Tajný svět Akyry

Zatmění

Bezděčně se přitulím k Ravenovi na posteli a políbím ho na ústa. Z noci mám strach a jeho blízkost mě uklidňuje.

„Hm, dobré ráno miláčku. To bylo nádherné probuzení,“ zavrní Raven a obejme mě. Přitisknu se k němu. Nevím, co se děje proměnil jsem se do své normální, tedy lidské podoby, těsně po chvilku po půlnoci. Nechápu to. Ravenův otec řekl, že je to normální, v den zatmění prý zůstávají proměněni jen nově proměnění vlci. Nezávidím jim.

„Ravene, myslíš, že Akira bude v pořádku a taky Simon,“ zeptám se se strachem.

„O Akiru bych se nebál, ti dva si všechno vysvětlili, ale Simon… Akio je dost velký debil, aby se něco stalo,“ povzdechne si Raven. No tak u mě je to přesně naopak o Simona nemám ani trochu strach, je to silná osobnost.

„Jsem zvědavý, jak budeš vypadat o úplňku. O čistě býlích vlcích se říká, že se o úplňku mění na monstra, které dokáže zabránit jakékoliv proměně ve vlkodlaka, když je blízko. Abych řekl pravdu, nevím, jestli jsi krásnější jako vlk nebo jako člověk,“ zavrní Raven a políbí mě.

„Ty jsi tedy dobrý, a co škola?“ zeptám se ho, když mě políbí na krk.

„Přesně na to jsem myslet nechtěl,“ zavrčí naštvaně a přetočí se na mě, a začne mě líbat.

„To je sice pěkné, ale já jsem v podmínce víš,“ zavrním trpitelsky, jasně cítím jeho vzrušení. Taky bych si dal říct.

„Ty jsi strašný, víš, co to je mít vedle sebe nádherného chlapa a nesmět se ho dotknout?“ zaúpí Raven.

„Plně ti rozumím, jsem na tom stejně,“ povzdechnu si a pohnu nohou. Raven z ničeho nic se zasténáním vyletí z postele a v další minutce slyším téct vodu.

„Ravene, jsi v pořádku?“ křiknu do koupelny.

„Jestli dostanu zápal plic, tak to bude jen tvoje vina!“ zaslechnu Ravena tlumeně přes vodu. Tiše se zasměji.

„Hlavně se tam neutop, nevím, co bych dělal s utopeným samurajem,“ křiknu na něho, rychle se obléknu a seběhnu se smíchem dolů, kde pozdravím Ravenovi rodiče.

„Kde je Raven?“ zeptá se jeho máma.

„Zkouší ze sebe udělat kus ledu pomocí vody,“ zachichotám se. Matce cuknou koutka.

„To se snaží ze sebe udělat dobrý měsíc a zatím se mu to nepovedlo,“ vloží se do hovoru Ravenův otec.

„Co se mi nepovedlo?“ zeptá se za mnou Raven a obejme mě kolem pasu.

„Studíš,“ zaviji a pokusím se dostat z jeho objetí.

„To je tvoje chyba tak trp,“ zasměje se Raven a posadí se se mnou ke stolu. Podám mu čaj a sám si taky vezmu.

„Nikdy tě nenapadlo, si ty vlasy ostříhat? Většina vlků má krátké vlasy a taky kratší chlupy,“ podívá se na mě Ravenův otec.

„Nenapadlo, za prvé se mi dlouhé vlasy líbí, za druhé nepletou se, kde nechci, a delší chlupy mi nevadí, pak mi není taková zima, zvlášť v zimě a přes léto poslední dobou taky není extra teplo,“ pokrčím rameny.

„To je také pravda,“ pokývne hlavou Ravenův otec a už to neřeší. U snídaně rozproudí příjemný hovor a pak už spěcháme do školy. Sabura zůstává s Akirou.

V půlce cesty se setkáme se smečkou, tedy jejich částí, chybí Zane, Saiden i Akio, doufám, že ten poslední je se svým bratrem. Celé vyučování jsme jako na trní, celou dobu sledujeme ostatní kluky, jestli někdo nejeví stránky proměny, ve třídě mi jeden chybí. Pokaždé, když zahlédnu někoho z nezadaných samurajů, jak se přidruží k nějakému klukovi, zhluboka si oddechnu. Jeden mi ale dělá ohromné starosti, svěřím se Ravenovi, který hned zavolá otci během půl hodiny onoho kluka máme pod dohledem. Po škole nám práce rozhodně neschází, běháme po městě a snažíme se najít další vlky a nezadané samuraje. Skončíme v pět odpoledne strhaní k smrti a to nás ještě čeká šichta v noci. Ředitelka nám dala další den volno. Díky bohu za ředitelku, která dřív byla samuraj!

Pořádně se najíme a doplazíme se k Ravenovi do postele. Mám toho tak plné zuby. Ale na všechno rozhodně ne. Zjistil jsem, že Raven má dnes narozeniny, tedy před chvíli mi to řekl jeden z jeho bratrů a rozhodl jsem se, že se s ním pomiluji. Vím, že mi dává prostor, ale ono je to spíš horší jak lepší. Skloním se nad ním a políbím ho, přitom ho pohladím po hrudi.

„Miláčku, vím, že vypadám vyčerpaně, ale věř mi, že mám víc energie, než spotřebuji,“ zavrní Raven.

„To je dobře,“ usměji se a přetočím se nad něj. Hned ho začnu líbat.

„Víš jistě, že to chceš?“ zeptá se mě Raven a otevře své touhou zastřené oči.

„Nikdy jsem nic nechtěl víc. Čím víc otálíme, tím víc z toho mám strach,“ přiznám mu. Raven se na mě podívá.

„Jak víš, že třeba nejsem démon,“ nadhodí Raven.

„No za prvé jako démon nesmrdíš, za druhé tvůj meč tě nechce zabít a za třetí, v přítomnosti démona by mi srdce netlouklo jako zběsilé,“ odpovím a podívám se na něho.

„Miluji tě, Rene,“ usměje se na mě Raven.

„Já tě taky miluji, Ravene,“ oplatím mu úsměv a políbím ho. Tentokrát převezme iniciativu Raven. Položí mě na postel a líbá mě. Snažím se mu polibky oplácet a hladit ho, najednou mi vyhrne triko a pohladí po nahém těle, mám pocit, jako by mi po těle běhala elektřina.  Začnu ho rychle svlékat, protože mám pocit, že nám oblečení jen zavazí. Raven má nejspíš taký ten pocit, protože se o to samé snaží u mě. Za chvíli jsme oba nazí a vzájemně objevujeme svá těla. Sebemenší jeho dotyk mě přivádí do extáze a dotyk rtů ještě dál.

Najednou ucítím na svém penisu jeho prsty, instinktivně rozevřu nohy, aby se tam dostal líp. Cítím, jak se pod jeho dotykem probouzí můj penis, který rychle tvrdne. Odvážím se a sáhnu na Ravenův, jestli je na tom stejně, pod mým dotekem zasténá a ještě víc ztvrdne. Líbí se mi to.

Raven prstem obkrouží moji dírku a jedním dílkem prstu pronikne dovnitř. Trošku to zabolí, ale není to nepříjemné. Zasténám. Prst zmizí, aby se za chvíli vrátil s něčím chladivým, tentokrát nebolí, když ho do mě vsune, jen cítím tlak, na který si rychle zvykám. Když se nic neděje, pohnu se proti prstu.

„Nespěchej miláčku, napřed tě musím roztáhnout, jinak by tě to bolelo,“ zašeptá Raven. Ucítím další tlak a vzápětí mě začnou dva prsty roztahovat je to tak příjemné, nakonec, když prsty zmizí, na protest zanaříkám.

„Už to bude, lásko, teď se hodně uvolni, nejspíš to bude bolet, ale jen krádce,“ políbí mě Raven a políbí mě. Za chvíli ucítím na mé dírce něco velkého a poslechnu jeho radu. Zalapám po dechu, když se to do mě začne nořit. Je to tak příjemné!

„Pšš, za chvíli to nebude bolet,“ zašeptá mi Raven s pocitem viny. Kdyby tak věděl…

Políbím ho a pohnu se sám. Pochopí, že se mi to líbí a začne přirážet, ani neví, co to pro mě znamená. Sténám pod jeho přírazy blahem. Když se se mnou začne točit svět, musím se chytnout Ravena, při každém přírazu se mi před očima objeví ohňostroj a v momentě, kdy ucítím, že do mě vystříkne, udělám se také. Vyklouzne ze mě a přitiskne mě k sobě. Taky se k němu stulím, poslouchajíc jeho lichotky a za chvíli se trochu zavrtím.

„Copak miláčku,“ pohladí mě.

„Potřebuji do sprchy,“ zavrním. Raven se usměje a vstane, pak mě podepře, nechápu na co, dokud neucítím bolest v zadku.

„Au,“ zasténám překvapeně. Raven mě vezme do náruče a do sprchy mě donese. Přitisknu se k němu a políbím ho na rameno. Skoro zasténám úlevou, když na mě dopadnou první kapky vody. Ještě víc se mi líbí, když se ke mně Raven připojí a obejme mě.

„Měli jsme počkat, až bude po misi,“ zabručí provinile.

„To teda ne. Mně se to strašně líbilo, měl jsem pocit, že jsme jeden a nikdo víc,“ obejmu ho kolem krku a přitisknu se k němu.

„To jsme na tom stejně zlatíčko, ale tátovi se to nebude líbit. Říkal, že před zatměním si nesmím nic dovolit,“ zavrní Raven.

„A spím s tvým otcem nebo s tebou? Mimochodem, když si před zatměním nesmíš nic dovolit, co to bylo ráno?“ zeptám se ho a jemně ho kousnu do ramene.

„Já zásadně porušuji nařízení, které jsou proti zdravému tělu a rozumu,“ prohlásí Raven, rozesměji se.

„Vůbec mě to nebolelo, Ravene, naopak bylo to strašně příjemné,“ svěřím se mu. Mám strach, že nejsem normální, když se mi stalo tohle.

„To jsem rád, miláčku a nemusíš mít strach, že bys nebyl normální, pro mě to také bylo přirozené, i když jsem to dělal poprvé,“ pohladí mě. Ani netuší, jak se mi ulevilo.

„Zkus to bude s tebe bezhlavý samuraj, miláčku,“ zavrčím, když se Raven natáhne ke kohoutkům v úmyslu zavřít teplou vodu. Ani nevím, jak jsem poznal, že právě to má v úmyslu. Raven se usměje a pak mě začne mydlit, umyje mě do sebemenšího místečka a já mu to oplatím.

Po milování, kdybychom měli být oba vyčerpaní, naopak jiskříme, užasnou energii, kterou jsme v sobě neměli. Po hodině ve sprše vyjdeme a oblékneme se. Máme hlad, tak sejdeme k večeři. Ravenův otec se na nás podívá a z očí mu vystřelí blesky.

„Můžete mi říct, co jste vy dva vyváděli?“ zahromuje.

„Hm, když řeknu, že je to soukromá věc, do které vám nic není, bude to stačit?“ zeptám se zvědavě.

„Uvědomujete si, že vás bylo slyšet až dole?“ zavrčí Ravenův otec. Aha, tak to už chápu ty poťouchlé pohledy, které na nás všichni vrhají a Saburův nechápavý smíšený se zděšením.

„Budu muset můj pokoj přebudovat na zvukotěsný,“ pokrčí Raven rameny a dělá si z toho pendrek. Klidně si sedne ke stolu, následuji ho.

„Nechám vám upravit jeden trakt na váš soukromý byt,“ zabručí Ravenův otec.

„Děkuji, otče, je to od tebe laskavé,“ usměje se Raven a v klidu začne jíst, tedy pokusí se, protože vždycky ve stejnou chvíli sáhneme po tom samém kousku, o který se podělíme, i když jich tam leží víc.

„Nejste unavení?“ zeptá se Ravenův táta.

„Ne, díky za optání,“ odpovíme a dáme se do smíchu. Tohle se nám v životě nestalo.

„Dobře, úplněk bude neobvykle dlouhý, normálně trvá i s průběžným zatmíváním, jak bývá klasicky nanejvýš půl hodiny, než vše pomine, často to bývá jen pár minut. Teď to naši znalci odhadují na hodinu a půl, tohle není normální. Tenhle úplněk musí být něčím výjimečný, ale čím? Nechápeme to!“ zabručí Ravenův otec, znepokojíme se.

„Snad to nebude tak zlé,“ zabručí Raven a znepokojeně se na mě podívá. Vím na, co myslí, protože na to myslím i já. Jen aby to nebylo ještě horší! Jsme s večeří u konce, když se začnu měnit, odběhnu od stolu a za chvíli jsem vlk, kromě té první proměny se vždycky měním během okamžiku a bezbolestně.

„Proměnil se trochu pozdě, měsíc už je dávno na obloze,“ poznamená nevzrušeně Ravenův otec. Pár lidí se ke mně přiblíží. Zavrčím na ně a odběhnu k Ravenovi.

Najednou někdo zabuší na bránu. Podíváme se na sebe a někdo odběhne otevřít, do jídelny se vřítí Akirův bratr úplně bez dechu.

„Co se stalo, Deine?“ zeptá se Sabura.

„Stane… jde… o Akiru…“ vyráží mezi jednotlivými nadechnutími.

„Co se stalo?“ vyskočí Sabura, který je hned v pohotovosti, podívám se na něj, včera byl nesvůj.

„Akira se změní ve vlkodlaka. Pomozte mu,“ podívá se na nás. Podíváme se na sebe.

„Akirovi by to nemělo hrozit všechno si se Saburou vyříkali,“ ozve se Ravenův táta.

„To ano, ale náš otec byl vlkodlak, máma na to přišla, až když se narodil Akira. Já se neměním, ale občas o úplňku nevím, co se se mnou děje,“ vysvětlí Deitn.

„Ty jsi taky vlk, že?“ podívá se na něj Ravenův otec.

„Ještě jsem se neproměnil,“ zarazí se Deitn.

„To nic nemusí znamenat, můžeš se proměnit každým okamžikem!“ upozorní ho Ravenův táta. Sotva to dopoví Deitnem projede křeč a zhroutí se na zem. Nejdřív zareaguje Sabura a odnese ho na měsíční světlo.

„Já nemůžu být vlk,“ zachrčí Deitn.

„Nejspíš nemáš na výběr. Znáš jméno svého Samuraje?“ zeptá Ravenův otec. Deitn kývne a podívá se na Saburu. Všichni strneme včetně jeho.

„To přece není možné,“ zalapá Ravenův otec.

„Obávám se, že je. Tady jde o takzvaný Krébesův cyklus, tedy cyklus otce Luny. Jednou za tři tisíce let se objeví čistě bílý vlk a Samuraj, který bude mít dva vlky. Oba ale musí splňovat jednu podmínku, musí být v přímé linii s prvním Vlkem. Jak Ren, tak Saburo jsou přímí dědicové Vlka. Ty jsi to Achilo měl poznat podle meče, vždyť to je právě Vlkův meč,“ ozve se za námi babiččin hlas.

„Má to nějaký smysl?“ zeptá se Ravenův otec.

„Ano, v momentě, kdy se oba objeví po spolu má Luna šanci na vysvobození sebe i prokletí, které spadlo na ni a na celé lidstvo,“ pousměje se babička.

„Jak o tom víte?“ zeptá se ohromeně Ravenův otec.

„Já jsem také přímý potomek, v naší rodině se už po tisíciletí odkazuje svitek s celým příběhem a tam to také bylo, i když nepřímo, napsané,“ pousměje se babička.

„Ještě, že to nevěděl Akio, to bychom se ho nezbavili,“ zahučí Raven.

„Myslím, že to tušil, jinak by se tak nesnažil,“ odpoví Saburo od Deitna, kterému pomáhá tu bolest překonat. Měsíční světlo začne ubývat. Podíváme se nahoru a zjistíme, že začalo nastávat zatmění Měsíce. Zrovna v tu chvíli se Deitn promění na vlka, všichni si oddechnou.

„Tak a teď Akio,“ zabručí Sabura a s Deitnem se rozběhne do budovy, za chvíli vyběhne s mečem.

„Není tam,“ vdechne zděšeně. Podíváme se na sebe a vyběhneme z vrat pátrat po Akiovi, dřív než se promění ve vlkodlaka a pokud možno pomoct ostatním vlkům…