Tajný svět Akyry

Představení

Deron

Po očku se podívám na Aleca u kterého se drží, co nejblíže bělovlasý kluk. Alec říkal, že je to Silver. Zvláštní jméno, ale k němu se hodí. Je docela zábavné sledovat Aleca, jak se ho snaží zbavit. Pořád předbíhá nebo se vmáčkne do místa, kde by se normální člověk nevlezl. Silver to úplně přehlíží a jde stále vedle něho jako stín. Tak mám pocit, že Alec to má spočítané i když se dušuje, že není gay, nevím proč, ale myslím si, že to máme spočítané všichni. Kupodivu mně to nijak nevadí, a když se podívám na Yukiho tak jemu taky ne. Ten se skoro vesele baví s hnědovláskem se zelenýma očima.

Koutkem oka postřehnu, že bělovláska už to pobíhání přestalo bavit a přitáhne si Aleca za pás k sobě, ten nad tou drzostí úplně ztuhne.

„Jak se tak dívám, tak tu máme první páreček,“ okomentuje to černovlásek s úsměvem.

„Já bych řekl, že první dva, myslím si, že ty a Deron jste taky jistí, Alecovi bude trvat déle, než to popere, aspoň se Silver naučí trpělivosti a nebude hned každého dusit,“ uchichtne se zlomyslně červenovlasý kluk, vlastně má v černých vlasech rudé proužky.

Zdrceně si povzdechnu.

„Děje se něco?“ podívá se na mě černovlasý, který jde po mém boku.

„Ne nic,“ zabručím a kopnu do kamínku na cestě.

„Je deprimovaný, že my známe jejich jména a on naše ne,“ poznamená hnědovlásek. Prudce se k němu obrátím.

„Můžeš se mi konečně přestat hrabat v mozku?! Už mě to docela štve! Jestli se chcete předvádět tak táhněte do cirkusu a neoxidujte tady!“ zaječím na hnědovlasého přidám do kroku s pohledy v zádech, některé jsou překvapené některé září zadostiučiněním. Vůbec se nekoukám, kam jdu. Zanedlouho mě někdo chytne za ruku, zděšeně s sebou trhnu a otočím se, za ruku mě drží černovlásek.

„Jdeš špatně,“ pousměje se a vede mě zpátky.

„A kdo říkal, že jdu do školy?“ zavrčím.

„Není tu bezpečně,“ poznamená tiše.

„A s vámi bezpečně je?“ odseknu mu. Neodpoví, jen se na mě podívá.

„To musí posoudit každý zvlášť,“ pousměje se. Nadechnu se k odpovědi, když mě najednou strhne bokem. Už chci něco namítnout, když mě o opaku přesvědčí rána a něco se mi otře o nohu, zděšeně zakřičím.

„Ticho,“ ucpe mi Raven pusu a stáhne mě do nějaké díry.  Zděšením se mi zbystří smysly, a já zaslechnu nějaké čenichání, pak jak se kroky vzdalují. Instinktivně se přitisknu k tomu, kdo mi poskytuje pocit bezpečí. K Ravenovi.

„Rave, už je pryč, nebo spíš jsou, jste v pořádku?“ zaslechnu čísi hlas.

„Doufám, Kene, že v pořádku je Deron. Já ano,“ zabručí Raven. To je jeho jméno?

Nechám se vynést díry, na vzduchu se vzpamatuji.

„Jsem v pořádku, nemusíte mě ohmatávat,“ zavrčím a vstanu. Téměř okamžitě sletím na zem, jak došlápnu na nohu, rychle se vzpamatuji.

Raven

„V pořádku?“ zapochybuji při pohledu, jak se Deron zakymácí. Je jasné, že s tou nohou něco ‚v pořádku‘ není.

„Neptal jsem se na tvůj názor, a jestli se tak někdy stane, tak mě laskavě ignoruj,“ zavrčí Deron přes rameno a vydá se zpátky, odkud jsme přišli… ne tak docela. Mlčky k němu přijdu a opravím mu směr, dojdeme ke skupince, která zůstala na cestě, a vydáme se ke škole. Jakmile je Deron v bezpečí nechám ho, aby se mi vytrhl a předběhnul mě. Skoro hned zpozoruji, že kulhá, pak uvidím krev. Povzdechnu si.

„Derone, vážně tě ta noha nebolí?“ zeptám se svého kluka. Jediný problém, je, že on to ještě neví.

„Nestarej se,“ odsekne Deron. Obrátím oči v sloup a zkusím to znovu.

„Derone, teče ti krev,“ upozorním ho.

„Tvoje krev to není tak se jdi vycpat, a když někde chceš oxidovat, postav se do muzea!“ odsekne mi přes rameno. Za sebou uslyším uchichtnutí, pootočím hlavu a uvidím Quina, jak se bez zábran culí, ostatní se koukají všude možně jen ne na mě.

„Ravene, ber to z té druhé stránky, můžeš si být jistý, že v životě ze strachu neudělá nic, co chceš,“ chytne záchvat Hiro. Zbytek se složí na zem. Noví jen nechápavě koukají na mě a na skupinku valící se smíchy na cestě.

„Až posbíráte svoje těla, tak nás dohoňte, nemíním kvůli vám přijít pozdě,“ oznámím popadaným hruškám a Derona popoženu plácnutím po zadečku, v dalším momentě mě do tváře tvrdě uhodí jeho taška, že se málem složím, to se už začnou uchichtávat i ti noví a moji ‚kamarádi‘ se složí s novým výbuchem zpátky do bláta. No to je výborné, ale to neznamená, že to není příjemné osvěžení.

Když si představíte, že vaše vlastní rodina na vás kouká se strachem v očích a bojí se ve vaší přítomnosti neudělat nějaký prudký pohyb, rychle se naučíte jim vyhýbat.

Jediný kdo mě z naší rodiny bere normálně, je starší bratr Jerom, ale ten je v armádě. Od malička jsem byl sám, vlastně od té doby, kdy se objevila má schopnost. Jerom tomu říká automatická obrana, já prokletí, zkrátka a jasně, jakmile mě něco nebo někdo rozzlobí, vyděsí nebo stačí, abych měl jen strach, zkrátka, cokoliv, co se prudce vyjme normálnímu stavu, kdy jsem klidný, aktivuje se ta obrana, jinak řečeno, všechno kolem mě se promění ve smrtící zbraň. Může to být cokoliv, vzduch, voda, rostliny, či jen centimetroví odstřižek vlny nebo nitě.

Musel jsem se rychle naučit zůstávat klidný i v těch nejsložitějších situacích. Brzy se mi začalo říkat chodící smrt. Nedivil jsem se jim. V noci jsem se fakt neudržel, napřed ta kočka, pak jed na krysy, vědomí, že někdo chce zabít kluka, do kterého jsem se zamiloval na první pohled… pak stačilo už jen trochu, abych vnitřně vybuchnul. Přátelé s podobnými ‚úchylkami‘ jsem našel až nedávno.

Před pěti to byl jako první Silver, našel jsem ho v mrazu sedět polonahého v závěji, tehdy mě bylo dvanáct a jemu jedenáct. Chtěl jsem ho dovést domů, ale bránil se, že mě zabije. Je to skoro jako dnes.

Nakonec jsem se dozvěděl, že dokáže udusit každého, kdo se k němu přiblíží. Stejně jsem ho dovlekl domů a byl to zase Jerom, kdo se jen zasmál a dal ho psychicky do kupy, taky přišel na to, že ovládá vzduch v takovém rozsahu, že dokáže pohybovat s jednotlivými molekulemi a naučil se svoji schopnost zvládat. Jeho příjmení jsme se nikdy nedozvěděli.

Moje myšlenky přetrhne dusot nohou a plácnutí do zad, takhle mě vždycky zdraví Silver.

„No tak pojď, ploužíš se jako slimák, kterému zatuhnul sliz,“ zasměje se Nare. Uchichtnu se. Stejně všichni zpomalí, protože jsme už u školy i s tím strašným zdržením jsme to stihli. Derona hned nasměruji k ošetřovně, kupodivu se nebrání, nejspíš ho ta noha fakt bolí.

Ošetřovatelka, která je na místní hororové zranění zvyklá mu vytáhne nohavici a vystřelí ji obočí nahoru.

„Odkud to má? To vypadá jako po střelné ráně, ale není to vůbec hluboké, jako by se to jen dotklo, nebo jako kdyby si to lehce spálil,“ zamračí se.

„My to vyřešíme,“ odseknu jí. Jen si povzdechne a rychle mu ránu ošetří, pak můžeme jít do třídy. Napřed zavedu Derona, který mi dvakrát vděčný není, a pak vklouznu do své třídy, kde se zrovna zkouší jako o závod. Rovnou zůstanu u tabule a projdu důkladnou prověrkou učitele, než se zhroutím vedle Buie.

„Občas mám chuť tomu učiteli podpálit zadek,“ zavrčí směrem ke mně. Mám co dělat, abych se nerozesmál. V klidu přežijeme do přestávky a po očku dáváme pozor na Aleca, který se podezřele ochomýtá kolem jedné slečny, to se Silverovi líbit nebude. Konečně je poledne a Alec jako každý den vyběhne, aby se na trávě setkal s bratry.

„Měli bychom se jim představit,“ zamumlá Bui.

„Jo už jsme to propásli asi pětkrát,“ zamručím.

„Teď přeháníš, ale čtyřikrát to bude,“ zasměje se Bui.

„No když jsme se chtěli představit, překazil nám to Alec,“ připomene Hiro a s klidem snese Silverův pohled, který už sám o sobě vyvolává mrazení v zádech. Nakonec se sejdeme všichni na chodbě a vyrazíme na hřiště, jako obvykle se nám všichni klidí z cesty.

Najednou se Liem zarazí a očima spočine na klukovi, který nevypadá ani na dvanáct let.

„Nepatří do základní školy?“ zeptá se Rick.

„Ne je mu šestnáct,“ odpoví Hiro. Všichni se podíváme na kluka a zavrtíme hlavou, pak vyrazíme na hřiště. Uvidíme je skoro hned, jak je otravuje jedna z nejhorších part na škole, ty si troufnou i na učitele, darmo říct, že těch pět si nenechá nic líbit. Jen pootočím hlavu na Zeina a celá partička problematiků odletí stranou. Alec legračně zamrká očima a otočí se k nám. správný směr, pochválím ho v duchu. Přejdu k Deronovi a dám mu pusu, překvapí ho to tak že jen zůstane stát, periferním viděním uvidím, že Silver obejmul Aleca, který jen zalapal po vzduchu a zbytek se postavil za ostatní.

Parta na to chvíli nedůvěřivě hledí a pak vezmou do zaječích, nemíní nic riskovat.

Moudré rozhodnutí, pochválím je v duchu.

„Co to mělo znamenat?!“ zařve na mě Deron.

„Okamžitě mě pusť, ty parazite!“ zaječí ve stejnou chvíli Alec.

„Jaký já jsem parazit!“ ohradí se Silver.

„Pijavice, ta se taky přisaje a pije krev!“ sejme ho Alec. Ve mně zabublá smích.

„Já jsem malá přítulná pijavička,“ zamrká na Aleca Silver.

„Tak se přisaj k někomu jinému a mě nech na pokoji,“ zavrčí Alec. Jdeme do kolen.

„Mě chutnáš jenom ty. Nešel bys se mnou v noci do lesa na procházku? Bude svítit měsíc,“ zeptá se roztomile Silver.

„Tebe potkat v noci v lese, tak se zakousnu do stromu a předstírám, že jsem větev!“ odstřelí ho Alec. Tak ten to teď zabil. Nějakým zázrakem se ocitnu na zemi, kde si držím břicho, aby mě neupadlo. Když se konečně dokážu nadechnout, zjistím, že podobné postižení, kromě Aleca, který na nás kouká tak nechápavě, že každý kdo se na něj podívá, se zákonitě musí smát taky, jsou všichni včetně Silvera.

„To tu předvádíte epileptický záchvat?“ zatluče Alec poslední hřebík do rakve.

Za poslední dva dny jsme se nasmáli víc než za celý život.

„Miláčku ty mi dáváš,“vzpamatuje se po nějaké době Silver a sedne si.

„Já ti nic nedávám a taky dávat nebudu!“ ohradí se trochu uražený Alec. To vyvolá další výbuch smíchu. Silver ho stáhne na zem a podá mu půlku svého oběda, ten jejich jim zničila parta, asi je budu muset trochu usměrnit. Alec se na to zaraženě podívá a s tichým děkuji si ho vezme. Já se rozdělím s Deronem. Aaronovi nabídnou jak Rick, tak Quin a oba se probodnou pohledy, Aaron to vyřeší tak, že si poděkováním vezme od Zeina,  Kaitovi nabídne Bui a Yukimu Ken.

„No tak to bude pěkná polízanice, Rick a Quin usilují o Aarona,“ sykne mi tiše Hiro.

Ztuhnu, jestli se ti dva dají do křížku, jeden z nich zemře nebo spíš oba.

„Pane Bože v tom případě ať nás ochraňují všichni svatí,“ vydechnu zděšeně.

„Spíš je, jestli se to Aaron domákne, tak je zabije sám,“ uchichtne se Deron. Trhnu s sebou a zjistím, že je blízko nás.

„Potřeboval jsi něco?“ zeptám se Derona, který se na mě mračí. Absolutně nechápu proč.

„Jo vaše jména, už mě unavuje hádat kdo je který dement zvlášť, když vy jste se naše jména dozvěděli snad ze vzduchu,“ zavrčí Deron. Podívám se po jeho bratřích, kteří se tváří souhlasně až na Aleca.

„Proč bychom měli vědět, kdo který je?!“brání se Alec.

„Když už je stejně máme za zadkem v jednom kuse, nebude lepší vědět, koho zatlučeme do země připínáčkem?“ zeptá se logicky Kaito. Nad tím znovu vyprskneme smíchy. Ale přinese to výsledek, Alec konečně souhlasí.

Deron

„Tak dobře, jména budou stačit. Já jsem Raven, ten bělovlasý je Silver, hnědovlásek se zelenýma očima je Ken, ti dva s tmavě hnědýma skoro černými vlasy jsou Quin a Zein, bratři, Qiuna poznáte hlavně tak, že většinou nosí obojek. Hnědovlasý s modrýma očima je Hiro. Ten skoro blonďák je Rick, další černovlasí je Liam, má kratší vlasy než já, červenovlasý je Bui, normálně je černovlasý, ale nosí červený melír, a nakonec naši poslední bratři Kie a Nare, ti dva jsou pár, drobnější je Nare,“ podá nám vyčerpávající výpověď Raven.

„Nejsou to bratři?“ koukám se z Hira na Kena, jejich podoba je strašně nápadná.

„Jsme nevlastní, stejný otec, různé matky,“ odvětí Hiro.

„Cože? Fotr matce zahnul? Já ho zabiju a tebe taky, proč jsi mi to neřekl?“ zařve Ken.

„Nebyl jsi to ty, kdo prohlásil, že pokud tvůj fotr tvé mámě zahnul, nechceš to vědět?“ zeptá se klidně Hiro. Ken si jen povzdechne a uklidní se.

„Nemohli byste se nějak odlišit?“ zeptám se, ti dva mi fakt dělají problémy.

„Není třeba, hoď nějakou urážlivou poznámku, když se dotyčný rozparádí je to ken, ten je výbušnější,“ nadhodí Rick.

„Zapomněl jsi říct, že soudek střelného prachu, který podpálíš, je klidnější než Ken,“ zasměje se Silver.

„Neštvi, copánku,“ zavrčí Ken.

„Nezáviď zelenoočko,“ uculí se Silver. Nakonec je oběd docela zábavný, zvlášť když Silver pošťuchuje Aleca, a ten prská hůř než prskavka. Podívám se na Ravena. Co si vůbec o tom klukovi mám myslet? Je až nepřirozeně klidný. Jde z něj strach, ne je to spíš pocit, že je extrémně nebezpečný, ale přesto ho nedokážu dostat z hlavy, k tomu ještě vědomost, že někdo jde zrovna po vás a že se vás za každou cenu vás chce zabít… bolí mě z toho hlava.

„Děje se něco?“ zeptá se mě raven a dotkne se paže, v jejímž lokti mám zabořenou hlavu. Zakroutím hlavou. Taky cítím, že se se mnou něco děje, ale je to jen takový pocit.

S povzdechem si stoupnu a vezmu si svoje věci. Ostatní mě napodobí.

„Po škole na mě počkej, půjdeme pro Risu,“ usměje se Raven.

„To jako my dva?“ zeptám se.

„Jasně, že jo, nemíním s sebou brát středověkou výpravu,“ vyprskne smíchy. Jen si povzdechnu a zamíříme školy.

„Hej, co máš s tím Zabijákem?“ zastoupí mi cestu jeden ze spolužáků. Okamžitě mi dojde, že mluví o Ravenovi. Bůh ví, proč mě to namíchne.

„Milostný poměr. A ne nejsem k mání, zvlášť ne blbcům, těm se vyhýbám obloukem, srážka s nimi je nebezpečná ze všech stran,“ odseknu spolužákovi a obejdu ho, nemíním se s tím kriplem zahazovat. Kdybych tak věděl, že tím jedním spojením jsem si parádně zavařil. Nevěděl jsem, že kdybych se v ten moment obrátil, viděl bych nevěřícný pohled, který se v Ravenových očích proměnil na úsměv, který se i odrazil na tváři, byl to úsměv, který se objeví jen jednou život, který vychází ze srdce, a já ho propásl.

Dojdu do třídy a složím se do lavice, pak si hlavu schovám do kolébky z paží.

„Děje se něco?“ zeptá se vedle mě Nare.

„Bolí mě hlava,“ zaúpím tiše. Vedle mě se ozve tichý povzdech a za chvíli do mě někdo drcne. Zvednu hlavu a uvidím Ravena, který mi podává růžový prášek a pití, vezmu si oboje a poděkuji. „Počkej na mě,“ připomene mi a odejde ze třídy.

„To si myslí, že bych mu zmizel?“ podivím se a dopiji kolu v plechovce.

„Nejspíš,“ uchichtne se Nare. Povzdechnu si a s úlevou zjistím, že mi bolest za chvíli zmizí z hlavy.

Konec vyučování přivítám s rozevřenou náručí a spolu s Narem vypadneme ven. Zmerčíme před školou zmrzlinu a jedním pohledem se k ní vrhneme, něco mi našeptá, abych koupil i Ravenovi, koupím mu vanilku a pistácii sobě strachatelu a čokoládu.

„To je pro mě?“ přiřítí se Alec s nadšením.

„Jo možná ti nechám oplatek,“ uchichtnu se a podám zmrzlinu Ravenovi, který ji zaskočeně přijme.

„Ty jsi zlý,“ fňukne Alec.

„Už od narození, myslel jsem, že sis zvyknul,“ uchichtnu se. Alec se smrtelně urazí. Já ses kočím ze zítky a s ravenem jdeme pryč, jen přes rameno křiknu na Aleca, že přijdu co nejdřív. Nechám se vést Ravenem, který mě provádí hajkem, kolem bažiny. Přes úzkou lávku mě pro jistotu vede, jdeme ještě dvacet minut a dojdeme k nízké chalupě, kolem které se prochází nebo lenoší spousta koček. Vyvalím na to oči.

„Ars je místní chovatel, nebo spíš opatrovatel, stahují se k němu kočky z širokého okolí a už zůstávají,“ vysvětlí mi Raven. Už se nedivím, že se Risa tak ochotně nechala odnést. Uslyším její mňouknutí a za okamžik ji mám v náručí, kde se ke mně s předením tiskne.

„Už jsi ji chyběl, je vidět, že tě zbožňuje, netušil jsem jak ji říct, že pro ni přijdeš, jakmile ti skončí škola,“ ozve se Ars z lavičky před domem. Konečně si ho můžu pořádně prohlédnout, vypadá jako míšenec nebo něco podobného nejsem si jistý, jeho černé vlas už dávno prokvétají stříbrem, nakonec si nejsem ani jistý kolik mu je. Tázavě se podívám na Ravena, který pochopí.

„Mě se neptej Ars byl starý i v době, kdy můj děda měl pět let, on je taková záhada,“ pokrčí Raven rameny.

„Jako všechno tady,“ povzdechnu si a poděkuji Arsovi za pohlídání.

„Není za co, ráno se stavím pro Risu, neměla by být sama někde, kde se zabíjí kočky,“ pousměje se Ars. Uleví se mi, netušil jsem, kam ji mám dávat, když jsem ve škole a jí se tady líbí, má tu spoustu kamarádek.

Znovu poděkuji a vydám se s Ravenem a Risou domů s vědomím, že aspoň na chvíli máme klid. Bohužel mylným.