Tajný svět Akyry

Kluk pro Liama

Deron

„Tak zase do školy,“ zabručím znechuceně, když vejdu do kuchyně, kde sedíme všichni. Tedy bez těch našich drahých poloviček.

„Buď rád, aspoň sis odpočinul, uzdravil a dal dohromady ten svůj štít,“ uchichtne se Aaron. Jediný, kdo je, jako přejetý mrazem je Alec. Myslím, že se v něm začíná probouzet jeho síla a jemu se to absolutně nelíbí.

„Jo bez našeho doktůrka, by to trvalo trojnásobnou dobu, pokud by se mi schopnost obnovila v plné míře,“ juknu na Yukiho, který se jen uchichtne.

„Jsem zvědavý, kdy přijdou na to, že ten jejich léčitel je Yuki,“ zasměje se Kaito.

„Náš, ne? A víš co? Klidně je v tom nechám plácat, když chtějí vědět, mají se zeptat, ne?“ podívám se na bratry, kterým po tváři přejede úsměv. Dokonce i po Alecově tváři.

„Podle mě jo, aspoň se budeme mít jak bránit,“ uchichtne se Ar. Zasmějeme se. Ozve se ostré zaklepání na dveře.

„Kdo tam?“ křiknu z kuchyně. Nějak se mi nechce vstávat, tušíme, kdo to je, ale proč je nepoškádlit?

„Tady zajíček Ušáček, potřebuji si prohřát ouška,“ zaslechneme Ravena a složíme se smíchy. Nejspíš nejsme jediný, kdo má perfektní náladu.

„Hmm to bychom mohli být nápomocni, ohřejeme tě v troubě. Umíš se svléct z kožichu? Máme v něm pořádek, víš,“ ozve se Yuki, který se jakž takž vzpamatoval, ostatní jsme mrtví smíchy.

„To snad není možné, oni by návštěvu upekli kanibalové,“ ozve se za dveřmi zděšeně. Ozve se zadunění, jak Aaron sletí ze židle na zem. Nejsme schopni kloudné odpovědi aspoň pět minut, kdy se celkem vzpamatuji.

„A co jsi čekal? Ušáky máme rádi a pěkně na smetaně, tak jsou nejsladší,“ křiknu na ty za dveřmi.

„Hmm. Tak jinak. Smolíčku pacholíčku, otevři svoji světničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme,“ ozve se Silver. Alecovi zaskočí kakao. Blbec, taky musí pít, když je tu taková sranda. Yuki ho pohotově třískne do zad, takže je Alec zachráněn od utopení v lžíci kakaa.

„Celý žhavý a ještě na křivo, to spíš zavolám Jelena, ty bys mě snědl! Navíc nemám jezinky rád!“ nafoukne se Alec a další dva se zaduněním sletí na zem. Tentokrát jsem to já a Kaito, už pomalu ani nemůžu dýchat. Pokud nás chtějí uchechtat k smrti tak se jim to podezřele daří.

„Tak to ti asi Silve neprojde, pusť mě k tomu,“ ozve se Bui. Yuki upoutá naši pozornost máváním a naznačí, abychom se vytratili zadními dveřmi. Pobaveně kývneme, rychle si rozebereme svačiny, dopijeme kakaa a s koláči v ruce se začneme pomaličku sunout k zadním dveřím, musíme se hlídat, aby nám ani myšlenka neunikla na to, co chceme provést.

„Jménem zákona otevřete!“ ozve se rozkazovačně Bui. Jdeme do kolen.

„A co za to?“ křikne Kaito ke dveřím, kde se rozprostře ohromené ticho. Rychle otevřeme zadní dveře a vypadneme, protože od předních dveří se začnou linout sliby v podobě cukrového ponoření, snězení láskou nebo dokonce umačkání či ulíbání k smrti. Kdo by o tohle stál? Oběhneme dům a zastavíme se metr od nich. Jak tam vidíme, tak u dveří vyžadují vstup Raven, Silver, Bui, Ken, Quin a Rick ostatní se lomí smíchy za nimi. Kie je doslova mrtvý smíchy a válí se v prachu.

„Nechci vám nic říkat, ale takhle vám spíš utečou, než je vylákáte,“ upozorní je Zein, který brečí smíchy. Pak se na nás otočí a mrkne stejně tak Hiro. Věděli o tom a neřekli to. Mají u mě pusu, hned to provedu a jdu ke dveřím, kde Ravenovi poklepu na rameno.

„Uhni, Satane, chci zamknout,“ zabrblám.

„Jasně miláčku, jen moment,“ usměje se na mě Raven a znovu zabuší na dveře.

„Lásko, jestli okamžitě neotevřeš, tak ty dveře vysadím!“ zaječí. Za námi se ozve výbuch smíchu. Silvera dokonce srazíme ze schodů.

„Rave, tobě ta schopnost leze na nervy,“ rozesměje se Quin. Raven se nechápavě otočí a oči zabodne do mě.

„Miláčku co tu děláš?“ dá si ruce v bok Raven a podívá se na mě.

„Čekám, až uhneš a já budu moct zamknout. Co sis myslel, že čekám na útok gumových medvídků?“ pozvednu obočí.

„Jenže jsi měl být vevnitř ne venku,“ žaluje Raven. Jen obrátím oči v sloup a dám mu pusu, který prohloubí do polibku. Nakonec si ho tím usmířím a dostanu čokoládku. Ještě počkáme, až se vzpamatují ty vysmáté hrušky a v dobré náladě zamíříme do školy. Kaito se celou dobu chichotá, stačí, aby se podíval na nějakého aktéra a nejednou sledí na nosík, naštěstí je u něj Bui, který ho pokaždé zachytí a nakonec mu dá ruku kolem pasu, což nám přijde bezpečnější.  Ve škole máme kupodivu klid, dalo by se říct, že se od nás spolužáci odtáhli. Nevadí mi to, ale Yu bude smutný, on je společenský typ a potřebuje kolem sebe lidi.

Sejdeme se na obědové přestávce a jak jsem očekával, Yuki je jako by ho přetáhli palicí.

„Miláčku, co se stalo?“ zamračí se Ken, který k nám přijde a obejme ho. Jen na ně vyvalíme oči. Jasně vím, že Ken po Yukim jde, ale tohle…

Liem

Povzdechnu si. Zasáhlo je to víc, než jsme chtěli, jasně že jsem si všimnul, že se od nich všichni odtáhli, nemusím ani číst myšlenky jako Hiro. Kenovi to taky hned dojde, protože začne Yukiho utěšovat a nakonec si Yuki dá říct. Sedneme si pod náš obvyklý strom, kde vytáhneme obědy. Kluci mají jako vždy něco i pro mě.

„Díky,“ pousměji se a začnu jíst. Ne že bych neměl rodinu, ale oba mají tolik práce, že jsou rádi, když zhltnou hrst hranolek za den. V lednici samo nic není, a když nakoupím je všechno v cuku letu pryč. Budu si s nimi muset brzo promluvit takhle to dál nejde. A musím si najít nějakého kluka, i když pochybuji, že Smrtihlava, jak mi tu přezdívají, bude někdo chtít.

Hiro si lehce odkašle a významně se na mě podívá.

„Děje se něco Hiro?“ zeptám se ho.

„Jo někdo chce s tebou mluvit,“ zamumlá a podívá se mi přes rameno. Otočím se a pohled mi padne na drobného kluka, určitě bych mu nehádal víc jak čtrnáct patnáct, ale musí být starší. Křečovitě drží desky a se strachem se na nás dívá. Není špatný, má černé sestříhané vlasy, k tomu má krásně hnědé oči. Oblečený je do černého. V klidu dojím a zvednu se. Zamířím ke klukovi, který se roztřese ještě víc. Snad nejsem taková stvůra, zamračím se.

„Potřebuješ něco?“ zeptám se ho. Kývne a polkne. Musím mít horší pověst, než se může zdát. Podívám se na kluka a trpělivě čekám.

„Já… chtěl bych s tebou chodit. Nemusíš mi odpovídat hned, můžeš mi rozhodnutí říct zítra. Já počkám a nezlob se. Rozhodně tě do ničeho nenutím,“ vychrlí na mě a uteče. Už když začal mluvit, couval a než se ho stačím na něco zeptat, zdrhne.  Zůstanu za ním šokovaně zírat.

„Myslel to vážně nebo si ze mě utahoval?“ otočím se na Hira, který vypadal pobaveně.

„Smrtelně vážně, tak se mi zdá, že jsi zadaný,“ zasměje se a zvedne se, protože se ozve zvonek. Zavrtím nad tím hlavou.

„Uvidíme, jestli to myslí vážně zítra přijde,“ zamumlám a otočím se ke škole, chvíli se na ni dívám a pak zamířím pryč. Musím přemýšlet. Nakonec se rozhodnu, že když za mnou přijde ještě jednou, přijmu jeho nabídku. Možná je to divné, ale já už nechci být sám, zvlášť když si každý našel svoji polovičku, připadám si sám.

Dojdu na konec hodiny a sednu si do lavice. Učitel ani nepotřebuje omluvenku. Mě bere jako bych tam nebyl. Rozhlídnu se po třídě a pohledem se zastavím na tmavovlasém klukovi. Jak to, že jsem si ho ještě nevšimnul? No to je jedno. Napřed o něm musím něco zjistit.

„ Vás můj výklad nezajímá?“ dopadne na stůl přede mnou s třískotem kniha. Klidně vzhlédnu na učitele.

„Zajímá je to obdivuhodně poučné,“ usměji se na učitele. Třída se uchichtne. Dokonce i můj známý neznámý se otočí a vyvalí na mě oči, hned se otočí zpátky.

„Děláte si ze mě srandu? Vždyť ani nevíte, o čem mluvíme,“ zrudne učitel jako krocan. Jen pozvednu obočí a s klidem mu odříkám celou látku. Podle útržků vím, kde jsme. Vyplatí se učit doma, sám ani nemám šanci dělat něco jiného. Učiteli sklapne a otočí se k tabuli. Viditelně ho nasralo, že mi nemůže dát poznámku. Pousměji se a jednomu klukovi seberu sešit s poznámkami, ani si nedovolí něco muknout. Opíšu si to a s díky mu to vrátím. A pak už je konec školy. S úlevou se na chodbě připojím ke Kaitovi a Yukimu a jdeme spolu za partou. Být v tom sám skutečně bych nevěděl, co si počít, takhle jsem celkem v klidu. Když jsem nastoupil, byl jsem vyděšený, k partě mě přitáhl Hiro, který na tom byl stejně jako já. Zděsil jsem se, když jsme došli k dvěma klukům s tou nejhorší pověstí na škole. Ale jsem rád, že to udělal.

 Brzy se od nich odtrhnu a dorazím domů, kupodivu najdu tátu s mámou doma. Prostě k nim vtrhnu, dotáhnu je do obýváku, i když máma trvá na tom, že má moc práce. Nedivím se, jako lékařka to nemá lehké. Divím se, že ví, kde bydlí. Rovnou si s nimi vyřídím, co mě štve. Oba jsou pěkně zaraženi, ale po chvíli uznají, že mám pravdu. Máma slíbí, že upraví ordinační doby tak, aby stihla nakoupit, něco udělat k jídlu a táta slíbí to samé. Uleví se a jen doufám, že oba splní sliby. Nakonec mi máma dá peníze a já vymáznu do obchodu, musím do velkého obchodního, protože v malém krámku od nás, sotva pár kroků, mě odmítají obsloužit.

Cestou domů zahlídnu schoulenou postavičku jen v tričku na lavičce. Připadá mi nějak známá, tak se zastavím a přijdu k ní. Je to ten černovlásek, co se mnou chce chodit.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se ho a jemně do něj drcnu. Pomalu zvedne hlavu a podívá se na mě, zděsím se. Má roztržený ret, podlitinu pod okem, která se začíná vybarvovat. Natočím ho k sobě ramenem. Bolestně vykřikne a rozpláče se.

„Kdo ti to udělal?“ zeptám se ho co nejklidněji.

„Otec,“ vzlykne.

„Proč?“ tahám z něho odpověď.

„Protože jsem s tebou mluvil,“ odpoví mi.

„Dokážeš jít? Bydlím jen kousek,“ zeptám se ho.

„Vezmu ti tašky, ty vezmi jeho, vypadá, že je na tom zle,“ ozve se za mnou. Otočím se a uvidím Quina s jednou ze svých bestií. Děkovně se usměji a vezmu černovláska do náruče.

„Co tu děláš?“ zeptám se Quina.

„Ale zjistilo se, že doma dochází pár věcí, tak jsem byl požádán o nákup,“ pokrčí rameny.

„A kde ho máš?“ zeptám se, když zjistím, že žádné tašky nenese.

„Poslal jsem je expresem, přece se s nimi nebudu tahat,“ pokrčí rameny nevině. Zasměji se, zapomněl jsem na jeho bestie, to my obyčejní smrtelníci se s tím musíme tahat. Popadne moje tašky a vyrazíme k naší vile. Zrovna vychází rozzuřený táta, úplně se otřesu.

„Li, je mi to líto, musím k jednomu, bestiálnímu, týraní psů, vrátím se, co nejdřív,“ zavrčí táta.

„Fajn, tak si pohni, ať můžeš v běsnění pokračovat,“ kývnu na uzlíček v náručí. Táta jen sevře rty a zaskřípe zuby, z příjezdové cesty vypálí, jako by měl za zadky auta rakety.

„Obvolám ostatní,“ zabručí Quin a loktem zmáčkne zvonek. Máma otevře hned.

„Li? Co se proboha stalo?“ zeptá se a pustí mě s klukem dovnitř. Quin pozdraví a tašky zanese do kuchyně, je tam déle, tak to nejspíš i sklidí.

„On ti to už řekne,“ odpovím klidně a jdu za mámou do ordinace. Ta je vztekem bez sebe, jen co kluka ošetří, sáhne po telefonu, že zavolá policii a sociálku.

„Mami, může zůstat u nás?“ zeptám se jí.

„Mám něco vědět?“ zpozorní máma.

„No ve škole mě požádal, jestli by se mnou nechtěl chodit, tak jestli ještě pořád chce, přijal bych to,“ pokrčím rameny a podívám se na kluka. Ten na mě vytřeští oči a pak lehce kývne. Máma se chvíli ohromeně dívá z jednoho na druhého a úplně ignoruje zvonek. Nejspíš šel otevřít Qiun protože v ordinaci se pomalu nasáčkuje zbytek party.

„Tak výborně, mám adresu, můžeme tam skočit? Michi, fakt se nás neboj, jsme jen takový medvídci, naprosto neškodní,“ udělá Hiro na mého kluka oči. No super, zná jeho jméno dřív než já.

„Hiro, okamžitě přestaň dělat oči na mého kluka!“ zavrčím na kamaráda, který se pod tónem mého hlasu skrčí a v sekundě vypadá jako štěně, které bylo přistižené nad rozcupovanými bačkorami, i když ví, že to nesmí. Zavrtím hlavou. Jak jen to dělá?

„Fajn, tak já zavolám policií…“ začne máma.

„A proč s takovou lapálií otravovat policajty, stejně nic nevyřeší, my se o to postaráme. Michi jdeš s námi nebo tu zůstaneš?“ vloží se do toho Raven.

„Vážně tu můžu zůstat?“ podívá se Michi na mě. Mrknu na mámu, která si jen povzdychne a kývne.

„Jasně, ale máme jen jeden pokoj, nebude ti vadit, když budeš spát u mě?“ zamrkám na Miche. Ten kluk se mi líbí čím dál tím víc.

„Lháři, ale dobře a jen proto, že tam máš koťátko,“ zkusí se usmát Mitch. Všichni se zarazíme a podíváme se na něho.

„Ty chováš kotě? Ty tajnůstkaři, zatraceně, už umíš dobře skrývat myšlenky, když chceš,“ zamračí se dotčeně Hiro.

„Tak domluveno,“ usměji se.

„Jak to, že nevím, že máš kotě?“ zamračí se máma.

„Mami, ty ani nevíš, kdy mám narozeniny. To kotě jsem ti ukazoval hned pětkrát,“ povzdechnu si. Máma pořádně zrozpačití.

„No dobře, ale pospěšte si, já mezitím udělám večeři,“ povzdechne si máma. Michovi najdu boty, protože jsem si dodatečně všimnul, že je bos a vyrazíme k němu domů. V žádném případě se nedržíme zpátky a jeho otci naženeme pořádný strach už, když nás uvidí. Mich si zaběhne sbalit a vrátí se jen s menší sportovní taškou, která ani není plná. Trochu to vylepší Hiro, který zajde do jeho pokoje a vyjde s těžkým kufrem. Jeho otec nám podepíše papír, že se ho zříká a jdeme domů. Uvítá nás lahodná vůně, že se nám v puse seběhnou všechny sliny. Máma nám dá najíst a kluci se jeden po druhém vypaří, hlavně už ti zadaní.

Michovi ukážu svůj pokoj i mourovaté kotě. Hned mi vynadá, že má hlad. Mrknu do jeho misky a vrátím se s plnou miskou masa pro koťata.

„Jak jsi to věděl?“ zeptám se ho.

„Řekl mi to, mimochodem není Micka jméno spíš pro kočku než pro kocourka?“ podívá se na mě. Usměji se.

„Takže Mourek?“ poznamenám.

„To se mu líbí,“ kývne, pohladím ho. Oba si na sebe budeme muset zvyknout, ale už teď cítím, že k sobě tak nějak patříme. Ukážu mu, kde je koupelna a v noci spolu ležíme v posteli. Ani jeden nemůže spát, tak si povídáme a poznáváme se. Uvidíme, jak to bude mezi námi klapat, při nejhorším to bude můj bráška, všechno má svůj čas i místo.