Tajný svět Akyry

První den

Sednu si a pustím se do připravené snídaně, jen co dojím, popíjím čaj a koukám se na ostatní spolutrpící. Dnes máme jít i poprvé do školy, ale z nějakého důvodu se nám tam nechce.

„Měli bychom jít,“ prohodí Aaron a jako první se zvedne. Nechtěně ho následujeme, rychle opláchneme nádobí a vyrazíme z domu. Alec se znenadání zarazí a otočí se na nás.

„Nevíte, kde je škola?“ zeptá se nás. My se na sebe podíváme a vyprskneme smíchy.

„Co kdybychom prostě zůstali doma a našim řekli, že jsme školu nenašli?“ zeptá se Yuki, už jsme připraveni to odsouhlasit, když ztuhnu a prudce se otočím doprava. Ostatní se tam podívají taky.

„Dobré ráno, taky jdete do školy?“ podívá se na mě ten kluk s očima bouře v oceánu, jsou tak temné, ale to všech, i když mají jiné barvy očí.

„Ne jdeme se povalovat na pláž,“ odseknu jim. Snažím se, aby na mě nebyl znát strach, ale hnědovlasý kluk se zelenýma očima se na mě podívá a pousměje se.

„Nás se nemusíte bát,“ promluví uklidňujícím tónem, zbytek lidí se zarazí a obočí jim vyjede nahoru.

„Co je tu za problém?“ zastaví se u nás další kluk, toho jsem včera neviděl, je zvláštní má bílé vlasy po stranách spletené do copánků a podivné nemilosrdenství v očích, i když to nejspíš nebyl jeho záměr.

„Žádný problém není,“ ozve se Alec rozechvělým hlasem. Rychle po něm hodím pohledem, normálně se tak nechová. Bělovlasý se na něj podívá a trochu podivně ztuhne, pak si povzdechne a podívá se na oblohu.

„Za chvíli bude pršet, měli bychom jít do školy, zavedeme vás tam,“ podívá se na Aleca.

„Díky ne, maminka nás učila, že nemáme jít s cizími lidmi,“ odmítne Alec.

„Huh, my jsme se ještě nepředstavili? Tak to musíme napravit,“ usměje se bělovlasý kluk a zamíří k Alecovi.

„Díky, myslím, že si tu zkušenost odpustíme,“ zavrčí Alec, popadne mě za ruku a táhne mě pryč. Ostatní nás následují.

„Vy víte, kde je škola?“ zavrčí kluk, který je oblečen do džinu a černé motorkářské bundy. Tentokrát s sebou trhne Kaito.

„Někdo z městečka to vědět bude, máme pusy, abychom se zeptali,“ odsekne Alec. Mlčky se mu podřídíme.

„Alecu, nebylo to trochu moc nezdvořilé?“ zamumlám a pokusím se vytrhnout ruku z jeho sevření.

„Já vím, ale ten bělovlasý kluk… neřeš to, stane se,“ zamluví to Alec. Povzdechnu si a jdeme do městečka, stačí se zeptat jednoho člověka a ten nám ochotně poví cestu. Vyrazíme k ní a skupinky desíti kluků, už tam stojí, vypadá to, že na někoho čekají. Jakmile nás uvidí, usmějí se a vydají se ke vchodu.

„To čekali na nás?“ podiví se Aaron.

„Vypadá to, že jo, a kdyby někdo nebyl tak nezdvořilí, nejspíš bychom si tak nemuseli zacházet,“ utrousí Yuki bystře.

„Yuki uklidni se, neříkej, že tě ti kluci neznepokojují, dobře vím, jak ses koukal na toho hnědovlasého,“ podívám se na nejmladšího bratra. On a Kaito jsou hříčka přírody, narodili se ve stejném roce. Kaito v lednu, Yuki v prosinci, chodí do stejného ročníku.

„Neříkám, že se ho nebojím, ale přece jen bylo nezdvořilé je takhle odpálkovat, vezmi si, že s tvým přístupem si za chvíli znepřátelíme lidi v městečku,“ zamračí se Yuki.

„Alecu, myslím, že bude lepší, když tu pár let vydržíme a pak odjedeme,“ povzdechnu si. Alec se na mě zoufale podívá a otevře pusu. Právě tu chvíli si vybral zvonek, aby se rozdrnčel přes celou školu. Trhneme s sebou a rozběhneme se do školy, abychom zjistili, kde je ředitelna, kam vtrhneme jako velká voda. Chudák starý ředitel jen s sebou trhne šokem. Naštěstí ho hned rozdýchá.

„No tak vás vítáme v Nazu, řeknu vám všeobecný řád a pak vás roztřídím do tříd, takže prosím poslouchejte,“ podívá se na nás ředitel a začne kecat, potichu si povzdechnu. Je to stejné jako na naší škole, trochu se ve mně hne melancholie.

„Takže to je všechno, pokud si dobře vzpomínám, Alec má vycházet letos?“ zaryje pohled do nás, nejspíš čeká, kdo se ozve.

„Až příští rok, nejsem tak starý jak vypadám,“ povzdechne si Alec.

„Takže jdete do čtvrté třídy, Aaron, do třetí, Deron do druhé…“ začne si chystat věci.

„A Kaito s Yukim do první, Yuki je trochu inteligentnější,“ doplní ho Alec.

„Aha, dobře, tady máte rozvrhy, třídu a pomůcky, zjistěte si, nakolik jste dopředu nebo dozadu a když tak si to doplňte. To je pro tentokrát vše, můžete jít. Podíváme se na sebe a rozloučíme se, napřed najdeme třídu nejmladším, takže aspoň oni s úlevou zjistí, že jsou spolu. Pak se rozejdeme do svých tříd. Já zajdu do své a s tichým zadostiučiněním zjistím, že nikdo z povedené desítky tam není… dokud si nevšimnu, toho, kterého drží jeho bratr pořád při sobě. Vedle sebe má mobilní telefon. Učiteli to očividně nevadí, kdybych se o něco takového pokusil já, tak se vsadím, že mám po něm.

„Přejete si?“ ozve se podrážděně učitel.

„Dobrý den, jmenuji se Deron Shaw jsem nový student,“ usměji se.

„Nevíte, že do hodiny se chodí včas?“ vyjede po mě učitel. Ten je tedy neurotický, povzdechnu si klidně, kupodivu nejsem ani tak moc nervózní, takže zareaguji klidně.

„My jsme přišli včas, ale zdržel nás ředitel, školním řádem,“ odpovím klidně.

„My?“ zareaguje učitel na množné číslo.

„Ano nastupovalo nás pět, jsou v jiných třídách,“ vysvětlím mu klidně.

„ Dobře, sednout,“ kývne učitel na srozuměnou, asi nemá rád vyrušování v půlce vysvětlování, i když moji noví spolužáci tohle rozptýlení uvítali. Rozhlédnu se po třídě a ke své smůle zjistím, že volné místo je jen u toho z desítky. S tichým povzdechem tam zamířím.

Kluk se na mě usměje a naznačí, že si mám sednout. Udělám to a z tašky vytáhnu blog se sešitem. Pochybuji, že mi teď k něčemu bude a to s japonštinou tak trochu zápasím. Povzdechnu si. Deset, možná patnáct minut na to se ozve zazvonění.

„Ahoj, chceš si opsat rozvrh a sešity?“ podívá se na mě nový soused.

„Rozvrh mám, ale sešity si opíšu rád,“ usměji se.

„Ukaž mi ho, jak znám ředitele, tak je jasně prohodil, jeho vtípek na uvítanou,“ vezme mi rozvrh a ukáže mi třídu, je Alecova. No výborně, tak si ještě opíšu rozvrh a zkontroluji sešit, ke své úlevě zjistím, že mi chybí jen dnešní látka, takže to rychle napravím.

„Děkuji,“ podám mu zpátky sešit.

„Nemáš za co, jsem Nare Toshia,“ usměje se a podá mi ruku. V mé situaci nemám jinou možnost, než se mu představit. Sotva mu potřesu rukou, už za krk visím dva centimetry nad podlahou.

„Co si dovoluješ sahat na mého bratříčka,“ zaječí na mě nepřátelský hlas a začne mě obviňovat z toho, že ho svádím. Zmůžu se jen na nevěřícně zírání na toho paranoidního blbce.

„Kie, uklidni se, jen jsme se seznamovali. Navíc by mi to neprošlo, viděl jsi sám, jak se na něj díval včera Raven,“ zasáhne do roztržky Nare. Kie se na něho podívá.

„Vážně se tě nepokoušel svádět?“ zeptá se ho vážně Kie.

„Ne nepokoušel, ukazoval jsem mu sešit, který si dopsal a rozvrh, ředitel si z nich pokusil vystřelit. Dám mu na opsání i zbytek sešitů, tak se nemusíš bát,“ uklidní ho Nare. Kie mě pustí a aniž by se staral, že jsem se zřítil na podlahu a zděšeně lapám po vzduchu, vytáhne svého bratra z lavice a přitiskne ke stěně, kde ho začne osahávat. S námahou vstanu a čekám, co se bude dít.

„Miláčku neublížil ti? Neudělal ti modříny?“ začne se Kie starat. Pokud si někdo nevšimnul, tak já jsem tady ten, kdo bude mít modřiny. Proboha už jsem myslel, že mě uškrtí, začnu si mnout krk.

„Ne neublížil, ale ty mu dlužíš omluvu,“ odpoví mu rozzlobeně Nare. S Kie se stane kotě, které dostalo poprvé v životě vynadáno. Panebože, ten kluk je psychopat!

„Ale miláčku,“ fňukne Kie. Stačí jediný pohled Nara a Kie se otočí ke mně. Zděšeně couvnu. Kie dojde ke mně a podá mi ruku.

„Kie Toshira, omlouvám se,“ pronese škrobeně. Dodám si odvahu a potřesu mu rukou. Stiskne ji ta, že mi málem rozdrtí ruku.

„Zkus se na, Nara, podívat koutkem oka a budeš štěstím bez sebe, že se vlezeš do krabičky od sirek, až s tebou skončím,“ zavrčí mi do ucha, pak chytne Nara a jsou oba v čudu. Nechají mě tam stát zkoprněného strachem. Zoufale se podívám po třídě, kdo by si se mnou vyměnil místo, všichni do jednoho uhnou pohledem a nevšímají si mě. Už aspoň chápu, mobil na lavici.

Povzdechnu si. Sednu si zpátky a jednu spolužačku požádám o sešity. Mile se na ni usměji. Spolužačka se na mě podívá a podá mi je. Do začátku hodiny je stačím omrknout, nejsou nijak dál než my. Díky bohu, vrátím jí sešity v momentě, kdy do třídy vpadne, Naro, zazvoní.

„Omlouvám se, Kie prostě neví, kde jsou hranice,“ omluví se, Naro.

„V pořádku, nic se nestalo,“ ujistím ho a odolám pokušení si promnout krk. Naro se na mě usměje a popadne telefon, který začne vibrovat na lavici, chvilku s někým mluví a pak si ho s oddechem položí na lavici a pak se věnuje hodině, já ostatně taky. Do obědové přestávky proběhne všechno v pořádku, tak popadnu svůj zabalený oběd a valím na hřiště, kde by měli být bratři. Mezi tím hemžením je ani nevidím. Zprava se ozve hvizd, podívám se tam a vidím, že na mě mává Aaron, rozběhnu se za ním a s úlevou se svalím mezi ně.

„Jak to u vás vypadá, kluci?“ zeptá se Alec s povzdechem.

„U nás bez problému, nikdo z nich u nás není a našli jsme si pár kamarádů,“ uculí se Yuki s Kaitem. Hodíme po nich závistivé pohledy.

„Co to máš na krku?“ všimne si Alec.

„Ale nic, u mě ve třídě je jeden z bratrů, myslím, že ten mladší, podal jsem mu ruku a v dalším okamžiku mě ten starší držel za krk ve vzduchu, už jsem myslel, že uhodila moje poslední minutka,“ odpovím.

„Nepřibližujte se k nim, jsou nebezpečni,“ zavrčí Alec a prohlíží si můj krk.

„ To je tak strašné?“ zeptám se.

„Máš tam fialové otisky, jinak nic,“ uklidní mě a sedne si zpátky. To mě fakt uklidnil, budu muset přijít na nějakou výmluvu.

„Ehm, a co máme dělat, když se oni začnou přibližovat k nám?“ zeptá se Yuki ve chvíli, kdy se mých zad, dotkne laserový pohled. Je tak intenzivní, že mi jídlo vypadne z hůlek a hůlky mi vypadnou z ruky.

„Nevšímat si jich,“ odpoví Alec okamžitě. Jemu se to řekne!

„ Dobrý den, můžu se na něco zeptat?“ zeptá se ten s temnýma očima. Ani se nemusím otáčet, abych věděl kdo to je. Zeptá se přímo mě. Neodpovím.

„Co kdybyste si hleděli svého a nás nechali na pokoji?“ ozve se Alec.

„Hledím si svého,“ odsekne kluk a znovu upře pohled na mě.

„Ublížil ti Kie hodně?“ zeptá se mě. Hůlky mi strnou v půlce cesty k ústům.

„To není tvoje věc,“ odseknu a zkusím donést roztřesenou rukou, jídlo k ústům. Nedorazí tam, protože ten kluk mi ruku chytne a sprostě si moje sousto ukradne! Nad tou drzostí úplně zcepením. Když se vzpamatuji, pomalu položím hůlky a v dalším okamžiku se hřištěm ozve pořádné mlasknutí, jak mu dám facku, zůstane mu tam tak perfektní rudý otisk, že sám sebe musím pochválit. Kluk jen pootočí hlavu.

„Dobře, to jsem si asi zasloužil. Můžeš mi konečně říct, jestli ti ublížil?“ zeptá se mě kluk, k mému vzteku je až příliš klidný. Beze slova se otočím zpátky k jídlu, ale kluk to tak nenechá, jednoduše mě otočí k sobě a podívá se mě na krk, vzápětí zasyčí nějakou nadávku.

„Omlouvám se, už se to nebude opakovat,“ podívá se na mě.

„Doufám, že se nebude opakovat i tvá přítomnost,“ najdu hlas a otočím se k němu zády. Zase na sobě ucítím jeho pronikavý pohled a pak si stoupne a odchází. Alec vzápětí vytřeští oči za moje rameno, zvědavě se otočím. Právě včas, abych viděl, jak tmavooký kluk zvedne Kie do vzduchu a pořádně mu napálí, že zastaví se až o zeď. Kie na něj zůstane vytřeštěně zírat. Kluk k němu dojde, chytne ho pod krkem jako předtím mě a něco mu řekne. Kie jen otřeseně pokývá hlavou.

„Vypadá to, že ten tmavovlasý kluk je jejich vůdce,“ zabručí Aaron. V jeho hlasu se objeví neznatelný obdiv, u mě ne, mě jeho síla děsí. Kluk se podívá směrem ke mně, prudce se otočím, zavřu si krabičku s jídlem a vyrazím do školy.

 Při jeho facce obrátím hlavu, aby si nepolámal prsty, musím říct, že pořádně štípla. Potěší mě, že si nenechá všechno líbit. Pak má ještě tu drzost se ke mně obrátit zády! Právě mi došla trpělivost, prudce ho k sobě otočím a zvednu mu hlavu. Na jeho krku uvidím rudofialové otisky.

„Grázl,“ zasyčím mezi rty a pustím ho, hned se otočí zpátky, nechám ho být a s vraždou v očích zamířím ke Kieovi.

„Tu bude vražda,“ zaslechnu Liema. Kie s sebou trhne a podívá se na mě, svého bratra pustí právě v momentě, kdy ho za košili zvednu do vzduchu, vzápětí mu vrazím takou, že se zastaví o zeď školy, a že stojí pěkně daleko. Kie se rozplácne na zdi a vytřeštěně se na mě podívá, tohle u mě nebývá zvykem, čím víc se přibližuji, tím víc se třese strachy. Jen co k němu dojdu, chytnu ho za krk a zvednu do vzduchu, koutkem oka uvidím Zeina, který se připraví, kdybych to náhodou přeháněl.

„Jak sis dovolil na něho sáhnout?! Už jednou jsem ti říkal, že kvůli té své závislosti na bratrovi nebudeš nikoho ohrožovat! Jsi snad hluchý? Varuji tě Kie, ještě jednou se na něj, třeba jen zlým očkem podíváš a bude tu o mrtvolu víc než je zdrávo, je ti to jasné?“ drtím mezi zuby slova. Kie roztřeseně zakývá hlavou a já ho pustím. Otočím se právě včas, abych i na tu dálku poznal strach v Deronovích očích. Dívám se, jak si sbalí oběd a spěchá do školy. Skoro utíká.

„Utíkej si, jak chceš, jednou stejně budeš můj,“ usměji se. Spíš se mi kolem rtů vytvoří krutý úsměšek, je to dávno, co jsem zapomněl, jak se usmívá.

Do třídy dorazím takřka bez dechu, panebože, co jsem komu, co udělal, že mě tak trestáš? Sednu si do lavice a dojím si oběd. Člověk před jeho očima není v bezpečí ani samotný. Povzdechnu si a otevřu si knihu. Je o podzemním městě a je to ohromě zajímavé. Začtu se do ní, takže přeslechnu zvonění.

Nade mnou se ozve zakašlání. Překvapeně vzhlédnu a zadívám se do obličeje učitele. No super! Rychle zaklapnu knihu a omluvím se.

„Ukažte mi ji,“ poznamená. Poslechnu ho.

„Tajemství skrytého města, zajímavý titul, mohu vás požádat, abyste mi ji půjčil, až ji dočtete?“ zeptá se učitel.

„Ovšem,“ kývnu zaskočeně.

„Děkuji, stačí ji dát Silverovi, on mi ji donese,“ ujistí mě a vrátí mi knihu, kterou okamžitě schovám. Nechci riskovat, že by si to rozmyslel. Po zbytek hodiny dávám pozor a píšu si do blogu. Jsem zvědavý na poslední hodinu, prý psychologie a učitel vysvětluje paranormální jevy.

„Dneska je tahle hodina poslední, učitel je nemocný a nikdo to za něj vzít nechce,“ promluví soused. Ztěžka si povzdechnu a schovám si věci. Musím se zeptat kluků, kdy končí, leč nemusím se namáhat, ze dveří na mě mává Yuki.

Vezmu si tašku a jdu za ním.

„Vy už končíte?“ zeptá se mě.

„Údajně jo, učitel je nemocný a nikdo to za něj vzít nechce,“ pokrčím ramenu a podívám se do třídy. Všichni se balí a povídají si. Yuki si očividně oddechne.

Jdeme před školu, kde jsme odhodláni počkat i na posledního člena. Naposledy musíme čekat na Aarona, který ze školy vyletí s děsem v očích. Jen i povzdechneme. Za ním se žene pár kluků, ale jakmile se jim do cesty postaví dva z té skupiny, prudce změní směr a není po nich ani páry.

„Jako odstrašující příklad jsou dobří,“ zamumlá Alec a jdeme domů. Přes městečko se nám nechce, ale zřejmě nemáme na výběr.

„Nechcete jít s námi?“ ozve se za námi.

„To jsi uhodl, nechceme,“ setře je pohotový Alec a my vyrazíme domů. Když tam dorazíme, oddechneme si, ale ne moc na dlouho, kousek od našeho uvidíme celou skupinku, jak se o něčem dohadují. Raději zapadneme do domu a já do pokoje. Na posteli, uvidím krabici: nechápavě pozvednu obočí a otevřu ji, v tu ránu začnu ječet. V krabici leží rozpitvaná stříbromodrá kočka, taková jakou mám já. Alec mě musí profackovat, abych se vzpamatoval aspoň na tolik, abych pochopil, že to Rise není. Vystřelím s domu a zděšeně střelím pohledem po skupince.

„Riso?!“ zaječím na okolí. Nic, ani mňouknutí, začnu zmateně pobíhat a hledat ji, ani si neuvědomím, že kluk s havraními vlasy mě chytne kolem pasu a do ruky mi strčí moji kočku. Vzlyknu a přitisknu ji k sobě.

„Co se stalo?“ zeptá se mě klidně. Jsem v takovém šoku, že nemůžu ani mluvit, jen svoji kočku k sobě tisknu.

Povzdechnu si, zase je mimo. Je to celkem dost děsivé. To, že volá svoji kočku, mě došlo v momentě, kdy se ta ďáblice, která se ke mně tulila, začala vzpouzet. Zavolal jsem ho, ale nevnímal mě, doslova běhal jako slepice bez hlavy. Nakonec ho musím vzít kolem pasu a kočku mu strčit do náruče. Skoro hned se rozvzlyká a začne ji k sobě tisknout.

Uvidím, jak jeho bratr vyjde s krabicí, kterou drží hodně daleko před sebou. Vyrazím k němu a vytrhnu mu krabici z ruky, položím ji na zem a otevřu ji. Téměř okamžitě cítím, jak mi z tváří vyprchá barva. Podívám se na kluky a dám jim znamení.

Liem přijde a vezme krabici, vezme ji k otci, který je zvěrolékař.

„Dotýkali jste se toho?“ zeptám se, myslím, že Aleca. Ten zavrtí hlavou.

Díky bohu, nejtěžší bude je přesvědčit, že my jsme ti hodní. Takřka nadlický úkol.