Tajný svět Akyry

Ve svitu měsíce

Proběhnu lesem a objevím se na louce, kde se pasou srny, sotva si jich všimnu, nemám hlad a ani se nechci proběhnout, spíš jsem zvědavý, jak to tu vypadá. Než se stačím rozběhnout, uslyším Saburovo hvízdnutí. V téhle podobě si stěží uvědomuji, že jsme příbuzní, ale hvízdnutí si pamatuji. Chvíli přešlapuji na místě a pak se rozběhnu za hvízdnutím, ocitnu se v městské části parku.

„Zite,“ zaslechnu zavolání. Uvědomím si, že takhle mě pojmenoval, když jsem vlk a pomalu se rozejdu za hlasem. Dlouho jsem se neproměnil, tak na mě doléhá vlčí osobnost víc než bych chtěl.

Ne, že by měsíc nesvítil, ale vždycky jsme byli do pokoje zahnáni dřív, než jsem ho viděl nebo pocítil jeho vliv.

Někdo vyděšeně vykřikne a pak se ozvou další výkřiky. Vyděsí mě, škubnu sebou a temně zavrčím.

„Klid, všechno je v pořádku,“ uslyším bratrův uklidňující hlas a jeho stejně uklidňující pohlazení. Nechám ho, aby mě uklidnil, a rozhlížím se po vyděšených tvářích návštěvníků parku. Netuším jaký je na mě děsivý pohled.

„Kluku uhni od něho, ať tě nezasáhnu,“ ozve se další hlas, který se snaží potlačit paniku. Temně zavrčím a obrátím se k hlasu. Je tam muž s puškou připravenou k výstřelu.

„Proboha, co mu chcete udělat?“ vyděsí se bratr.

„Nic jen ho uspíme a přeneseme ho do rezervace,“ uklidní ho muž. Stoupnu si částečně za Saburu a čekám, jak to vyřeší, je to vlastně jeho vina, ne?

„A proč byste to dělali? Zit nikomu neublíží,“ začne mě bránit. Muž skloní pušku a překvapeně se na bratra podívá.

„Ty toho vlka znáš?“ zarazí se.

„Jo znám, je se mnou už dlouho, skamarádili jsme se. To já jsem ho sem zavolal, byla to chyba,“ povzdechne si Sabura.

„To ano, ale i když toho vlka znáš, musíme ho vyšetřit, jestli je v pořádku. Takové jsou předpisy,“ namítne pevně muž. Dojde mi trpělivost a taky to moc dobře nevypadá. Ostře drbnu do Sabury a dvěma rychlými skoky zmizím v lese. Za mnou uslyším výstřel a peprné nadávky.  Uslyším za sebou rychlé kroky a ještě zrychlím. Po chvíli minu nějakou značku a přede mnou se objeví další ozbrojená osoba.

„Klid nechci ti ublížit, oni tě honili? Hned jim to zatrhneme,“ ozve se příjemný hlas. Podívám se na něho a nechám ho, aby mě obešel a postavil se přede mě. Za chvíli uslyším dupot několika nohou. I když mi instinkt velí utéci, zůstanu na místě a pozoruji, co se bude dít. Za chvíli se z křoví vynoří muž s uspávací puškou, s ještě dalšími zvědavci.

„Ani hnout, jste na území rezervace,“ zaduní muž přede mnou s puškou připravenou k výstřelu.

„Ten vlk je náš, toulal se v parku,“ ozve se muž s uspávací puškou.

„To vám můžu věřit a i nemusím, nic méně se známe, že Akasui? Kolik jsi chtěl vypláznout za jeho kožešinu? Víš, že jsi u nás hledaný pro pytláctví, takže odlož tu pušku a vzdej se,“ zahřmí muž přede mnou.

Tady se dozvím věcí.

Muž vystřelí, ale v zápětí je někým skolen. Kulka šla snad pánubohu do oken. Podívám se, kdo byl ten statečný a uvidím bratra, který muže drží, to už vystoupí z křoví další ozbrojení lidé a převezmou skupinku. Přijdu k bratrovi a sednu si u něj.

„No už je dobře Zite,“ pohladí mě mezi ušima. Oženu se po něm, tohle dobrodružství je jeho vina.

„Ty toho vlka znáš?“ ozve se příjemný hlas nad námi.

„Jo vypiplal jsem ho od štěněte,“ odpoví mu bratr.

„Takže je na lidi zvyklí, to není dobré. Bylo by lepší, kdyby se držel mimo ně,“ jemně se zamračí muž.

„Mám ho spíš jako psa, je zvyklí se mnou chodit i do města, ale není blbý, dokáže se o sebe postarat,“ kývne bratr.

„Tahle domestikace se mi vůbec nelíbí, divoká zvířata by měla žít v přírodě. Vůbec nechápu módu, kdy si kdokoliv pořídí pumu nebo vlka jako domácí zvíře,“ zamračí se muž.

„Těžko to můžu vrátit. Zit si dokáže sám obstarat potravu, když je třeba, málokdy ho krmím,“ ohradí se Sabura.

„Tati, prý tu máme nového vlka,“ ozve se další hlas, při kterém zavrčím, to snad není možné, to na toho debila musím narazit i tady? Prudce se otočím a zmizím v lese. Kde se zastavím za rozložitým stromem a zvědavě vykukuji. Pozoruji kluka, který se vynoří s lesa od parku. Skutečně je to Krono Akio. Tak jsem se nespletl.

„Ahoj Akio. Jo to máš pravdu, ale jdeš pozdě, právě zmizel v lese,“ otočí se ke mně otec. Je pěkně naštvaný.

„Když se daří, tak se daří,“ pokrčím rameny a zaměřím se na tmavovlasého kluka vedle něho. Má určité rysy, které odněkud znám.

„Chtěl jsem se zeptat, nemohl bych tu dostat brigádu?“ zeptá se ten kluk táty.

„Nějaké lidi potřebujeme, zeptej se správce,“ kývne směrem, kde je budova správce parku.

„Dobře děkuji,“ pousměje se kluk a vyrazí daným směrem, během chvíle se kolem nás prožene něco bílého a zmizí to. Divné.

„Stalo se něco?“ obrátím se na otce.

„Jo. Chytli jsme toho pytláka se zbraní v ruce,“ odvětí táta a vydá se k boudě správce.

„To není ono,“ poznamenám.

„Ten kluk si ochočil toho nového vlka,“ procedí skrz zuby. No tak to je rána, jen se divím, že ho rovnou nevyrazil z rezervace.

„Co je nového u tebe?“ zeptá se táta. Nic moc jednička a dvě písemky, zatím nevím. Do naší školy přišli dva noví kluci,“ odpovím tátovi.

„Ale takže máme nové obyvatele?“ pozvedne táta obočí.

„Jo a jeden z nich je rváč,“ kývnu hlavou.

„To snad ne, doufám, že si s ním nic nezačneš,“ zastaví se táta.

„Pozdě už jsem si začal, třískl se mnou o stěnu,“ klidně odpovím.

„Mám si jít stěžovat nebo si a to můžeš sám?“ nadechne se ostře.

„No můžu si za to sám. Stál jsem před jeho skříňkou, dvakrát mě vyzval, abych ho pustil, neposlechl jsem a pokusil jsem se ho kopnout, no o vteřinu později jsem byl rozpláclí na stěně, pak si mě nevšímal.“ Popíšu mu události po pravdě.

„Zvláštní a z čeho usuzuješ, že je rváč?“ zeptá se táta. Řeknu mu, co se stalo o obědové přestávce.

„Tohle se mi ani trochu nelíbí, za to, že mu zničil oběd, ho zmlátil tak, že musel do nemocnice? I když si to nejspíš zasloužil, ale takhle ho zřídit?“ mračí se táta.

„Varovali ho a pak, na to, aby tu gorilu složil, mu stačila jedna rána, tu druhou mu dal nejspíš, aby si to líp pamatoval,“ pokrčím rameny.

„Nepleť se mu do cesty, Akio, jestli jen jednou zaslechnu, že jsi to udělal, dostaneš přidáno. Vůbec se mi nelíbí, že takový rváč bude v naší škole,“ mračí se.

„Není tak moc agresivní,“ bráním ho. I když za boha nevím proč, to jsem se fakt zbláznil? Proč to vůbec dělám? Pro jeho oči barvy tmavého jantaru? Co to vůbec kecám?

„To slyším,“ uchichtne se táta.

„No kdybych byl hladový a on mi hodil oběd do bláta, asi bych se taky neudržel,“ ozvu se. Proč si sakra nedám pokoj?

Lesem se ozve zavytí, až sebou trhneme jak je blízko. Zarazíme se a rozhlídneme se. Je už skoro tma.

Vytí jde z blízké malé skály. Zvednu dalekohled a podívám se tím směrem, na samém vrcholku stojí býlí vlk a vyje. Ve světle  měsíce se jeho srst leskne. Najednou vytí přestane a vlk se podívá přímo na nás, pak zmizí.

Zaraženě sundám dalekohled.

„Takového vlka jsem ještě neviděl,“ vydechnu tiše.

„To byl ten nový, jak jsem ti o něm říkal,“ ozve se táta.

„Skoro bych přísahal, že je to přelud ne vlk z masa a kostí,“ zachmuřím se. Vážně se mi na tom něco nezdá.

„Ty máš nápady,“ zasměje se táta odlehčeně. Odfrknu si. Prý nápady, to říkal taky, když jsem mu tvrdil, že se po městě prohání vlkodlak. Dokonce se tomu i zasmál, dokud někdo nepořídil fotky toho vlkodlaka a táta musel uznat, že mám pravdu. Už se nadechuji, že mu své podezření řeknu, když se ozve ostrý hvizd a tmou proletí onen býlí vlk. Otočím se na patě, a co nejrychleji ho následuji. Přijdu příliš pozdě, už jen vidím, jak v houstnoucí tmě mizí ten tmavovlasý kluk s vlkem.

„Vážně se nemůžu ještě proběhnout?“ zakňučím a běžím vedle Sabury. Co jsem pár hodin proměněný, se mi myšlení pročistilo, zase mám dvě mysli v jednom. Je to trochu zmatečné. Brácha má to štěstí, že mě rozumí i v téhle podobě, jinak by to bylo o dost horší.

„Babička říkala, že máme být do půlnoci doma, Zite,“ napomene mě Sabura. Proč je ten starší on, kdyby nebyl nemusel bych ho poslouchat.

„Občas jsi nesnesitelný. Proč mi pořád říkáš Zite?“ zavrčím.

„Těžko ti můžu říkat Rene i v téhle podobě, to by každého trefilo do nosu,“ uchichtne se. Další věc, kterou nesnáším, proč má zase pravdu?

„Viděl jsi toho kluka s vlasy tmavého medu?“ zeptám se Sabura. Svoje jméno už nebudu řešit.

„Vlasy tmavého medu? Odkdy je z tebe takový básník?“ podiví se Sabura.

Kousnu ho, on si ze mě bude dělat legraci?

„To byla moje ruka,“ ozve se dotčeně bratr.

„Do své bych se nekousal,“ sejmu ho pobaveně. Přiletí mi pohlavek, kterému hravě uhnul.

„Myslíš toho kluka se stříbrnýma očima, jo všimnul,“ přikývne Sabura.

„To je ten, o kterém jsem ti říkal,“ oznámím mu a jdu poslušně vedle něho, kdyby se někde objevil nějaký člověk.

„Nepřipadal mi jako takový náfuka,“ pozvedne Sabura obočí.

„Zdání klame, bratříčku,“ zastavím se před vrátky, které vedou do babiččiny zahrady. Sabura mi otevře a pustí mě dovnitř.

Ani jeden si nevšimne babičky, která stojí na balkoně v patře a při pohledu na bílého vlka se usměje.

„Takže tvůj rod pokračuje, Takimiši. Lituji jen, že svého následníka nevidíš. Doufám, že Ren najde zbytek smečky co nejdřív a od nich se naučí, co je jeho úkolem,“ povzdechne si a zajde do svého pokoje.

Ráno, mě pohladí paprsky slunce po tváři, oženu se a s bručením se přetočím na tlapy. No to je průser, neproměnil jsem se, ani necítím, že bych se měl probudit. Sakra, to mi tak ještě scházelo. Vyskočím na všechny čtyři a strhnu s bráchy peřinu, spal jsem u něj v pokoji, v mém mi bylo smutno.

„Co je ty trdlo, neříkej, že je sedm hodin,“ zabručí Saburo.

„Nevím, kolik je, ale neproměnil jsem se,“ zakňučím.

„Cože?“ vystřelí Sabura do sedu a hmátne po hodinkách.

„Je půl páté, máš dvě a půl hodinky, to bude tím, že jsi dlouho nebyl proměněný,“ pohladí mě. Mu se to řekne, ale, co když se neproměním? Přejdu k oknu a předními packami se opřu o parapet, abych se podíval ven. Vede do zahrady. V jedné části zahrady, kam není zepředu vidět, zahradníci opatrně vyndávají květiny a uhrabují hlínu. Jejich počínání nechápu.

„Podíváme se po sídle?“ obrátím hlavu na bratra.

„Klidně můžeme, teď nás nikdo neuvidí. Jen momentík,“ pousměje se a vběhne do koupelny. No jo, někdo má štěstí. Za chvíli přijde a oblékne se. Opatrně vyklouzneme z pokoje a jdeme se podívat po domě. Je hodně rozlehlý. Kolem šesté se dostaneme do místnosti, kde je nejspíš taková malá galerie. Jsou tam různorodá brnění z dob samurajů a rozlišné zbraně, od mečů po shurigeny.

„No páni,“ hvízdne Sabura a proklouzne dovnitř, následuji ho. Jako první se žene k mečům, vždycky byl na zbraně. S obdivem sáhne po meči s černou rukojetí a opatrně ho vytáhne ze stejně černé pochvy. Rukojeť meče je černá propletena bílými kosočtverci umně zapracovaná do černé kůže. Čepel meče je lesklá a už od pohledu nabroušená líp než břitva.

„Radši ho schovej, ať ho nepoškodíš, určitě je hodně starý,“ napomenu Saburu, který mě jen nerad poslechne. Vrátí meč na místo a dívá se na něj jako by to byl jeho poklad.

„Dokážeš si představit mít něco takového po boku? Nebál bych se ani mračna nepřátel,“ pousměje se Sabura a pohladí meč po pochvě.

 Jen zavrtím hlavou a prohlížím si další věci.

„No to snad…“ vyhrkne překvapeně. Obrátím se na něj a přeběhnu k němu.

„Co se děje?“ zeptám se ho. Mlčky ukáže na stěnu, na které je obraz snad přes celou plochu. Jsou na ní stříbřitě bílí vlci ve svitu měsíce, jejich oči jako by mě sledovali, co mě zarazí je, že u každého vlka je žena nebo muž ve zbroji po boku mají ten samí černý meč, který leží kousek od nás. Ať se na ženy nebo na muže dívám, všichni mají ty samé stříbřité oči a vpředu, jestli se vážně nepletu, je babička!

Ale tady je o hodně mladší, může jí být tak šestnáct sedmnáct let.

„Strážci světla,“ vydechne Sabura.  Nechápavě se na něho podívám.

„Nepamatuješ se? Když jsme byli malí, babička nám tu legendu vyprávěla. Prý už od nepaměti existují stříbrní vlci, aby chránili lidi před stvořeními noci, démony, upíry a vlkodlaky,“ vzpomene si Sabura. Ví toho víc než já.

„No uvidíme,“ protáhnu se, až mi zapraskají kosti, tělem mi projede mravenčení a já se proměním.

„Konečně, už jsem si myslel, že jako vlk strávím zbytek života, každopádně je ten obraz zajímavý,“ zamumlám. S bratrem se domluvíme pohledem a vyběhneme z místnosti, já se skočím osprchovat. O půl sedmé sedíme naproti babičce a snídáme. Na sobě máme školní oblečení, u mě relativně jsou to džíny a triko.

 „Rene, škola je veřejný institut, měl bys být oblečený do uniformy,“ zamračí se na mě babička. Kouknu očkem n a Saburu, který se oblečený do šedé uniformy s předepsanou kravatou a otřesu se.

„Mám na uniformy alergii,“ prohlásím klidně.

„A jak se ta alergie projevuje?“ pozvedne babička obočí.“

„Dusím se,“ odpovím a dál snídám.

„Jen aby tě neušla ředitelka,“ poznamená klidně babička. Služky nám donesou oběd a odejdou.

„Nechci žádné stížnosti jako včera, Rene. Máš štěstí, že se přátelím s ředitelkou. Ten kluk se do školy hned tak nevrátí,“ probodnou mě babiččiny oči.

„Když nechají na pokoji oni mě, tak je taky nechám na pokoji,“ uzavřu konverzaci tím, že poděkuji a vstanu. Ještě si vezmu věci a jdu se obout. Saburo mě rychle dohoní a jdeme do školy.

Ren - Zit (vlčí jméno)