Tajný svět Akyry

Únos

Deron

Se zíváním se vybatolím z postele, Raven mě už budí asi po páté, když se uráčím vstávat.

„To jsi vždycky takový sedmi spáč?“ zasměje se pobaveně.

„Ne, jen když dlouho v noci ponocuji a pak nemůžu spát,“ zívnu.

„Ty jsi nemohl spát? A pročpak? Mě se spalo přímo královsky,“ zavrní Raven. Jo jemu možná, ale mě se poprvé zdály erotické sny a nechtějte vědět, co se mi zdálo!! Stejně vám to neřeknu.

„Copak se ti zdálo miláčku?“ zavrní Raven.

„To tě nemusí zajímat,“ zavrním. Kdyby věděl…

„Zajímá, ty se totiž úplně nádherně červenáš,“ usměje se jako kočka, která právě slízla smetanu. Zrudnu tak, že se mi tváře řítí plamenem.

„No tak jsem zvědavý,“ udělá na mě oči.

„Kdo je zvědavý, bude brzo starý a já starocha nechci, takže si nechej zajít chuť,“ setřu ho a vběhnu do koupelny, abych ještě rudější vyběhnul, kdo mohl vědět, že tam bude Ravenův brácha a úplně nahý?! No ostuda nad ostudu. Po nějaké době, kdy se ze mě Raven pokouší dostat, co se stalo a kdy se zaříkávám, že jeho bratrovi už na oči nepřijdu, samozřejmě v duchu, se na dveře ozve zaklepání. Na Ravenovi je vidět, že si v momentě všechno spojil dohromady, k jeho cti slouží, že se vydržel nesmát, dokud jsem nebyl v koupelně a neměl puštěnou sprchu.

Když se vrátím do pokoje, už je oblečený a má připravené věci do školy, takže rovnou jdeme dolů. Jeho bratr už sedí u stolu a cpe se rohlíkem s paštikou.  Celý rudý se otočím, že půjdu pryč, v tom mi zabrání Raven a donutí mě sednout ke stolu. Dívám se všude možně jen ne na bratry nebo na Jeroma. Jsme v půlce snídaně, když do kuchyně vejde Ravenův nevlastní otec. Jen co spatří Ravena, otočí se a jde ven. Podívám se na Ravena, kterého hned přejde humor. Dopiji čaj a s Risou vyjdu ven, hledat jeho nevlastního otce, zrovna hřebelcuje černého koně, který tančí a vzpíná se.

„Proč nemáte Ravena rád?“ zeptám se ho. Nevím proč, ale potřebuji to vědět. Ani se neohlédne, povzdechnu si a jdu za ním do stáje a kůň se zklidní. Ravenův nevlastní otec se ohledne a zůstane na mě hledět.

„Já ho mám rád, jen nejsem hrdý na to, co udělá, trochu se ho i bojím, má šílenou moc,“ odpoví jeho otec.

„Nechápu,“ zamračím se.

„Znal jsem jeho otce, byl to správný chlap, měl stejnou moc jako Raven jen o dost omezenější. Nikdy jsem neviděl někoho tak nadaného, předčí i ty jeho kámoše, a to jsou někteří nebezpečnější než Raven,“ zamručí Ravenův otec.

„Můžete mluvit normálně?“ zeptám se ho podrážděně. Ravenův otec se ke mně obrátí.

„On ti nic neřekl?“ zeptá se překvapeně. Zavrtím hlavou.

„Tak to bude na delší povídání, sedni si,“ ukáže na lavici, na kterou si sám sedne.

„Všichni, kdo se narodili nebo mají kořeny v tomhle městečku, dostane do vínku zvláštní schopnost nebo také, dar, či prokletí, říkej si, co chceš. Raven dostal do vínku obranu, stejně jako otec, ale jeho schopnosti překračují veškeré hranice chápání. Jeho otec měl čistou obranu, a na ni se musel soustředit, u Ravena je to jiné, u něj stačí, aby mozek zaregistroval nebo nějakou situaci vyhodnotil jako nebezpečnou a všechno v jeho okolí se promění na smrticí zbraně, připravené ho bránit. U jednoho takového případu jsem byl, hrál si na chodníku s korálky a v tu dobu tu byl pedofil, Raven mu padl do oka a tak se ho rozhodl unést, byl jsem od něj daleko než, abych mu rychle přispěchal na pomoc, ani to nepotřeboval, stejně jsem zavolal pár lidí, kdyby se ten pedofil s ním rozhodnul utéct. Nevím přesně, co se stalo, nebo proč se cítil ohrožený, snad stačil ten pohled na něj, prostě ty korálky se zvedli do vzduchu a toho pedofila proděravěli jako broky, byl do pár sekund mrtvý. Raven začal brečet a z krámu vyběhla jeho matka, už jsem myslel, že ji zabije taky, ale korálky popadali, jako by je někdo vysypal s hrsti. Ravenova moc rostla s ním, teď se umí ovládat, ale dřív ho vylekat byla sebevražda, spousta lidí v městečku se ho bojí, dlouho si nemohl najít kamaráda. Před třemi roky zmizel jeho otec, který ho částečně učil ovládat jeho sílu. Vždycky jsem obdivoval Jeroma, jak ho může strašit,“ potřese hlavou.

„Jak víte, že to ovládá a co se stane?“ zeptám se zaraženě.

„Já mám taky schopnosti, chlapče, vidím do budoucnosti a schopnosti daného člověka. A je tu ještě někdo kdo to dokáže, ty máš schopnost, která může všechny zachránit nebo zničit, podle toho co si vybereš a jak se se svým darem naučíš zacházet. Proto tě chtějí zabít jako prvního. Dám ti radu, nikdy nechoď s nikým, o kom jsi, nejsi přesvědčený, že je to skutečně on. A když se něco stane nedávej najevo strach,“ podívá se na mě a znovu vstane. Udělá pár kroků k černému koni.

„Co si myslíš o Ravenovi?“ zeptá se mě náhle.

„On není zlý, snaží se všechny chránit, není fér, jak se k němu chovají. Kdybych si měl vybrat ochranu u armády a Ravena, vyberu si Ravena, protože se u něj cítím bezpečněji než u kohokoliv jiného,“ odpovím mu.

„Jo možná máš pravdu,“ povzdechne si Ravenův nevlastní otec.

„Promluvte si s ním, možná budete překvapený,“ pousměji se, a jdu zpátky do kuchyně u dveří uvidím bratry, zamyšleného ravena a indiána, který si přišel pro Risu. Dojdeme k nim a Risa slušně pozdraví mňouknutím, pak se nechá vzít od indiána a podívá se na mě. Pohladím ji.

„Dejte na ni pozor,“ požádám indiána.

„U mě se nikdy žádné kočce nic nestalo,“ zamračí se indián.

„Nikdy neříkejte nikdy,“ zabručím tiše.

„To je také pravda,“ zamručí indián a odejde.

„Musíme se stavit pro moji tašku,“ otočím se na Ravena.

„Není třeba, vezmou ti to s sebou, potkáme je,“ zívne Hiro.

„Tvoji schopnost bych chtěl mít,“ zabručím naštvaně.

„Nepřej si to, je to katastrofa. Hele, co vůbec ovládáš?“ zeptá se ze zájmem Hiro. Nevědoucně pokrčím rameny a všichni si povzdychnou.

„Jak se ti čtou jeho myšlenky?“ zeptá se zvědavě Bui.

„Blbě, když nejsou zvlášť výrazné, tak netuším, o čem přemýšlí,“ zabrblá Hiro.

„To je snad poprvé, to musí být, jako u normálního člověka,“ dobírá si Quin.

„Nechápu, jak můžete žít v nevědomosti, co si ten druhý myslí nebo chce udělat,“ žasne Hiro.

„Jo jenže to je normální víš,“ přisadím si.

„Říká normální člověk,“ zahučí Hiro.

„No tak to moment já jsem nenormálně normální, což je víc normální než u tebe takže zklidni hormon,“ otočím se na Hira. Pak automaticky, aniž bych o tom přemýšlel, vezmu Ravena za ruku. Ten se na mě ohromeně podívá, ale neprotestuje. U našeho potkáme moje bratry a zbytek party.

„Jak to vypadá Bui?“ zeptá se Raven.

„Asi dvakrát jsem spaloval pak, buď došli mrtvoly, nebo pochopili, že tam není. Zein vynesl nábytek na půdu, myslím si, že by měl zůstat dole, nahoře je to jedna past,“ zabručí Bui.

„Dost možná, ale jak jsi viděl, dole se zase bez rušení mohli promenádovat mrtvoly,“ poznamenám sarkasticky.

„Má to své pro i proti,“ kývne Bui.

„No a já radši dám přednost pasti, o které vím a aspoň se drobně můžu bránit, než pokoji, který je plný mrtvol,“ ucedím skrz zuby. Bui se na mě podívá a konečně uzná, že nejspíš mám pravdu. Oddechnu si, že už to nemusím opakovat a přitisknu se k Ravenovi, nějak začínám brát jako samozřejmost, že jsem s ním.

Trochu se přikrčím pod nevěřícným pohledem Aleca, který mě po chvíli drapne a odtáhne bokem.

„Co s ním máš?“ zasyčí mi do ucha.

„Co bych s ním měl mít?“ nechápavě se na něho podívám.

„Lepíš se na něho jako vteřinové lepidlo a svítíš jako sluníčko. Jsou to nepřátelé,“ zavrčí Alec.

„Ty, ale já si nemyslím, že by nám chtěli ublížit, vždyť za tu dobu, co je vídáme, se o to mohli pokusit stokrát, jen si vem, jaké šílené schopnosti mají! Ani nemusí být přítomni, aby nás zabili, a přece nás spíš chrání. Srovnej si to v té své makovici,“ zavrčím na bratra.

Alec

Skousnu si ret, vím, že má Deron pravdu a z nás všech má nejlepší odhad, ale stejně se mi to nelíbí! Nebo spíš někdo, proč se mi Silver zatraceně plete do snů?!

„Alecu, můžu se tě na něco zeptat?“ zeptá se mě Deron.

„Jo jasně,“ přinutím se k úsměvu, i já cítím jak moc je falešný.

„Ty víš, že i my máme mít své nadpřirozené schopnosti?“ zeptá se mě. Tohle naprosto nečekám a přistiženě s sebou cuknu. Jak se to ke všem čertům dozvěděl. Přistiženě se kousnu do rtů, což dělám pořád, když mě někdo překvapí nebo jsem nejistý, lhát nedokážu a tak kývnu.

„Jak ses to dozvěděl?“ zeptá se mě. Hlas zní sice klidně, ale já vím, že pod povrchem to vře.

„Řekl mi to táta hned tu první noc, mysleli jsme si, že by vás to vyděsilo, ještě nejste plnoletí,“ odpovím mu tiše.

„A promluvil pan ‚Dospělý‘,“ odsekne Deron a vrátí se ke skupině, já se pomalu loudám za ním. Jakmile řekne tohle je hodně zle. Asi jsme jim to fakt měli říct.

„Co se stalo?“ zvedne mi někdo hlavu, zavrtím hlavou, tedy pokusím se, protože mi ten dotyčný svírá bradu, zvednu oči, kdo to je a dívám se přímo do starostlivých očí Silvera, před očima mi vyvstane ten sen, jak v pár minutách udusil něco nebo někoho. Nezadržitelně se rozechvěji.  Najednou se Silver skloní a políbí mě, přede všemi! Jen co se ode mě odtrhne a vzdálí na dost daleko, abych se mohl vzpamatovat, vrazím mu facku.

„Já nejsem lízátko, které si koupíš v obchodě a můžeš ocumlávat podle libosti,“ zaječím na něho.

„Jenže ty mi chutnáš víc než lízátko, můžu si líznout?“ zeptá se mě Silver. Ten si tam snad ze mě dělá srandu! Probodnu ho očima a důstojně se odeberu k ostatním. Důstojně ehm, šlo by to, kdybych nepřehlédl spadlou větev a nezakopl o ni, málem jsem ryl nosem v zemi, kdyby mě Silver nechytil a nepřitáhl k sobě. Na chvíli jsem se v jeho náruči dočista ztratil.

„Okamžitě, ale okamžitě mě pusť,“ zavrčím na Silvera hůř než vlk.

„Jak je libo,“ postaví mě na nohy. Ještě, že je takový, jiný by mě pustil v té poloze, jak jsem se řítil k zemi a to by můj nos nevydržel. Hodím po něm pěkný vražedný pohled a vyrazím k cestě, jen proto, abych se zastavil, setinu milimetru před stromem, proč, sakra ty stromy musí růst všude, vždyť tu žádný nebyl! Nebo jo? Obejdu ho a už bez nehody dorazím ke skupině, ač nerad musím uznat, že s nimi se vážně cítím bezpečněji. Aspoň že jsem upřímný k sobě.

Za mnou se ozve uchichtnutí, obrátím se a vidím, že se Silver ze všech sil snaží nesmát a dívá se všude možně jen ne na mě. Podívám se na ostatní a je to, to samé. Deron je dokonce zabořený obličejem v Ravenově rameni. Toliko k mé důstojnosti…

Nadhodím si tašku, na které se mi natrhne popruh, a vydám se do školy, ostatní mě následují a Silver se automaticky zařadí vedle mě.

„Co mě pořád pronásleduješ?“ utrhnu se na něj.

„Jdu taky do školy, navíc s tebou bych šel na kraj světa,“ usměje se na mě. Ne že by mě to nelichotilo…

„A můžu tam do tebe strčit?“ zeptám se s úsměvem.

„Když budeš padat se mnou,“ zasměje se Silver. Zaskřípu zuby.

„Tvůj zubař by neměl radost,“ zabručí Silver.

„Ještě nemám ani jeden kaz!“ zavrčím na něho. To je mi taky samo o sobě záhadou, v životě jsem si je nečistil, jen jsem žvýkal mátové lístky a výsledek? Zubaři mě nemůžou vynachválit!

„Tak to mi musíš říct, jakou pastu používáš,“ poznamená, Silver neodpovím.

„Ten si v životě zuby nečistil jen, co jsem zpozoroval, tak žvýká nějaké listy,“ ozve se závistivě Kaito. samolibě se na něho otočím.

„Kdo umí, umí, kdo neumí, čumí,“ zazubím se a rozběhnu se, Kaito samozřejmě za mnou. ani se nenadějeme a jsme u školy. za chvíli nás dojdou i ostatní.

„Vy jste tedy veselá kupa,“ zakroutí hlavou Liem.

„Jo s těmi břídily musíš být buď veselý, mrtvý anebo v blázinci, pro mě je přijatelná ta první možnost,“ mrknu na něho laškovně. Skoro hned zachytím Silverův nevraživý pohled.

„Jo Derone, vzal jsem oběd i tobě,“ pousměji se na bratra. Ten se na mě podívá a otočí se k Ravenovi.

„Ravene, prosím tě řekni mu, že si hodlám koupit něco v kantýně, že se nemusel obtěžovat,“ poznamená jedovatě. Vím jistě, že tou poslední poznámkou se neurazil, takový není. Pak mě dojde jedna skutečnost, která mi celý čas unikala, jak dlouho nevím. On s Ravenem chodí!

Pokusím se spolknout knedlík, který se mi vytvořil v krku. To že se mnou ani nemluví je známka, že je na mě pořádně nasraný, ale fakt pořádně. Povzdechnu si. Jdu do školy, oběd mu dám odpoledne, až jeho vztek odezní, kolikrát se stalo, že když jsem k němu chtěl jít hned, tak jsem prostě narazil na neviditelnou stěnu, kterou jsem nedokázal projít jen já. Silver se vydá za mnou jako stín.

„Co jste si udělali?“ zeptá se smutně Silver.

„Neřekl jsem mu o tom, že každý má mít údajně, také nějaké schopnosti a on se na mě proto zloby,“ povzdechnu si.

„Jo to by mohl být důvod,“ kývne Silver. Prudce se k němu otočím, ale to už cítím, jak se roztrhl popruh na rameni a všechno, co mám v tašce, se sype ven.

„Dopr… kýnka na fialky,“ zavrčím a začnu sbírat své věci.

„Už se nedivím, že to sletí, když s sebou taháš takové bichle a hned tři. Co to máš? Jak rozpoznat čím disponuješ nezkrácená verze? Kde jsi to sehnal?“ zeptá se mě.

„Na internetu, našel jsem portál, kde se prodávají takové šikovné věcičky,“ zamumlám.

„Pak mi ho ukážeš, jo? Vezmu je k sobě, tobě by to jedině zabavili. A co je tohle,“ vezme do ruky skicák a otevře ho. Zahanbeně skloním hlavu.

„To jsi kreslil ty?“ zeptá se Silver. Kývnu.

„Můžu si to půjčit?“ zeptá se mě. Znovu kývnu, vezmu zbytek věcí a rozběhnu se i s roztrženou taškou do třídy. Díky bohu, že nechodíme do stejné třídy. Dopoledne se rychle překlene a je tu přestávka na oběd. Téhle chvíle jsem se obával, budu se muset Deronovi omluvit a zbytku říct, co se děje. Pak mě čeká výsměch od Silvera. S povzdechem vstanu a jdu na hřiště za bratry, Deron tam ještě není, asi se někde zdržel. Sednu si na trávu a s bratry na něho čekáme.

Místo něho se přiřítí zděšený Raven a přelétne skupinku.

„Kde je Deron?!“ vypálí na nás otázku. Cítím, jak se mi sevře žaludek.

„Nešel s ním Nare?“ vypálí otázku Yuki.

„Šel, ale toho jsme našli s rozbitou hlavou,“ ozve se Quin.

„Deron by to nikdy neudělal!“ zavrčím na něho.

„Já to vím,“ odvětí klidně Quin. Než stačím promluvit, objeví se táta, který je vyděšený k smrti.

„Volali mi, unesli Derona,“ vyhrkne.

„Kluci, Deron, máme deset hodin,“ přiběhne Liem. Zatrne ve mně.

„Jakých deset hodin?“ zaječím.

„Deset hodin než ho zabijí, Liem dokáže vycítit něčí smrt,“ odpoví Silver.

Cítím, jak mi žaludek sevře ledová ruka.

„Kene?“ otočí se Raven na hnědovlasého kluka.

„Ještě ne, asi je omráčený,“ zavrtí hlavou. Quin se otočí na patě a někam zdrhá, my se moc nerozpakujeme a utíkáme za ním. Minuty nemilosrdně utíkají…

₪₪₪

Daren

Proberu se s děsivou bolestí hlavy, chci se za ni chytnout, ale nemůžu pohnout rukou, zkusím druhou, ale je to stejné, netrpělivě s sebou cuknu a zjistím, že jsem přivázaný k něčemu pevnému. Pomalu otevřu oči a zjistím, že se dívám do dřevěného stropu. Opatrně se rozhlédnu, mám tolik rozumu, abych se nehýbal tolik, abych udělal hluk, také přivřu oči a začnu se rozhlížet, jsem v dřevěné místnosti, jsem přivázaný k nějakému stolu, který páchne jako by po shnilé krvy, dělá se mi z toho pachu špatně. U jednoho stolu sedí čtyři chlapy a kousek dál nějaké monstrum, něco jako Franklštejn. Na levé straně uvidím celu s ocelovými pruty a uvnitř nějaké bestie, které nevypadají jako z tohohle světa, čím se živí pochopím hned, jak uvidím okousanou lidskou ruku, příliš malou na to, aby patřila dospělému. Radši od toho odtrhnu pohled a dívám se dál, najednou se otevřou dveře a dovnitř další chlap. Zahlídnu schody směrem nahoru. Podzemí?

„Už jsi tady Chirurgu?“ zavrčí jeden,

„Jasně Nekro, nechcete si s tím ještě užít, než to rozpitvám? Ještě by to nemělo mít moc,“ zabručí Chirurg.

„Času dost, proč tomu nenecháme, aby si to užilo trochu slasti ze strachu,“ ušklíbne se další.

„Čím déle bude na živu tím je větší možnost, že nás najdou,“ zamračí se Chirurg.

„Tady nás nenajdou, kolikrát to tu procházeli a nic nenašli,“ zavrčí další. Tím se zdá Chirug uklidní.

Pomalu, ale jistě se mě začal zmocňovat srach…