Tajný svět Akyry

Aaronova konkurence

Alec

Ráno sedím u stolu, popíjím horký ibiškový čaj a koukám se z okna, kde se pomalu rozlévá nový den. Stoupnu a odejdu do pokoje, ještě máme čas, kdy půjdeme do školy, rozhodně nemusí všichni vědět, že jsem opět nespal. Zkontroluji si úkoly a pohodlně se rozvalím na postel s knihou. Ne, že bych se pořád bál rostlin, to ne, spíš jsem si přes net objednal lexikon květin a budu studovat, doufám, že nebudou moc tlusté, spíš mě mučí ta druhá můra.

„Ale, pojď mi pomoct se snídaní a nedělej, že spíš,“ bouchne do dveří Yuki. Povzdechnu si a s prázdným hrnkem dojdu do kuchyně.

„Jak jsi věděl, že jsem vzhůru?“ zeptám se Yukiho a vytáhnu velké sáčky bulek, pro nás coby nenažranou pětku tak akorát, zvlášť když potřebujeme víc síly při zvládání našich schopností.

„Ibišek, nikdo jiný ten čaj nepije,“ prozradí mi Yuki. Jen se ušklíbnu a začnu mazat bulky. Včera, což byla neděle, jsme nemohli na krok, táta to nedovolil, protože naše polovičky nastoupili na trénink u Arvena. Po tom, co tak lehce zneškodnil Silvera, bych řekl, že to potřebují. Jsem zvědavý, jestli dojdou. Podívám se z okna a uvidím jednu z bestií, jak se kouká k lesu, zaměřím tam pozornost, ale nic nevidím. Pomalu se začnou trousit kluci.

Ozve se ostré zaklepání. Naši odjeli ještě včera v noci. Táta za prací, dvěma brutálními vraždami a máma ještě před tím odletěla za nemocnou tetou do Okinawy, měla by se vrátit pozítří. Takže tátu můžeme vyloučit rovnou, má klíče. Podíváme se na sebe a zamračíme se, že by to byli kluci? Sice nám říkali, že nemáme otevírat nikomu, pokud se neozvou telefonem, ale co když jsou zranění? A co když to nejsou oni? Kousneme se do rtů a přemýšlíme, co dělat. Yuki se vydá ke dveřím a Aaron ho stáhne k sobě. V ruce drží telefon, nechápu na co, když jejich číslo nemáme.

„Quine, zlato, to vy teď klepete na dveře?“ ozve se klidně. Prudce se k němu otočím, zbytek tak překvapený není, on má číslo na ty svoje?!! A co my?? Při odpovědi se Aaron zamračí a kývne.

„Dobře, přijďte brzy,“ zavěsí.

„Co je?“ podívá se mě, dívám se na něho pěkně nepřátelsky.

„Ty máš číslo na Quina?“ zavrčím.

„Jo, i na Ricka, řekli, že kdyby něco, ať můžu zavolat,“ zamrká nechápavě. Vztekle zaskřípu zuby a podívám se na své natvrdo uvařené vajíčko. Tohle mi Silver zaplatí.  Ustřihnu pažitku, namočím ji v jogurtu a nějak to nastrkám na vajíčko, takže to vypadá, jako by mělo bílé vlasy, oči udělám z hřebíčku, pusu z papriky a posadím ho do kalíšku na vajíčka

„O čem jste mluvili?“ obrátí se na Aarona, Kaito.

„Jen jsem se ptal, jestli klepali, řekl, že ne a že tu budou brzo, nemáme otevírat,“ pokrčí rameny Aaron.

„Stejně bych tam nešel, nesedí mě to,“ mávnu ke dveřím, kde se ozve znovu klepání.

„Hmm, to má představovat Silvera? Doufám, že kromě kytek neovládáš i temnou magií, nepotřebujeme tu rozpitvanou mrtvolu,“ ukáže na vajíčko Yuki a sedne si. Jen se na něho podívám.

„Co Ken, dal ti na sebe telefon?“ zeptám se jizlivě.

„Jo dal,“ odvětí klidně. Ztuhnu.

„Je tu někdo, kromě mě, kdo nedostal, od toho svého, telefonní číslo?“ podívám se po bratrech. Nikdo se nepřihlásí a jejich mírně zvědavé pohledy se změní na soustrastné. Já toho pidižvíka rozžvýkám a předhodím bestiím! Skloním se a pustím se bez chuti do snídaně jen proto, abych něco dělal. Jsem skoro najezený, když v zámku zachrastí klíč a dovnitř vpadne ta banda. Kde sebrali klíče, se radši ani neptám nebo se rozzuřím ještě víc.

„Ještě že jste zavolali, to co utíkalo od dveří, rozhodně nepatřilo k městečku a zaručeně to nebyl ani váš otec, spíš to vypadalo na příbuzného Quina a Zeina. Ještě, že jsi zavolal, Are,“ ozve se s plnou pusou Rick, před tím ještě stačil dát polibek Aaronovi.

„Bohužel si příbuzné nevybíráme,“ povzdechne si Quin a taky políbí Aarona. Kde jsou ty časy, kdy je Aaron nemohl ani cítit. Teď to vypadá, že se prostě dali jen tak dohromady. Ani netuším, jak k tomu došlo.

„Ahoj miláčku, vypadáš zachmuřeně,“ skloní se ke mně Silver s úmyslem mu dát pusu, pohotově mu nastavím toast.

„Stalo se něco?“ zeptá se zaraženě Silver. Ignoruji ho a jím.

„No myslím, že to nebude dlouho trvat, tohle vypadá jako ty,“ ukáže Kie na vajíčko. Silver ho vezme do ruky, aby se jím pokochal, moc dlouho mu to nevydrží, protože vezmu nůž a vajíčko v jeho ruce rozcupuji, div ho nepořežu, stěží stačí uhnout rukou, vajíčko skončí na zemi.

„Hm, co jsem provedl?“ dojde tomu mezulánovi. Když neví, ať si hádá. Zein bez problému vajíčko uklidí, na zemi není ani drobek. Ignoruji ho a vydupu do pokoje, kde si vezmu tašku s učením, ostatní mě napodobí a jdeme do školy. Silver se drží u mě a jen po mě pokukuje, rozumně se mě nepokouší chytit za ruku. Ve škole se přezuji a jdu do lavice, můj soused si odsedl už dávno, vyhovuje mi to.

„Ahoj, je to místo prázdné?“ zeptá se mě nějaký hlas.

„Jo a tohle bude také, jestli si přisedneš!“ odseknu a hodím na prázdnou židli tašku.

„No snad se tak nestalo, netýkavko,“ odfrkne si onen a odejde jinam. Ignoruji ho. Nemůžu se soustředit na zápis, vlastně na nic, tak jen hledím z okna. Všimnu si, že Silverova třída má zrovna tělocvik a on je jen v kraťasech. Má v nich super postavu, doslova ho hltám pohledem. Jako by můj pohled vycítil, otočí se a podívá se přímo na mě. Nemůžu si pomoct a okamžitě zrudnu. Nachytal mě! Chvíli mu koukám do očí a pak se rychle obrátím k tabuli, předstírám, že mě zajímá učitelův výklad, který absolutně nechápu, to bude doma šprtání. Vedle mě na okně přistane kamínek. Snažím se ho ignorovat, ale dopadají další a učitel vzteky zlomí křídu, po mě hodí dost nasraným pohledem, jako bych já za to mohl. S povzdechem se podívám z okna, pod kterým stojí Silver a s úsměvem mi na sklo hodí další kamínek.

„Pane Toshi, nemůžete se svým nápadníkem něco udělat?“ zavrčí na mě učitel.

„Pokud mi dáte teplem řízenou střelu tak ho odstřelím, bude to stačit?“ podívám se na učitele s nadějí.

„Je mi jedno, co s ním uděláte, ale laskavě mu sdělte, že se tady vyučuje!“ odpálkuje moji nabídku učitel. Škoda no, mohl být spolupachatel. S povzdechem vstanu, rozrazím okno a dostanu kamenem do čela, začnu si to místo třít.

„Jsi blbý? Teď je vyučování!“ zavrčím na něho.

„Pojď dolů,“ usměje se.

„Až naprší a uschne a začne ti rašit mozek! A už žádné kameny!“ třísknu oknem a sednu si. Jen to udělám, na okně zařinčí další kámen.

„Pane Toshi, okamžitě se sbalte a zamiřte dolů, dnešní hodina vám stejně nic neříká a nechám vám okopírovat poznámky! Hlavně ať přestanou házet kameny!“ zaúpí učitel. Neodpovím a jen Silvera venku propálím pohledem. Než se stačím sbalit, zazvoní. Díky bohu za ty dary. To jsme se dnes toho hodně naučili. Pomalu se zvednu a zamířím ke dveřím. Vyjdu a zamířím k další učebně.

„Alecu, kam jdeš? Je obědová přestávka,“ zavolá na mě Quin. Zmateně se zastavím a otočím se na něho, pak zkontroluji čas a povzdechnu si. Mají pravdu. Vážně je oběd, teď už vím, proč mi kručí v břiše. No jo, ale jak to, že je přestávka na oběd, nezačalo před chvíli vyučování, tedy první hodina?

„To přemýšlíš nad nesmrtelností chrousta?“ zamává mi Deron před nosem.

„Nech si ty chytré řeči a radši mi řekni, jak to mohlo tak rychle zdrhnout?! Vždyť jsme před chvíli přišli do školy! Hej kam mě to táhneš?“ vzpamatuji se až když mě Deron začne postrkovat po schodech nahoru.

„Bráško buď té bratrské lásky a zkontroluj si mobilní síť, která ti vyčuhuje z kapsy u tašky,“ doporučí mi Deron. Sáhnu po mobilu a zjistím, že mám deset nepřijatých hovorů a nejmíň tucet SMS. Zamrkám a začnu zjišťovat volající, když mě Deron prostrčí nějakými dveřmi. Ignoruji to.

Silver

Zamračím se na Derona, který na střechu vystrčí Aleca, který je soustředěně zahloubán do svého mobilu.

„Zase?“ zasténá Yuki.

„Jo zase mimo čas a realitu. Nejspíš mu půlka schází,“ uchichtne se a dostrká Aleca k zítce na které je vysoké pletivo a za ramena ho stáhne do sedu.

„A já se divil, co je tak potichu, druhou hodinu nevyrušoval a všechno věděl. To je nějaká sugesce?“ zeptá se Jerom se zájmem. Jak ho za tu chvilku znám nejspíš, by to použil na všechny.

„Ne jen dokonale vypnul příjem vjemů, to mu šlo vždycky dobře, zvlášť když ho něco silně rozrušilo. Můžete to přirovnat k situaci, která se jmenuje astrální cestování, kdy duše opustí tělo a pak se tam zase vrátí, překonává tak stres,“ vysvětlí nám Yuki.

„Aha chápu, něco jako Hulk, když se naštval, proměnil se v zelenou příšeru, on prostě zablokuje všechno, co se s ním děje,“ kývne Jerom.

„Bude v pořádku?“ přejdu k Alecovi.

„Jo, ale pak mívá lepší hlášky ne Aaron v ráži,“ zasměje se Yuki. Pousměji se, tak to jsem skutečně zvědavý.

„Alecu, měl by ses najíst,“ strčím mu do volné ruky jeho sendvič. Nechápavě se na něho podívá, jako by nevěděl, co s ním a pak si kousne. Nakonec sní svůj oběd a ještě půlku mého.

„Co se děje, proč jsme na střeše?“ rozhlídne se jako bychom přišli právě teď.

„Dole je moc much tu máme soukromí,“ zabručí Zein.

„No ono v tom je něco jiného, nebo spíš někdo jiný, brášku znervózňují oříškové oči jednoho klučiny,“ zasměje se Quin.

„Proboha, tak ať si ho vyfotí a může hledět na obrázek,“ povzdechne si Alec.

„Copak nelíbí se ti tu?“ pozvednu obočí.

„Je to tu moc tvrdé,“ zabručí Alec a zamračí se, jako by se chtěl na něco rozpomenout. Pak zavře oči a pod rukou se mu začnou splétat stébla trávy v malé sedátko, hned si na něj spokojeně sedne.

„To by chtělo nějakou lavici,“ zahučí Jerom a strhne k sobě Hira, který vykulí oči, ale nezdá se, že by mu to vážně vadilo.

„Sakra odsuň se na druhou zeměkouli, zabíráš moc místa,“ zavrčí Hiro dost opožděně, když si uvědomí, že na ně všichni zíráme.

„Tak proč jsi nás sem zavolal, pane Učiteli,“ obrátí se Raven na bratra.

„Nemusíš to vyslovovat jako nějaký odpad Ravi, učitelování je záslužná profese a po prvním dnu se divím, že učitelé nevymřeli,“ povzdechne si Jerom.

„Nejspíš si vyvinuli odolnější mozek nebo jsou tak dutí, že jim nedošlo, že by vymřít měli,“ odtuší Alec, až se kousnu smíchy do rtů. Jestli tohle je ochutnávka tak se máme na co těšit.

„O tomhle nemíním debatovat, prohrál bych to a teď jde o jednu věc…“ odmlčí se Jerom, aby podtrhl dramatičnost.

„Řekne li někdo, že jde někomu o věc, musíme si být vědomí, že o totéž jde každému zloději,“ odtuší Alec, který tak perfektně zdemoluje Jeromovu pracně navozenou napjatou atmosféru, protože se všichni složí smíchem.

„Tak ti děkuji Alecu,“ zamračí se na něho Jerom.

„Nemáš za co, tři sta jenů,“ natáhne k němu ruku. Jerom si jen zoufale promne kořen nosu.

„Někdo se včera v noci vloupal do kartotéky studentů, zmizeli jen vaše spisy,“ pronese jerom, když se trochu uklidníme. Všichni do jednoho ztuhneme, kromě Aleca.

„A jste si skutečně jisti, že to nebyla myš v masce Batmena a nesežrala je k snídani?“ zeptá se po chvíli Alec. I přes vážnost situace všem zacukají koutka.

„Jisti bychom si byli, kdyby ta myš, měla moderní botasky číslo devět, šperhák, kterým neuměl zacházet, nebo mu to přišlo zdlouhavé, protože tam nějak nechal části otisků a páčidlo, kterým kartotéku vypáčil,“ poznamená Jerom.

„Třeba to byla supermyš adaptovaná na beton,“ pokrčí Alec rameny. Při té představě se složím smíchy a nejsem sám.

„Alecu, z toho se nedělá legrace,“ rozzlobí se Jerom.

„ Já to vím, ale kdybych měl všechno brát smrtelně vážně tak tu nesedím já, ale moje vysušená kostra. Beztak už po nás jdou, sice nevím, na co jim budou naše spisy, ale rozhodně je to jen kapka v moři. Navíc, kdyby to byl nějaký pořádný zloděj moderní doby, napíchl by se na počítač,“ odsekne Alec.

„V tom máš pravdu a neodhalili bychom to v čas, tak můžeme jen děkovat zloději, že nám usnadnil práci s odhalováním, co zmizelo. Takže stále platí pravidla, sami nikam,“ podívá se na nás Jerom

„Ono to někdy neplatilo? Mimochodem jste dost mizerní hlídači, Derona a Aarona jste neuhlídali,“ odfrkne si Alec. Zrudneme rozpaky, nechtě mu musíme dát za pravdu.

„Víš, co? Dělej si ze všeho srandu, jsi tak snesitelnější,“ povzdechne si Jerom. Hodím po něm botou, tohle si mohl odpustit. Alec se zvedne a zmizí na schodech. S povzdechem se vydám za ním, pořád nechápu, proč je na mě Alec naštvaný a proč Deron máchal mobilem jak idiot. Dorazím dolů v momentě, kdy je Alec v obležení jiného kluka. Alec se zdá být spíš naštvaný než zaražený. Zastavím se a poslouchám.

„Nechceš si se mnou dát líbačku, abys poznal, jak líbá pořádný chlap?“ zavrní kluk, v momentě mám chuť mu v máčknout ksicht do betonové zdi, podívám se na Aleca, a vší silou se ovládnu, tohle by mi asi neodpustil, usoudím z jeho výrazu.

„Že by to zapůsobilo jako s ropuchou v pohádce a z tebe by se stal princ? Díky, ale to riskovat nebudu, ještě bych dostal ekzém,“ ušklíbne se Alec. Znovu se musím kousnout do rtů, abych uklidnil smích. Tomu pápěrovi se to očividně nelíbí, protože doslova zesinal vzteky. Nadechne se a zkusí to znovu. Ten má tedy odvahu.

„Budeš potřebovat ochranu, před těmi padouchy, ochráním tě,“ pokusí se kluk nasadit usměv.

„Ty? A to mě chceš chránit před komárem? Ten by tě možná nezlomil, já potřebuji chlapa ne párátko,“ ušklíbne se Alec a odstrčí ho. I s taškou jde do třídy.

„Ty bastarde,“ zavrčí kluk a rozežene se po Alecovi pěstí, hnu sebou a chytnu ho.

„No tak moment, saháš na zakázané území, jestli jsi na kluky tak se poohlídni jinde, Alec je můj,“ zavrčím a vší silou stisknu jeho pěst. Musím do toho dát všechnu sílu, ale vyplatí se, kluk zkřiví tvář bolestí a začne se škubat.

„To ti to trvalo, bodyguarde,“ otočí se na mě Alec a odfrkne si.

„Měl jsem pocit, že to máš pod kontrolou miláčku,“ usměji se na Aleca, který si jen odfrkne. Ošklivý zlozvyk, nejspíš ho to budu muset odnaučit.

„Jdi do prdele, šmejde,“ odplivne si kluk. Alec se na něho podívá bezvýrazným pohledem a unuděným hlasem pronese.

„Promiň, dnes k vám fakt nemůžu.“

Kluk se pro jistotu, za hlasitého smíchu a aplausu radši klidí pryč.

„Dobrá práce, miláčku,“ podívám se na Aleca hrdě. Jen pohodí hlavou a zapluje do třídy.

„Co mu sakra přeletělo přes nos?“ dám si ruce v bok.

„Naštvalo ho, že jako jediný nemá číslo svého miláčka v telefoně, pako,“ uslyším za sebou Kaita.

„Ale já mu ho dal, on to ještě nezjistil?“ vyvalím oči.

„Nejspíš ne,“ zasměje se Aaron.

„Dobře, že to vím. Dnes má ještě jednu hodinu, že,“ usměji se. Kaito kývne a usměje se.

Já se pakuji ze školy a sednu si pod strom, kde sleduji jeho okno a za chvíli uvidím i jeho jak znuděně kouká z okna. Když zazvoní přesunu se pod strom u východu a jak vyjde Alec, odešlu mu zprávu.

Alec

Vyjdu s ostatními ven, trochu mě mrzí, že na mě Silver nepočkal před třídou jako vždycky. Sotva vyjdu na sluníčko, kvákne mi zpráva. Mám tam žábu.

„Dobrý zvonění, pošli,“ otočí se na mě Aaron.

„Nemáš nárok,“ zchladím bratra a vytáhnu telefon, abych si přečetl zprávu. Jen při pohledu na ni se zarazím, vím jistě, že dnes můj telefon neměl Silver v ruce, přesto mi jako odesilatel zprávy svítí jméno Silver a ne neznáme číslo. Otevřu ji.

„Nikdy bych ti neudělal to, abys neměl mé číslo, Sluníčko“

Skousnu si ret, nejspíš mu dlužím omluvu, měl jsem se napřed přesvědčit a ne hned odsuzovat. Rozhlédnu se a uvidím ho sedět pod stromem. Rozejdu se jeho směrem, dokud nestojím přímo u něj.

„Omlouvám se,“ podívám se na Silvera vážně. Stoupne si, musím zaklonit hlavu je vyšší než já.

„Hmm, omluva se přijímá, lásko, ale jen pod jednou podmínkou, už mě nikdy neignoruj, to mi radši cvakni hlavou o zeď, bude to míň bolet než tvoje mlčení,“ usměje se Silver. S úsměvem mu to slíbím, jsem rád, že mám kluka, který mi neoplácí stejným, když se zmýlím. Stoupnu si na špičky a spojím naše rty, tohle si zaslouží.