Tajný svět Akyry

Noční můra

Alec

„Asi jsme měli Ravena a ostatní vzít sebou,“ zamumlá Silver.

„Asi jo, ale teď těžko můžeme vrátit čas,“ usoudím a vytáhnu nůž z tašky, kterou odhodím za jejich hlavy. Ani se za ni neohlédnou, takže se nejspíš oblafnout nedají.

„Co chceš dělat?“ podívá se na mě Silver.

„Bojovat, nebo si myslíš, že svoji kůži dám na trh tak lehce?“ zeptám se ho klidně.

„Rozhodně ne,“ vytáhne signální pistol.

„Myslíš, že sem přijdou včas? Jsou dost daleko,“ zapochybuji.

„Jasně, že jo, jen tyhle panáky musíme zdržet,“ ujistí mě a vystřelí. Na obloze se rozprskne světlice, která je zářivější než světlo. Za tmy by byla vidět líp. Potom pistol odhodí a vytáhne nůž, kde ho pro pár čertů měl?! No rozhodně není čas přemýšlet, protože se postavy pohnou a s třísknutím vytáhnou meče, asi jim došlo, že se bez boje nevzdáme.

„Zlatíčko, ať se stane cokoliv, miluji tě,“ uslyším za sebou Silvera a pousměji se.

„Taky tě miluji,“ odpovím mu a pak se už musíme bránit, protože se na nás vrhnou. V tom víru se snažím nezranit Silvera, který mi brání záda, občas po mě štěkne, z které strany utočí a kterou nemám krytou. I tak jsem bohatší o pár sečných zbraní, on ostatně taky, což mi jen přilije vztek a adrenalin do krve. Je jich strašně moc, ale když už to začne být beznadějné, postava přede mnou se rozprskne a pak uslyším štěknutí pušky. Úskokem se sebe se Silverem podíváme a pak se s novou vervou pustíme do potyčky.

„Kluci bacha,“ zaslechneme Ravena a já jen tak, tak uhnu před vodou, která se pro ty bestie stala skutečnou čepelí, která je roztrhla na cáry.

„Jdete s tou vodou do háje,“ ozve se Buiiho hlas a voda zmizí, zato nás obklopí ohnivé peklo. Silver mě rychle strhne k sobě a zhustí kolem nás kyslík, který se po chvíli promění v ledový vítr. Ohromeně se ho dotknu a rychle ucuknu, když mě popálí. Je to pěkně mrazivý!

„Silve v pořádku,“ pronikne k nám Hiruv hlas a Silver stěnu zruší. Teprve pak pochopím, že se s námi spojil telepaticky.

„Oheň v lese!“ zařve Yuki, rychle se otočíme a uvidíme ohnivou stěnu, která se rychle sune k Nazu. Tohle není moc dobré. Než se kdokoliv z nás stačí pohnout, kolem proletí vítr a mezi hořícími stromy udělá doslova polom, čest jen tomu, že stromy popadají mimo ohrožená místa a silnici. Pak už je na Hirovi aby oheň dohasil, což je otázka minutky.

„Pod zemí to ještě doutná,“ špitnu, stále cítím, jak mě pálí oheň.

„Kde?“ zeptá se věcně Rick. Označím místa a on to prolije vodou, takže oheň udusí. Docela mě překvapí, že o mých slovech nepochybují.

„Omlouvám se,“ ozve se Bui, který se zděšeně drží za hlavu.

„Klid, to se může stát každému, pamatuješ, jak jsem já málem utopil Nazo i když poblíž není žádný veletok? Můžu říct, že ještě pořád zkoumají, kde se tam ta voda vzala,“ ozve se hrdě Hiro. Zabubláme a vyprskneme smíchy. Tímhle bych se fakt radši nechlubil.

„Jo díky tomu má Nazo dost podzemní vody na milion let při plýtvání,“ cuknou Buiovi koutka.

„No vidíš a díky tobě se zase les krásně pročistil, většina těch stromů by šla na porážku, takže jsi vlastně ušetřil životní prostředí, protože to jen odtáhnou,“ práskne Raven Buie do zad. Ten z toho chytne záchvat smíchu.

„Jak vidím, máte co cvičit. Silve dobrý zásah, tušil jsem, že ovládáš vítr,“ odvětí Arven, který se objevil mezi stromy.

„To je blbost,“ odtuší Silver. Arven se jen pousměje a otočí se k silnici. Teprve teď si vzpomeneme na toho, kdo nám pomohl, a obrátíme se.

„Tati, co tu děláš?“ vyhrkne Bui. Překvapeně se na něho podíváme a obrátíme se na mladého muže. Mladého, nemůže mu být víc jak 35 let.

„Volala mi tvá matka a pěkně běsnila. Jestli ti to nevadí, bydlel bych s tebou,“ přešlápne rozpačitě.

„Co tak najednou?“ založí si ruce na hrudi Raven. Vztek z něho najednou jen sálá.

„Asi bychom si měli promluvit někde jinde, kde to bude bezpečnější,“ prohodí Buiuv táta.

„To máš pravdu, bude to lepší u mě. Kluci, přespíte tam také?“ pootočí se Bui na nás. Všichni kývnou.

„Moment, věci máme doma,“ ozve se Deron.

„Jaké věci?“ otočí se na něho Raven.

„Do školy a tak. A ještě Rin,“ vysvětlí Deron.

„Pro Rin a oblečení na spaní se stavíme, školu zítra vynecháme, nebylo by to bezpečné,“ odpoví po chvilce přemýšlení Raven.

„Co moje rajčátka?“ ozvu se dotčeně. Pro ně se taky stavíme, ale už společně,“ cuknou Ravenovi koutka. Spokojeně kývnu.

„Tati, počkej u mě,“ hodí mu Bui klíče.

„Dobře,“ kývne táta a nasedne. Ustoupíme stranou a pak dojdeme na trh.

„Silve, zajímalo by mě, proč jste to brali oklikou,“ prohodí cestou Raven.

„Chtěl jsem s ním být sám,“ povzdechne si Silver. Raven jen obrátí oči v sloup.

„Příště tak hloupě neriskujte,“ napomene ho a počkají než si koupím rajčata. Mají i žluté hruštičky, které miluji! S nákupem spokojeně dojdu k Silverovi, který si jednu hruštičku sebere. Milostivě to přehlídnu.

„Jsou dobrá,“ pozvedne Silver překvapeně obočí.

„Přece si nebudu kupovat něco, co mi nechutná,“ zpražím ho pohledem.

„Ale, jen tak pro informaci, Silver se z dálky vyhne všemu, co znamená zdravou stravu,“ informuje mě pobaveně Nare.

„No tak to ho naučím jíst saláty,“ dám si za úkol. Silver si jen povzdychne. Za neustálého špičkování dojdeme domů, kde si sbalíme na noc a vydáme se k Buiovi. Jen co otevře dveře náhradním klíčem, uhodí nás do nosu doslova omamná vůně.

„Netušil jsem, že tvůj otec umí vařit,“ začichá Kie.

„Já také ne,“ pokrčí rameny Bui. Ještě nám v rychlosti ukáže, kde budeme spát a pak zamíříme do kuchyně, kde se zručně otáčí jeho otec.

„Jdete právě v čas,“ mrkne na nás a dá na každý talíř slušnou porci. Rychle spočítám talíře, jsou tam pro všechny. Trochu zaraženě si je s poděkováním vezmeme a jdeme si sednout do obýváku kde je víc místa.

„Myslel jsem, že máma se stěhovala k tobě,“ prohodí Bui u jídla.

„My dva spolu nežijeme už hodně let, před rokem a půl jsme se v tichosti rozvedli. Myslel jsem, že bydlí s tebou, vždycky něco takového naznačovala, když jsem ti po ní posílal dárky a kapesné,“ vysvětlí Buiuv táta.

 „Promiň, nejspíš tě zklamu, ale já jsem od tebe nikdy nic nedostal,“ odpoví mu zaraženě Bui. Tohle je nejspíš soukromý hovor a tak se začneme zvedat.

„Klidně seďte, tohle soukromé není. Jak to, že jsi nic nedostal?! Já ti posílal oblečení a jiné dárky a ještě kapesné, tedy půlku, vždycky to bylo kolem pěti tisíc a zbytek jsem ti dával na účet,“ zamračí se Buiuv táta.

„Na účtu mi peníze přibývali, ani jsem nevěděl, kdo mi je posílá, ale od mámy jsem nic nedostával, jen občas oblečení, ale to říkala, že je od ní,“ brání se Bui.

„Co ten soubor knih o paranormálních schopnostech a klíč k určování?“ zhluboka se nadechne Buiuv otec. Bui bezradně zavrtí hlavou.

„Já tu hrabivou mrchu zabiji,“ zavrčí Buiuv otec, vystřelí na nohy a rychle odejde, za chvíli jsou z přízemní ložnice slyšet rozčílené hlasy. Teda hlavně Buiího otce a že si žádné servítky nebere, nemusím říkat. Když se vrátí Buiiho otec do obýváku jen v tričku, všimneme si staré spáleniny, která se táhne na záda.

„Ta mrcha tu za chvíli bude a všechno, co ti ukradla, vrátí, jinak má na krku soudní stíhaní. Proč se tu vůbec objevila?“ zeptá se Buie jeho otec.

„Chtěla tenhle dům a pak ho střelit,“ odpoví místo Buie, který je dost zdrcený, Hiro.

„To by ji bylo podobné,“ povzdechne si jeho otec. Pak mlčky u jídla sedíme. Nemáme na to co říct.

„Když jsem si ji bral, byla to báječná ženská, neměli jsme moc peněz, ale měli jsme se rádi. Pak jsem se stal slavným a peníze ji stoupli do hlavy, měla všechno, na co si vzpomněla. Peníze kazí charakter, proto se snažím držet trochu bokem. Ona chtěla být na výsluní. Je mi to moc líto Buii,“ podívá se na něho jeho táta.

„Ty za to nemůžeš. Proč tu chceš bydlet? Prakticky pod jednou střechou se šíleným ohnivým maniakem, když oheň tak nesnášíš,“ mrkne na něho Bui.

„Za prvé, jsi stále nezletilý a potřebuješ dozor. Přiznávám, že jsem ho zanedbal, ale hodlám to dohnat,“ ukáže na Buie vidličkou jeho táta.

„To nemusí být, dokážu se o sebe postarat,“ zabručí Bui. Jeho táta ho ignoruje, zatím co mi se uchichtáme.

„To tě šlechtí, ale neznevýhodňuje, rozhodně se neumíš stravovat, viděl jsem v ledničce jen pizzu. Za druhé, na svoji práci potřebuji klid, tak mě napadlo, že bych se mohl vrátit do rodného městečka, o kterém drtivá většina populace neví. Máme veškeré vymoženosti včetně faxu, internetu, telefonu, tak proč to nevyužít,“ rozhodí rukama.

„Tak moment, ty ses narodil tady?“ vyvalí na něho oči Bui.

„Vinen ve všech bodech obhajoby. V sedmnácti jsem odsud utekl. Bytový návrhář jsem proto, že dokážu do detailů naskenovat pokoj a poskládat jak já chci, na čem si myslíš, že jsem položil svoji karieru? Tenhle dům jsem zařizoval já, když mi bylo patnáct. Patřil mému pradědu a má dost vysokou cenu,“ vysvětlí Buiiho táta.

„To by vysvětlovalo ten nechtěný zájem,“ kývne Raven.

„A za třetí?“ podívám se na Buiho otce.

„Co za třetí?“ nechápavě se na mě Buiho otec podívá.

„No bylo za prvé, za druhé, tak jsem myslel, že bude následovat za třetí,“ odpovím.

„Jinak řečeno, jak se chcete proprat s ohněm?“ promluví za mnou Silver, usměji se na něho.

„No myslím, že je načase, abych se postavil strachu a navíc je tu dost hasicích přístrojů, takže budu moct hasit hned a vím kde je epicentrum,“ pokrčí rameny Buiuv otec. Zabublá to ve mně.

„To je výhoda,“ kývne s kamennou tváří Bui.

„A ani nevíš jaká! Jen tě asi na noc budu dávat do ledu,“ ujistí ho jeho otec. To už se smějeme všichni, zvlášť když se Bui s hláškou ’vodičku ne‘ doopravdy otřese.

„Moment, neříkal Bui, že tu mělo hořet?“ ozve se Michy.

„Tu ne, tehdy jsme vlastnili dva domy, shořel ten druhý. Máma sem nechtěla, že jí to připadá jako mauzoleum, tak jsme si pronajali domek ve vesnici. Když jsem utekl, odstěhovala se také a znovu se provdala,“ vysvětlí Buiho táta.

„Tak moment, jak jsme se tu ocitli my?“ zamračí se Bui.

„Po svatbě jsem tvé matce o tomhle domu povídal, chtěla ho vidět, tak jsem ji sem vzal a ona si prosadila, že chce žít tady, často jsem ji navštěvoval, nechtěl jsem tu bydlet. Nakonec to tu začala nenávidět, protože je to dost stranou,“ pokrčí rameny.

„A protože jsem tu byl já,“ dopovím za něho. Táta zarmouceně kývne.

„Co bylo v těch patronách?“ otočí se na Buiho tátu Jerom.

„Speciální kapsle se svěcenou vodou,“ uculí se Buiho táta. Obočí nám vyletí nahoru.

„Jen jsem to zkusil,“ pokrčí rameny Buiho otec.

„Každopádně to zabralo perfektně. Příště zkuste stříbrné broky, zabírají na většinu monster,“ ozve se Quin. Doteď byl podivně zamklý.

„Tak co?“ podívá se na něho Raven.

„Jedna utekla a zamířila přímo do doupěte, je to od mých příšerek, co by kamenem dohodil,“ usměje se.

„Skvělé, takže jdeme,“ zvedne se Raven.

„Cože?“ zpanikaří Buiho táta.

„No jdeme na ně, jak jste si všimli, tak teď jdou po Alecovi a rozhodně nemíním čekat, až dojdou sem a všechny nás pobijí,“ poznamená Raven. Nikdo proti tomu neprotestuje.

„A jsi si jistý, že tady budeme v naprostém bezpečí?“ zapochybují. Jestli nás sledovali, tak budou vědět, kde jsme a jakmile je uvidí odcházet, budeme mít vážný problém.

„Je vás tu pět, tak se nebojte. Hiro vás bude kontrolovat,“ snaží se mě uklidnit Raven.

„Když budete bůhví kde, tak nám to vážně pomůže,“ zavrčím kousavě.

„Jak nám, já jdu s vámi,“ oznámí klidně Deron.

„A já taky,“ přihlásí se Aaron. No super! Takže to jsou o dva míň.

„Já tu zůstanu,“ ozve se Ken. Raven se zamračí.

„Hele nevím, jak vy, to je mi jedno, ale Yukiho tu nenechám, kdyby tu byl Deron s Aaronem, je to o něčem jiném,“ oznámí Ravenovi.

„Oni tu zůstávají,“ ujistí ho Raven.

„To se pleteš miláčku, jestli nejdeme my, vy taky ne,“ ušklíbne se Deron. Povzdechnu si.

„Fajn, jděte, budeme v pořádku,“ snažím se ignorovat svíravý pocit v žaludku a potlačím touhu žadonit jako děcko, aby zůstaly. Nejsem mimino, že.

Silver se na mě podívá a zamračí se.

„Taky tu zůstávám,“ oznámí klidně.

„Dobře, takže tu zůstává Ken, Silver, Alec, Kaito, Yuki a Buiho otec,“ rezignuje Raven.

„Počkej, Silvera budeme potřebovat, kdyby je bylo nutno přidusit,“ zaprotestuje Jerom.

„Jen jdi, budu v pořádku,“ usměji se nuceně na Silvera, který se na mě zamračí. Moc mi nevěří.

„Vážně?“ ujišťuje se. Kývnu, kdybych promluvil, poznal by mi to na hlase.

„Dobře, tak se držte, budeme nejpozději za dvě hodinky doma,“ políbí mně. S nuceným úsměvem kývnu.

„Počkejte,“ ozve se Buiho táta a vyběhne do noci, vrátí se s puškou na broky a bedýnkou nábojů. Vůbec nechápu, kdy se venku setmělo. Silver mě naposledy políbí a odběhne za ostatními.

‚Kdyby Deron tu zůstal aspoň Deron,‘ povzdechnu si v duchu a zabouchnu dveře, které zajistím. Mám strašně divný pocit, který se s přibývajícím, časem zhoršuje. Nevím, kolik hodin uběhlo, když se ve vedlejším pokoji ozve třeskot skla. V zápětí v dalším. Trhnu sebou.

„Rychle nahoru, je tam opevněné podpůdí, jen tak se tam nedostanou,“ ozve se Buiho otec. Všichni kývneme a rozběhneme se ke schodům, kde se zarazíme. Ze schodiště zestudují postavy v pláštích. Za sebou uslyším nabytí a zahřmění, trhnu sebou a prudce se otočím. Buiho otec nabijí pušku a střílí po dalších, které se na nás hrnou z pokojů. Nejspíš z těch, co rozbili okna.

„Alecu,“ křikne na mě Ken a hodí mi katanu. Nechápu, kde ji vzal, ale neptám se, teď potřebujeme každou dostupnou zbraň a ruku.

„Sakra, zajímalo by mě, proč nás berou po jednom,“ zavrčím.

„Aby rozdělili nás, takhle se musíme soustředit na každého, protože nevíme, na koho si brousí zuby. Když to zjistíme, stmelíme se hlavně kolem něho, takže jsou ohroženi ostatní. Neutočí na ty, co svoji schopnost ovládli, protože se už umí bránit. Jestli Kaito a Yuki nebudou mít nějakou vraždící schopnost tak jsou v ohrožení pořád. Ty už sílu máš, ale nemáš ji úplně rozvinutou, takže jsi prioritní,“ vysvětlí mi Ken.

„No super, to znamená, že Kai s Yukim jsou v bezpečí?“ štěknu po Kenovi.

„Teoreticky,“ kývne. Tak to je jistota jako stehno. Do prkna, kde jsou ti ostatní?!

„Pozor!“ zaječí Yuki. Stačím se jen ohlídnout, když mě s Kenem srazí nějaká skříň, či co to je. Mě to dočista omráčí a nějaká rána do hlavy mě dodělá, poslední, co cítím je tvrdost země, na kterou dopadnu.

Probudím se s třeskutou bolestí hlavy, trochu mě zarazí, že je kolem tma, měl bych být v domě ne? Pomalu se začnu rozfoukávat, nebo spíš oči se přizpůsobovat tmě kolem. Zjistím, že jsem v nějaké bedně a seshora v pravidelných intervalech něco dopadá. Trvá mi chvilku, než otřesený si dá souvislosti dohromady a než pochopím. Zděšeně sebou začnu cukat a řvát.

„Být tebou tak se uklidním. Když budeš řvát, vzduch ti dojde rychleji, než když budeš v klidu, to ti vydrží nějaké tři čtyři hodiny, možná víc,“ zaječí na mě hlas seshora a někdo zrychlí, každopádně za chvíli se přestane ozývat dopad hlíny. Už to ani nevnímám, jsem totálně ochrnutý děsem.

Silvere, najdi mě!