to rozhodně zapomeň nebo budeš mít, co dělat se mnou. Je ti to jasné?“ zeptá se ho nasraně Kaoru, kluk, něco zahuhle, nejspíš, že nemůže dýchat nebo něco takového.

„Kaoru pusť ho nebo ho přiškrtíš,“ napomenu našeho vůdce. Jen ke mně pootočí hlavu a kluka pustí. Pak se vrátí k lavici.

„Co tvoje žebra?“ zeptá se starostlivě.

„Žijou,“ vydechnu a sednu si.

„Stejně jsi měl ještě zůstat doma,“ zamračí se na mě.

„Už tak jsem toho promeškal víc než dost,“ zabručím a vezmu mu sešit, který začnu rychle přepisovat, já se snad naučím psát těsnopisem!

„Prospělo ti to,“ pousměje se.

„Tobě taky k blbosti. Můžeš mi říct, proč jsi mě sledoval?“ syknu potichu, protože už začala hodina a vešel učitel.

„No víš…“ zabručí stejně tiše.

„Ne nevím, šmíráky nesnáším,“ odseknu vztekle.

„Netušil jsem, že jsi na starší,“ zavrčí jedovatě. Podržte mě někdo nebo z něho udělám deset vlků do školky!

„Starší mají něco do sebe, nežárlí na každého jako pako,“odstřelím jeho vějičku.

„Já, že žárlím? Já nikdy nežárlím! Já ti jen říkám, že je neslušné chodit s někým na rande, když chodíš se mnou!“zavrčí už docela hlasitě a celá třída se na nás otočí.

„Řekni mi, kdy ses zeptal, jestli s tebou chci chodit? Pokud vím, ještě se to nestalo!“ odseknu.

„Já se tě na tak logickou věc nemusím ptát, prostě se mnou chodíš!“ oznámí mi, co nejklidněji.

„A to teda ne, pokud se mě nezeptáš, nechodím s tebou!“ zavrčím.

„Jsem vůdce a bude po mém,“ řekne suše.

„Svoje vůdcovství si strč za klobouk! A vůbec to sem nepleť,“ probodnu ho pohledem.

„A budu,“ odsekne, vážně se chová jako fracek.

„Tak a to by stačilo, až se uráčíš srazit svoje ego na přijatelnou velikost tak se mi ozvy, do té doby tě nechci ani cítit a ještě ti řeknu novinku Kaoru,“ počkám, až se na mě podívá, „ jsi větší blbec, než jsem doufal!“ zavrčím, vezmu si věci a natrvalo se odstěhuji k blondýnce, která stěží tají smích.

„Asi bychom se konečně měli představit, Laila,“ podá mi s úsměvem ruku.

„Yuki,“ potřesu ji a půjčím si od ní sešity, Kaoru, který za mnou zuřivě vrčí si nevšímám, ať vychladne, pokud ví, co to vůbec je. Nějak se mi podaří mu vyhýbat celou dobu školy a domů běžím sám. V pokoji se naučím a přeměním se do podoby vlka, ve které seběhnu k mámě do ordinace.

„Ty třeštidlo, víš, že se nemáš proměňovat,“ zamračí se na mě.

„Mola bys mi prohlídnout, žebra? Jeden kluk mě do nich bouchnul taškou,“ podívám se na ni žebravým pohledem.

„Hned to bude,“ povzdechne si a pořádně mě prohmatá.

„Vypadá to, že je máš v pořádku, ale vážně si na ně dávej pozor, jak přijdeš, stáhnu ti je a teď se pojď najíst,“ podrbe mě mezi ušima a zavede mě do kuchyně, kde mi dá do misky rizoto, je vynikající! Poděkuji a vyběhnu do lesa, už vím, kde je ta vesnice, tedy aspoň zhruba, chci se podívat jak je na tom ta malá, běh mi dělá problémy i klus, ale pomalu tam dojdu bez problému, jen mi to déle trvá. Přejdu louku a za okamžik jsem ve vesnici, všimnou si mě téměř hned, vejdu do ní a snažím se najít tu holčičku, uvidím ji, jak si hraje s ostatními dětmi, a oddechnu si.

Pomalu se obrátím a zase jdu pryč, musím jít ještě domů. Jsem skoro u našeho, když uvidím bráchu, jak mě hledá, když mě uvidí, jen zavrtí hlavou.

„Tu jsi ty tuláku, neříkal ti doktor něco o tom proměňování?“ zeptá se mě, když se před ním proměním.

„Možná, ale už byli v pořádku,“ syknu bolestně.

„Ne nebyli jinak, by tě to nebolelo,“ zamračí se Toru.

„Ve škole mě jeden kluk švihnul taškou přes ně,“ přiznám s povzdechem. Toru jen obrátí oči v sloup a pomůže mi domů, kde se s hekáním svezu na postel a odmítnu se hnout. Ještě, že zítra je sobota!

 Užívám si odpočinku, dokud nepřijde máma s kilometry obvazu a bez milosti mě pevně odváže, že se stěží můžu nadechnout natož hnout.

To ten víkend začíná vážně skvěle!