Tajný svět Akyry

Důvod proč neštvat Aarona

„Vůbec nechápu, jak to mohli udělat!“ zuřím a vztekle se podívám na Derona, který jen lehce s úsměvem pokrčí rameny

„Aarone, vidíš snad, že by byl mokrý?“ zeptá se Kaito. Zarazím se a probodnu svého o dva roky mladšího bratra pohledem

„Mlč štěně!“zavrčím na Kaita. Vím čím ho vyprovokovat ke rvačce a tu teď nutně potřebuji, abych se vybil.

„Ty zmetku, kdo je u tebe štěně?“ zařve na mě Kaito a skočí po mě. Vesele se ušklíbnu a pustím se s ním do rvačky. Ostatní bratři jen zaúpí a nejspíš přemýšlejí jak nás od sebe odtrhnout. Nejeden ode mě dostal ránu, když se o to pokoušeli. Pak tvrdili, že to bylo, jako když do nich praští blesk.

Rvačka má ale docela jiný nečekaný konec. Oba nás namočí neuvěřitelně ledová voda. Zaječíme šokem a odskočíme od sebe, skoro hned ucítím, jak se kolem mě obtočí paže.

„To by už stačilo zlatíčko,“ zavrní za mnou někdo. Oženu se loktem v náhlém návalu vzteku. Za mnou se ozve bolestné zaúpění, ale ruku z mého pasu nesundá. Rick se na toho za mnou vztekle podívá.

„Uklidněte se, ještě potřebujeme rozmíšky mezi námi,“ zaječí na něho Raven. Zmateně se na něho podívám a pak si všimnu Hira. Popadne mě nový vztek.

„Co se kurva do nás serete?“ zaječím na ně a hned dostanu další ledovou sprchu.

„Zklidni se, dobře víš, že po vás jdou a tohle jim jen nahrává,“ napomene mě Rick. Ten má co mluvit, když zabíjí pohledem toho za mnou, vědět tak, kdo to je! Dá se do mě zima, dvě ledové sprchy je moc osvěžení i pro tak teplý den. Najednou se u mě objeví oheň, polekaně s sebou cuknu.

„Nehýbej se nebo tě popálím,“ napomene mě, Bui, který kolem pasu drží Kaita. Ten s sebou mydlí, z ohně měl odjakživa strach. Raději zavřu oči a za chvíli cítím jak se mi tělem šíří teplo, je to tak příjemné, že zavrním. Pak se to teplo stáhne. Povzdechnu si a vytrhnu se dotyčnému z náruče, otočím se a vrazím mu facku. Ke svému údivu zjistím, že je to Quin, co si mne tvář z druhé strany se mu na čelisti dělá modřina.

„Doprovodíme vás domů, kdybyste měli choutky na další rvačku,“ promluví Silver, který stojí u Aleca a dává tak najevo, že si ho vybral za partnera. Ten k mému údivu nic nedělá, jen se skoro neznatelně třese a kouká do země. Takhle dává najevo strach.

„Doufám, že je ti líp,“ zasyčím na Silvera vztekle. Nevím, co s ním v tom lese udělal, vím jen, že se najednou dusil a pak najednou dýchal, to už koukal hodně vyděšeně a měl z něj strach. Silver se lítostivě podívá na Aleca, jeho oči jsou najednou nepředstavitelně smutné. Zarazí mě to.

„Ne není,“ odpoví tiše. Vezme Aleca kolem ramen a přitiskne ho k sobě. Ten s sebou trhne, ale neprotestuje. Nevím, jestli mu něco řekl, nebo tak, ale najednou se od něj Alec odstrčí a jednu mu vlepí.

„Úchyle!“ přejmenuje ho a prudce vyrazí po silnici. Bezděčně vyprsknu smíchy, a jak zjistím, nejsem jediný.

„Kdy si konečně přizná, že proti němu nemá šanci?“ podiví se se zavrtěním hlavy Yuki a opře se o Kena, jako by to dělal odjakživa. Ten ho obejme, jako by to byla největší samozřejmost na světě.

To že mám spodní čelist až na zemi, mi dojde až ve chvíli, kdy mi ji Rick jemně vrátí zpátky.

„Ať nespolkneš mouchu,“ usměje se na mě. Hned mu vrazím, aby mu to nebylo líto.

„V tomhle zapadákově jsou samí úchyláci,“ zavrčím a vyrazím za Alecem. Za mnou je smích hlasitější.

Ignoruji ho. Za chvíli nás celá parta dožene a ke mně se připojí z každé strany jeden kluk, pootočením hlavy zjistím, že je to Quin a Rick.

„Nemáte něco lepšího na práci?“ zaječím na ně. Svorně zavrtí hlavami a probodnou se očima. Vzdám to, je bych musel zabít, aby mi dali pokoj.

Za chvíli jsme na kraji vesnice a z jednoho domu vyběhne ženská, která má na sobě modřiny a hned za ní chlap s řemenem, už za běhu ji s ním švihá. Najednou zařve Silver a vrhne se na muže, kterého jednou ráno smete na dům, hned se začne dusit i když je od něj Silver hodně daleko. Je to stejné jako před tím v lese. Po zádech mi z toho běží ledový mráz.

„Mami jsi v pořádku?“ skloní se Silver k ženě. Ta se na něj podívá skoro se šíleným strachem a sune se od něj prč. Najednou je mi Silvera strašně líto.

„Silvere, pusť ho, tentokrát ho vězení nemine, slyšíš? Pusť ho!“ zaječí nějaký hlas. Silver se jen lhostejně otočí. Podívám se tam a zjistím, že po něm křičel nějaký chlap ve středních letech s policejním odznakem na prsou.

„To jste říkal i posledně,“ připomene mu Silver. Chlap u stěny je jen krůček od smrti.

„Tentokrát na něho máme víc věcí než jen týraní těhotné ženy,“ přesvědčuje ho policajt. Silver na policajta vytřeští oči a podívá se ženě na břicho, zakleje jak pohan. Pak chlap sípavě začne dýchat ve snaze dostat do plic co nejvíc vzduchu. Jen co se trochu chlap rozdýchá, má na rukách želízka.

„Ty bestie, nemáš se k domu přibližovat,“ začne ječet na Silvera.

Silver se na něho obrátí, stačí mi jediný pohled na jeho obličej, abych začal couvat, a to jsem od něj dobře tři metry. Silver udělá jeden krok k nejspíš nevlastnímu otčímovi, který zbledne strachy a začne se šíleně potit. Začne s sebou trhat, ale policajt ho drží dostatečně pevně jen jednou rukou.

„Silvere, ne moc, kdybys ho zabil nebo moc potloukl, nemohl bych to svést na samovolný pád ze skály,“ odtuší policajt a strčí mu chlapa do rány. Tak tomu říkám ochrana zatčeného.

„Kdo tu je Bestie, bych mohl debatovat, ale já to rozhodně nejsem,“ ušklíbne se a vrazí mu pravý hák do obličeje. Jasně uslyšíme křupnutí čelisti. Pak si z něj Silver udělá boxovací pytel, stačí pár ran a chlap se nemůže hnout.

„Tak co? Jaký to je, když někdo mlátí bezbranného? Líbí se ti to?“ naposledy ho Silver nakopne.

„To stačí, Silvere, už tak se budu muset vymlouvat na švýcarské Alpy,“ zarazí ho policajt. Silver odstoupí.

„Zkus se objevit v kilometrovém pásmu kolem vesnice a nikdo tě už v životě neuvidí,“ varuje ho Silver.

„Jo pochopili jsme, Silvere. Kene buď doma do devíti ano? Něco koupím u Bety na večeři,“ povzdechne si Policajt, překvapeně se podívám na Kena.

„Jasně tati, jen je vyprovodíme a skočím k ní, dáš si steak?“ zeptá se Ken. Vyvalím oči ještě víc.

„Jo, díky,“ strčí Kenův otec tu zrůdu do auta.

„Tati, jak ti má říkat Hiro?“ zeptá se trochu sarkasticky Ken.

„No přece tati ne?“ ušklíbne se Hiro. Kenův táta vypadá jak červená žárovka, chvíli je bledý jak stěna a pak rudý jako rajče.

„Promluvíme si o tom doma,“ zabručí Kenův táta.

„Fajn, tak já se k vám nastěhuji, doma to není k vydržení. Kene, můžu si zabrat ten pokoj vedle tebe? Díky jsi laskavý, bratříčku,“ uculí se Hiro.

„Není zač,“ zasměje se Ken. U těch dvou nikdo neví, o čem mluví. Uslyším povzdech, otočím se tím směrem. Uvidím Derona, který se unaveně opře o Ravena. Nadechnu se a než stačím něco říct, ozve se Raven.

„Nemohli bychom jít? Deron je unavený,“ zavrčí.

„Není divu, když jste ho tak týraly,“ neodpustím si jedovatou poznámku.

„Asi byste vážně měli jít, Silvere, máma se tě bojí, co se tu stalo?“ ozve se nový hlas. Otočím se jen proto, aby mi znovu spadla brada, k nám přichází vysoký mladý muž s jiskřícím pohledem a dlouhými bílými vlasy po pas. Není nepodobný elfům. Úplně se do těch očí ponořím, když mě něco bolestivě štípne.

„Au,“ oženu se a prudce sebou trhnu, tím přeruším kontakt s očima nově příchozím, když se otočí zpátky, má na očích černé brýle.

„Omlouvám se,“ promluví nově příchozí. Uraženě sebou trhnu.

„Silvere máš kde spát?“ otočí se k Silverovi.

„Co bys hádal? Už pět let bydlím sám,“ odsekne uštěpačně Silver.

„Omlouvám se. To jsi ho tak zřídil ty? Dobrá práce,“ hodí palcem k autu.

„Na omluvy je pozdě, Arvene. Potřeboval jsem tě tenkrát, teď už tě nepotřebuji, od toho aby mě někdo utěšil mám přátele a už i kluka,“ odmítne ho ledově Silver. Pak vyrazí po cestě dál a Aleca táhne za sebou, ten se překvapeně nechá táhnout. Vydáme se za nimi. Já se ještě otočím a uvidím toho muže stát na cestě, jak se dívá za námi, spod brýlí mu tečou slzy. Pak se otočím zpátky a zjistím, že jsem skoro doma. S úlevou se rozběhnu domů, když mě ti dva výtečníci zadrží.

„Napřed to prohlídneme a pak se můžeš jít schovat,“ otočí se na mě oba a probodnou se pohledem. Mám toho akorát tak dost. Nezdá se to, ale chodil jsem do bojových sportů, takže to pak podle toho dopadne. Odzkouším to zrovna na těch dvou, takže se za chvíli válí potlučení v blátě.

‚Super funguje to!‘ zajásám v duchu a vykročím k domu, tentokrát se mě nikdo nepokouší zastavit. Vrazím do pokoje a na posteli uvidím balíček. Objednal jsem si nové knihy, takže balíček bez váhaní otevřu a začnu ječet. Sakra někdo odhalil moji slabost pro jedovaté housenky a pavouky a já je mám na sobě všude! Nic jiného v něm nebylo. Ostatní vrazí dovnitř a někdo tu havěť ze mě sundá, pak mě vytáhnou ven.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Quin lehce pobaveně.

„Kromě statického šoku mi nic není,“ zavrčím a vztekle se dívám na dveře mého pokoje.

„Housenky a pavouci, proč se toho bojíš?“ obrátí se na mě Raven.

„Arachnofobie,“ zamumlám zhnuseně.

„Dobře, to by vysvětlovalo ty pavouky a housenky?“ doráží na mě Raven.

„Jsou hnusné a odporné,“ otřesu se.

„Asi bychom měli vědět vaše slabosti, tam nejspíš budou útočit. Quine asi by ses měl zbavit Peta,“ zapřemýšlí Zein.

„Kdo je Pete,“ zeptám se podezřívavě a v zápětí si přeji, abych se neptal.

„Pavouk,“ dostane se mi odpovědi a ukázky, protože dotyčný předmět vyleze zpod jeho vesty. Zaječím a už mě není, jestli fakt něco nesnáším, tak je to cokoliv, co ti vleze všude! Do pokoje se vrátím, až když mě ujistí, že tam nic není a až prolezu všechny zákoutí, zásuvky a protřepu všechno oblečení. Quinovi se vyhnu kilometrovým obloukem. Jen mu cuká obočí.

Pak je vyhodím, ohodím se sprchou a jdu spát. I přes noční můru, kdy ten hnus zabíjím elektřinou, se jakž takž vyspím, ale mám pěkně mizernou náladu!

Dojdu na snídani a skoro je zabiju jen proto, že mě pozdraví. Naštěstí jsou na to zvyklí a tak mým výpadům, ať už chtěným nebo nechtěným, v klidu uhýbají a ještě se do mě strefují. Začnu je ignorovat, podle mě je to nejlepší obrana, protože za chvíli dají pokoj a jen se na mě otráveně koukají. Dotlačím do sebe snídani bez chuti a opláchnu po sobě talíř, kluci už jsou také hotoví, tak vyrazím na chodbu obout se a jdu ven. Hádejte, do koho to naperu. No jistě do Quina, ten člověk je kamkoliv se otočím, o Rickovi platí to samé!

„Uhni ty pavoukomane šílený,“ zaječím na Quina, který ztuhne překvapením. Tak ho netrpělivě odstrčím, abych to napral do druhého zmiňovaného výše.

„To snad není možný? Nejste náhodou prašivky, ty se taky po dešti objevují, jako by je shazovali z nebe!“ zaječím na něho a odstrčím ho z cesty. Ostatní mi, díky bohu, uhnou.

„Co se mu stalo?“zaslechnu Quina. Divné, jeho a Ricka si nepletu, u ostatních se musím podívat, kdo mluví. Netěším se až si budu muset mezi nimi vybírat. Ztuhnu v půli kroku, když zjistím na co myslím.

‚Aarone, vzpamatuj se! Přece nejsi buzerant!‘ nadávám si v duchu.

„Nic si z toho nedělejte, to se jen tak krásně vyspinkal,“ zaironizuje si Deron a uslyším mlaskavou pusu. Takový hnus líbat kluka!

„Silvere, co to včera bylo za kluka,“ vzpomene si Alec. Ten už se taky nejspíš smiřuje se skutečností, že ho balí kluk.

„Kdysi to byl můj bratr,“ zahuhlá Silver.

„Byl?“ zamračí se Yuki.

„Jo byl! Nebo si myslíte, že by někdo opustil bratra, aby mohl cestovat po státech?!“ zaječí na něho Silver. Posledních deset metrů jsem šel pozpátku, ale teď se přiřítím bránit svého bratříčka, i když se kočkujeme, mám ho moc rád. Teď na úvod sejmu Silvera po hlavě těžkou školní taškou.

„Ty sebestředný kryple! To tě nenapadlo, že by mohl mít svoje důvody, které byly důležitější?! Třeba má taky šílenou moc, kterou se snažil zvládnout a odešel, aby nikoho nezabil!“ zaječím mu do obličeje. Na odpověď nečekám, otočím se na patě a odcházím, když si na něco vzpomenu a prudce se otočím zpět k Silverovi, který na mě čumí jako prase po první ráně.

„A neodvažuj se řvát na mého bratříčka!!“ otočím se zpět na cestu a rázuji do školy. Za sebou slyším pochichtávání. Ignoruju je a v jakémsi takémsi hloučku dorazíme do školy.

Ani se nerozloučím a vrazím do třídy. Se mnou ze skupiny chodí Hiro a Ken. Ti dva jsou aspoň v pohodě, protože na mě neletí jako vosa na med. Na rozdíl od jiných, ještě horších úchycháků, jednoho vezmu taškou hned ve dveřích. Fakt začínám přemýšlet o cihlách v tašce, sice se trochu pronesou, ale výsledek bude stát za to.

Z ničeho nic mě někdo zatahá za tašku. Naštvaně se podívám na obtloustlého kluka, kterému tečou sliny z huby. Otřesu se hnusem.

„Slečno, já vám s taškou pomůžu,“ zazubí se na mě žlutými zuby. To je něco na mě, rozmáchnu se, doufám, že to taška vydrží, a kluka připlácnu na tabuli, jako přerostlou mouchu. Pak ho vykopu ven.

„Kdybys řekl, my bychom ti pomohli,“ nabídne se Ken pobaveně, když té přezrálé švestce uhne.

Jen po nich střelím pohledem a sesypu se do společné lavice s Hirem, Ken si sedne za mě, takže mám aspoň chráněná záda. Zepředu si poradím. Do oběda jich takhle vyřídím aspoň deset, co se nedají odbít. Jednoho z toho skoro oběsím na lustru, než zasáhne šokovaný učitel a nařídí jim, aby mě nechali. O obědové přestávce zjistím, že jsem si zapomněl oběd. A povzdechem si ho jdu koupit. Vezmu si kuřecího ondráše s hranolkami a dvoulitrovou kolu bez cukru. Prima oběd. Spokojeně si to odnesu k naší skupince, když mě jeden hnusák zastaví tak, že se mi postaví do cesty.

„Slečno vidět vás nahou tak zemřu štěstím,“ vyzná se mi s rozpuštěným pohledem. Zacuká mi obočí.

„A jéje,“ zasténá Deron. Kluk přede mnou má tu smůlu, že mám náladu na zesměšňování.

„Vidět tě nahého zemřu smíchy!“ setřu ho a obejdu ho obloukem a jdu dál. Do cesty se mi postaví další takový ‚inteligent‘!

„Jsem věřící, půjdeš se mnou do svazku manželského?“ zamrká na mě ten dement. No já mám dost! Teď mi ještě ke všemu nabízejí manželství!!!

„Řeknu ti svoji teorii zrození, ano?“ zavrním se žraločím úsměvem. Všichni se na mě napjatě podívají a kluk nadšeně přikývne.

„Jako první Bůh stvořil den a ďábel noc, jako druhé Bůh stvořil lásku a ďábel milenku, třetí den Bůh stvořil tebe a ďábel zdechnul smíchy! A teď uhni vole!“ kopnu toho pobožného panáka mezi nohy. Chvíli je hrobové ticho a pak mezi dívkami začne probublávat smích, nakonec jsou mrtví smíchy všichni a ten panák, držíc se za rozkrok, před tou hanbou utíká, co mu nožičky a bolest dovoluje. Konečně mám možnost si sednout k obědu.

„Co tu máte za dementy? Jsem kluk, a nosím klučičí uniformu a nějaký kripl mi nabízí manželství,“ otočím se na Quina, který na mě vytřeští uslzené oči a konečně nejspíš vzdá boj s gravitací, protože se svalí jako špalek. Ještě buší do země, aby se dostal hlouběji. Nechápavě se na všechny podívám a dám se do jídla. Jim trvá dobře dvě hodiny, než se všichni jakž takž seberou a v zápětí ucpou všechny záchodky. Když dorazíme na posledních pět minut výuky a učitel žádá odpustku, Ken ho informuje, že křísili mrtvé od smíchu. Učitel se na mě podívá, zacukají mu koutka a pošle nás sednout.

Než se odebereme domů, dotírá poslední kluk. Člověk by si myslel, že se už poučili!

„Neviděli jsme se už někde, holka?“ zavrní na mě. Na první pohled frajer, který musí mít každou a taky slepý jako pařez. Jen co to bratři zmerčí, rychle si posedají a Raven a spol. je následují. Toporně se na kluka otočím.

„Je to možné, dělám recepční na klinice pohlavních chorob!“ zasyčím tak, že to každý slyší. Kluk zbledne jak plátno a odpotácí se co nejrychleji ze šaten, dokonce se zapomněl přezout a také tu nechal školní tašku.

„Doufám, že od nich už bude pokoj, tak co jdeme?“ zeptám se čtrnácti třesoucích se hromádek. Tentokrát se zmátoží celkem rychle. Nakonec vyrazíme vstříc prosluněnému dnu a jedné stížnosti.