Tajný svět Akyry

Marné hledání

Pobaveně se dívám, jak Erik dává Adenovi klíče a na Krona, který obrací oči v sloup nad tím, jak moc dlouho jim to trvá. Nakonec si dají pusu a Aden doslova vyletí ze dveří. Erik se tomu jen usměje a jde za mnou do kuchyně.

„Jsem zvědavý, jestli ho utahá,“ usměje se a začne si dělat čaj.

„To zaručeně, táhl ho směrem k parku,“ kývnu pobaveně.

„Myslel jsem Aden Krona, ne Kron Adena,“ vyprskne Erik.

„To jsi mi neřekl, tak jaký bude nakonec tvůj pokoj? Černý nebo růžový?“ nadhodím.

„Modrý a světlejší, zamítl tmavě zelenou se zlatou, že mu stačí ta krypta, co mám teď v pokoji,“ ušklíbne se Erik. Začnu se smát, díky bohu za Adena! Erik se na mě podrážděně podívá a radši si začne dělat čaj.

„Asi bych to neměl říkat, ale díky bohu za Ada. Hodně tě změnil podle toho, jak jsi vypadal před tím, jsi o dost podobný tomu Erikovi, co jsem znal dřív,“ pousměje se.

„Taky si říkám, díky bohu za něho, už ani nevím, co bych bez něho dělal. Pořád nevíš, kde by mohl být ten tvůj?“ změní Erik téma, jako by se za svůj výlev styděl.

„Ne, občas mám pocit jako by mi utíkal mezi prsty,“ povzdechnu se a podívám se z okna.

„Tak to ti nezávidím, mně stačí ten Rarach, co si říká Aden,“ poznamená Erik a vyhodí si nohy na jídelní stůl.

„Jestli tě uvidí máma tak z tebe bude mastný flek,“ upozorním ho.

„Zatím tu není, tak co?“ pokrčí rameny Erik lhostejně. Jen se pousměji.

„Půjčíš mi Krona?“ podívám se na Erika.

„Dnes ne, bude vyčerpaný, vždycky to tak je, když jde s Adenem,“ zavrtí hlavou Erik. Jo, chápu ho, taky bych svého psa nepustil, kdyby byl vyčerpaný. Axen mi dost chybí, ale nechci riskovat, že bych přišel i o dalšího psa. Axen zemřel při srážce s autem loni, chvíli po tom, co odjel Erik. Vlastně mi tenkrát zachránil život, srazil mě z cesty opilého řidiče a jeho nezvladatelného auta, sám utéct nestačil.

„Měl by sis pořídit štěně,“ nadhodí Erik, když mě chvíli sleduje. Neodpovím mu, zato ho sežehnu takovým pohledem, že není třeba slov. Chvíli na to se ozve klíč v zámku a do kuchyně se přišourá Kron. Vypadá jako po stokilometrové túře. Naliju mu vodu, vychlemtá dvě misky než má dost a odloudá se na své místo, odkud se vzápětí ozve chrápání.

„Jak to, že ho vždycky tak strháš? Mně se to nepodařilo,“ otočím se na Adena, který vypadá hodně fit.

„To chce mít prostor, hodně klacků a kamaráda, co ti ho pomůže utahat,“ zasměje se Aden. Mrknu se na Erika a vyprsknu smíchy. Vypadá jako by chystal nájezd do pekla.

„Jak dlouho toho kamaráda znáš?“ zeptá se Erik s jasnou žárlivostí v hlase.

„Asi tři hodinky i s cestou. Ty žárlíš?“ podívá se Aden na Erika, který se vzápětí tváří, jako by se ho to netýkalo.

„Nemůžu se zeptat?“ zavrčí Erik.

„To jistě, jenže tys toho kluka zabíjel už teď a to ho ještě neznáš, je fajn,“ zasměje se Aden.

„Tím chceš říct, že se ti taky cpe do postele?“ zaskřípe Erik zuby.

„Sexisto, občas mám pocit, jako bys mi tam chtěl nacpat celou školu,“ ušklíbne se Aden a já se bez podpory zhroutím na zem v křečích. Erik vyprskne čaj, kterého se zrovna napil a začne zbytek vykašlávat. Bohužel, se nemůžu ani hnout, ale naštěstí zaskočí Aden, který bráchu pořádně buchne do zad, takže už radši nekašle.

„Kde jsi na tom ke všem rohatým byl?!“ zděsí se opravdově Erik.

„No, kde? U tebe, stačí, abych někoho pozdravil, a hned se ptáš, co spolu máme. Buď jsi extrémně žárlivý, nebo jsi úchylný slídil a štve tě, že jsi mě ještě nenachytal,“ pokrčí Aden rameny a dělá si čaj. Na bráchův obličej je pohled k nezaplacení, zírá na Adena s pusou dokořán a jen přiblble mžiká očima. Takhle usadit ho fakt dokáže jen Aden.

„Já se radši nebudu vyjadřovat, tak žárlím no,“ zavrčí Erik.

„Zatím nemáš proč, až budeš mít na co, dám ti vědět,“ zasměje se Aden a dá Erikovi pusu. Erik si povzdechne a usměje se na něho. Po chvíli se vysměji a vyjdu z kuchyně, ani si toho nevšimnou, vezmu si bundu a vyrazím do ulic, hledat toho, který mi tak rychle unikl. Asi po tisící nadávám na řetěz, že není schopný ho najít. Jo, je to kluk, máma nebude zrovna nadšená, ale stejně jsem je slyšel, že pracují na dalším miminku. Snad do té doby budu pryč.

Ne, že bych děti neměl rád, ale když žádné mít nebudu, jen by mě pohled na něj bolel. Jasně, můžu si adoptovat miminko, ale na to potřebuji partnera, který mi uniká, a jeho souhlas. Rozhlídnu se po rušné ulici a s povzdechem zajdu do těch méně rušných, tady se nerad procházím bez Kronova doprovodu, dokáže si vzbudit respekt.

V zádech ucítím nepříjemný pohled. Tohle nevypadá dobře.  Projdu trochu hlouběji do temných uliček, a když se nic nestane, otočím se a jdu směrem ven. S orientací jsem na tom celkem dobře, aspoň tak, že vím, kam mám jít, abych se odsud dostal.

„Ahoj hošane, kam tak spěcháš?“ uslyším za sebou hlas. Trpitelsky se ušklíbnu a ignoruji ho. Tahle přezdívka zrovna nevypadá na někoho, kdo by se chtěl zeptat, ale spíš to vypadá, že si mě spletli s lehkou holkou… ehm s lehkým klukem. Asi si to štěně fakt pořídím!

„No tak, neumíš odpovědět?“ sáhne mi někdo na rameno. Instinktivně ruku chytnu a katapultuji otravu do nejbližší zdi, po hlavě. Bezvládné tělo překročím a jdu dál. Díky bohu, že táta trval na bojových uměních!

„Podívejte se na tu netýkavku,“ zavrčí naštvaně nějaký hlas. Doprdele! Bezděky přidám do kroku, nechají mě dojít na nějaký plácek, kde mě obklíčí, je jich sedm.

„S někým jste si mě spletli a teď uhněte prosím,“ povzdechnu si. Na tohle nemám ani čas ani náladu.

„Ne tak rychle, zapomněl jsi zaplatit průchozí,“ ušklíbne se nějaký hnusák. Pozvednu obočí. Průchozí?!

„Myslím, že to zrušili a je to proti zákonu,“ ušklíbnu se.

„My taky nevybíráme prachy, všechno chceme v naturáliích,“ ozve se za mnou. Sakra, tak tady bych se asi s, jdi do prdele, moc neohřál.

„To máte blbé, nemám zájem,“ ušklíbnu se.

„Na to se tě neptáme,“ ušklíbne se další. Fajn, tak jinak než pěstně se odsud nedostanu. Jeden se ke mně přiblíží až moc blízko. Bleskově se otočím a pokusím se mu nos vmáčknout do ksichtu, bohužel mu ho jen zlomím, ale nemám čas se jím zaobírat. Přidá se další.

„Není to trochu nefér, sedm na jednoho?“ zaslechnu nějaký hlas, je celkem pobavený, ale to mu nejspíš odpustím, protože ode mě odkopne dalšího hnusáka, který na mě šel ze zadu. Ve dvou už se to přece jen dá zvládnout a banda buď leží v bezvědomí, nebo se belhá co nejrychleji pryč, pokud se nemýlím, jednomu z nohy trčí nůž.

„Díky, přišel jsi včas,“ otočím se na kluka a strnu, dívám se na hnědovlasého kluka s modrým rošťáckým pohledem. Vážně se mi líbí a ještě víc mě zaujme řetěz, který vede od něho ke mně.

„To jsi ty,“ prohlásím.

„Ano,“ zazubí se kluk a začne zdrhat. V okamžení jsem mu v patách. Vyletí na hlavní třídu a žene se dál. Tady v tom chumlu lidí už ho jde jen stěží sledovat a ne že bych se nesnažil, zvlášť když provokuje! Občas ho uvidím, jak se pobaveně opírá o zábradlí a sleduje mě. Viditelně má ze mě prdel, ani se mu nedivím, za deset minut, co ho honím jsem si stihnul, narazit holeň o lavičku. Zakopnout o nějakého člověka a málem vletěl do lampy. Naštve mě to tak, že takřka dostanu křídla. To už toho kluka smích přejde a zdrhá přede mnou o sto šest, ale kondičku má víc než slušnou, k čertu s tím.

 Zahlídnu ho, jak zahne na schody vedoucí k tokijskému metru. Kruci! Přidám a musím se chytnout zábradlí, abych tu zatáčku vybral, zato se málem přizabiju na schodech vedoucí dolů. Když do mě narazí pár lidí, všimnu si, že jdu v protisměru a přeskočím dělící zábradlí, za to mě křupne v kotníku. Ignoruji to a dál se valím po schodech dolů. Dorazím na nádraží přesně v momentě, kdy se jedno metro zavře a rozjede za jeho sklem na mě zamává brunet a pošle mi pusu. Začnu nadávat jak dlaždič a sednu si na nejbližší lavičku, protože se začne ozývat kotník.

„Ahoj, jeden kluk mi pro tebe dal tohle, prý mi dáš lízátko,“ objeví se přede mnou malý kluk se složeným lístkem. No co, sáhnu do kapsy a vytáhnu pár jenů, které podám klukovi, aby si ho mohl koupit, a vezmu si lístek. Otevřu ho a dostanu málem infarkt.

Stojí tam:

Ahoj, běháš celkem dobře, ale zatím na mě nemáš,

Dostaneš mě, až mě chytíš :D

Těším se zase příště ;-)

                         D.

P.S. s tím kotníkem dojdi k doktorovi, ošklivě ti v něm křuplo

„To se mi snad jenom zdá,“ zavrčím a potlačím touhu roztrhat lístek na kousíčky, místo toho ho schovám do kapsy a mrknu na kotník, který mi mezitím naběhl do pěkných rozměrů a dostal zelený nádech. Ještě že ne modrý. Pokusím se sundat botasku, naštěstí se mi to ještě podaří a kotník znovu začne otékat. To mě ten maraton fakt stál za to.

„S tou nohou byste měl k lékaři, nevypadá to dobře, proč jste se tak hnal?“ zastaví se u mě starší muž.

„Snažil jsem se stihnout metro, abych nepřišel pozdě na brigádu. Nejspíš se budu muset omluvit telefonicky,“ povzdechnu si a vstanu. Ta menší lež mě ani v nejmenším netrápí. Kulhavě se vydám ke schodům, které jsou pro mě peklo a venku si zavolám taxika, který mě doveze k nemocnici. O čtyři hodiny později, museli čekat, až mi srazí ledem otok, vyjdu s dlahou ven. Dalším taxíkem se nechám odvézt domů.

„Co jsi, proboha dělal?“ zeptá se mě Aden, sotva mě zmerčí.

„Chytal křečky,“ odseknu napůl úst a začnu si dělat čaj na uklidnění.

„Hele brácho, poradím ti. Příště nasypej krmení do samospouštěcí klece a měj trpělivost, obejde se to bez lámání nožek,“ dloubne si Erik. Jasně vidím, jak mu cukají koutka.

„Díky, čekal jsem, až mi to poradíš,“ ucedím skrz zuby sarkasticky.

„Jasně kdykoliv, budu dvacet čtyři hodin na telefonu, kdybys potřeboval,“ vyprskne Erik smíchy. Podívám se na konvici plné vřelé vody a pak na jeho hlavu, poté usoudím, že chudák konvice by to schytala sama a radši si zaliji čaj.

„Kolik křečků myslíš, že to bylo?“ zeptá se Aden. I v jeho hlase jasně slyším smích.

„Řekl bych že jeden. Je takový přerostlý a pořád mu zdrhá,“ směje se Erik. Zatraceně, ty jeho mozkové buňky se pálí strašně rychle. Nejradši bych Erikovi vmáčknul ksicht do zdi, jenže on je na mě fakt rychlej a navíc tu má bodyguarda, takže to nebudu riskovat.

Radši si budu šetřit síly na prohledávání tří tras v metru, nevšiml jsem si, které metro to bylo, k mé smůle ovšem.

„Mě může urazit jen zdechlý inteligent,“ oznámím těm dvoum. Vezmu hrníček s čajem a co nejdůstojněji se o jedné noze a berli snažím dostat do pokoje. A ty si mě nepřej velectěné D!