Tajný svět Akyry

On ne!

Zničeně za sebou zavřu dveře a sesunu se na zem. Je mi do breku. Tohle je pořád dokola, přijdu domů, pomůžu mámě se vším a stejně se jí nezavděčím. Nevidí nic jiného než mého mladšího, pořádně rozmazleného, bratra, který se na ni roztomile culí, ale jakmile se otočí, vyplazuje na ni jazyk. Všechno svádí na mě a já to pokaždé schytám.

Jako dneska. Přijdu ze školy domů a hned ve dveřích mě vyfackuje, za rozbitou vázu, která byla v sedm hodin ráno, když jsem odcházel v pořádku, domů chodím díky kroužkům poslední.

Když jsem se ji zeptal, jak jsem ji mohl rozbít, když jsem byl celý den ve škole a přišel teprve teďka, ještě mi přidala a začala vypočítávat, co všechno jsem udělal. Z čehož minimálně půlka byla nepravděpodobná včetně toho, že ji vybouchnul projekt v práci a tím přišla o velké peníze.

Do toho přišel táta, který výjimečně přišel později než já, a když zjistil, co se stalo, vyplatil bráchu, tedy viníka řemenem. Z toho vznikla taková hádka, že jsem se málem sesypal, do toho padlo nenáviděné slovo rozvod.

A ne nadarmo, táta hodil na stůl papíry s majetkovým vyrovnáním. Podle nich měl tátovi zůstat byt, auto, a jeho účet, mámě pak zařízený barák, druhé auto a její konto.

„Ode dneška za týden máme první a poslední stání, každý z manželství odejdeme s tím, s čím jsme přišli, ty navíc s autem. Jira si vezmi, protože na něm lpíš, ale Saito zůstane u mě. Zítra, ať jsi odstěhovaná, bude tu můj právník, aby sis nevzala nic, co ti nepatří,“ oznámil šokované mámě a odešel z obýváku.

Než se máma stačí vzpamatovat, jsem u sebe v pokoji.

Nejradši bych zalezl do postele a všechno zaspal, ale slíbil jsem Ridovi, že dnes dohrajeme hru, ať ji může začít přepisovat, přinutím se tedy sednout ke stolu a zapnout počítač. Internet jede normálně tak zapnu ICQ. Rid už tam čeká.

Rid:

Ahoj co tak pozdě? Vždycky už netrpělivě čekáš

Zed:

Problémy doma, bude u nás rozvod, promiň, nemám chuť na hraní.

Na obrazovce mi vyskočí pět řad nevěřícných smajlíků. Pak něco, co mě dorazí.

Rid:

Konečně to tvému tátovi došlo. Nezlob se, ale než žít ve stresu a strachu je pořád lepší rozvod, ta tvoje máma mi už lezla krkem, takže konec dobrý všechno dobré ;-). Nasaď mozkové buňky a hrajeme, tohle je na to nejlepší, odvést pozornost od všeho kolem J.

Navíc mi tam vyskočí poslední řádky hry a já nemůžu jinak než hrát. V nejlepším do mého pokoje vrazí máma a začne mi nadávat, že zase hraji místo, abych svému tatíčkovi domluvil.

Velmi rychle ji totiž došlo, že všechno platí táta a bez něj bude vycházet tak, tak. Nebude už mít na značkové oblečení, večírky a podobné výstřelky jako teď.

Nevšímám si ji, jsem tak ponořený do hry, že ji nevnímám. Najednou mi přiletí facka, nechápavě se na ni podívám.

„Co jsem udělal, že mě zase biješ?“ křiknu na ni.

„Ty jeden fracku, to si myslíš, že mě budeš ignorovat? Koukej tátovi říct, že nebude žádný rozvod,“ ječí na mě.

„Ani mě nenapadne, budu rád, až se tě zbavím,“ odseknu drze.

 Hned se do mě pustí. Skončí, až když v zámku cvakne klíč. Hned mi dojde, že otec šel vyvenčit Kida, našeho německého ovčáka. Ten se přiřítí do pokoje a postaví se mezi mě a mámu.

„Co se tu děje?“ zeptá se táta, když vkročí do pokoje. Sjede mě pohledem a podívá se na svou ženu.

„Zase si píše s tím buzerantským dobytkem. Říkala jsem mu už několikrát, že si s ním psát nebude!“ začne křičet máma.

„Není ti nic do toho, s kým si píšu, je to můj přítel,“ křiknu v sebeobraně.

„Tak se podívej, jaké prasečiny tam píše,“ zaječí máma a máchne k mému počítači. Táta k němu přejde a přečte si pár posledních řádku, zrovna těch, v kterých si to spolu rozdáváme přes internet. Jen pozvedne obočí a podívá se na mě.

„Tohle je dobré, jen doufám, že z toho nebudou nějaké problémy,“ pousměje se. S mámou na něho vyvalíme oči v němém úžasu.

„Co? Ty mu to schvaluješ?“ zaječí máma, když se vzpamatuje.

„Není na tom nic zlého. Už dlouho vím, že Saito je gay,“ pokrčí táta rameny.

„Tím chceš říct, že tvůj spratek je buzerant?“ křikne hystericky máma.

„Náš syn? Ano je, není to žádná katastrofa, tak nevím, co tu histerčíš,“ odpoví ji klidně táta. Tohle už nejspíš nemůže rozdýchat. Stáhnu okna na lištu a táta šokuje podruhé.

„Tak ten je nádherný,“ okomentuje tapetu na pozadí, kam jsem si umístil obrázek od Heise. Jedna se zrovna o dvě polonahé postavy, jedna zezadu objímá druhou a líbá ji na krk. Je nádherný.

„To je nechutné. Ty mu to buzerantství trpíš?“ zakřičí máma.

„Buzerantství? Nežiješ ty náhodou v době kamenné? Je mi jedno jestli miluje kluka nebo holku, záleží mi jen na tom, aby byl šťastný a jen tak pro zajímavost jsem bisexuál,“ ušklíbne se na ni vesele.

Tohle je pro mámu tak velký šok, že chvíli nemůže mluvit.

„Stěhuji se hned teď a počítej s tím, že budu chtít víc peněz,“ zaječí máma.

„To bohužel nebude možné. V momentě kdy jsme se vzali, jsi podepsala dokument, že se zříkáš jakýchkoliv finančních nároků či darů a odejdeš jen s tím, co jsi do rodiny přinesla. To znamená, že všechny šperky, co jsem ti koupil, jsou moje a můžeš být ráda, že ti nechám auto,“ přimhouří táta oči a vytáhne telefon.

Máma na tátu zůstane zírat v dalším šoku, že si pomalu začnu myslet, že dostane infarkt.

„To nemyslíš vážně! Bude ze mě žebrák! Nevydělám tolik, abychom mohli žít pohodlně,“ zaječí máma.

„To je tvůj problém, kdyby ses k Saitovi chovala jako matka, nemuselo by k rozvodu dojít, dokonce bych ti odpustil i ty zálety. Vážně si myslíš, že nevím, že máš Jira s mým bývalým partnerem ve firmě? Jsi vážně tak hloupá? Nebo jsi sázela všechno na jednu kartu?“ zeptá se jí táta klidně. Řeknu vám, že máma hleděla na otce jako by ji dal ránu mezi oči.

„Jak to víš?“ zalapá po dechu.

„Jak? Tvůj milenec se tím chlubil na večírku, kde jsem ho měl jmenovat partnerem firmy, naštěstí před tím, než jsem to udělal. A pak jeho slova prokázaly testy DNA. Možná blbec jsem, ale ne takový a moc se neraduj, i kdybys mě teď zabila, budeš hlavní podezřelá. Můj veškerý majetek zdědí Saito, když nebude chtít firmu, bude se o ni starat můj přítel, dokud se Saito nerozhodne co s ní, tohle je zapsané všude,“ dorazí ji nakonec.

„A co Jiro?“ zaječí.

„Jiro není můj syn, tudíž nemá na dědictví nárok,“ sejme ji tvrdě.

„Ale já nemám kam jít! Svůj dům jsem prodala,“ zkusí to jinak.

„To máš smůlu. Bydlet budeš zřejmě pod mostem,“ usoudí táta.

Než stačí odpovědět tak někdo zazvoní a táta jde otevřít. Dovnitř vstoupí žena a pár chlapů. Žena vejde nejspíš do ložnice, kde začne balit, protože se za okamžik vrátí s dvěma napěchovanými kufry. Jeden muž vejde do pokojíčku a přijde také s kufry a obrovskou krabicí hraček.

„Šperky madam,“ požádá ji služně muž.

Máma je vztekle strhne a hodí mu je do dlaně, pak popadne kufry a zastaví se s nimi na chodbě. Do bytu hodí úšklebek, za který by se nestyděl snad ani démon, ji ztuhne v masku, když muž hned na místě vymění zámek a otci podá dva klíče.

„Tyhle jsou nekopírovatelné, jak jste si přál, pane,“ osloví muž otce.

„Děkuji Jury a zbytek?“ zeptá se táta.

„Heslo je předělané také. Všechno je zajištěné,“ usměje se Jury.

„Dobře, je tu Akio?“ zeptá se táta, dovnitř vpadne kluk mého věku a ušklíbne se.

„Dle rozkazu,“ zasalutuje a mrkne na mě.

„Neflirtuj s mým synem,“ setře ho. Akio se promění v tak dokonalého andělíčka, že se stěží ovládnu, abych nepátral po ocasu a rohách.

Než se vůbec stačím vzpamatovat, zůstanu v bytě jen já s tátou a Kidem.

„Zvládneme to tady, Saito, ne?“ usměje se na mě.

„Jasně tati,“ kývnu a po tom, co odejde z pokoje, se vrátím k počítači. Světlo ICQ zběsile bliká.

Rid

//Co se děje hraješ nebo stávkuješ??

Objeví se mi na obrazovce. V kostce mu řeknu, co se tu stalo.

Rid

//je dobře, že se s tím tvůj otec nepáře a teď hrajeme, nebo to nedohrajeme ani do vánoc ;)

S tím musím souhlasit a tak se s novou vervou pustím do hry. Jen si odskočím v sedm opláchnout se a pro večeři, která se  skládá ze tří chlebů, s paštikou, marmeládou a rybičkami. Naprosto idiotská kombinace, která mi chutná asi nejvíc. Od počítače mě vyžene táta ve dvě ráno. Se smíchem se rozloučím s Ridem a zapadnu do postole rovnýma nohama. Mám toho tak dost, že usnu, jen se hlavou dotknu polštáře.

Probudí mě zvuk drásající uši, který mi připomene, že je další školní den. Začnu se proklínat za to, že jsem zase hrál do dvou do rána, ale to už je tak zažité, že bez odmlouvání vylezu a během půl hodinky jsem připravený k odchodu.

V kuchyni najdu snídani a peníze s lístkem, abych si zařídil obědy ve škole, zbytek mám na svačinu a večeři. Vezmu je a schovám. Po snídani rychle opláchnu talíř a hrnky a vyběhnu ze dveří, ráno budu muset vstávat dřív. Do školy přiběhnu s jazykem na vestě a přezuji se.

Při pohledu na hodiny se ujistím, že budu mít dost času si objednat obědy a rozběhnu se k jídelně. Stihnu to. Paní zrovna chtěla zavřít, když jsem se k němu postavil.

„A co ty chceš?“ zeptá se překvapeně, obědy jsem si nosil z domu nebo tam zaběhnul.

„Obědy prosím,“ usměji se na ni a během chvilky je mám zaplacené a s kartičkou běžím do třídy. S trochou štěstí tam dorazím v momentě, když mě učitel chtěl zapsat.

„Kde jsi byl?“ zeptá se mě s pozdviženým obočím.

„Omlouvám se, kupoval jsem si obědy, myslel jsem, že to stihnu,“ vysvětlím mu po pravdě.

„Tak si běž sednout a příště si je zaplať včas,“ povzdechne si učitel a pošle mě do lavice. S radostí tam zajedu a vytáhnu si učebnice. Pak se podívám ven a strnu, před školou stepuje máma s autem a dívá se do oken.

„Ahoj,“ dopadne vedle mě batoh a odsune se židle. Otočím se na vetřelce a zjistím, že je to ten kluk ze včerejška, myslím, že se jmenuje Akio.

„Ahoj,“ pozdravím a zaměřím se na tabuli.

„To jsi fakt tak uťáplí,“ ozve se vedle mě smutně.

„Chtěl bych vidět tebe, kdybys spal čtyři hodiny,“ zabručím napůl ve spánku. Vedle mě se ozve uchichtnutí.

„Co jsi dělal, honil veverky?“ zeptá se pobaveně.

„Jo kouleli jsme spolu ořechy,“ odseknu mu a rychle opisuji z tabule příklady. Akio se skoro sveze smíchy pod lavici.

„To měl být vtip,“ ujistí mě a utře si slzy smíchu.

„Kdybych to nepochopil, řekl bych ti, že jsem honil šváby,“ ujistím ho a kluk jde znovu do kolen. To s ním fakt není možné.

„Dobře chápu,“ přestane se za chvíli smát a věnuje se hodině.

„Provedeš mě po škole? Rád bych se zeptal tamtoho kořena, ale nesmím z tebe spustit oko, bude ti stačit jedno, že?“ zamrká na mě. Chtě nechtě vybuchnu smíchy. Ten kluk je fakt magor.

Kouknu se kam hledí, smích mě přejde, probodnou mě totiž zlaté oči vysokého bruneta. Je to podivná kombinace, ale neskonale mu sluší.

Kero Hadine nejkrásnější kluk na škole a největší buran na planetě. Jak neuděláš něco hned perfektně, obuje se do tebe tak, že by se člověk nejradši propadl hanbou, to že je dokonalý on neznamená, že musí být dokonalý každý v okruhu pěti kilometrů.

Do Kera je zamilovaná půlka školy a druhá půlka se drží zpátky, protože si myslí, že na něho nemá. Podle mě na jeho maxiego nemá nikdo.

„I půl oka,“ odpovím mu pobaveně.

„Jsi tak velkorysý,“ padne mi kolem krku. V dalším momentě odletí.

„Když se chcete miliskovat, jděte někam, kde se na vás člověk nemusí koukat,“ zavrčí sytý hlas a vzápětí Kero povýšenecky opustí třídu.

„Co to bylo za magora?“ zeptá se udiveně Akio.

„Kero Hadine,“ odpovím klidně. Tedy doufám, že klidně, protože mi stačí vyslovit jeho jméno, abych měl chuť vraždit.

„Ty s ním chodíš?“ zeptá se mě, když se na mě chvíli dívá. Upřímně se zděsím.

„Kde jsi na tom byl?“ vyjeknu a nakloním se těsně k němu.

„Co jsem vám o tom říkal?“ zavrčí hlas těsně u nás. Zvednu hlavu a střetnu se, se zlatým pohledem, trochu vykouknu bokem a přeměřím si vzdálenost, kterou by musel přejít, kdyby šel druhou stranou. Je o dost kratší.

„Nezašel sis nějak?“ zeptám se klidně, ale do očí se mu už neodvážím podívat.

Akio najednou vyprskne a složí se i se židlí na zem. Nechápavě se na něho podívám, a když se dostatečně vyřechtá, k smíchu se to vážně nedá přirovnat, zvednu ho i se židlí.

„Můžeš mi říct, co ti přeskočilo?“ zeptám se nevraživě.

„Jo, právě jsem byl rozporcován, sežvýkán a opět vyplivnut. Měl jsi mi říct, že tu máš přítele,“ uklidní se Akio.

„Žádného přítele tu nemám a, i kdyby ano tak to rozhodně nebude…“ hodím pohledem ke Kereho lavici jen proto, aby mi zbytek slov zmrznul na rtech. Jeho zlaté oči mě probodávají tak nevraživě, že se cítím jako probodaný od dýk, strnule se obrátím dopředu a snažím se jeho pohled nevnímat.

„Dopověz to,“ drcne do mě Akio. Jen zavrtím hlavou a věnuji se až moc zaujatě dějepisu. Akio to přijme jako výzvu a začne do mě bodat ukazováky. Nevšímám si ho, když ho to baví…

Znenadání se vedle mě ozve zaskučení, otočím na Akia hlavu. Ruce má sevřené a vytažené nahoru, že je natažený jako na skřipci. Podívám se na Kereho, který ty ruce drží.

„Okamžitě ho pusť,“ zaječím na něho. Ignoruje mě a pomalu se skloní k Akiovi.

„Ještě jednou do něho strč a ty ruce ti polámu centimetr po centimetru. Je ti to jasné?“ zeptá se tak přátelsky, že by to zastavilo stádo splašených slonů.

„Jo je, už se ho nedotknu,“ zaskučí Akio, na to ho Kero pustí a jde zpátky do lavice jako by se nic nestalo.

„Co to k čertu mělo znamenat?“ zakroutím hlavou nechápavě.

„Mě se neptej, není kulturista?“ zasténá Akio.

„Pokud vím ne,“ zasměji se a vezmu si věci.

Akio následuje stejného příkazu a jde vedle mě, těsně za námi uslyším funět tu obludu.

Zavedu ho do šatny na tělocvik a jako obvykle si dám věci ke zdi. Jen co svoje položí vedle Akio, je hrubě odstrčen a na místo dopadnou věci Kera. Akio po mě jen hodí pobavený pohled a převléká se.

Převléknu se zády ke Kerovi a sednu si, abych si zavázal tkaničky.

„Všichni do tělocvičny,“ ozve se hlas tělocvikáře. Povzdechnu si a rychle vyrazím.

Tělocvik je pro mě horor, Kero se na mě doslova nalepil. Při basketu, který mám jinak rád, se nemůžu ani otočit, abych ho neviděl, blokuje mě, i když nemám míč, prostě jsem pro spoluhráče ze stejného týmu vyřazený.

Kerovo družstvo tak získá bodový náskok, po víc jak půlhodině vyčerpávajících pokusů o uvolnění hodím, čistí koš z půlky hřiště, což nás trochu posune nahoru, ale ne o moc. Vzápětí sebou švihnu, jak mi někdo podkopne nohy.

„Pane učiteli, Saito si vymkl kotník, odvedu ho na ošetřovnu,“ ozve se egoistický hlas toho burana.

„Dokážu tam dojít i bez pomocí tvé výsosti,“ odseknu mu a kulhám ke dveřím, kde se sesunu na lavičku.

Sundám si botu a jen nevěřícně zírám na kotník, který se mi nafukuje přímo před očima.

„Kero odneste ho na ošetřovnu, na tu nohu by neměl stoupat,“ ozve se učitel jen, co zběžně prohlédne na nohu. V dalším okamžiku se ocitnu ve vzduchu.

„Hned mě pusť, ty tyranosaure, umím chodit!“ zaječím. Myslíte, že mě poslech? Ne!