Tajný svět Akyry

Věřit nebo nevěřit?

Konečně je pondělí a já se Saburou vyrazíme ke škole, cestou se připojíme ke smečce, pak se k nám připojí Raven se setrou a Liamem. Ravena si hned nárokuji pro sebe, a když se k nám připojí Akio, vztekle zavrčím.

„Klid broučku, Simon ho má pod palcem. Tak si myslím, že v jejich páru bude uke Akio,“ zabručí mi do ucha Raven. Pořádně se na Akia podívám a musím dát Ravenovi za pravdu, Simon je teď víc sebevědomý, zatímco Akio trochu zaražený. Uchichtnu se a přitisknu se víc k Ravenovi. Musím vymyslet plán jak přesvědčit Akira. To nebude zrovna jednoduché, už najít ho bude problém, jen se modlím, aby byl ve škole. Podle toho, jak Raven odhadne, jak mi je a jakou mám náladu, usoudím, že Samurajové to musí nějak vycítit. Takže teoreticky by se měl Akio proměnit zítra, což je úterý a ve středu je zatmění měsíce. Při té vzpomínce na poslední zatmění se hrůzou otřesu, nezávidím těm, které to čeká, bude to šílený otřes zvlášť pro ty, co se zrovna promění. Raven mě ujistil, že mě už to nečeká, ale stejně se bojím.

Dojdeme do školy a já se snažím rozhlížet, jestli Akiru neuvidím. Ne. Spatřím ho až třetí hodinu na hřišti. Nikoho se na nic neptám a vyběhnu ze třídy. Vezmu to rychle po schodech a vyběhnu na hřiště. Jak mě Akira uvidí, začne přede mnou utíkat. Má smůlu jsem rychlejší a tak ho brzo dohoním a zastavím.

„Musím s tebou mluvit,“ začnu udýchaně.

„Ale já s tebou ne, okamžitě mě pusť,“ zavrčí. Je vidět, že ho něco bolí, ale jen v postavení těla.

„Promiň, ale tohle odklad nesnese,“ zabručím smířlivě.

„A to ti mám věřit? Sebral jsi mi samuraje,“ vyjede po mě vztekle.

„Vidíš a o tomhle jsem chtěl s tebou mluvit…“ začnu, když mě Akira přeruší políčkem.

„Ty zatracený lháři, nevěřím ti ani slovo,“ zaprská Akira.

„Ještě jsem ani nezačal mluvit a ty už mě obviňuješ z toho, že lžu? Co jsem ti podle tebe chtěl říct?“ zeptám se ho.

„To, že není tvůj samuraj, těmato kecy mě krmil už on,“ odsekne mi.

„Jo to je pravda, já totiž samuraje mám a bratr to rozhodně není,“ ujistím ho klidně.

„A to ti mám věřit?“ zeptá se mě Akio vztekle.

„Můžeš i nemusíš, je to jen na tobě. Ještě něco, Sabura se o mě staral od doby, kdy mě bylo pět let, tak trochu ho beru za otce, i když jím není. Byl bych rád, kdybys mu to neříkal,“ podívám se na něho a pustím ho. Očekával jsem, že hned uteče, ale on se jen postavil kousek vedle mě a začal přemýšlet.

„Nevěřím ti,“ zamumlá sotva slyšitelně.

„Nevěříš, nebo spíš, bojíš se uvěřit? Na tvém místě bych byl na tom stejně,“ přiznám nerad. Akira pokrčí rameny a jde pryč. Smutně ho sleduji.

Pak se začnu loudat za ním se svěšenou hlavou, tohle jsem nejspíš pokazil a pořádně. Do něčeho vrazím a povzdechnu si.

„Stalo se něco, Rene?“ zeptá se Ravenův hlas.

„Jo,“ zakňučím a obejmu ho. Pak mu řeknu celý příběh od začátku. Samozřejmě, z toho začne vinit Akia.

„To se nějak vyřeší, Rene, uvidíš. Teď pojď, snad na něco přijdeme,“ obejme mě kolem ramen a vede ke škole, nechám se, moc na cestu totiž nevidím, chtěl jsem to všechno napravit. Sotva vejdeme do budovy, ozve se zvonění.

„To nám vyšlo nádherně,“ uchichtne se Raven. Cuknu koutkem a začnu si utírat oči.

„Ale copak? Tvůj Samuraj ti nedá pokoj s tím svým sexuálním harašením ani ve škole?“ zaslechnu Akiuv jedovatý hlas. Snažím se ho ignorovat a podívám se, jestli mám drobné na horkou čokoládu.

„Copak, to ti nekoupí ani blbé pití?“ dloubne si Akio.

„Víš, Akio, Raven má v hlavě mozek na přemýšlení, takže mu došlo, že jsem sám schopný se o sebe postarat a nepotřebuji k tomu něčí pomoc. Navíc, co potřebuje uke vědět o druhých?“ zašklebím se. Akio v jednom momentě vystřídá všechny barvy a podívá se na Ravena, pak se otočí na patě a odkráčí. Koupím si čokoládu a upiji, samozřejmě si spálím jazyk.

„Už jsem myslel, že bude další rvačka, ještě že jsi ho jen setřel,“ objeví se u mě Hiro s jiskřičkami smíchu v očích.

„Já bych ho ani nenechal, ale jestli bude takhle vrtat často, tak mu střihnu já,“ ozve se Raven se smíchem v hlase.

„To aby sis zval hodně velké nůžky,“ zavrčím sarkasticky.

„Myslíš, že takové vyrábějí? To spíš v zemi obrů, že. Hmm nemáš kouzelnou fazoly, abych na ni vyšplhal?“ zeptá se mě Raven. Nad tou představou vyprsknu smíchy.

„Hele já se nechci smát! Teď chci zuřit a utápět se v sebelítosti,“ zaskučím a napiju se čokolády, která jako naschvál teče jinam, než chci a já se skoro udusím, jak se ji snažím dostat z plic. Raven mi naštěstí pomůže.

„Hlavně se neutop v čokoládě, to bys nic nestihnul,“ povzbudí mě Raven pobaveně. Proboha já toho chlapa zakousnu, ještě než ho rozkrájím do školek!

„Miláčku, jsou chvíle, kdy tě mám plný zuby,“ zavrčím na Ravena.

„Zlatíčko, chceš párátko, abys mě mohl vyšťourat?“ zeptá se mě Raven. Ještě že jsem se v té době nenapil, to bych už skutečně utopený byl, protože představa, jak si Ravena šťourám ze zubů, mě dočista položí v záchvatu smíchu.

A je po depresi, kterou jsem si tak pracně pěstoval.

„Dobře, tak co, v tomhle případu, navrhuješ?“ podívám se na Ravena, který se spokojeně culí.

„Na velké přestávce musíš Akiru najít, pak tam dotáhneme tvého bratra a vysvětlíme mu to, když nebude chtít poslouchat tak ho prostě něčím přetáhneme, aby se moc nevzpouzel. To je celý plán. Ještě ho když tak můžeme udusit něčím dobrým,“ navrhne Raven. Musím uznat, že je to slušný nápad.

„Ani nevíš, jak se mi ulevilo, že už jsi tady. Ren je strašný, nikdy jsem ho nemohl uhlídat, i když jsem ho měl pod dohledem, udělal nějakou lumpárnu,“ stěžuje si Saburo, když k nám přijde.

„To ti věřím, Ren je vylíhlí z divokých vajec,“ pousměje se Raven.

„Já za to nemůžu, to ty jsi je snesl!“ obviním Ravena, který na mě vytřeští oči a vzápětí se sesune smíchy k zemi, ovšem není jediný, že.

Trpělivě čekám, až se páni vysmějí, když se tak nestane do zvonění, vydám se do třídy, kde si uraženě sednu do lavice. Z okna vidím Akiru, jak se plnou vahou opírá o svého bratra, něco se děje.

„Rene, já jsem se tě na něco ptal!“ zaslechnu učitele. Nevšímám si ho a sleduji děj z okna, zrovna ze školy vyběl Sabura a žene se k nim. Akira prudce couvne a pak se dá na útěk, nemůže ho zastavit ani jeho bratr. Najednou vím, že mě Raven potřebuje, prudce vstanu a vyletím ze třídy. Setkáme se na chodbě, beze slova mě chytne za ruku a běžíme na hřiště. Jakmile tam dorazíme, zjistím, že už tam jsou i jiní vlci se svými samuraji.

„Co se děje?“ zeptám se Ravena.

„Ten vlk, co utekl, je těsně před proměnou, je snadná kořist musíme ho co nejdřív najít,“ odpoví mi Raven, zatím, co zběsile mačká čísla na mobilu, pak vyhlásí poplach a podívá se po Saburovi.

„Ty jsi tedy vrták, měl jsi mu to říct hned, jak jsi měl podezření, že patří k tobě,“ zavrčí na něho.

„Já vím, ale měl jsem strach, aby to nezaslechl Akio nebo někdo z jeho party,“ povzdechne si Saburo. Chápu ho, měl pocit, že já mám přednost. Raven se do něj chce pustit, ale zarazím ho.

„Je to stejně tak má i tvá chyba. V první řadě jsme na jeho chování měli upozornit radu, což jsem se mohl zeptat ostatních,“ zabručím.

„Jo, taky jsem je mohl upozornit,“ povzdechne si a nechá to být, jsem mu vděčný. V tom dorazí lidé a jeden z mužů hodí Ravenovi jeho meč. Raven je rychle seznámí s událostí.

„Budeme potřebovat vlky,“ zabručí jeden. Kývnu, v tom nevidím problém, chvíli se soustředím a pak se proměním v bílého vlka v normální velikosti. Raven se na mě podívá trochu zaskočeně.

„Uměl to od proměny,“zabručí Sabura. Netrpělivě zavrčím a vrhnu se směrem, kudy utekl, tam to jde, ale v lese je to pohroma, je tam spoustu pachů, ale to není to nejhorší. Nejhorší je, že se jeho pach rozbíhá do všech stran na každém kroku. Je velice těžké najít tu správnou, zvlášť když ve stopování nejste zběhlí!

Spíš se řídím tím, kam bych běžel, kdybych měl hlavu v péru.

„Jde ten vlk správně? Vždyť běží přímo ke srázu!“ ozve se někdo za námi.

„Já svému vlku věřím,“ odtuší klidně Raven. Když si uvědomím, co ten chlap řekl, ještě zrychlím, jen proto, aby nám do cesty vletěli lesní běsy, kteří mají za úkol nás zdržet. Předběhnou mě nějací samurajové s vlky a další muži bez vlků, ale i tak je běsů víc než dost.

 S Ravenem se také vrhneme do boje a snažíme se zároveň chránit Saburu. Dopředu se prokováme strašně těžko o každý zatracený milimetr musíme bojovat jako ďasy, jestli to tak půjde dál, tak se spíš vysílíme. Začnu rychle přemýšlet, co s tím, když vidím, jak běsi ustupují vlkům, něco mě napadne jen nevím jak se s nimi spojit, zakňučím. Vlci zpozorní.

Jakmile získám jejich pozornost, ztratím se vzadu, vlci v domnění, že mám nějaký plán, udělají totéž, Samurajové překvapeně vykřiknou. Rychle jim vzatu vyložím svůj plán, souhlasí, že moc naději nemáme a rozhodneme se to uskutečnit. Chvilku počkáme a pak se na bojiště vřítíme z nečekaného směru a zaútočíme na běsy, které to absolutně nečekají, takže se nám podaří do nich zakousnout. Samurajové využijí překvapení a rychle zaútočí, takže běsy se musí rozdělit, tím získáme výhodu a postoupíme hodně daleko, než se znovu sešikují. Postřehnu, že běsů je o dost míň.

Znovu zmizíme v lese a pokusíme se o stejný manévr, tentokrát jsou běsi dost nesoustředění, jak těkají z místa na místo a samurajům se je daří ničit líp. S naším útokem jich naráz padne víc než polovina, zbytkem prorazíme bez problému a běžíme k propasti, kde zaváhám já, neváhají vlci.

Nakonec vyběhneme z lesa v momentě, kdy vidíme Akiru, který jakoby v mdlobách jde ke srázu. Saburo se k němu zoufale vrhne. Pozdě.

Vidíme, jak Akira padá. Sabura se vrhne ke kraji na zem a v dalším okamžiku spouští ruku dolů…

Chytil ho?