Tajný svět Akyry

Probuzení

Aaron

Spokojeně se zavrtám, pod teplou peřinou, nějak se nemůžu rozvalit jako normálně. Ze zvyku žduchnu do stěny, abych se od ní odrazil. Občas se stalo, že jsem spal přilepený na ní. Nevím ani, jestli za to mohla noční můra nebo něco jiného.

Další co mě zarazí je, že ta zeď přede mnou je nějak měkká a teplá, navíc se nemůžu pohnout. Zavrtím se víc a obě stěny se pohnou.

„Miláčku ještě spinkej, je moc brzo,“ zavrní stěna za mnou.

Miláčku?! Brzo?! Spinkej?! Prudce otevřu oči a sednu si na posteli. Ohlídnu se. Není divu, že jsem se nemohl hnout! Z jedné strany na mě spí namáčknutý Rick a z druhé Quin. Projede mnou šílený vztek.

Toho co je blíž kraji, což je Rick, bez milosti kopnu do slabin takovou silou, že se zhroutí z postele na zem, držíc se za přirození. Vyskočím a stejně kopnu Quina. U něj je horší se trefit, protože se v okamžiku probral a chránil se, tak dostal ještě jednu do zubů.

Za vlasy je odtáhnu, jednoho po druhém ke sklepení, kde je pro jistotu, aby se nemohli bránit, nakopnu silou ještě jednou. Stáhnu z nich spodní prádlo a skopnu do sklepa, po starých dřevěných schodech, není jich tam moc jen nějakých pět.

„Zkoušejte si to na někoho jiného, vy úchyláci! Nejlíp na sobě!!“ zaječím na ně. Zabouchnu dveře od sklepa a na tři západy zamknu. Je tam nechám v chládku, aby se vzpamatovali. Oprava, aby se zchladili! A je mi jedno, kolik je tam pavouků!!

Vrátím se do postýlky a s klíčem od sklepa, pěvně sevřeným v ruce, spokojeně znovu usnu.

Rick

Kroutím se bolestí, která mi vystřeluje ze slabin a snažím se zbavit různo barevných hvězdiček, co mi naskakují před očima. Vůbec nevnímám ani kde jsem, natož abych zkoumal, jak se odsud dostat, hlavně, že jsme prozatím dost daleko od té naštvané šelmičky. Do prkýnka, asi začnu litovat velebníčka, kterého takhle nakopl do slabin.

 Po hodně dlouhé době bolest začne ustávat a i hvězdičky se ustálí a tak šíleně neblikají. Boleli mě z toho oči.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Quin, co nejklidněji. V jeho hlase ještě pořád slyším bolest.

„Definuj mi slovo v pořádku,“ zaskučím bolestí.

„Dobrý žiješ, asi to bude znít divně, ale měl jsem o tebe strach,“ zabručí.

„Já o tebe taky. Aaron je drsná šelmička,“ zavrčím a pokusím se posadit.

„Když takové zkrotíš a nezlomíš, jsou přítulnější. Zrzky jsou prý v posteli vášnivější, platí to i o klucích?“ zeptá se Quin. Divím se, že po tomhle ještě pořád myslí na postel.

„Můžeš mi říct, jak na tohle teď můžeš myslet?“ zavrčím vztekle.

„Je to lepší než myslet na bolest,“ poznamená Quin. Usoudím, že má pravdu.

„Jestli to je pravidlo, tak Aaron bude hodně vášnivý, už podle té energie, kterou vydává,“ povzdechnu si. Quin se zasměje.

„Jo to máš pravdu, asi vím, čím bude naše šelmička disponovat,“poznamená. Konečně se mi podaří posadit a zezadu se mi o záda zády opře Quin.

„Čím?“ zeptám se zvědavě.

„Elektřinou,“ pousměje se.

„Jak to víš?“ zeptám se zaraženě.

„Neříkej, že jsi ten výboj necítil, když tě kopl. Navíc jsem trošku sondoval, Yuki mi řekl, že když se Aaron hodně rozzlobil, tak se v jeho přítomnosti zapínali elektrické přístroje nebo vyletěli pojistky,“ prozradí mi.

„Hm to je zajímavé. A proč mi to říkáš? Vždycky sis všechno tutlal pro sebe,“ zeptám se ho. Měl pravdu, bolest ustupuje rychleji, když na ni nemyslíme.

„Po tomhle probuzení na něho nechci být sám a tebe snáší stejně jako mě. Navíc ho stejně jako já miluješ,“ pousměje se Quin.

„Proč myslíš, že ho miluji?“ zeptám se klidně.

„Protože by ses o něj tolik nesnažil, zvlášť když jsem se o něj snažil já. Máš strach z bestií,“ prozradí mi naprosto klidně. Překvapeně zmlknu.

„Čteš ve mě jako v knize,“ povzdechnu si.

„Ty ve mně čteš úplně stejně,“ okomentuje, když kolem nás rozliji vodu, kterou ohřeji nadoraz, aby nám nebyla taková zima.

„Takže jsme na něho dva,“ poznamenám klidně.

„Večer jsi měl pravdu, jeden na něho nestačí. Vyhlašuji příměří na doživotí,“ usměje se Quin.

„Kdo s ním bude první v posteli?“ zeptám se.

„Ten koho si vybere. Víš, co by mě zajímalo? Jak to, že ostatní s nimi tak nebojují, dokonce i Alec se zklidnil a ochomýtá se kolem Silvera. A to ho dřív nesnášel a dokonce se ho bál,“ prohodí Quin. O tom prvním usoudím, že má pravdu, zbytečně bychom se hádali, ať si Aaron vybere, kdo pro něj bude první.

„Víš, čeho jsem si všiml, že nechávají rozhodnutí na nich, jen se drží v jejich blízkosti a pomáhají jim, když potřebují. Prostě jsou tam pro ně. Někdo se s tím smiřuje hůř, někdo s tím problém nemá,“ odpovím mu stejně. On mi taky řekl o jeho schopnosti.

„Asi máš pravdu. U Aarona to bude horší, kvůli tomu jak vypadá, je na to doslova alergický. Stačí, aby před ním někdo prohodil pochvalu, jak vypadá a naježí se jako dikobraz. Ještě hůř je, když ho osloví jako ženu,“ usoudí po chvíli Quin.

„Bude s ním práce,“ kývnu.

„To jo. Zkus Hira, jestli už je vzhůru, bez jejich pomoci se bez násilí ven nedostaneme, zamkl nás,“povzdechne si Quin. Podívám se přes rameno na Quina, tedy doufám a rozesmějeme se. Ar je fakt koumák. Když se vysměji, soustředím se a vyšlu na průzkum pramínek vody, který nasměruji do obýváku. Díky bohu, za plány domu, které nám poskytl Aaronův otec.

Abych se tam dostal, použiji jedno umění, které jsem se naučil nedáno, vidět skrz vodu, i když nejsem blízko. Je to hodně divný pocit se tak dívat, ale teď se to skvěle hodí. Jen co zatočím do obýváku, uvidím Hira hned na kraji gauče. Díky bohu, nevím, jestli by mi Zein nebo Liem poděkovali, kdybych přes ně šel vodou. Poklepu Hira po tváři.

Hiro

„Riku to jsou blbí vtipy mě budit vodou, to neumíš vstát?“ zamračí se na vodu rozespale.

‚To bohužel nejde. Aaron se nečekaně probudil a zamkl nás do sklepa. Nahé, takže potřebujeme klíč a oblečení. Tedy doufám, že klíč je v zámku,‘ odpoví mi v myšlenkách Rick.

Překvapeně zamrkám a začnu se smát jako šílený. Probudím tím Liema i Zeina, ale to mě teď ani trochu netrápí. Tohle je prostě k popukání!

„Hiro, můžeš mi prozradit, proč se směješ, jako když hrbatý jede po schodech?“ zavrčí naštvaně Zein.

Mezi smíchem jim to vyklopím a oni se taky složí smíchy. Liem dostane z toho smíchu škytavku.

„A já si říkal, kdo chce někoho zabít tak brzo ráno,“ bouchá smíchy pěstí do polštáře Liem.

„Kdybych to věděl, tak se jim to snažím rozmluvit,“ škytne Zein. Když se dosmějeme, vylezeme z postelí, oblékneme se a rychle složíme gauč. Nevím, kde vzali peřiny, tak je necháme na gauči. Nakoukneme k Aaronovi, a když ho uvidíme sladce chrupat, vezme klukům věci. Pak zajdeme do sklepa. Jak jinak, klíč chybí.

„Co je dnes za den?“ zeptá se Liem. Jak vidím, má v tom pořádný zmatek.

„Sobota,“ odpovím mu.

„Taky mi vyšla sobota. Asi budou muset počkat, dokud se neprobudí domácí, aby nám řekli, kam schovávají klíč od sklepa,“ usoudí Liem.

„Co je tu za hluk?“ sejde dolů Yuki. Ještě si protírá ospalé oči.

„Kam schováváte klíč od sklepa?“ zeptám se Yukiho.

„Nikam, necháváme ho ve dveřích,“ odpoví Yuki a podívá se na nás.

„Co se stalo?“ zeptá se. Řekneme mu to a znovu se ozve chechtavá nemoc, tentokrát od více lidí, obhlídnu to a zjistím, že kromě Aarona jsou tam všichni.

„Klíč v zámku není?“ zeptá se Aaronův otec. Zatraceně lepší by asi bylo, kdybychom mu říkali policajt, jenže to nesmíme.

„Není, jinak bychom tu už nestáli,“ poučím ho.

„Aha,“ obrátí se na patě a zajde do Aaronova pokoje, vzápětí odtama vyjde a zamíří do jídelny, tohle si nesmíme nechat ujít. Všichni se tam nasáčkujeme a čekáme, co bude.

„Aarone, klíče,“ natáhne nesmlouvavě jeho táta k němu ruku.

„Nemám,“ knikne Aaron a upřeně hledí do hrnku.

„Aarone, máš dvě vteřiny, než mi je dáš, v opačném případě tě zavřu k pavoukům,“ opáčí klidně jeho táta. Rozhodně to nepovažuji za planou výhružku a Aaron taky ne, protože se jako zázrakem objeví masivní klíč a dá mu ho otci. Ten zamíří do sklepa a odemkne dveře.

„No sláva, už jsem myslel, že nás tu chcete nechat,“ oddechne si Quin.

„Promiň, nemohli jsme najit klíč,“ ozvu se a dám mu tam oblečení. Po chvíli už oblečení vyjdou nahoru.

„V pohodě, kde je miláček?“ zeptá se Quin s klidem.

„V kuchyni,“ odpovím mu. Vydají se tam.

Rick

Napochodujeme do kuchyně a sedneme si proti Aaronovi, který se na nás vražedně podívá.

„To od tebe nebylo hezké,“ lehce se na něho podívám.

„Neměli jste mi lézt do postele. Nejsem ničí děvka,“ vyletí Aaron vztekle. V zásuvce to pěkně zajiskří, až se Aaron lekne.

„To nikdo netvrdí, ale neměli jsme kde spát, všechno bylo obsazené,“ brání se Quin. To Aarona zarazí a nadechne se.

„Tak jste si měli ustlat na zemi, ve skříni na chodbě jsou futony,“ prskne Aaron.

„Kdybychom spali na zemi, měl bys noční můry a stejně bychom museli za tebou. Tak jsme tam vlezli rovnou,“ usměji se na Aarona, který dostane zdravou barvu do tváří. Aaron párkrát otevře a zavře pusu, aniž by ze sebe vydoloval slovo, nakonec začne jíst.

Quin na mě mrkne a pustíme se do snídaně. Aaron na nás nevraživě zírá a rychle dojí, chce si, ještě naštvaný vzít konvici s uvařenou vodou a vyhodí pojistky. Začne nadávat jako špaček. S Quinem se na sebe podíváme a vstaneme, zatímco já se dám do uklidňování Aarona, Quin mu udělá čaj. Po snídani vypadne Aaron ven, je šíleně sklíčený a tak neváháme a vyrazíme za ním, jako maskování nám pomůžou Quinovi psi. Najdeme ho úplně sklíčeného na druhém konci vesnice.

„Děje se něco Aarone?“ zeptám se ho a jdeme k němu.

„Jako by to, co se mi děje v domě, nebylo dost,“ zavrčí Aaron.

„Trošku nám jiskříš, to bude dobrý,“ uchichtne se Quin a obejme ho. V první chvíli mám pocit, že do něj vletí blesk, ale nakonec se ovládne a nešťastně se o něj opře. Přitisknu se k němu z druhé strany a pohladím ho. Moje schopnost není k jeho příliš ideální, ale spolu budeme vycházet.

„Tobě se to řekne, ty to neovládáš,“ zaskučí Aaron.

„Jak dlouho to víš?“ zeptám se Aarona.

„Začalo to zhruba před rokem, snažil jsem se to potlačit, ale bylo to ještě horší,“ vzlykne.

„To ti mělo být jasné, blesk a vůbec elektřina se nedají potlačit, když je všude kolem nás. Pomůžeme ti ho ovládnout, není to složité, jen se musíš ovládat a cvičit,“ usměje se Quin.

„Máš něco v plánu?“ zeptám se Quina.

„Pamatuješ si na ten suchý lesík? Bude to ideální terč, navíc udělá službu přírodě a spálí kůrovce,“ uculí se Quin. Souhlasím s ním. Quin odvede psy domů a pak jdeme k lesíku. Nevím, jestli Aaron je fakt tak zoufalý ze své moci, nebo jestli je v tom něco jiného, ale vůbec neprotestuje, když ho vezmeme za ruku, každý z jedné strany.

 Za chvíli dojdeme k lesíku.

„Zvládl jsi už přivolat blesk?“ otočí se Quin na Aarona. Podle toho jak se Aaron roztřese, uhodneme, že jo, a moc se mu to nelíbilo.

„Dobře, chci, abys ho vyvolal znovu,“ usměje se. Aaron se na něho podívá jako na idiota spadlého z jahody a naznak.

„Co koukáš? Potřebuji vědět, jak moc ho ovládáš,“ vysvětlí Quin. Aaronovi se nepatrně zkřiví tvář strachem.

„Nikdy se své schopnosti neboj nebo se obrátí proti tobě,“ promluvím na Aarona. Kývne a zhluboka se nadechne, pak zvedne ruku a pak se jen díváme, jak nejbližší strom, který je suchý na troud se kácí na dvě poloviny s ohromujícím praskotem. Výboj je tak silný, že to zajiskří až u nás.

„Tak fajn, budeme tě muset naučit menší blesky, jinak za chvíli vyhodíš celou vesnici. Teď udělej to samé, ale sniž sílu tak na polovinu,“ vyžaduje Quin.

„To nejde,“ fňukne Aaron.

„A proč by to nešlo? Pojď, zvládneme to,“ usměji se a stoupnu si za něj. Hned poznám, v čem je problém.

„Uvolni se, jinak to nepůjde. Povol svaly a představ si, že chceš jen něco osvětlit,“ zabručím mu do ucha. Aaron se ošije a pokusí se uvolnit, moc mu to nejde, tak ho začnu masírovat. Nejspíš se mě lekne, protože vedle nás najednou uhodí blesk ještě silnější než před tím. Leknu se a strhnu ho bokem.

„Proboha, kroť to,“ vyjeknu, zatím co Quin se začne smát.

„Nemáš mě lekat pako!“ zaječí na mě Aaron. Povzdechnu si.

„Jsem za tebou, nelekej se,“ upozorním ho a vezmu kolem pasu. Trhne sebou a vztekle se na mě podívá, ale pak to začne ignorovat a po půl hodině trénování mu to jde.

„Do prdele, co tu vyvadíte?“ přiřítí se k nám, vzteklý Raven s ostatníma.

„Co bys řekl?“ zeptá se ho vyčerpaný Quin. O mě a o Aaronovi, který se už ani nenamáhá otevřít oči a nejspíš spí, nemluvím.

„Nad vesnicí létali blesky jako šílené a vy jste byli fuč!“ zamračí se Raven. Nejspíš o nás měl strach. Podíváme se s Quinem na sebe a rozesmějeme se.

„No, když Aarona učíme ovládat blesky, je jasné, že tam nebudou létat ptáčci,“ drbne si Quin. Většina jen zamrká.

„Dobře uznávám, ale proč tady?“ nechápe Raven. Proboha, byl vůbec někdy víc natvrdlý?

„No vzhledem k tomu, že blesky jsou vlastně elektřina, jsme dost daleko od vesnice a nevedou tudy žádné dráty. Navíc tu není hlavní dráha letadel, takže se nemusíme bát, že nějaké srazí, bys řekl, co? Navíc tu máme docela dobré cvičné terče,“ mávnu palcem přes rameno k suchým stromům. Některé jsou spálené.

„Máte pravdu. Nejspíš usnul, tak ho vezměte a pokračovat můžeme jindy,“ povzdychne si Raven. Uznáme, že je to dobrý nápad a vezmu Aarona, hezky se ke mně přitulí. Jdeme polní cestou, abychom se co nejvíc vyhnuli vesnici. V půlce cesty ho předám Quinovi, který si trochu odpočinul. Dojdeme k nim, a vysvětlíme jeho otci, který si s blesky dělal hlavu. S úlevou kývne. Rovnou se dohodneme, že tu znovu budeme spát, zbytek se rozprchne k sobě, kromě Ravena, který už tu je prakticky samozřejmostí a Aleca, který jde k Silverovi. Tentokrát dobrovolně, úplně vidím jak Silver září. Zapojit ho do zásuvky, tak s ním svítíme celý rok. S Quinem si lehneme Aaronovi do postele, možná jsme nepoučitelní, ale ani jednomu z nás se nechce spát samotnému, tedy teď mluvím za Quina a za sebe. A nejspíš i za Aarona, který, když se k němu přitiskneme, zapřede jako kočka… ehm, moc pěkný kocourek. Jen se usmějeme a za chvíli spíme. Doufám, že ráno se na nás zase nenaštve.

Silver

Nemůžu tomu uvěřit, prostě nemůžu! Alec se mě zeptal, jestli může spát u mě. Nemám já štěstí?! Usměji se na Aleca, který jde vedle mě a vezmu ho za ruku, čekám, že se mi vytrhne, ale on ji jen stiskne. Proboha.

O tomhle jsem nesnil ani ve snu! Dojdeme k domu a já se zarazím. Na schodech sedí Arvel, vedle sebe má balíček a hraje si s mou tarantulí. Na očích má brýle, to i přes to, že slunce moc nesvítí.

„Co tu chceš?“ naježím se.

„Taky tě rád vidím. Nesu ti od mámy buchty a upečenou roládu, mám tě pozdravovat,“ usměje se Arvel a ignoruje moji kousavou jedovatost. Spadne mi brada  dolů. Máma mi posílá buchty? Pozdravuje mě?!

„Je v pořádku?“ vydoluji ze sebe.

„Je a dítě také, díky tobě. No nic půjdu, Silvere, dávejte si pozor na církev,“ podívá se na mě a podá mi pavouka, pak odejde.

Zamračeně se za ním dívám, proč bychom si na ni měli dávat pozor?  Vůbec si nás nevšímá a my si nevšímáme jí, takové ledové příměří. Nechápu to. Vezmu balíček a jdeme s Alecem dovnitř. Dnes už je pozdě, zítra o tom budeme přemýšlet s kluky.