Tajný svět Akyry

Vlkodlak

„Co to k čertu je?“ zeptá se Sabura, kterého smích rázem přešel.

„Dovol, abych ti představil jeden z exemplářů temnoty – vlkodlaka,“ ušklíbnu se trpce. Nemuseli jsme na tohle narazit, kdybych trochu líp přemýšlel.

„Cože? Myslel, jsem, že je to mýtus a že vypadá jinak,“ vyvalí Sabura oči.

„Jsou snad vlci mýtus? Ne nevypadá, jsou to keci. Vlkodlaci byli kdysi vlci, jenže při zatmění, které je pro vlka extrémně náročné, protože se v něm objeví dvě podstaty, temná a světlá, v nich zvítězila temná strana a oni se obrátili k temnu. Proměňují se jen při úplňku, napadají lidi a žerou jejich maso a pijí krev, mimo úplněk je nepoznáš od člověka. Proto vypadají jako vlci, jen mají takovou tmavou srst,“ vysvětlím mu rychle.

„Jak může být zatmění náročné?“ nechápe Saburo. Jenže já teď fakt nemám náladu něco vysvětlovat, ale nejspíš budu muset.

„Všichni vlci mají v sobě dvě duše temnou a světlou. Temnou má na svědomí pán zla. Když je zatmění temná duše se probudí a snaží se prodrat navrch, aby toho člověka ovládla. Když se tak stane je z něj vlkodlak. Proto jsou samurajové při prvním zatmění s vlkem, jejich přítomnost vlkům pomáhá překonat tu temnou stránku a oni se stávají vlkem. Rena to taky čeká,“ vysvětlím Saburovi v rychlosti.

„To se opakuje každé zatmění?“ zeptá se Sabura.

„Ne, jen v to první po proměně,“ odpovím mu a dávám pozor na vlkodlaka. Sabura si hlasitě oddechne. Nechápavě na něho hodím pohledem.

„Ren první zatmění už prožil,“ informuje mě na vysvětlenou s úsměvem Sabura.

„Cože?“ vytřeštím na Sabura oči a přestanu dávat pozor na vlkodlaka. Tentokrát je na Saburovi, aby mě před tím monstrem zachránil.

„Jo bylo to pár dní před zatměním, když se proměnil poprvé. Při zatmění vypadal jako by ho něco trhalo na dvě části, když to přešlo, měl stříbrnou srst. Bude rád, když mu řeknu, že ho to víckrát nečeká,“ pousměje se Sabura.

„Dobře, co uděláme s touhle stvůřičkou?“ zeptám se Akia s pohledem přilepenýma na vlkodlaka.

„Já nevím, můžeme zkusit utéct, ale je asi tak třikrát rychlejší než naše nožičky,“ ušklíbne se Akio. Uchichtnu se, tomu se vážně říká černý humor, nebo taky být na špatném místě ve špatnou dobu.

„Máme nějakou šanci?“ zeptám se.

„Jo mohl bych zkusit začít řvát, jestli někde blízko není Samuraj s vlkem,“ pokrčí rameny Akio. Povzdechnu si, dám si dva prsty do pusy a hlasitě hvízdnu. Doufám, že Ren není tak daleko, aby mě neslyšel. Jenže vtom na nás zaútočí vlkodlak, dost rozdrážděný mým hvizdem.

„Dobrá práce, Saburo,“ zavrčím na svého nového kamaráda. Patálie je, že nemáme kam uhnout, za námi zeď, po levé straně kontejnery, do kterých se nesmíme zaplést, jinak je po nás a poslední dvě strany hlídá vlkodlak, který se k nám žene.

Už ho vidím nad sebou, když ho něco bílého srazí stranou, o chvíli později v tom bílém poznám vlka, ale rozhodně většího než jsou ostatní vlci. Pak zaslechnu kroky doprovázené zvuky tlap, ale nejsem si jistý, protože to dost ruší zvuk zápasu. Kolem nás se prožene další bílý vlk a jde pomoct tomu prvnímu, spolu tu bestii roztrhají na kusy a Samuraj to dorazí. Vlkodlak na okamžik vezme na sebe svoji normální podobu, než se promění v hnijící maso. Je mi z toho zle, toho kluka jsem znal.

„Jste v pořádku?“ zeptá se nás Samuraj. Je to Kron, soused odnaproti.

„Jo jsme, ale nebýt toho prvního, nedočkáme se tě, díky,“ potřesu Kronovi rukou.

„Za nic, je to naše práce, koho vůbec ten vlk je?“ otočí se k vlkovi, který trochu rozhozeně zírá na hromadu mizejícího masa.

„Ještě svého samuraje nemá. Rene, jsi v pořádku?“ otočí se Saburo k vlkovi. Vlk na něho obrátí vyčítavý pohled a přejde k nám.

‚Jo jsem. Brácho, že ty se pokaždé dostaneš do nějakých problémů,‘ přejde vlk k Saburovi a podívá se na něj. Sabura se o ni opře čelem a pohladí ho po krku,

„Tak jo, máš pravdu, Rene,“ usměje se. Stojím od nich kousek dál a hledím na vlka jako bych nikdy žádného neviděl. Tohle přece nemůže být Ren! Vlk nejspíš ucítí můj pohled, protože ke mně otočí své žluté oči a z jeho hrdla se vydere podrážděné zavrčení. Jo tak dobře může.

Najednou zbystří a odhodí nás bokem, jen proto, aby vedle nás dopadlo nějaké monstrum, Ren tomu ani nedá šanci, aby se postavilo, a zaútočí na to, během chvíle je to roztrhané na cucky.

„Radši pojďte, nebo se tu budou rojit další,“ napomene nás Kron, když se vzpamatujeme z šoku. Nedivím se mu, je to poprvé, co viděl, že se vlk brání sám bez samuraje.

„Pojďte k nám, bydlíme nejblíže,“ vloží se do toho Sabura. Uznáme, že je to dobrý nápad a rozběhneme se za ním. Dorazíme k jejich sídlu v momentě, kdy se brána otevře, vběhneme dovnitř a za námi se s rachotem zavře.

„A do prdele,“ ujede mi jen, co spatřím babičku.

„Rene, vyjadřuj se slušně, když jsem v tvé přítomnosti, to za prvé a za druhé, kde máš být v noci?“dá si babička ruce v bok.

„Promiň babi,“ kniknu a ohlídnu se po Saburovi.

„Za to můžu já babi, volal jsem ho, když nás s Akiem napadl vlkodlak,“ spustí hned Sabura.

„Jste v pořádku?“ zeptá se babička.

„Ano jsme,“ kývne Sabura.

„To je taky skvělí nápad se toulat v noci za úplňku. Když už jste tady, tak pojďte všichni na čaj, aspoň mi povíte novinky,“ usměje se babička, která v ruce drží katanu. V dalším momentě, něco narazí do vrat, až s sebou trhneme.

„Kdo je tam?!“ zeptá se babička nahlas.

„Aden,“ ozve se zpoza vrat. Babička si povzdechne a chce dát pokyn k otevření, když se prudce oženu a sluhy srazím stranou, něco se mi tam vážně nelíbí! Přijdu k bráně a začuchám, hnilobný zápach mě udeří do čenichu a já divoce zavrčím.

‚Co se děje?‘ zeptá se mě druhý vlk a opatrně udělá to samé, co já, okamžitě od vrat odskočí a postaví se do bojové pozice se zježenými chlupy.

„Co je?“ zeptá se babička.

„Nejspíš vlkodlak nebo démon,“ odtuší klidně kluk, co přišel s vlkem. Využiji své výšky a vyskočím na zeď, abych z ní okamžitě seskočil, jak se po mě oženou tesáky vlkodlaka. Všichni se na mě tázavě podívají.

‚Dva vlkodlaci a tři démoni,‘ ohlásím.

„Tomu se říká nadílka k narozeninám,“ povzdechne si vlkův samuraj. A začne se soustředit, v jeho ruce se začne objevovat stříbrné světlo, které po chvíli začne stoupat k obloze.

„Dojděte pro brnění a další meče,“ křikne babička na dva sluhy, kteří se rychle rozběhnou do domu, za okamžik přinesou, co babička chtěla. Kluci se do toho navlečou, vypadají, celkem k světu dokonce i Akiovi to sluší. Akio si vezme meč, Sabura zaváhá.

„Já s tím neumím zacházet,“ kousne se do rtů.

„Nech se vést instinktem, tak nemůžeš nic zkazit,“ poradí mu babička klidně a přejde k bráně.

„Jak dám znamení, okamžitě otevřete a za námi zavřete,“ rozkáže sluhům, kteří jsou bledí strachy. Postavím se přímo proti vratům a připravím se vyrazit. Za vraty začne boj. V dalším momentě, babička vydá rozkaz, jen co se vrata otevřou na škvíru, abych se jí protáhnul, vyrazím. Démoni tenhle výpad nečekají, i když se z překvapení vzpamatují až moc rychle na můj vkus. Pustím se do křížku s jedním vlkodlakem, zatímco se ostatní starají o zbytek, i tak si dávám pozor, abych se od ostatních moc nevzdálil, mohlo by mě to stát krk. Nejdřív zničí démony, jak chvilkami stačím sledovat, jakmile je hotovo půlka se obrátí mě na pomoc. Druhá půlka se vypořádá s druhým vlkodlakem.

„Tak a je hotovo, dobrá práce,“ ozve se jeden z těch, co přišli.

Ne není hotovo, ještě někdo je v uličce. Temně zavrčím a opatrně vykročím k ní. Na výzvu se v uličce něco pohne a na světlo vyjde kluk s dlouhými černými vlasy po pás, sepnutými do culíku, jeho oči září novým stříbrem, v ruce svírá černou katanu zdobenou stříbrem, oblečen je do černých kalhot i haleny. Zůstanu na něho zírat jako uhranutý.

„Kdo jsi?“ zeptá se vedle mě Saburo s taseným mečem. Cizinec neodpoví, jen přijde ke mně a pohladí mě, v momentě mám pocit jako by mi po těle přejelo tisíc voltů. Stejně jako přišel, zmizí ve stínech, aniž by se otočil. Mám milion chutí za ním vyrazit, ale něco mě varuje, abych to nedělal. Poslechnu instinkt a se zakňučením se obrátím k vratům, které jsou už otevřené. Proběhnu jimi dovnitř a vyběhnu na střechu, abych se podíval, jestli cizince nezahlédnu. Nezahlédnu, jako by se do země propadl. Smutně seskočím dolů a podívám se po těch, co nám přišli pomoct, všichni se mně prohlížejí.

„Je o dost větší, než ostatní,“ ozve se jako první zrzek.

„To jo a taky má čistý kožich, ještě nikdy jsem neviděl úplně čistý kožich. To bude asi tím, že dlouho bojoval sám. Akio má zase smůlu, tenhle jeho asi nebude,“ souhlasí kluk s krátkými vlasy barvy zralé pšenice a podrbe svého vlka mezi ušima.

„Taky si myslím, že se Zane zmýlil, to se mu moc nepodobá. Ale všimli jste si toho neznámého, jaký je to krasavec?“ blýskne se v očích jedné samurajky. S tichým zavrčením se na ni podívám, stejně jako její vlk.

„No tak klid hoši, já ho vážně nechci, jen jsem prostá žena,“ zaúpí samurajka. Ostatní se dají do smíchu.

„Už jsem se těšila, že se setkám s jeho přítelem, tak zase nic,“ povzdechne si babička. A pozve všechny na čaj. S poděkováním přijmou. Zavede nás do větší místnosti, kam se pohodlně vejdeme všichni, vlkům a mě donesou čaj ve velkých miskách a zbytku v pořádných hrnkách.

„Stejně je to divný, Akio. Stříbrné oči už máš půl roku. Neproměnil se někdo tajně?“ naváže na předchozí hovor další se samurajů, tentokrát s modročernými vlasy.

„Ne, to by táta věděl, ale před půl rokem se proměnil Akiuv bratr…“ nechá, Koren zbytek věty vyšumět do ticha. Akio se zakucká čajem.

„To ani nevyslovuj, naši by mě zabili,“ zděsí se Akio.

„Zřejmě s tím nic nenadělají a navíc je to jediné rozumné vysvětlení. Všimli jste si očí toho neznámého? Má je nejdéle týden, možná ne celý,“ zarozumuje další. Najednou Akio vyskočí a rozběhne se ke dveřím, pár dalších ho následují i s babičkou. Jdu s nimi, ale tentokrát se do rvačky nemíchám, není třeba.

„Pojď s ním dovnitř, ošetřím ho, ten vlk měl víc štěstí jak rozumu,“ zaslechnu babičku a už dovnitř vejde Akio s bílím vlkem, na zádech má souvislou pokrývku šedých chlupů, kterou prosvítají stříbrné chlupy. Akio si jen povzdechne a dá se do jeho ošetřování.

Přestane mě to tam bavit, zívnu a vyběhnu po schodech do pokoje, kde se stočím na posteli. Za chvíli oddechuji spánkem spravedlivých, tedy do té doby, dokud ze z venku neozve další rachot. Vykouknu ven, a aniž bych se zdržoval se schody, proletím sklem v okně, právě včas, abych s bratra strhnul démona, který se chystal zabít Sabura, jsem vzteky bez sebe, že mě někdo opovážil probudit. S těmihle se pro změnu rveme až do svítání. Všichni démoni zmizí s prvními paprsky, snad poprvé v životě, krvácím z řezné rány na ruce. Jen co sluníčko vykoukne o něco víc, proměním se do své normální podoby.

„Ukaž mi to, Rene,“ obrátí se ke mně babička a začne mi prohlížet ruku.

„S tímhle bychom asi měli jít k doktorovi, je to celkem hluboké,“ zamračí se babička. Povzdechnu si, ale jdu se převléct a jdu s babičkou do nemocnice. Chce se mi spát. Naštěstí přijdu na řadu jako druhý. Zatímco, doktor zkoumá zranění, snažím se potlačit zívnutí, nepodaří se.

„Od čeho to máte?“ zeptá se doktor.

„Z jedné rvačky,“ odtuším klidně.

„A sklo se vám do té rány dostalo jak?“ vypálí další otázku. Podívám se na ruku a zamračím se, pak si vzpomenu, že jsem proletěl oknem v pokoji, budu muset babičku požádat, ať mi dá číslo na sklenáře, doufám, že mi nevyhubuje.

„Nejspíš jsem i proletěl oknem,“ pokrčím ramenem.

„Aha, svlékněte se do půl těla, ať se můžu podívat, jestli nejste od skla pořezaný ještě jinde,“ vyzve mně. S povzdechem poslechnu a nechám ho, aby mě prohlídl.

„Ještě tady na boku, to je taky docela hluboké. S kým jste se popral?“ začne vyzvídat doktor a začne mi čistit ránu na boku.

„Kdybych vám to řekl, nevěřil byste,“ odpovím mu, vlastně neodpovím.

„Jste na něco alergický?“ zeptá se mě doktor.

„Mandle a penicilín.“

„Dobře, to by nemělo vadit,“ usoudí a natáhne se pro injekci s průzračnou látkou. Děsem se mi rozšíří zorničky.

„Klid, bude to jen včelička,“ usměje se doktor.

„Živou bych bral, ta za to zaplatí životem,“ odseknu. Doktorovi cuknou koutka a vpraví mi látku do těla, než začne působit, věnuje se ruce, pak mi dá ještě jednu injekci a natáhne se pro jehlu, ránu na boku mi zašije, stejně jako ruku, kterou mi ještě lehce zafačuje.

„Za dva týdny na vytažení stehů, kdyby rány bolely, svědili nebo byste si všimnul zarudnutí dřív,“oznámí mi a podá papíry. Poděkuji, obléknu se a vyjdu s ordinace.

Babička přejede pohledem obvázanou ruku a lehce se zamračí.

„Je to zlé?“ zeptá se.

„Ne jen tam mám pár stehů, za dva týdny je mám jít vytáhnout,“ povzdechnu si, už si představuji, jak jsem týden vlk. Babička se lehce zamračí a vyjdeme z nemocnice.

„Babi, mám v pokoji rozbité okno,“ přiznám zaraženě.

„Jo slyšela jsem to, než jsi byl hotový zavolala jsem sklenáři, už by mělo být v pořádku,“ přikývne babička. Tiše si oddechnu a jdu vedle ní. Za chvíli dorazíme domů. Uvidíme tam Akia, který starostlivě svraští obočí, když spatří ovázanou ruku.

„Je to moc zlé?“ zeptá se mě. Jen ho setřu pohledem a jdu se najíst. Nestojí mi ani za odpověď. Potom jdu do pokoje, kde zatáhnu rolety, lehnu si na postel a usnu.

„Co jsi mu udělal?“ podívá se na mě Sabura pobaveně.

„Nic, co by stalo za řeč,“ odseknu vztekle.

„Tak co se vztekáš?“ nechápe Sabura.

„Má být mým vlkem a podívej se, jak se chová,“ zaprskám.

„Ten tvůj asi nebude Akio,“ pronese klidně Sabura. Trhnu s sebou jako bych dostal facku.

„On musí být mým,“ zavrčí.

„Ne, kdyby byl tvůj tak se k tobě chová jinak. Navíc, viděl jsi, jak reagoval na toho cizince, Ren si už vybral a ty to nejsi. Spíš se postarej o svého bratra, ten tě bude potřebovat,“ podívá se na mě Saburo klidně. Spíš cítím, než že vím, že má Sabura pravdu, ale… já se ho nevzdám.

„Bratrovi je dvanáct,“ odseknu ledově.

„Ren nebyl o nic starší, když se začal proměňovat. Asi to jinak nepůjde, přibliž se k Saburovi a dostaneš nakladačku i ode mě. Ren pro tebe není,“ varuje mě Sabura vážně.

Trucovitě vystrčím ret. Ren mě uzná a basta!