Tajný svět Akyry

Pronásledování

Yuki

Ráno se zavrtím v náručí Kena a protřu si oči. Nechtěně do něho žduchnu, zabručí skoro jako medvěd, musím se tiše zasmát. Vůbec nechápu jak někdo s takovou silou, může být tak jemný. Podívám se na budík, který ukazuje teprve něco po čtvrt na šest. Nevím, co mě vzbudilo, ale znovu se stulím Kenovi do náruče.

„Copak, Myšičko?“ zavrní Ken. Začal mi tak říkat po tom, co zjistil, že se bojím myší.

„Nevím, něco mě vzbudilo, ale nevím co,“ špitnu. Kena to probere úplně a vstane.

„Zůstaň tady a ani se nehni,“ zabručí a jen ve spodním prádle, ve kterém vypadá fakt roztomile, protože jsou na něm kočičky, potichu vyrazí ke dveřím. Další div, který mně udiví. Jak se tak mohutný člověk může pohybovat tak tiše? Odněkud z domu se ozve řinkot skla. Ken natáhne ruku a z kapsy kalhot vytáhne pistol. Kdysi mi řekl, že v ní má speciální náboje. Tiše otevře dveře a vyklouzne z pokoje. Nelením a z postele, kde jsem moc na ráně, se uklidím do kouta, který je nejtemnější. Bohužel pro mě, jsem nezískal ani štít, ani blesk nebo další takovou skvělou schopnost, kterou bych se dokázal bránit.

Z domu se ozvou výstřely. Super, tohle muselo vzbudit taťku.

Otevřou se dveře a někdo vejde, bedlivě se zaposlouchám. Kroky zamíří k posteli a odhrnou peřinu.

„Yuki?“ zeptá se mě Ken. Už se chystám vyrazit, když se na poslední vteřinu zarazím. Ken by mě neoslovil celým jménem, použil by přezdívku nebo aspoň zdrobnělinu Yu, jako vždycky. Skrčím se do rohu a doufám, že mě nenajde. Návštěvník začne rozrážet skříně a nadávat, když mě tam neuvidí. Pak když prohrabe pokoj, začne vyhrožovat, že ublíží ostatním. Nejradši bych se mu vysmál do ksichtu. Ve zbytku domu sice slyším zvuky boje, ale nikdo z našich není zraněný díky Deronově štítu a ostatním. A Raven je sám o sobě zabiják.

Po nekonečně dlouhé době se rozletí dveře do pokoje a vetřelec vyskočí oknem, za ním se žene záblesk blesků. Aaron.

„Je ještě někdo v domě?“ ozve se Raven.

„Ne, nikoho nevidím,“ozve se Hiro.

„Dobře, půjdeme se podívat po Yukim. Kene, ty jsi pořádný osel, že jsi ho nechal bez dozoru,“ ozve se Raven blízko.

„Určitě se schoval, tak blbý není. V boji by byl příliš na ráně,“ zastane se Kena Alec.

„Myšičko?“ ozve se v pokoji Ken, pak neomylně zamíří ke mně a obejme mě.

„Už se nemusíš bát, lásko, jsou pryč,“ zabručí mi do ucha. Obejmu ho kolem krku a přitisknu se k němu.

„Měli jsme kliku, že jsme se rozhodli zůstat tady,“ zabručí Raven a opře se o rám dveří.

„Hádám, že bychom si poradili. Když tu nejste, spí všichni u mě a já stavím štít proti vniknutí,“ obejme Deron Ravena.

„Dobrý nápad. Zeine, co kdybys tu uklidil, a my půjdeme udělat snídani,“ mrkne se Raven po Zeinovi. Isao s ním není, včera odjel s rodiči na víkend. Tvářil se jako u božího umučení, dnes by se měl vrátit. Zein jen kývne a opře se o zeď, my zamíříme do kuchyně, kde už kraluje rozespalá máma. Kluci na nic nečekají a začnou jí pomáhat.

„Jestli to brzo neskončí, tak zešílím,“ povzdechne si máma, jen tak mimo téma. Kluci to vezmou na vědomí, aniž by hnuli brvou. Přesto tuším, že to pod jejich kůží vře.

„To nejste sama, už mi ty útoky lezou krkem, navíc to nemá žádný smysl. Yukiho moc se ještě neprobudila, Kaitova taky ne,“ zavrčí Ken a strčí mi do ruky hrnek s čajem. Trochu se napiji a provinile se podívám na bratry, kteří taky nevypadají zrovna svatě. Alec důrazně zavrtí hlavou a já si povzdechnu. Je to tvrdohlavý beran, ale zase mu musím uznat, že když se ostatní nezeptají, tak potřebují lekci. Musím se jen držet ostatních. Tichá výměna neujde Rickovi.

„Srdíčko, co před námi tajíte?“ zeptá se Aarona. Tím upoutá pozornost ostatních, kteří k nám obrátí své pohledy. Svorně začneme myslet na ubrus na stole, aspoň u mě to tak je, a mlčíme jako zařezaní. Kluci se zamračí.

„Hiro,“ ozve se po dlouhé době Raven.

„Nic, myslí na úplné nesmysly,“ zašklebí se Hiro. Díky bohu, že se neumí prohrabat do mozku. Raven si povzdechne.

„Pravděpodobně teď půjdou po Yukim, ale nechápu proč,“ zamračí se Raven. Málem mě omyjí. To je to skutečně nenapadne?

„Vážně to nedává smysl. Jejich vůdce je na prahu smrti, takže spíš potřebují léčitele a ne někoho, kdo nemá ještě schopnost,“ zavrčí tiše Rick. Dobrý nápad Ricku, teď ještě si domyslet zbytek a perlíš, pomyslím si ironicky. Vůbec mi nejde do hlavy, že by tak inteligentní kluci byli tak strašně natvrdlí!

„U nich nedává smysl nic,“ vylepší to Raven. Musím se hodně silně držet, abych neprotočil oči, ten má fakt moc rozumu.

Když už jsme tu, jak zjistili, co mám za schopnost? Jedině, že by se to dozvěděli od otce Quina a Zeina, ale ten zmizel, taky po něm marně pátrají. Jedině, že…

„Do prdele!“ vyjede ze mě.

„Co se stalo?“ podívá se po mě Ken.

„Jak to, že nás to nenapadlo. Zeine, jaká je možnost, že ty stvůry unesli vašeho otce?“ podívám se přímo na něho, neujde mi proto, jak z něho téměř okamžitě vyprchá barva. Než jim stačí dojít všechno, stane se několik skutečností, které ani nezvládnu pochopit a svět před mýma očima doslova vybuchne.

Ken

Zmoženě se postavím na roztřesené nohy. Vůbec nevím, co se stalo. Všichni jsou ještě omráčeni a nechápou, co se stalo, rozhlédnu se. Jsou tu všichni, až na…

„Kluci vstávejte, zmizel Yuki,“ zaječím. To je vzpamatuje dost na to, aby se jakž takž zmátožili.

„Proč ho proboha unesli?“ nechá se slyšet Raven.

„Jak jste slyšeli od Ricka, potřebují léčitele,“ stoupne si Alec s bolestným zastenáním a chytne si ruku, která mu krvácí.

„No právě, léčitele… Yuki je léčitel?“ vyjeknu, když mi to dojde. Všichni sebou trhnou.

„Jo je, moc se už probudila v nás všech,“ odvětí klidně Kaito a opře se o Buie. Všichni strneme a vytřeštíme na něho oči.

„Proč jste nám to do prdele neřekli?“ zaječí Raven.

„Protože jste se neptali! Myslíš, že nás baví jen tak stát a nechat všechno na vás? Na nic se nás nezeptáte, nechcete znát názor k dané situaci, prostě jdete jako berani!“ rozkřikne se Alec. Mlčíme, na pravdu se nedá říct nic, než souhlas a nikdo nechce souhlasit s pravdou.

„Fajn, máš pravdu, omlouváme se. Kaito, co ovládáš ty?“ otočí se Raven na posledního z naší pětice.

„Dokážu zastavit čas, ale ne na dlouho,“ přizná bez mučení bráška.

„Žádná taková schopnost se nikdy nevyskytla,“ namítne Raven, který se probere z ohromení jako první.

„Kaito nelže, navíc jsi zapomněl na kostel, Ravene?“ zastane se svého kluka Bui. Raven sklapne. Kaito se podívá na Buie a políbí ho.

„Co se ti zdálo první noc?“ zeptá se tiše Alec.

„Že chodím s ohnivým klukem,“ oznámí Kaito.

„Takže to Yukim končí, jen doufám, že se mu nezdála smrt,“ povzdechne si Alec.

„Nepřeháníš trochu?“ vloží se do toho Silver zamračeně.

„Myslím, že ne. Každému se přece splnilo to, co se mu zdálo první večer ne? Proč by to u Yukiho mělo být jinak?“ zeptá se Alec. Na to nikdo nemá odpověď.

„Jdeme, ať tu naši chodící lékárničku najdeme živou,“ ozve se Deron. Nikdo neprotestuje, i když skoro každému cuknou koutka. Je jasné, že takhle by před Yukim Deron nemluvil. Vyběhneme ze dveří a já nazdař bůh vyrazím, kudy mě to táhne nejvíc. Ostatní jsou mi v patách.

„Nazdárek, už se zase ženete za dobrodružstvím?“ ozve se za námi Isao. Trhnu sebou, vůbec jsem si ho nevšiml. Hodím pohled přes rameno, abych viděl, jak dává pusu překvapenému Zeinovi a běžím dál. Hned za prvním keřem na nás vykoukne překvapení. Aktivovaná nálož. Deron nás v poslední vteřině stačí skrýt za štítem, ale i tak to s námi dost zamává. Začínám být vážně nasraný a ne málo.

„Škoda, že nikdo nevidí budoucnost. Docela by se nám ta schopnost teď hodila,“ zabručí Raven. Tiše s ním souhlasím a vyrazím dál. Tentokrát si dáváme zvlášť pozor a vyplatí se to, jen o krok se vyhneme vyhloubené jámě.

„Už toho mám dost,“ zavrčí Quin a zavolá své bestie. Pár jich vyšle napřed, aby pátrali po Yukim a dalším nařídí, aby ohlédli terén. Teď je postup rychlejší. Nepřekvapí nás ani menší armáda divných bytostí, jsme na ně připraveni a Bui je prakticky na místě usmaží. V hlavě máme jediné. Zachránit Yukiho a, jestli ho skutečně unesli, Zeinova a Quinova otce.

Zase tak na hlavu to není, on má schopnost odhalit jakým směrem se bude ubírat moc daného člověka, či jakou disponuje. A oni potřebovali léčitele rychle.

„Kene, cítíš něco?“ zeptá se mě Raven. Jen zavrtím hlavou, ještě musí být omráčený.

„Tak jak víš, kde je?“ prskne Deron.

„Prostě to cítím,“ zabručím potichu. Sklidím pár překvapených pohledů. Zastavím se na mýtině nedaleko staré jeskyně, která je slušně rozsáhlá, jestli se skrývá tam, nevybral si vážně špatně. Kdysi jedna část jeskynního systému sloužila jako hladomorna. Mohli jste si skučet, jak chtěli, nikdo vás neslyšel. Další jeskyně se dají snadno upravit jako nouzové tábořiště. Nepoškodí je oheň, není tam nic, co by mohlo hořet, vítr jim neublíží, ať do toho dáte síly, kolik chcete, díky četným průduchům, prostě zmizí. Rostliny se na tom neuchytí, pokud dáte hlídky na správná místa, neunikne vám ani mravenec.  Voda díky hlubokým korytům neškodně steče. Elektřinu použít nemůžeme, není kde ji uzemnit. Nemůžeme tam ani vyslat Jeroma, protože ten je snadno viditelný.

„Kurva,“ vyjede z Ravena, který se krčí u nás, polohlasně.

„Ten hajzl se dobře poučil,“ zavrčím.

„Silvere, co vakuum?“ otočí se Raven na stříbrovlasého kluka.

„Víte kde přesně je Yuki s jejich otcem?“ zeptá se Silver. Nevíme, takhle je příliš velká šance, že je zabije.

„Zkus vyčistit aspoň předsálí, aby nás nezmerčili hlídky,“ zaúpí Raven. Silver kývne a mrkne se na Hira, který souhlasně kývne. Nikdo známý tam není. Silver se chvíli soustředí a po deseti minutách vystřelí k jeskyni. Běžíme za ním. Bohužel, jedna mrtvola spadla na páku, která téměř uzavřela vchod. Tedy spíš zavalila, ten balvan tu před tím nebyl.

„Kene, dokážeš s ním hnout?“ otočí se na mě Raven. Ušklíbnu se, chtěl bych vidět překážku, která by mi zabránila se dostat k Yukimu. Přiskočím k balvanu a spoléhajíc se na obranu ostatních ho pomalu začnu sunout pryč. Je to pořádná tíha… heh, to už něco znamená, když to řeknu já.

Nakonec ho odsunu dost daleko na to, abychom se bez problému protáhli dovnitř. První jdou bestie a za chvíli slyšíme spokojené chroupání a odtahování mrtvol. Zašklebíme se na sebe a po tom, co je chvilku ticho se jako první pokusím proniknout dovnitř.

„Počkej,“ zarazí mě Bui a stoupne si do vchodu, během okamžiku se vevnitř rozzáří oheň a hned zhasne, takový malý záblesk.

„Už je to bezpečné,“ usměje se na mě. Pousměji se a vlezu dovnitř, skoro se zadusím kouřem, by mě zajímalo, čemu říká bezpečné. Za mnou se prožene průvan a kouř vžene dopředu, kde někdo začne kašlat. Bez milosti je zabiji a dám pokyn společníkům, aby šli za mnou. Jdeme opatrně dopředu. Ocitneme se v dalším kamenném sálu, ze kterého se rozbíhají různě chodby. Řekl bych, že pokud mezi námi není skrytý jasnovidec, jsme v háji. Vpravo se ozve lomoz řetězů, bůh ví, co tam je, ale rozhodně si myslím, že je třeba to prozkoumat. Mrknutím oka se domluvíme a vyrazíme do chodby vpravo. 

Yuki

Nechám se táhnout chodbami. Jsem natolik vyčerpaný donuceným léčením, že se na nohách ani neudržím. Hodí mě do jedné z cel. Podlahu, stěny i strop tvoří kámen. Bohužel celistvý. Zůstanu ležet a snažím se zůstat vzhůru, bůh ví, co tu je. Nakonec se schoulím do tmy a čerpám energii, mám šílený hlad a žízeň. Tohle nevydržím. Rozhodně ne moc dlouho. Vůbec nechápu, co se stalo nebo jak mě dostali, ale s jistotou vím, že mě žít nenechají. Jejich vůdce je zdravý, doléčí se rychle sám a mě tu prostě zapomenou. Nedělám si iluze, že bych jim sloužil jako lékař. Po půl hodině naberu tolik sil, abych se posadil a trochu rozhlédl. Musím se odsud dostat sám. Oči si za chvíli přivyknou tmě, kousek na dosah zahlédnu klíče. Z opatrnosti se ještě rozhlédnu a uvidím podivné stvůry, které u rozviklaného stolku v rohu hrají karty. Proč by měli na vězně dávat pozor, že?

Znovu se podívám na klíče a rozhodnu se to riskovat. Doplazím se k rohu a pomocí mříží, které mi brání odejít, se natáhnu ke klíčům, zbývá mi tak centimetr. Natáhnu se víc a jsem s děsivou ranou, se kterou mi zlomí kosti v ruce, a druhou dvě žebra, odhozen dozadu na hromadu shnilé slámy, která pode mnou úpěnlivě zasténá.

S bolestí z ní slezu a začnu ji studovat. Sláma se pohne a z toho se vykulí člověk. Na první pohled je vidět, že ho krutě mučili, je takřka mimo sebe a má horečku.

„Kdo jsi?“ zachrčí na mě postava.

„Yuki,“ odpovím mu.

„Léčitel. Moc se ti omlouvám,“ zachrčí postava. Překvapí mě, že zná moji schopnost a začnu si ho prohlížet. I v té tmě rozeznám, i když těžko, rysi Quina a Ricka.

„Vy jste táta Zeina a Quina?“ zeptám se ho.

„Jo jsem, a ta stvůra, co vás pronásleduje je můj bratr,“ ušklíbne se bolestně muž. Nevím, co dělat, jestli se rychle nedostane do nemocnice, zemře. Shromáždím v sobě poslední zbytky síly a začnu ho léčit. Jde to o poznání hůř.

„Okamžitě přestaň, chceš se zabít?“ zasyčí na mě Quinův otec zděšeně.

„Stejně tu umřu, tak je jedno jestli dřív nebo později,“ vydechnu namáhavě. Nevěřím, že by mě dokázali najít, místo strachu mám v sobě jakýsi vyrovnaný klid. Nechápu sám sebe. Po chvíli se zhroutím, ještě než upadnu do mdloby, zachytím letmí záblesk světla, který proletí chodbami.

‚Buiuv oheň, jak mě tu našli?‘ projede mi hlavou, než mě obestře černá tma.

Ken

Jdeme temnou chodbou, která je jen lehce osvětlena Buiovým modrým světlem, nechceme na sebe poutat zbytečnou pozornost.

„Yuki,“ ozve se Liem tiše. Strneme v půlce kroku a otočíme se k němu.

„Jak dlouho?“ zeptám se ztěžka.

„Do nemocnice se musí dostat do tří hodin, jinak nemá šanci. Obětoval se pro otce Qiuna a Zeina,“ podívá se na nás smutným pohledem. Jsem jako ztuhlý, nemůžu ze sebe vypravit ani slovo.

„Jdeme správným směrem?“ zeptá se Raven. Liem kývne.

„Tak jdeme, pořád máme šanci,“ vyrazí jako první, následujeme ho. Na konci chodby u rozsáhlé jeskyně nás zarazí a strčí do výklenku. Kolem projdou stráže, aniž by si nás všimli, nejspíš nepředpokládají, že by se někdo dostal až sem. Opatrně vykouknu nad Ravenem a rozhlídnu se po jeskyni. Je tam příliš moc příšer. Do rohů nevidíme. Bui pošle dovnitř osvětlenou kouli, dost vysoko, aby si ji nevšimli, ale zase ne tak, aby neosvětlili kouty.

„Yuki je támhle,“ ukáže Bui. Podívám se tam, je v bezvědomí a nad ním se naklání Zeinův a Quinův otec. Ostatní mají, co dělat, aby nás udrželi na místě.

„Sakra přemýšlejte, když se jim dostanete do tlap, nepomůžete tím ani nám, ani jim,“ zasyčí tiše Raven. Musíme uznat, že má pravdu.

„Musíme najít klíče, dostat se k nim a ukrýt je před ohněm, jinak nemáme šanci,“ pokračuje. Snažíme se rozhlídnout kolem a pak je uvidím.

„Támhle,“ ukážu. Jsou přímo uprostřed těch bestií, takže teď vyřešit, jak se k nim dostat.

„Bez problému, ale sám je neutáhnu, budu potřebovat pomoct,“ špitne Isao. Podíváme se na něho jako na blázna.

„Pokud odemkneš mříže, už se postarám, aby se dostali sem, kdybych je vytrhl, upoutali bychom jen pozornost,“ špitne Zein nedůvěřivě.

„Fajn, tak to nechte na mě,“ pousměje se Isao a přímo před našima očima začne mizet, až zmizí úplně. Hledíme na to místo jak spadlí z nebe. Zein natáhne nevěřícně ruku na místo, kde před chvíli byl Isao a zavrtí hlavou.

„Radši dávejte pozor na klíče, blbci,“ ozve se šeptem Isao odněkud zepředu. Neviditelnost. Jak to, že nás to nenapadlo, když občas z ničeho nic zmizel? Najednou se potichu vznesou klíče a nesou se vzduchem k cele. Modlíme se, aby si toho nikdo nevšiml. Pak Bui, dostane spásnou myšlenku a zapálí louče na druhé straně vězení. To bestie zaujme a hrne se k nim, při tom pronikavě bručí, takže zanikne cinknutí klíčů a otevírání mříží. Jakmile jsou otevřené dokořán, Zeinův otec na ně hladí jako tele na nová vrata, pustí se do práce Zein. Yuki, který je teď nejdůležitější jde bez problémů. Zeinův otec je připoután řetězy. Zvednu se, proletím jeskyní do cely, přetrhnu řetězy, které jsou celkem dost zrezivělé a nechám Zeina, aby se o otce postaral. Pak stejně rychle proběhnu zpátky. Jeho jsme tu prostě nemohli nechat.

„Isao?“ špitne Raven.

„Jsem tu,“ ozve se těsně vedle Zeina. Zein popadne otce, já Yukiho a ženeme se zpět. Ale to už nás příšery zmerčí. Když jsou nám skoro v patách, chodba se za námi začne hroutit. Nejspíš, za to může Zein., jen tak tak vyběhneme z jeskyní, když se začnou za námi ozývat příšery.

„Musíme na mýtinu,“ vyhrkne Quin a rovnou tam zamíří. Pomyslím si, že je to nejlepší místo na cvičný terč. Terč bychom představovali my. Raven mě postrčí směrem, kterým udal Quin.

„Pohni, jde o Yukiho,“ zavrčí. A tak sebou hnu, jaké je moje překvapení, když tam objevím Quinovy obludy.

„Nasedejte, dovezou vás do nemocnice, my vás budeme krýt a přijdeme za vámi,“ vydechne udýchaně. Vděčně se na něho podívám a pokusím se s Yukim na jednoho vyšplhat. Raven mi vezme Yukiho a když se usadím na hřbetě, podá mi ho. Zein už s otcem sedí na druhé.

„Ještě Isao,“ ozve se Zein. Isao se za něj vydrápe a bestie se dají bez pobídnutí do pohybu. Doufám, že dorazíme včas.