Tajný svět Akyry

On ne! II

Ještě jsem nikdy neviděl nikoho, kdo by byl tak zabedněný! Přímo s kosmickou rychlostí vrazil na ošetřovnu, až jsem se praštil do bolavé nohy.

„Au, to bolí, ty imbecile!“ zaječím.

„Co tě bolí prdel?“ zeptá se mě s tichým smíchem. Jen co mě posadí na postel, pokusím se mu dát facku, k mé smůle ji vykryje a k jeho smůle ji dostane z druhé strany.

Překvapeně se chytne za tvář.

„ Tohle bylo za co? Já tě sem obětavě nosím a ty mě ještě fackuješ!“ zamračí se ke mně.

„Neměl bys zapomínat, že jsi to byl ty, kdo mě ty nohy podrazil,“ zařvu na něho.

„Jak jsi na tohle přišel?“ zvedne zvědavě obočí v tak dokonalím egoistickým gestu, že mám tisíc chutí ho na místě zaškrtit, sežvýkat a vyplivnout, ale to bych si nejspíš pokazil i chuť.

„Kdo jiný se na mě celou tu dobu lepil?“ odseknu vztekle.

„A nenapadlo tě, že tě zrovna před tímhle zraněním chráním?“ podívá se na mě svýma zlatýma očima.

„To ti jako mám věřit?“ zeptám se sargasticky.

„A proč bys neměl?“ zeptá se. Jen se ušklíbnu a odvrátím oči, najednou doslova vyletím, když ucítím jeho ruku za lemem kalhot.

„Co si to dovoluješ, ty šmejde?!“ doslova vystřelím z postele a přímo do náruče někoho jiného.

„To jsem netušil, že mi skočíš přímo do náruče, to nemuselo být,“ ozve se mi u ucha pobavený hlas Akia. Ten už mě taky začíná štvát, ale proč ne? Projede mi hlavou.

„A komu jinému bych měl do té náruče skákat?“ zeptám se ho nechápavě.

„Vážně netuším,“ zamrká ještě veseleji, když pochopí, fakt mu to pálí aspoň občas.

„Nemakej na něho těma svýma špinavýma prackama,“ zaječí Kero a chytne mě za pas, vytrhne mě z Akiova náručí a opatrně posadí na postel, vzápětí se pěstí ožene po Akiovi, který duchapřítomně uhne.

„Ale no tak, přece se tu nebudeme prát o Saita, když patří ke mně,“ zašklebí se na Kera Akio.

„Ani v noční můře,“ zavřeští Kero a pustí se s ním do rvačky, očividně má navrch Akio.

„Co to tu má znamenat?“ zakřičí někdo ve dveřích a stoupne si mezi rváče, je jím školní doktorka a zuřivě se dívá z jednoho na druhého.

„Ten… ten…“ Kero vypadá, jako by Akiovi nemohl přijít na jméno.

„Tak bude to Kero?“ zamračí se doktorka na Kereho a dá si ruce v bok.

„Ten hnusák sahal na Saita těma svýma prackama mami,“ vybuchne najednou Kero. Bezhlesně otevřu pusu zatímco Akio vypadá, že se dobře baví.

„Copak jsem nějaký tvůj majetek, aby na mě nikdo nemohl sahat?“ zaječím na Kera. Ten ztuhne a podívá se na mě, po chvíli se obrátí na patě a třískne za sebou dveřmi.

Výborně Saito, teď jsi tomu dal korunu, pomyslím si a povzdechnu si.

„Dobrá reakce, už potřeboval, aby mu někdo srazil hřebínek, tak co máš za problém?“ otočí se ke mně pobaveně doktorka. Aniž bych ji něco říkal, natáhnu k ní nohu s oteklým kotníkem. Skloní se a začne ho prohmatávat, z ničeho nic s ním trhne a kotník zapadne na místo, jen bolestivě zamrkám.

„A je zpátky, tři dny ho nech v klidu a bude to v pořádku,“ usměje se doktorka a pořádně mi to stáhne obinadlem.

„Jdi domů, tady tě omluvím,“ mrkne na mě doktorka.

„ Hned jsem zpátky,“ oznámí nám Akio za deset minut je u nás s oběma taškami a v ruce drží igelitku s jídlonosičem.

„Jen moment, musím brnknout kolegovi, sám neutáhnu tebe, tašky a ještě tě krýt,“ odpoví mi klidně a někam zavolá, za okamžik se v ozdravovně otevřou dveře a dovnitř vejde kluk s ležérním pohledem.

„Nějaký problém?“ zeptá se napůl úst.

„Jo Jaci, jeho matka bloudila kolem školy a já mám moc věcí včetně jednoho maroda,“ ušklíbne se Akio a klukovi vrazí do ruky tašky. Kluk je vezme a ustoupí. Mohli byste na pár minut vypadnout?“ zeptám se klidně, a když poslechnou, převléknu se.

Vezmu tepláky a pomaličku, opatrně našlapujíc na zraněnou nohu se dobelhám ke dveřím.

„Nejspíš zavoláme šéfovi, s tou nohou nemůže tak daleko,“ zamračí se Jace.

„Možná to bude nejlepší,“ přisvědčí Akio a pomůže mi do šatny, kde se s obtížemi obuji.

 Jace vytáhne telefon a o půl hodiny později se ke škole dostaví můj otec. S jeho a Akiovou pomocí se posadím do auta a jedeme domů. Tam se dokulhám do pokoje, totálně hotový si lehnu na postel a za chvíli spím. Skoro celá probdělá noc udělala svoje.

Vzbudím se až v sedm večer naprosto odpočinutý, zdá se, že v noci budu hrát s veverkami piškvorky, abych se nenudil.

Protáhnu se a dojdu si na záchod, pak se dokulhám do kuchyně a udělám si večeři, která se skládá s pěti druhů sýru, salámu, ředkviček a jiné různé zeleniny pak si k tomu ukreji dva krajíce čerstvého chleba. Pak si všimnu lístku, že musel na večírek a přijde pozdě. Absolutně mu nezávidím, i přes to, že je majitel několika luxusních restaurací, jedné bezkonkurenční firmy a vydělává tolik, že by si mohl postavit vilu a žít si jako král. Ignoruje to a žijeme v paneláku, jediný ústupek, který udělal je ten, že si ten byt koupil.

Podle jeho názoru je vila lákadlo pro zloděje a závist. Chápal jsem to, když se kdokoli zeptal, řekl jsem, že dělá v restauraci, každý si hned myslel, že je kuchař a hned se ptal, kolik vydělá, přestal jsem se s nimi bavit. Kapesné sice dostávám, ale ne tak velké jak si každý myslí, dostanu tak nanejvýš tisíc jenů z kterých si musím hradit školní potřeby a svoje záliby, když chci víc, musím si přivydělat. Většinou dělám ve zverimexu, kde jsem se domluvil s majitelem. Opatrně dokulhám do pokoje a sednu ke stolu s počítačem, na ten jsem si taky musel našetřit.

Zapnu ho a přihlásím se na ICQ ve vteřině mi vyskočí okýnko s Ridem

Rid:

A tak tu čekám a čekám a čekám. Už jsem myslel, že tu zapustím kořeny, máš dobrý květináč?

Zed:

Promiň, sloužit můžu jen svou maličkostí XDD. Víš, co se stalo ve škole?! Myslel jsem, že toho dementa zastřelím…

Rid:

Věčná škoda, že jsem u toho nebyl! Hele není do tebe ten náfuka zaláskovaný??

Zed:

Jsi na hlavu? Ten je možná zaláskovaný sám do sebe, prosím tě pošli nebo mě dnes fakt omyjou, povzdechnu si a čekám, až naskočí hra.

Hrajeme docela dlouho, než to Rid vzdá s tím, že zítra jde do školy, zatímco si já budu válet šunky a rozloučí se. Když kouknu na budík, zděsím se, je po čtvrté ráno. Nehledě na fakt, že je fakt pozdě nechápu, že táta ještě nepřišel. Nakonec vypnu počítač, aby si aspoň na chvíli odpočinul, a švihnu sebou na postel se sbírkou křížovek.

Luštím snad do sedmi, když se otevřou dveře a nahlídne do nich táta, myslel jsem, že spíš. Jak je na tom ta noha?“ zeptá se.

„Jo jde to, pokud po mě nebudeš chtít maraton,“ podívám se na tátu pobaveně, „ v kolik jsi přišel?“ zeptám se ho.

„Něco kolem jedné, nahlídl jsem, ale byl jsi tak ponořený do počítače, že jsi mě nezaregistroval. Jdu do práce, dojdu kolem třetí, páté,“ rozloučí se a odejde.

Tak teď se budu muset zabavit, než přijde Rid na ICQ, doufám, že to přežiju,“ povzdechnu si a znovu se pustím do křížovek.

O půl druhé zazvoní zvonek u dveří, vstanu a belhám se k nim, dost mě zarazí, když za dveřmi uvidím Kera, rozhodnu se nechat ho tam, ale když spustí zvonkový alarm, radši ho pustím dovnitř, dveře rychle zabouchnu a otočím klíčem, na schodech jsem totiž zahlédl mamku a moc klidně nevypadala.

„Co tu chceš?“ zeptám se vztekle Kera a ignoruji bouchání na dveře.

„Není tam tvoje máma?“ ukáže na dveře.

„Už tu nebydlí,“ odpovím úsečně a vyčkávavě se na něho podívám.

„Přinesl jsem ti sešity na opsání,“ odpoví mi Kero a bez dovolení jde ke mně do pokoje. Nad tou drzostí žasnu a belhám se za ním. Sedí u stolu a čte si, co jsem před chvíli napsal do počítače. Je to zrovna jeden z příběhů, které jsme hráli s Ridem.

„Nejsi tak trochu drzý?“ zeptám se ho jedovatě a stáhnu stránku na lištu. Pod ní se objeví ajsko, které mám připravené na okýnku Rid. Taky ho stáhnu na lištu a Kero zůstane hledět na tapetu.

„Ta je nádherná, dám ti Mail, pošleš mi ji?“ zajiskří mu nadšeně oči.

„Ne, nepošlu,“ odseknu a zavřu laptop.

„A proč ne?“ doslova zakňourá.

„Protože,“ odseknu. Vůbec se mi nechce přiznat, že jsem si ho vybral jen proto, že ten kluk za tím prvním je hodně podobný na něj. Naštěstí jsem se ze snění o něm už vyléčil, když jsem viděl, jak jedná s každým, kdo má tu drzost mu navrhnout rande, ledoví pohled, byl ten nejmenší, když dotyčný na odmítnutí nereagoval, zesměšnil ho tak, že dotyčný se bál jít do školy s pytlem na hlavě. Raději přestoupil na jinou školu.

Nejednomu se otevřeně vysmál, že je hnus, vedle kterého by nešlo ani hovno. Bylo mi z něj špatně.

Ještě, že jsem nebyl mezi těmi zoufalci, kteří se o to pokoušeli, musel bych se hanbou propadnout.

„Copak je to za odpověď?“ podiví se hraně.

„Moje odpověď,“ odseknu.

„Ty jsi strašný a to jsem ti donesl poznámky,“ našpulí pusu a podá mi štos papírů. Zalapám po dechu, když zjistím, že ty poznámky, které mi tak velkoryse nabízel, jsou za a okopírované, tudíž mi je mohl dát mezi dveřmi a za b nejsou jeho nýbrž Akiovi, který mi je pravděpodobně nesl.

„A koho ty poznámky asi tak jsou?“ zeptám ledově a zamávám mu štosem před nosem.

„Jé promiň, dal jsem ti špatné,“ omluví se mi, vytrhne mi papíry z ruky a jednoduše je roztrhá, pak mi podá další.

Ty jsou tentokrát úhledné napsané neznámým písmem, který musí patřit nejspíš jemu.

„Jsou okopírované,“ poznamenám suše.

„Vím, že mi fandíš, ale kdybych to měl všechno opisovat tak bych do ruky chytl brňavku a to bys mi přece nepřál,“ našpulí pusu.

„To‘s mě mohl dát mezi dveřmi,“ nenechám se přerušit.

„To mohl, ale kdo by odmítl tak skvělé pozvání,“ zeptá se mě klidně.

„Klidně sis nemusel dělat škodu,“ odtuším.

„Víš, že jsi tvrdohlavý?“ povzdechne si.

„To nejspíš musí být lichotka, protože neznám nikoho kdo prorazí beton, jen se na něho podívá, pardon, jednoho takového vidím před sebou,“ zasyčím a probodnu ho pohledem.

„Hmm to by mě zajímalo, kdo ten borec je,“ odvětí klidně a podívá se ke dveřím, otočím se také, protože se ozvou zvuky po páčení. Dobelhám se ke stolu a vezmu si telefon, v tom zvuky utichnou a zvou se rychlé kroky pryč, pak znovu zaťukání.

„Saito, tu Akio,“ rozlehne se bytem Akiuv hlas. Telefon nechám telefonem a belhám se mu otevřít.

„No vidím, že už tu spasitele máš, tak můžu jít,“ promluví studeně, znovu je to ten ledový Kero, kterého nenávidím.

„Ještě, že tě to trklo,“ ujistím ho a opřu se o Akia. Kero nás probodne ledovým pohledem.

„No co koukáš, zavazíš tu,“ zazubí Akio na Kera a obejme mě kolem pasu. Nechám si to líbit už z toho důvodu, abych viděl ten jeho výraz, nakonec mě Kero vytrhne z jeho náručí, vyrazí ho na chodbu a zabouchne dveře.

Chvíli se na mě pronikavě dívá a pak znovu otevře dveře, v kterých stojí otec. Kero, aniž by ho pozdravil nebo se na něho podíval, se protáhne kolem něho a seběhne schody.

„Šikovný kluk,“ otočí se po něm táta. Ani nevím, proč se tak načepýřím a mám tisíc chutí mu zabouchnout dveře před nosem.

„No tak, na mě je přece jen moc mladý,“ zakření se táta na mě a jde i s Akiem dál. Odskáču do pokoje a sednu si k počítači, na ajsku nikdo ještě není, během chvíle se přihlásí Rid a tak jsem blahem bez sebe, když si můžu někomu postěžovat. To pako jedno ajskoví z toho má vánoce, jak svědčí rolfoví smajlíci, které doslova představují tapetu. Mám chuť vraždit, když už nic jemu aspoň pořádně zavařím ve hře.

Rozloučíme se v devět, protože mu podle jeho slov padá hlava. Když vypnu počítač, konečně si začnu všímat žaludku, který doslova křičí hlady, tak se zvednu a došmajdám do kuchyně, kde si vzpomenu na taťku a jdu se ho zeptat, jestli jedl, v pracovně není. Zamířím k ložnici a bez zaklepání otevřu dveře, to co uvidím, mě doslova přimrazí k zemi.

Táta a Akio jsou zrovna v tom nejlepším, jak svědčí vzdychání obou. Akio ho ještě povzbuzuje k většímu výkonu, rudý až za ušima potichu zavřu a jdu si udělat něco k jídlu, ani nevím, jestli mám po tomhle hlad, ale kručící žaludek mě přesvědčí o opaku, uplácám si sendvič.

Opřený o linku už jím třetí, když dovnitř vejde Akio a opře se o stůl naproti mně.