Tajný svět Akyry

Nový v městečku

 Zavrtím se na přeplněném sedadle a hned mě setřou dvoje naštvané oči. Sakra, proč máme tak malé auto?  No ono zase tak malé není, ale když se tam narve sedm lidí zase tak moc místa zde není. Jo uhodli jste, jmenuji se Deron a mám čtyři bratry, jsem z nich prostřední, nejstarší je Alec, po něm je Aaron, po mě Yuki a Kaito.

„Je to ještě moc daleko?“ zeptám se s povzdechem.

„Už jen pár kilometrů, netěšíš se nějak moc?“ podívá se na mě táta.

„Ne netěším, ale když už jste mě donutili jet do nějakého zapadákova, odkud se nikdy nikdo nevrátil, tak tam chci umřít co nejdřív,“ povzdechnu si.

„Ty jsi pako, copak bychom jeli do nějakého města, odkud se nikdo nikdy nevrátil?  Byl jsem tam a vraždy tam nejsou, tedy kriminalita tam absolutně neexistuje, jediné, co je tam divné je to, že je to město mužů. Jako fakt, nerodí se tam ženské. Jediné ženské tam jsou staré, od třiceti víš, je to hrůza, ale zvykneme si, další vesnice odtama není zase tak daleko,“ povzdechne si Aaron. Jeho vzhled mu tedy nezávidím, má strašně jemné rysy skoro jako ženská, ale to se v naší rodině dědí. Aarona to postihlo nejvíc, kolikrát za ním dolézali kluci až domů.

To městečko se jmenuje Nazo. Zvláštní jméno pro městečko a tak nějak k němu sedí Nazo totiž znamená tajemství.

„Zvláštní jméno pro městečko. Je tam vůbec škola?“ zeptám se mámy.

„Jo to jo, do ní dochází i děti z okolních vesnic. Takže se nemusíte bát, že byste nenarazili na ženskou,“ zasměje se.

„To jsem vážně neskutečně rád. Teď už zbývá jen udržet chlapy od Aarona,“ oddechnu si hraně a hned se hrabu pod ochranu Aleca, který si čte knihu.

„Co děláš pako?“ oboří se na mě, když mu vlezu pod knihu.

„On mě chce zabít!“ zaúpím a ukážu na Aarona, který se po mě sápe.

„A ty se divíš? Dobře víš, že je na tohle citlivý ty idiote,“ zavrčí podrážděně Alec. Normálně je z nás všech nejklidnější, ale tahle dlouhá cesta v těsném voze, ho podráždila.

„ Kluci uklidněte se. Je nám jasné, že se tam mačkáte, aspoň jedna řada, ale už jsme od nového domu jen kousek, takže se fakt uklidněte. Nás taky nebaví vás poslouchat. Derone, jestli budeš škádlit bratra, tak zastavíme a já ti milerád vysází pětadvacet na zadek, provokuješ tu jen ty,“ ozve se máma.

„A ty se divíš? Tu je tak málo místa, že by se tu udusili i sardinky v plechovce,“ zavrčím naštvaně. Táta musí přibrzdit a následně zastavit, aby se vysmál, nevím, co mu na tom přijde směšné. Ozve se hromadné zaúpění.

„Hele Derone, já ti půjčím hry, když už sklapneš držku, klidně si s tebou i prohodím místo, ale drž tu hubu,“ zakřičí Kaito.

„Dobře, ale prohodíme si místa, tu se skutečně nevleze…“ nedopovím, protože Aaron mi násilím zacpe pusu i nos a vyvleče mě z auta, vážně se leknu, že mě chce zavraždit! Vyvalím oči a snažím se mu strhnout ruku, moje rodinky v klidu přihlíží a máma v klidu pije kolu. Zaúpím o pomoc, máma to pochopí správně a víte, co řekne?

„Ani mě nehne, když tě Aaron zabije, čemuž bych se ani nedivila, budu mít aspoň o starost míň,“ usměje se na mě sladce. Řekla by tohle vaše máma?!  Když už mi vážně dochází vzduch a já k bratrovi hodím už vážně zoufalý pohled, skloní se ke mně.

„Derone, když tě pustím, slibuješ, že dokud nedojedeme do nového domova, budeš držet klapačku?“ zeptá se mě Aaron.

Ze zoufalství pokývám hlavou, nic jiného jsem ani udělat nemohl. Pustí mě a já lačně lapám po dechu.

„A žádné komentáře o sardinkách. Kaito prosím tě prohoď se s ním,“ poprosí našeho mladšího bratra.

„Jasně,“ vysouká se Kaito ze zadu a nacpou mě tam, celkem nešetrně. Kaito mě umlčí svojí hrou a Yuki se vybaví basebalovou pálkou, aby mě v nejhorším umlčel. To jsou sourozenci na baterky.  Skrčím se na sedadle a pustím se do hry, za chvíli mě zaujme natolik, že se do ní ponořím. Skončím v sedmém kole z deseti.

„Ty jedna malá slizká mrcho, proč jsi mě zabila?!!“zaúpím zděšeně.

„Cože?!“ prudce zastaví otec a vyděšeně se na mě podívá.

„Hraje na konzoly hru nejspíš lovce pokladů, v jednom kole je chobotnice, která tě stojí životy, nejspíš ji prožívá,“ ujasní Kaito. Nepřítomně kývnu a táta se znovu rozjede.

„Už jsme tady, vítejte v novém domově,“ pronese o chvíli později, když míjíme ceduli s oznámení, že jsme právě dojeli do Nazo. Jediné štěstí, že nábytek naši nastěhovali už předem, s námi se veze už jen oblečení a drobnosti. Také z toho důvodu je v autě k nehnutí. Za námi jede ještě jedno menší auto se zbytkem.

„Já myslel, že jste tu barabiznu zbourali,“ brouknu.

„Přestavěli, teď se tam vlezete vy i se svými krámy,“ opraví mě táta.

„Jsem radostí bez sebe, to znamená, že je to větší ruina než před tím?“ požďuchnu ho ve snaze ho nasrat, nepodaří se.

„Jasně že jo, pro tebe je přichystaný rozkývaný kozí chlívek,“ kývne táta vážně. Zděsím se, u něho si člověk není jistý, jestli si dělá srandu nebo naopak to myslí vážně.

„Fajn, já si ho zařídím podle svého, aspoň mi nebudete říkat, co tam má být,“ kývnu stejně vážně a v duchu se lituji. Pak je přestanu vnímat a začnu se rozhlížet po městečku, které má být mým domovem. Nevím proč, ale nelíbí se mi tu, i když všechno svítí novotou a slunce přímo sálá, prostě je tu něco, co tomu městu dává ponurý nádech a pocitu, vzít nohy na ramena. Podívám se na bráchy, ale ti nedávají najevo jakékoliv překvapení nebo pohnutky. Ve skutečnosti se jim ve tvářích zračí úleva, že mají dlouhé cestovaní za sebou.

„Fajn, taky se vám to město zdá divné?“ zeptám se nahlas, když už mrazení v zádech nemůžu jen předstírat, všech šest hlav se ke mně otočí dvě nejstarší pesimisticky a čtyři vážněji.

„Co se ti tu nezdá?“ zeptá se mě Yuki.

„Já nevím, je to jen pocit nějaké ponurosti a nebezpečí,“ zaúpím.

„Derone zklidni se, to že je něco nebezpečné, jsi říkal několikrát,“ zavrčí táta a zastaví vážně před rozlehlým domem, který mi skoro okamžitě připadá jako domov.

„Jo a pokaždé jsem měl pravdu, jako v té strašidelné vile, která se nás snažila zabít,“ zabručím zatvrzele. Táta mě ignoruje.

„Tak jsme doma, rodinko, vystupujeme,“ otevře dveře táta rozjařeně dveře. Povzdechnu si a znovu se rozhlédnu po městečku a nakonec to nechám být.

„Tobě se ten dům vážně nelíbí?“ zeptá se mě máma.

„Dům se mně líbí, mě se nelíbí město!“ opravím mámu, která mě okamžitě přestane brát vážně. Povzdechnu si a počkám, až vylezou bráchové, pak jim začnu vytahovat věci, na které dosáhnu, aby se to všechno nevyvalilo ven. Bráchové to rovnou vezmou a donesou dovnitř. Konečně už nehrozí, že bychom někoho nezavalili a odklopím sedadlo, abychom mohli vylézt. Vysoukám se z auta.

„Derone,“ozve se Yuki, otočím se k němu a převezmu přepravku s kočkou. Teprve teď si všimnu nízké mlhy, která se líně převaluji sem a tam. No bezva.

Přepravku postavím na naši verandu tak, aby nepřekážela. Jdu pro nějaký pytel, který popadnu a dotáhnu k sobě, je na něm moje jméno, podle měkkosti usoudím, že tam mám oblečení a odnesu si ho do pokoje, kde ho hodím do rohu a běžím zpátky. Po půl hodině, kdy běháme sem a tam jako skřečci, nadávám, že máme tolik věci.

„Dobrý den, nechcete pomoct?“ ozve se z mlhy hlas.

Podívám se na pár posledních krabic.

„Díky ne, těch pár krabic už zvládneme,“ odseknu a s těžkou krabicí se hmoždím ke dveřím, když se mi protrhne dno a všechno se vysype na  ulici. To se vážně může stát jen mě!

„Ani bych neřekl,“ ozve se tichý smích. Nevšímám si ho. Naštěstí mě v tom nenechá Aaron, který přiběhne s bedničkou a pomůže mi do ní všechno skládat.

„Díky,“ vydechnu a odnesu bednu dovnitř. Když jdu ven, někdo mi do ruky strčí další krabici, po několika se mi podaří vyjít, tedy hned po tom, co odstrčím Aarona ze dveří. Pak přejedu pohledem po prostranství před domem. Je tam několik kluků. Hned jak se rozhlédnu, se do mě zabodnou pohledy a jeden je intenzivnější než ty další. Obrátím se tím směrem a mám co dělat, abych se neskrčil. Ten kluk je JINÝ.

Oči má v barvě oceánu v bouřce, kolem hlavy mu povlávají temné vlasy ve větru, o kterém nevím, kde se tam vzal, protože ještě před pár okamžiky bylo bezvětří. Štíhlá vypracovaná postava… jednoduše vypadá jako mafián! Otřesu se a podívám se na ostatní, všichni v sobě mají něco temného. Pohledem se zastavím na jednom páru, to že to jsou kluci, mě nezarazí, co mě zarazí je skutečnost, že o půl hlavy menší kluk s bronzovými vlasy se krčí u většího s indigově černými vlasy, který ho pevně drží kolem pasu a ještě za ruku, jako by to byl zajatec. Menší kluk z něho očividně má strach a to velký. Podíváme se s Yukim na sebe.

„Zase jsi měl pravdu, je tu něco temného,“ špitne směrem ke mně. Jeden z nich, který má rudohnědé vlasy a v nich nejspíš tmavý melír s sebou trhne a podívá se na Yukiho žlutýma očima, pak se podívá na mě. Vnitřně se otřesu. Najednou mám milion chutí utéct do domů a zabednit všechno. Doslova se tam pohřbít.

„Snad to přežijeme ve zdraví,“ šeptnu mu s klidem a znovu se podívám na cizince, který mě doslova rentgenuje pohledem, jde z něj strach, vlastně jde strach ze všech.

„Dobrý den, přejete si?“ vyjde ven táta.

„Dobrý den, přišli jsme vám pomoct, ale asi jsme přišli pozdě, tak mi aspoň dovolte, abychom vás přivítali v Nazo,“ trhne s sebou nepatrně kluk. Moc rád bych věděl, kdo to je.

„Děkuji, myslím, že se tu…“ začne se rozhlížet táta po prostranství před domem. Prázdným prostranství, kromě krabice, kterou zdvihá brácha.

„Počkejte, slečno, pomůžu vám,“ ozve se a k Aaronovi, kterému na čele naběhla děsivá žíla, se rozběhnou dva kluci. Podíváme se s bratry na sebe a kousneme se do rtu. Tohle nedopadne dobře. Aaron počká, až k němu dojdou a pak je knokautuje kopem s otočkou.

„Já nejsem ženská,“ zaječí na ně, což je trochu absurdní, jeho rysy podtrhují delší vlasy, které si sepnul na temeni do culíku.

„Jestli nejsi ženská tak jsi po čertech krásný chlap,“ usoudí jeden z nich. Zbytek má překvapeně vytažené obočí.

„Tak to bych se neměl zahazovat s takovými skřety,“ pohodí Aaron hlavou a vydá se do domu. Mám co dělat, abych udržel smích. Smích mě přejde, když se kluk s bouřnýma očima vydá ke mně. I když ode mě stojí pořádný kus, stačí mu jen pár kroků, aby byl u mě. Temenem mu sahám takřka k ramenům. To tu jsou všichni takový obři?!

„Vážně je to kluk?“ skloní se ke mně.

„Jo jako my všichni,“ ušklíbnu se.

„Zajímavé,“ zabručí. Najednou mám nutkání jít od něj co nejdál.  Otočím se a přejdu k přepravce, odkud vytáhnu svoji kočku, jakkoliv nesnáší přepravku, teď se s ní hnout nechce a musím ji odnést do domu i s ní. Když o půl hodiny vykouknu z okna, nikde nikdo není, oddechnu si a jdu pomoct mámě s pozdním obědem, po něm si jdu poskládat věci. To trvá až do noci, kdo by tušil, že jich mám tak strašně moc? No nakonec to zvládnu a jdu se osprchovat, v tomhle jsme docela rozumní, ono taky není rozmazlování, když je jedna koupelna na sedm osob že. Sprcha mi trvá pět minut, vyjdu v momentě, kdy do něj chce zaplout Aaron.

„To mi fakt musí každý předhazovat, že vypadám jako holka?“ zaskučí smutně.

„Aare, tak vypadáme všichni, jenže u tebe je to víc vidět, to dělají i ty vlasy,“ snažím se ho uklidnit.

„Jo a viděl jsi mě, když jsem byl ostříhaný na krátko?“ podívá se na mě svýma fialkovýma očima, k rudé barvě vlasů je takt divná kombinace. Když si představím, jak jednou přišel ostříhaný, otřesu se, vážně to byl hnus.

„Tak vidíš. Ti dva po mě půjdou,“ povzdechne si.

„Nepůjdou,“odporuje mi.

 „Věř mi půjdou viděl jsem jim to na očích, oni se nenechají odbýt nikdo z nich. Tohle město je děsivé, strašně moc,“ podívá se na mě a zapadne do koupelny. ač nerad musím s ním souhlasit, čekají nás pěkně horké chvilky.

 S povzdechem si jdu lehnout.

„Dobrou noc Derone, pamatuj si, co se ti zdálo, mělo by se ti to splnit,“ nakoukne máma a odejde.

„To mě čekají dobré věci,“ povzdechnu si a lehnu si, hned ke mně přiběhne Rin, moje kočička a schoulí se u mě. Pohladím ji a za chvíli usnu.

 O půlnoci se vzbudím úplně propocený hrůzou. Zdálo se mi, že jsem v posteli s klukem s bouřkovýma očima a on mě znásilňuje, když to skončilo, jeho sperma mi stékalo po nohách a on mi říkal, že jsem jen jeho a že ho v životě neopustím. A já k tomu nikdy nenašel odvahu, ne já jsem ho miloval tak moc, že jsem bez něj nemohl žít.

Děsivá představa. Rin zavrní a otře se o mě, vezmu ji do náruče a hladím ji, dokud se neuklidním, pak usnu.

Ráno vstanu a jdu do kuchyně, kde sedí ostatní bratři, všichni přepadlý děsem.

„Co se děje,“ podívají se po mě a svorně zavrtí hlavami, jistě to bylo něco šíleného.

Doufám, že máma se pro tentokrát mýlila.