Tajný svět Akyry

Zlom

Šílený měsíc uběhl a já jdu konečně na sundání té sádry.  Erika jsem měl plný zuby sotva jsem vstal. Ten by občas vytočil i svatého, a já svatý rozhodně nejsem. Zrovna včera jsem kvůli němu rozbil televizi. Vytočil mě a já se ohnal berlí, kterou jsem to napral přímo do obrazovky. A výsledek? Musím koupit novou a ještě jsem schytal kázání, jako od Mojžíše. Erik se jen tvářil nevině. Myslíte, že něco schytal, když to byla jeho vina? Ne! Podle táty jsem starší a tak mám mít rozum a nenechat se vytočit.

Však já se mu pomstím! Zastavím se na autobusové zastávce a zkoumám rozpis, po chvíli zjistím, že mi jede za dvě minuty. To mi káně vyšlo! Vylovím průkazku a otočím se, abych věděl, jak přijíždí. Za krkem cítím nějaký pohled, kterého se mermomocí snažím nevšímat.

Konečně je tu autobus a já nemotorně nastoupím, s úlevou se složím do sedadla blíž k uličce a berle opřu tak, aby nezavazeli. Naproti si sedne nějaká holka a vzápětí cítím její pohled. Sakra, nějaká káča a očividně na lovu. Zamračím se na ni a obrátím se k řidiči, abych zjistil, kolik nastupujících zbývá, jako poslední nastoupí mladý kluk, ale nejdřív se pohledem ujistí, že tam někdo je.

Znám ho jen od pohledu, ale stejně se mi zpění krev dalším návalem vzteku, naposledy jsem ho viděl, když jsem si odrovnal nohu, jak jsem ho honil.

„Ahoj,“ pozdraví mě tiše, když ke mně dojde. Zhluboka se nadechnu a pak vydechnu. Možná k tomu měl nějaký důvod, ale na to se ho nejdřív musím zeptat. Stejně po něm seknu pohledem, ale posunu se, aby si mohl ke mně sednout.

„Asi bych ti měl něco vysvětlit…“ začne, když ho přeruším.

„Tady nás poslouchá každý, radši bych to probral v soukromí,“ poznamenám co nejklidněji. Kluk se usměje a kývne.

„Jdeš na kontrolu?“ zeptá se mě.

„Sundat sádru,“ odpovím mu a podívám se na něho, „ mohl by mi konečně říct, jak se jmenuješ, velectěné D?“ kluk se na mě podívá a začnou mu cukat koutka. Radši odvátí na chvíli pohled.

„Derik Kowaski,“ představí po chvíli. Má pěkné jméno.

„Těší mě Noir Keitoshi,“ podám mu ruku. Derik ji krátce stiskne a pak už zastavujeme kousek od nemocnice. Derik vyskočí, bych se mohl vysoukat ze sedadla vylézt z autobusu.

„Nesedneme si na chvíli?“ kývnu ke kavárně a rovnou tam zamířím, sednu si dost daleko o ostatních, abychom měli nějaké soukromí. Derik si sedne naproti mně.

„Co si dáš?“ zeptám se ho. Požádá o vodu. Obrátím oči v sloup, číšníka požádám o dva pomerančové džusy. Zhluboka se nadechne a začne mi vyprávět dlouhý příběh.

„Takže když to shrnu. Chtěl ses přede mnou objevit až se sestrou abys mě tak, říkajíc postavil před hotovou věc,“ podívám se na něho a zhluboka se nadechnu

„Proč jsi mi prostě o tom neřekl? To ses bál, že ti ukousnu hlavu?“ zeptám se ho. Derik se přede mnou trochu skrčí.

„Chtěl jsem napřed vědět, jaký jsi. Kdybych měl na vybranou tak tě pozoruji z dálky a hodnotím, jenže teď nemám. Potřebuji pomoct a nevím na koho se obrátit,“ přizná po chvíli. Tohle mu nějak vyčítat nemůžu.

„Dobře, co se stalo?“ zeptám se Derika.

„Natii prodali,“ vysype ze sebe. Smůla je ta, že jsem se zrovna napil a jak to řekl, džus mi natekl do plic místo do žaludku. Rozkašlu se. Derik mi pomůže pár dobře mířenými ranami do zad.

„Cože?“ zeptám se ho a sklenici odložím.

„Natii nejspíš prodali. Včera ji vyzvedli z centra, než jsem přišel z práce a někam odvezli, když se vrátili, už s nimi nebyla. Celou noc jsem obvolával různé ústavy nebo pečovatelské domovy, ale nikde mi nic říct nechtěli,“ opakuje Derik. Teď už chápu to zoufalství v očích.

Chápu ho až moc dobře, stejnou situaci jsme zažili s Erikem, až na to, že on odešel sám. Doma nechal jen psaní ‚ Nehledejte mě, vrátím se sám, až budu chtít, láká mě svět,‘ nic míň nic víc. Tohle je horší případ.

„Teď už chápu,“ promnu si oči a povzdechnu si.

„Jak tohle můžeš chápat? Jak můžeš chápat jak mi je?“ vyjede na mě Derik.

„Něco podobného provedl Erik, to je bratr. Den ze dne zmizel a vrátil se až za rok se slovy, ‚Čau rodino už jsem doma, jak jste se měli?‘ zrovna jsme večeřeli. Jen díky jeho kamarádovi, kterému posílal pohledy, jsme věděli, že žije a kde asi tak je. Nám ten krkoun neposlal ani řádku,“ vysvětlím mu.

„No jako rebel vypadá, ale že by provedl tohle?“ zamrká už trochu klidnější Derik s vyvalenýma očima. Přimhouřím oči.

„Odkud ho znáš?“ zeptám se ho přímo. Derika zaskočím, chvíli se dívá tam i onam. Trpělivě čekám, co z něho vypadne.

„Neměli bychom už jít do nemocnice?“ zeptá se mě mimo téma.

„Ty se vyhýbáš odpovědi?“ žasnu.

„Tys to poznal? To nebudeš tak blbý, jak se tváříš,“ usoudí. Promnu si kořen nosu. Jak to vypadá, mám štěstí na drzouny, napřed Erik, pak Aden a nakonec Derik, to jsem to dopracoval!

„Napřed mi řekni, odkud ho znáš,“ neustoupím.

„No nevím, jestli ti to mám říct,“ zamumlá zdráhavě. Fajn, takže se znají.

„Zbiju ho tak jako tak, jen přemýšlím, jestli to bude s mučením nebo bez něj,“ přiznám se po pravdě. Derik nahodí pěkně vyděšený obličej. Lehce převrátím oči v sloup.

„Dělám si prdel, Erikovi bych nemohl ublížit, je to přece můj bráška. Ale to nic nemění na tom, že ho mám občas chuť uškrtit. Tak jak je znáš?“ zeptám se ho znovu.

„Nejdřív jsem se seznámil s Adenem skrz Krona. S Erikem asi před dvěma týdny, když přišel pro Adena do parku,“ přizná konečně Derik.

„Netušil jsem, že v tom jede i Aden,“ zúpím, když mi dojde ještě jedna skutečnost.

„Ty Deri nemáš společného něco s vlčákem jménem Alex?“ nakloním se k Derikovi, který se na mě podívá.

„Je můj. Erik řekl, že mi ho pohlídáš. Stalo se něco?“ zeptá se mě zmatně Derik.

„Alexovi ne, je to zlatíčko, ale něco se stane a brzo. Pojď, jdeme do té nemocnice, ať mám to sundávání za sebou,“ povzdechnu si a zvolám nejbližší servírku, která mě s úsměvem zkasíruje.

„Ale já mám peníze,“ brání se Derik. Je vidět, že mu to není příjemné.

„Tak příště platíš ty, zlato,“ mrknu na něho a zapřu se do berlí, bych vstal. Stanou se dvě věci. Derik zrůžoví jako růžička a servírka zbledne jako plátno. Servírky si nevšímám, zato nemůžu spustit oči z Derika, sluší mu to. Vyrazím směr nemocnice a Derik jde vedle mě.

Celkem dobře si rozumíme. Když máme konečně za sebou sundávání sádry, pro mě stejně traumatizující jako zubař, vyjdeme z nemocnice. Nebo spíš vyjdu Derik se někam ztratil. Kam zjistím, až když vyjdu a on mi podá kornout malinové dobroty.

„Děkuji,“ usměji se a pustím se do ní. Mám radši pistáciovou, ale tahle taky není špatná. Domů jdeme procházkou, od nemocnice to zase není tak daleko. Musíme si promluvit, jak to vlastně bude dál. Pokusím se ho přemluvit, aby zůstal u nás. Jeho rodičům nevěřím!

Odemknu dveře od rodinného domku a vstříc nám přiběhnou Kron s Alexem. Lex je modrý.

„Kdo tě vymáchl v barvě, Alexi?“ zeptám se ho zděšeně a popadnu ho. Zamířím rovnou do koupelny, kde ho umyju.

„Berličko, už jsi doma? Prosím tě drž Lexe stranou nebo ho nepoznáme od stěny,“ ozve se Erik od svého pokoje. Pozvu Derika dovnitř a zamířím k němu.

„Nejspíš jsi ho nepoznal od stěny ani normálně, když byl celý modrý. Mám na tebe jeden dotaz Eriku,“ zastavím se ve dveřích. Erik stojí na štaflích, své černé vlasy má stažené do ohonu a maluje jednu stranu pokoje. Včera tu byli z malířství a zeškrábali tu děsivou šedou barvu a nahodili omítku. Aden maluje protější stěnu s rouškou přes nos.

„Vlezl do kýblu s barvou, ještě že ji dovezli tolik. No pokusím se to přežít,“ mrkne se n mě. Do jeho zorného úhlu se dostane Derik.

„Je ahoj Dere, neříkej mi, že tě na těch kostibrčkách už chytil,“ povytáhne překvapeně obočí.

„Situace se trošku změnila,“ pousměje se Derik. Takže to máme zodpovězenou, jestli ho zná.

„Proč jsi mi to ke všem čertům neřekl!“ zaječím na Erika, který se na mě podívá s bohorodým klidem.

„Odmítám vypovídat bez svého právního zástupce z obavy použití výpovědi proti mně,“ odtuší Erik. Jen zaskřípu zuby a držím se, abych ho z těch štaflí nesrazil.

„Adene?“ obrátím se na jeho přítele, který se nějak moc zajímá o stěnu. Otočí se na mě.

„Já nevím Noire, ale není to jen mezi vámi? Nerad bych se dostal mezi dva zuřící býky, kteří soupeří o pozornost,“ odtuší klidně.

„Víš, že tomu se říká podvod?“ zavrčím na něho.

„Tak bych to neviděl,“ pokrčí rameny Aden.

„A jak bys to tedy viděl?“ zeptám se ho. Proč mám takový pocit, že to obrátí proti mně.

„No řekl bych trénink tvé schopnosti najít svého partnera. Selhal jsi na plné čáře,“ oznámí mi Aden s klidem. Zhluboka se nadechnu a otočím se na Erika.

„Bavili jste se dobře?“ zavrčím.

„Ano, bavili, tvůj výraz buldoka, když jde po stopě, byl k popukání, ale zase ne tak, když jsi v noci vrážel do dveří za střízliva,“ uchichtne se Erik.

„Jsem rád, že se velice bavíš! Jsi vůbec můj bratr?“ vyštěknu na Erika.

„Pokud tě nevyměnili mimozemšťany, tak ano,“ kývne po chvíli přemýšlení. Na tohle nemám nervy nebo bych ho musel zabít. Jdu s Derikem do obýváku, kde je máma s otcem.  Spustíme poradu, skončíme s tím, že se Derik nastěhuje k nám, jeho sestru bude hledat detektiv, kterého najmou naši. Přece jen, tolik, abych ho zaplatil já, rozhodně nemám a Derik taky ne.

 Netušil jsem, že Erik nás slyšel, zavolal svého, který pátral rozhodně rychleji než ten náš.