Tajný svět Akyry

Sen

Prudce se posadím na posteli a začnu vydýchávat šok. Poprvé v životě se mi zdají noční můry, ale jsou to skutečně noční můry? Je to tolik podobné s tím včerejším snem.

Běžel jsem jako o život lesem, netušil jsem, co mě honí, jestli je to nějaká bestie, tedy určitě to byla bestie, jen nevím, jestli člověk nebo zvíře, ale něco mi říkalo, že to byl člověk. Najednou zakopnu a letím kupředu, kde mě chytnou čísi ruce a přitisknou k sobě. Viděl jsem jen záblesk bílých copánku. Dnes to bylo jiné, viděl jsem i obličej, byl toho bělovlasého kluka, jak jen se jmenoval?

Vlastně jeho jméno neznám, ale co mě zmate ještě víc, je to, že jsem mu v noční můře nějak říkal a navíc jeho ruce ochraňovali, ale pak provedl něco nepředstavitelného. Natáhl ruku a postava, která se hnala za mnou se začala dusit, jako by neměl vzduch a vím, že to udělal ten bělovlasý. Že toho člověka zabil, aby mě zachránil… měl bych mu být vděčný… jeho moc mě děsí… až příliš.

Konečně se zklidním a podívám se na elektronický budík, jehož zelené číslice ukazují pár minut po půlnoci. Zrovna jako včera. Povzdechnu si a jdu si ohřát mléko, vždycky mě uklidnilo. Za mými zády se zablesklo, trhnu s sebou, ale stejně jdu dolů do kuchyně, kde mě něco porazí, nevydržím a zděšeně zaječím, že je to slyšet až ven. V další vteřině se v domě rozsvítí a do kuchyně vletí táta s připravenou pistolí v ruce a rozhlíží se. O půl minuty později se rozletí vchodové dveře a dovnitř vletí ona pochybná desítka, všichni oblečení do černého, ani si neuvědomuji, že stále řvu, dokud mě neobejmou čísi paže a neuklidní.

„Co se stalo?“ zeptá se mě někdo.

„Nevím, šel jsem si ohřát mléko, když mě něco porazilo a zmizelo,“ odpovím ještě v šoku. Pak uslyším, jak se pohne spousta nohou, někteří se rozprchnou po domě, některé vyběhnou ven, odkud zaslechnu zahvízdnutí.

„Mohli byste mi podat lékárničku?“ ozve se klidně hlas za mnou. Někdo mu podá krabičku a za chvíli ucítím pálení dezinfekce, trhnu s sebou.

„Klid, je to jen říznutí,“ pousměje se pro mě tak známá tvář.

„Co tu děláš?“ zeptám se.

„Slyšel jsem tě až na druhém konci vesnice, tak jsem se přišel podívat,“ cuknou mu koutka. Uraženě pohodím hlavou. Ať se milost pán baví. Pak si uvědomím, kdo to je a odskočím od něj tak prudce, že porazím židli.

„Já jsem myslel, že nekoušu,“ podívá se na mě Bělovlásek. Zamračím se na něho a pohodím patkou, která mi spadá do oka. Pak si ho prohlídnu víc, něco je na něm jiné, teprve po chvíli si všimnu, že nemá copánky.

Do místnosti vletí dva kluci, vypadají se svými tmavě hnědými vlasy, skoro do černa jako bratři.

„Nic, zase se vypařil a nejspíš běžel vodou, zajímalo by mě, jak mizí, že po něm nezůstane ani stopy,“ vydechne jeden z nich a oba se opřou rukama o nohy, aby se vydýchali.

„Třeba umí létat, Quine,“ poznamená bělovlasý a zavře krabičku.

„To bys proti němu měl větší šanci ty ho dostihnout, zvlášť se svou schopností,“ poznamená ten druhý za Quinem.

„Nerad ubližuji zvířátkům,“ zabručí Quin.

„Cítím ve vzduchu smrt,“ zabručí černovlasý s vlasy rozvlátými po ramena. Kluci se na něho podívají a začnou prohledávat kuchyň.

„Tohle kupujete?“ vytáhne Quin sáček s burisony, rozdělaný.

„Ne, tohle u nás nikdo nejí,“ odpoví táta. Quin kývne a pár si vezme, hned to vyplivne.

„Jed na krysy,“ zamumlá.

„Může to být ledasčem,“ zabručí ten druhý. Kluk s černými vlasy si povzdechne a začne se v kuchyni přehrabovat sám, za chvíli se na kuchyňském stole vrší hromada jídla, hlavně naše oblíbené confleky, cereálie a další, oblíbené snídaně, včetně kakaa, kávy a sypaného čaje. Jak ta hromada roste, táta čím dál tím bledne.

„Musel tu být docela dlouho,“ zabručí Quin. Černovlásek otevře ledničku a vyhází nám mléko a takové věci.

„Všechno,“ zabručí černovlásek, když na hromadu hodí pytel s krmením pro kočky.

„Co s tím?“ zabručí rudovlásek.

„Spálit, mléko a tak vysuším a to pití taky nějak zruším,“ zabručí kluk se světle hnědými vlasy. Sváže hromadu ubrusem a odnese to pryč. Táta se nezmůže na nic.

„Deron je v pořádku, spí,“ vejde do kuchyně černovlasý kluk.

„Proč by neměl být v pořádku? Spí od večera, kdy jste odešli… moment, proč spí, když vy jste mě slyšeli na druhé straně vesnice?“ docvakne mi nesrovnalost.

„Chytrý,“ usměje se Quin.

„Kde je vlastně Aaron? Ještě jsem ho tu neviděl,“ rozhlédne se Quin. Pak si všimnu, že tu není ani Yuki a Kaito.

„Jsou v pořádku Nare se o ně postaral,“ sejde dolů tmavohnědý kluk, ale nemá je tak hnědě jako Quin a jeho bratr.

„Dobře Kene. Vy byste nám měl asi říct, proč se tak zajímá o vás a vaši rodinu,“ obrátí se na nás kluk s černými dlouhými vlasy. Táta sevře ústa a mlčí, zamračím se, máme právo to vědět!

„Hiro?“ otočí černovlasý kluk hlavu k hnědovlasému klukovi s modrýma očima.

„Má to co dělat s vraždami, vyšetřuje,“ odpoví Hiro klidně. Zatrne ve mně s jakými vraždami? To nám neřekl! Proč nás vystavil takovému riziku?! Jasně vím, že je táta tajný polda, ale nikdy nás neohrozil!

„Dobře, ale proč ohrozil i svou rodinu?“ těžce nechápe černovlasý s kratšími vlasy.

„Už jsem měl toho utajování dost, tohle měl být můj poslední případ. Požádal jsem o normální službu s přestěhováním. Myslel jsem, že budu mít konečně klidnější služby bez překvapení,“ přizná táta. Udiví mě, že kluci, kteří se sem vecpali, vyprsknou smíchy.

„To se ti táto podařilo, jen ten jeden tady vydá za sto nájemných vrahů v Tokiu. Ti nás zabijí hned, jak si lehneme, pak budeš mít ten svůj vytoužený klid,“ zaprskám. Kluky ve vteřině smích přejde a všichni kromě bělovlasého se vrhnou na černovlasého, kterého okamžitě strkají z domu, bělovlasý si stoupne přede mě a natáhne ruku ve vteřině, kdy něco proletí tak těsně, že ucítím, že mě teče krev. Zděšeně se chytnu za pravé oko, a co nejvíc se skrčím za bělovlasým. Po nějaké době, kdy kolem mě něco lítá se vše uklidní.

„To se ti zase něco skvělého podařilo, máš štěstí, že tu byl Nare. Raven je z nás všech nejvíc nebezpečný, stačí, aby ho něco jen trochu rozhodilo, a všichni kolem jsou mrtvý,“ zavrčí bělovlasý a silou mi strhne ruku.

„Oko máš celé, jen tě trochu škrábl vedle oka,“ oddechne si a začne mě znovu ošetřovat.

„Co to k čertu bylo?“ zeptám se roztřeseně.

„Nejspíš vzduch, proto jsem byl schopný většinu střel vychytat,“ zabručí bělovlasý. Nechápavě na něho vytřeštím oči, co to mele?!

„Za chvíli si zvykneš,“ pousměje se bělovlasý.

„Na co si mám zvyknout?“ zavrčím zhrozeně.

„Na všechno, včetně toho, že v tomhle městečku není všechno normální,“ uchichtne se bělovlásek.

„Vy taky nejste normální,“ zahučím zničeně. Bělovlásek se zasměje.

„To máš pravdu. Ráno na nás počkejte, půjdete s námi. Jo a jmenuji se Silver,“ usměje se a vstane.

„To máme jít s vraždícími maniaky?!“ zaječím zděšeně.

„Říkej si nám, jak chceš, ale jedině my jsme schopní vás ochránit před smrtí,“ podívá se na mě z výšky Silver. Musím uznat, že má nádherné jméno.

„Nebo nás zabít,“ vyskočím na nohy a podívám se mu do očí.

„To ano, ale pak máte jistotu, že z vás nebudou zombii,“ usměje se krutě a odejde. Zděšeně si zajedu prsty do vlasů, jak mám ochránit sebe a svou rodinu?! Proboha, do jakého hororu jsme se to dostaly?! Hodím obviňujícím pohledem po tátovi, který sedí zhroucený na židli. Čekám, že něco řekne.

„Je mi moc líto, že jsem vás do toho zatáhnul, ale odjet nemůžeme,“ povzdechne si smutně.

„Řekni mi jediný důvod, proč!“ vyjeknu. Táta místo odpovědi natáhne prst, na kterém se zhmotní miniaturní bouřka.

„Ovládám elektřinu a do jisté míry i počasí. Narodil jsem se tu, tohle je můj rodný dům, i vy máte v sobě jistou schopnost, která se ve vás ještě neprobudila. Teď je nejohroženější Deron, protože je na abnormality tak citlivý, jeho probuzení je na prahu,“ povzdechne si táta.

„Ta kočka…“ začnu.

„Byla varování, že je na řadě. Chtějí vás zničit dřív, než se to ve vás probudí.  Nejradši by nejspíš vyhladili celou rodinu, jak jsi viděl. Ty vraždy souvisí s tímhle, mám podezření, že je to několik lidí odsud z městečka, nevím kolik, ani jaké mají schopnosti, pokud vůbec nějaké mají, ale každopádně jsou hodně chytří. Těm deseti věřím, jsou natolik silní, aby vás ochránili, jinak nevěřím nikomu. Držte se u nich,“ doplní mě táta.

„Proč věříš zrovna jim? Ví to máma?!“ zaječím.

„Věřím jim, protože jsem vyrůstal s jejich otci a protože věřím v osud. Máma o tom ví, řekl jsem jí o tom, než jsme se sem přestěhovali. Myslel, jsem, že od nás odejde, ale zůstala u nás, myslím, že ji za to miluji ještě víc,“ pousměje se táta.

Tak tohle nerozdýchám, sotva stačím dojít na židli, na kterou se zhroutím.

„Jak možná radši?! Alecu jdi si lehnout, za pár hodin jdeš do školy, snad ještě něco zaspíš, já si to mezitím vyřídím s tvým otcem,“ pošle mě spát máma, která se objeví u dveří. Pochybuji, že dnes usnu!

„Dobře, ale máte zakázáno pracovat na dětech,“ zabručím a na vratkých nohách zamířím do postele. Dnešní den neprožít, jako fakt! Lehnu do postele s myšlenkou, že nezamhouřím oka, no dobře spíš se do ní složím, ale jen co se dotknu polštáře, usnu, jako by mě hodili do vody. Tentokrát beze snů.

Probudí mě otravný budík, nejraději bych se znovu, zabořil do polštáře a zaspal to, ale vím, že to nejde. Utahaný se vykutálím z postele a obléknu se do školní uniformy, málem sletím ze schodů, ale nijak to neřeším.

„Dobré ráno,“ zabručím na bratry a zhroutím se do židle.

„Ty jsi dneska nějak ospalý,“ usměje se  Yuki.

„To víš párty do pěti do rána dá zabrat každému,“ zahučím a švihnu s sebou na stůl, chce se mi spát!

„A nás jsi nepozval, to si říkáš, bratr?“ zaječí na mě bratři.

„Jo buďte rádi, že jste na ní nebyli,“ povzdechnu si a napiju se čaje, je vynikající!

„Chutná? Donesl ho ten bělovlasý, že prý ho máme zkusit,“ podívá se na mě Aaron zkoumavě.

„Silver,“ zahučím jeho jméno a čaj mi trochu zhořkne na jazyku.

„Tak se jmenuje? Má pěkné jméno,“ ozve se Deron. Odfrknu si a zakousnu se do rohlíku s marmeládou. Pomalu se nasnídám a opláchnu nádobí.

„Hele, proč já umívám, každý ráno nádobí?!“ trkne mě jedna skutečnost.

„Protože se k tomu hrneš,“ dostane se mi odpovědi. To je vážně pěkné!

„Takže zítra a pozítří má službu Aaron a tak dále a tak dále,“ oznámím jim s převahou staršího bratra.

„Hele a proč dva dny?“ ohradí se Aaron.

„Protože teď jsem dva dny umýval nádobí já. Po Yukim to bude probíhat po jednom dnu,“ objasním mu záhadu.

„Asi budeme mít přírůstek, ráno jsem slyšel naše v roztoužené zóně,“ ozve se Kaito. Sborově zasténáme.

„Doufám, že to bude holka, ať nemá naše prokletí,“ zapřeje si Aaron.

„Mám začít hádat, v kolikátém měsíci máma je?“zeptá se Deron trpitelsky.

„Radši ne, ať to ještě nepřivoláš,“ povzdechnu si a sehnu se pro tašku, chci vyrazit do školy dřív, než oni dorazí k domu.

Jen co se všichni vybatolíme ze dveří i s kočkou, Deron ji nechtěl nechat doma samotnou, což se mu ani nedivím, objeví se celá partička se starším mužem, který má mléčné oči, je to tak strašný pohled, až se otřesu.

„Copak, chtěli jste utéct?“ zavrní Silver a postaví se nám do cesty. Odfrknu si. S ním se nehodlám bavit. Černovlasý, ten, který mě včera napadl, přistoupí k Deronovi. Hned mám na jazyku nějakou jedovatost, ale nedostanu možnost ji říct. Pusu mi ucpe nějaká ruka.

„Ani slovo nebo tě udusím,“ zavrčí nějaký kluk z desítky. Vyděšeně se ani nehnu a pozoruji, jak se černovlasý kluk přiblíží k Deronovi.

„Derone, Asr pohlídá tvoji kočku, aby se jí nic nestalo. Bude se mít dobře, má tam spoustu kamarádek, ano?“ usměje se na něho, když Deron zavrtí hlavou, něco mu pošeptá. Pak Deron vezme kočku a předá ji muži, který ji pohladí, a jde pryč. Divné je, že Risa se nebrání, a dokonce vrní!

Nechápu to.

Kluk za mnou sundá ruku z mé pusy.

„Kdo jste k čertu zač?!“ zaječím na kluky.

„Přátelé,“ dostane se mi hromadné odpovědi.

To určitě!!!!