Tajný svět Akyry

Úplněk

Hodím tašku do kouta a praštím s sebou na postel. Konečně konec školy, tedy aspoň na dva dny. Na jeden. Zítřek počítat nemůžu, protože budu celý den proměněný. A navíc se v noci nemůžu toulat, jsem rád, že můžu aspoň na zahradu a vystavovat se světlu měsíce, je to neskutečně uklidňující. Docela se i bavím Saburovími pokusy o ovládnutí meče. Učí ho babička, zatím jen s klackem, ale i s ním si občas podrazí nohy. Po pár zkušeností, kdy mě málem tím klackem zapíchnul, jsem to vzdal a vyšplhal se na strom, který měl docela nízko silné větve a tam jsem se uvelebil.

Babička z toho měla docela šok, ale nakonec si mě musela vyfotit, pak mohli pokračovat s tréninkem. Abych na něho zase tak moc nenadával, už mu to celkem jde a to i díky Adenovi, který nás zve k sobě a Saburovi dává lekce zvlášť, pak nás s Hirem doprovodí až ke dveřím.

„Kluci, jídlo!“ zaslechnu babičku a jen nerad vstanu a odejdu do jídelny, ve dveřích se srazím s bratrem. Dám mu přednost a sednu si vedle něho, přejedu pohledem menší hostinu a rovnou si naložím.

„Jak bylo ve škole?“ zeptá se babička. Vztekle zavrčím, zatímco Sabura se rozesměje. Babička pozvedne obočí. Když si na dnešek vzpomenu, ještě teď mám co dělat, abych nepěnil vzteky.

„A podívejme se, holčička přišla do školy, ne aby tě skolil zase nějaký bacilík, Reníku,“ zaslechnu posměšně Akia. Abych to upřesnil, holčička mi říká pro moje dlouhé vlasy, které mám většinou spletené do copu. Ten bacilík je z toho dne, kdy jsem měl tu lehkou virózu, tehdy to skolilo skoro celou školu, naštěstí jen na den, zato Akio si poležel týden.

„O mě se bát nemusíš, ale spíš mám strach o tebe, ty chytnout chřipkového bacila, tak tě vezou na hřbitov. A žádnou holčičku tu nevidím, jedině, že bys sis ji spletl s odrazem v zrcadle, inteligente,“ odfrknu si a zavřu skřínku.

„Já nejsem holka!“ zaječí Akio.

„Víš to určitě? Ukaž!“ hrnu se k němu a sáhnu mu mezi nohy.

„No vážně tam něco máš, ale ta žížala by ti mohla ještě trochu poporůst, na to holku nechytíš,“ poučím ho a jdu do třídy.

„Ty demente, já jsem gay!“ zavrčí Akio.

„Huh? A jsi si jistý, někdo se tu oháněl argumentem, že není na kluky. Asi to byl svatý Dyndy. No pak to máš jednoduší, jako uke, i když si neumím představit, kdo by chtěl takového úchyla, jako jsi ty,“ uculím se a znovu vyrazím ke třídě, než stačí pochytat argumenty. Tentokrát odcházím jako vítěz. Doslova cítím jak mě Akio propaluje, vzteklím pohledem, zatímco Hiro s Adenem, kteří stojí opodál, se svíjí smíchy. Sednu si do lavice a vytáhnu si učivo, pak vytáhnu knihu a začtu se do ní, okolí si jako obvykle nevšímám.

Z ničeho nic mě do knihy někdo drcne, zrovna jsem dočetl stránku, tak knihu snížím a podívám se na Hira.

„Co chceš?“ zeptám se ho zvědavě.

„Co děláš zítra?“ zeptá se mě Hiro. Lehce se zamračím a pak si vzpomenu, že zítra je sobota a tedy úplněk. Zděšeně zasténám, jak jsem na tohle mohl zapomenout?!

„Promiň, zítra už něco mám,“ pokrčím rameny.

„Aha, no kdyby sis to rozmyslel, řekni Saburovi, ať tě k nám dovede, budeme mít takovou vlčí párty, budou tam úplně všichni,“ zajiskří Hirovi oči. To určitě, už si dovedu ten dav představit.

„Jo dobře,“ kývnu nepřítomně a znovu se ponořím do knihy.

„Měl bys přijít, není dobré být o úplňku sám,“ promluví Zane.

„To hovoříte z vlastní zkušenosti?“ zeptám se jedovatě. Takových úplňků jsem zažil nepočítaně.

„Co když ano?“ zeptá se mě Zane.

„Pak mám nejspíš smůlu, tohle nebude jediný úplněk, který přežiji sám a rozhodně ne poslední,“ odseknu a ponořím se do knihy.

„Nikdo by v takový den neměl být sám,“ povzdechne si Hiro smutně.

„Když je jeho samuraj dement, co naděláš, ale on se taky zrovna nesnaží být k němu přátelský,“ zarozumuje Aden. Mám těch keců dost.

„Aspoň nebudou mít jednotvárný vztah,“ zasměje se Zane.

„Hele, co kdybyste se přestali zajímat o můj problém a starali se o sebe?“ zeptám se jich podrážděně.

„Nemůžeme, jsme smečka,“ pokrčí Hiro rameny.

„Fajn, vy jste smečka a já jsem samotář, neoxidujte,“ zavrčím. Než stačí odpovědět, zazvoní. Aden se vzdálí a do třídy vejde nový učitel, který tvrdí, že je tu na záskok. Nelíbí se mi, je cítit nějakým hnusem, divoce zavrčím a chlupy na zátylku se mi zježí. Hiro se na mě prudce otočí a začenichá, vzápětí zavrčí taky. Ani se nemusíme domlouvat, prudce vyrazíme ze třídy, Zane je nám v patách na, chodbě se k nám přidá zmatený Aden. Nevšímám si jich a ženu se na střechu, kde se blesku rychle proměním, Hirovi to jde pomaleji. Ale to už je nahoře Zane s Adenem, kteří si stoupnou před nás a rozhlížejí se, vztekle Zaneho odstrčím. Zaměřím se na dveře, kudy o chvíli později vejde ten náš samozvaný záskok a přeměří se. Hira si ani tak moc nevšímá jako mě, vrhne se na mě, včas uskočím a vrhnu se na něho, dostanu skoro omračující ránu, která mě srazí bokem, kde dopadnu na nohy. Je to nutnost, dávno jsem se naučil, že spadnout jinak než na nohy znamená smrt. Díky tomu mám i drobounký moment překvapení, kterého využiji k tomu, abych se mu zakousnul hodně hluboko, a začnu trhat.

O chvíli později monstrem projedou dva meče a to se rozpadne v masitý prach. Jakmile je nebezpečí zažehnáno proměním se zpátky.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Zane, který vypadá dost otřeseně.

„Jo jsem,“ sednu si na zem, ta rána mě drobně omráčila. Když se vzpamatuji, uvidím tři holky a dva kluky s meči vedle každého stojí kluk s hodně světlými vlasy.

„Tohle jsem ještě neviděl,“ zavrtí hlavou jeden kluk.

„To nejsi sám,“ odpoví mu holka v jiné uniformě. Zamračím se, to jsme na přehlídce nebo co?! Vstanu a jdu ke dveřím, které se prudce rozletí, a tam stojí ředitelka. No nemám já na ni štěstí? Pomyslím si ironicky.

„Co se tu stalo?“ pozvedne obočí. Zane jen mávne k hromadě černého masa, které dřív bývalo učitelem.

„Dobrá práce, můžete jít. Rene, než půjdeš do třídy, stav se na záchodech a opláchni se,“ kývne ředitelka srozumitelně. Divím se, že nevyvádí jak šílenec. Ovšem s návštěvou toalet se nerozpakuji, cítím v puse krev. Pořádně se opláchnu a vypláchnu si pusu, pak zamířím do třídy. Tam už je náš obvyklý učitel a taky Hiro se Zanem. Sednu si a dávám pozor jako by se nic neobvyklého nestalo. Klid je až do oběda. Sedím na svém obvyklém místě a pochutnávám si na nudlích s masem, když si ke mně přisedne Saburo.

„Slyšel jsem, že jsi měl dnes vzrušo,“ nadhodí klidně a dá se do oběda.

„Zajímalo by mě, jestli se tady vůbec někdy něco utají,“ prohodím, když spolknu sousto, které mám v puse.

„Nejspíš ne,“ usoudí po chvíli přemýšlení. Taky si myslím.

„Můžeme si přisednout?“ zeptá se Akiuv hlas.

„Ne pro degenerovaný idioty zde není místo,“ odseknu nakvašeně.

„To byl pokus o smír,“ uslyším v jeho hlase ukřivděný tón.

„Já s tím nepřátelstvím nezačal,“ odseknu, zatímco se vrtám v nudlích.

„Taky se nebavím s tebou, ale s tvým bratrem. Ty totiž nemáš mozek,“ setře mě klidně Akio. Zlomím hůlky.

„Řekl někdo kdo ani neví, o jakém orgánu se mluví,“ ušklíbnu se, jediným hodem trefím, zlomenými hůlkami koš a vezmu si nové.

„Hele já o žádné urážky nestojím,“ podívá se na mě Akio.

„A já nestojím o tvoji přítomnost, ještě z tebe dostanu blechy,“ odseknu. Akio si mě přestane všímat a otočí se k Saburovi.

„Na zítřek mám dva lístky na Vlkodlačí úsvit, půjdeš?“ zeptá se ho. Sabura se zatváří pobaveně.

„Celkem aji jo, ale nejsi můj typ,“ varuje ho přátelsky. S tím musím souhlasit, bráška je na světlovlasý.

„Taky jsem s tebou nechtěl chodit, chci s tebou jen kamarádit,“ zamračí se lehce Akio. Netuším, absolutně netuším, proč mi ze srdce spadl takový balvan, momentálně bych snad byl ochotný dát Akiovi i pusu!

„Fajn tak domluveno, v kolik mám být před kinem?“ zeptá se zvědavě Sabura.

„V sedm, dones si peníze na lístek,“ pousměje se Akio a se svou, partou odtáhne.

„Nedvoří se někomu nesprávnému?“ poznamená Hiro a bez dovolení si sedne vedle mě.

„No to je fakt. Co na něho říkáš Rene?“ otočí se ke mně pobaveně Zane.

„Je to degenerovaný nedochůdče a dement k tomu,“ utrousím vztekle a pustím se do nudlí, které najednou ztratili svou vynikající chuť. Bez chuti je dokonce i jahodový dort, který čmajznu Saburovi a po kterém se můžu normálně utlouct. Ten kretén mi sebral chuťové buňky! Zloděj!

Hovor mi jde jedním uchem tam a druhým ven, po jídle se zvednu, a zamířím ke skříňce na poslední smíchanou hodinu. Chci vejít do učebny, když se znenadání přede mnou zavřou dveře, nestačím zareagovat a přistanu na nich rozpláclý jak žába.

„Jej promiň, netušil jsem, že chceš vejít, nebo sis myslel, že umíš procházet dveřmi?“ vysměje se mi Akio. Zavrčí a skočím po něm, za chvíli létají rány všude kolem. Když nás po půl hodině odtrhnou, mám roztržený ret, teče mi trochu krve z nosu, pod pravým okem se mi dělá monokl, mám pohmožděné žebra a drápance, kam mi dosáhnul. Akio má kromě zmiňovaných poranění ještě kousance, pár pěkně krvavých.

Místo skvělé dobrovolné hodiny, sedíme napřed na ošetřovně a pak u bábušky, alias ředitelky, která má proslov jak se chovat dlouhý jak propast.  Nudí mě to už po dvou minutá, po pěti mě brní uši a po dalších deseti si už přeji, aby přestala, a jsem schopný ji za to naslibovat, že ji dotáhnu santa klase ze Sibiře.

Pustí nás, až zazvoní s padesátistránkovým pojednáním, jak se chovat ve společnosti. Jen co vyjdu z ředitelny, nálada se mi ještě víc zhorší, před ní stojí Sabura, který mě chytne za ucho a táhne pryč, ještě k tomu se tiše směje. Málem mu ukousnu ruku. Ven vyjdeme už normálně.

„No ty vypadáš,“ povzdechne si Hiro.

„To jo, škoda, že tvým samurajem není Zane, s tím se aspoň nepereš,“ souhlasí Aden.

„Zane děje se něco?“ zeptá se Hiro. Obrátím pohled k Zanemu, který dost neslušně zírá na kluka, který se vyděšeně rozhlíží. Jeho vlasy jsou popelavě bílé. Zane ani neodpoví a rozběhne se ke klukovi, ten s sebou trhne, během další sekundy se usměje a vysvětlí mu svůj problém. Zane mu něco řekne a vezme ho za ruku, oba odejdou, aniž by se ohlédli.

„Takže už svého vlka našel, doufám, že nám ho brzo představí,“ usměje se Aden. Já se za těma dvěma jen zaskočeně dívám. Když se vzpamatuji, rozloučím se s nimi a jdu domů s hlavou skloněnou k zemi. Taky bych chtěl někoho, kdo se ke mně tak hezky staral. Jako naschvál se ještě jednou srazím s tím blbcem Akiem a skoro se zase popereme, nebýt toho, že mě drží Sabura a Akia, kluk s vlnitými vlasy, pod ramena. Tak aspoň na sebe štěkáme, nadávky, dokud mě Sabura neodvleče pryč.

„Nic babi, úplná klasika, Ren se poštěkal s Akiem, zlikvidoval nějakou nestvůru. Zkrátka normál,“ ujistí Babičku Saburo.

„Neměl by ses s Akiem hádat Rene,“ napomene mě babička zamračeně.

„Nemůžu za to, že je to takový hulvát obecný,“ odseknu a pustím se do večeře. Babička si jen povzdechne a už to nekomentuje, díky bohu. Jen co dojím, tělem mi projede brnění a já se proměním na bílého vlka. Vyjdu ven a chvíli zkoumám zahradu, než jdu do pokoje a stočím se na posteli. Usnu skoro hned.

Ráno se probudím ve vlčím těle, ani to neřeším a protáhnu se. Pohledem na hodiny se ujistím, kolik je a jdu na snídani. Měsíc už zašel.

„Dobré ráno, ty se neproměníš, Rene?“ podiví se babička.

„Dnes ne, je úplněk,“ vysvětlím ji. Pochopí hned a rozkáže, aby mi přinesli snídani v misce.

„Úplně jsem na to zapomněla, Rene,“ omluví se mi.

„To je v pohodě,“ pousměji se a počkám, až mi ji donesou.

„V tom případě dnes nebudeš, že?“ usměje se Sabura a pustí se i do mé snídaně. Nechám ho, jsem na to zvyklí. Místo obvitích hádek se pustím do své snídaně, ale ne rozhodně ne s takovou chutí jako obvykle. Straší mě v hlavě ten dement.

„Rene, půjdete dnes za Hirem?“ zeptá se mě babička.

„Ne,“ odpovím bez přemýšlení.

„Proč ne?“ pozvedne babička udiveně obočí.

„Protože pochybuji, že bych takhle byl nenápadný,“ podívám se na své obrovské tlapy.

„Dobře, tak se prosím zdržuj hlavně v zahradě,“ usměje se babička. Saburo ji řekne o kině, kam jde s Akiem. Jen co to zmíní, vstanu od nedojedené snídaně a odejdu dřív, než bratrovi ukousnu žárlivostí hlavu. Vůbec se v sobě nevyznám, netuším, co to do mě vjíždí, nikdy jsem nic takového necítil. Najdu si cestu na střechu a lehnu si tam, mám štěstí, že není příliš příkrá, z té výšky sleduji dění kolem. Zahlédnu i Adena, který vede na vodítku svého vlka, jde směrem k nám. Hiro asi není moc nadšený. K němu se připojí i Zane se svým klukem a pár lidí, které neznám. Za okamžik u nás zazvoní a zahradník je pustí dovnitř. Z domu vyjde babička, a když uvidí návštěvu, usměje se.

„Dobrý den, jdeme za Renem, je doma?“ zeptá se Aden.

„Jo je, jen netuším kde, když si ho najdete,“ pokrčí babička rameny.

„Já už ho vyčmuchám,“ zasměje se Hiro. Jo toho by nejspíš byl schopný. Vstanu a seskočím ze střechy na zem.

„Tady je,“ otočí se na mě babička.

„Není nějak velký?“ zarazí se kluk, kterého neznám.

„Ještě se nespojil se samurajem, takže se asi brání sám,“ usoudí druhý.

„No oba se chovají jako kreténi, takže se není čemu divit,“ usoudí Hiro a vyčkávavě se podívá na Adena jestli ho pustí, ten to hned udělá.

„Ahoj, čemu vděčím za návštěvu?“ vyjde Saburo. Všichni se obrátí na něho.

„Ty jsi ten nový samuraj? Nejspíš ano, přišli jsme i za tebou, kdy chceš začít se základy boje,“ obrátí se na něj jeden ze samurajů.

„Třeba hned,“ zajiskří Saburovi pohled nadšením. Obrátím oči v sloup a vběhnu dovnitř. Dojdu do svého pokoje a stočím se pod oknem. V téhle podobě nezvládnu nic, ani si pustit DVD. Normálně bych požádal bráchu, ale…

„Můžeme?“ strčí Hiro hlavu do pokoje.

„Ale jo, proč jste přišli?“ zeptám se jich zvědavě.

„Říkal jsem ti, že dnes bys neměl zůstat sám, chtěli jsme přivést i Akia, ale ten nechtěl,“ ozve se Zane a rozhlídne se, kde si může sednout.

„Kam chcete,“ pobídnu je. Posedají si, kam se dá. Narážku na Akia naschvál ignoruji.

„Co jste si vy dva udělali?“ zeptá se vysoký blonďák jeden z těch co neznám. Ostře se na něho podívám.

„Eh, promiň. Saiden a to je Naoe,“ pohladí svého vlka. Po něm se mi představí i ostatní dva. V těch jménech budu mít šílený zmatek, zvlášť když Zane dodá, že teď je ve městě asi dvacet dva párů včetně mě a Akia.

„Co jste si vy dva udělali?“ zopakuje poznámku Saiden.

„Je to arogantní dement,“ odseknu se zavrčením. Všichni se na sebe podívají a povzdechnou si. Zůstanou se mnou až do večera, kdy se vlci začnou zvětšovat. Zane se svým klukem Rickem zůstanou přes noc u nás kvůli bezpečnosti. Mezi vraty se s nimi rozloučím a uhnu bratrovi, který spěchá do kina. Pak zůstanu ve dvoře sám. Zane se věnuje Rickovi. Zaběhnu dozadu do zahrady a lehnu si ve světle měsíce.

„Ten film byl skvělí, že,“ podívám se na Sabura, kterému oči jiskří nadšením. Všimnu si, že se mu v duhovce objeví tři stříbrné tečky.

„Neměl chybu, bylo to vážně moc dobře nahrané,“ kývne Sabura a podívá se na měsíc.

„Je nádherný, nikdy bych si nepomyslel, že ho uvidím i jinak než ve městě.“ podívám se na něho a kývnu, nemám chuť se bavit o měsíci.

„Ren je dost samostatný,“ poznamenám klidně. Tím nahodím téma, které chci.

„Lépe je říct samotářský, ani se mu moc nedivím, nikdy si nenašel kamarády, všichni se ho báli nebo se mu posmívali a šikanovali ho. To hlavně ze začátku, pak už neměli odvahu, dokázal přeprat kohokoliv a mohlo jich být třeba tucet. Když se začal proměňovat, začal jít s cesty i rodičům, neměl to lehké,“ povzdechne si Saburo. Nerozumím tomu.

„Proč rodičům?“ nechápu.

„Naši rodiče jsou posedlí vědátoři, kteří touží po kariéře za každou cenu, kdyby zjistili, že se Ren proměňuje, zavřeli by ho do laboratoře a dělali by na něm pokusy. Bylo by jim jedno, že je to jejich syn, oni touží jen po tom, aby je uznával vědecký svět a měli dost prachů. Odjakživa toužili najít nový živočišný druh, který by ukazovali světu a pásli se na své popularitě. Zajímají se o všechno, mořské panny, víly, jednorožci, je jim jedno na čem tu karieru udělají. Rena jsem vychovával od malička, matka na něho neměla čas,“ vysvětlí mi. Dost to se mnou otřese, takové rodiče nepochopím asi nikdy.

„O kolik jsi starší než Ren?“ zeptám se ho.

„O rok a půl. Když mi bylo pět, matka propustila chůvu, že už ji nepotřebuje, pak jsem se staral o Rena já s pomocí sousedky,“ odpoví mi Saburo. Teď aspoň chápu jejich vztah, a chápu, proč se mi zdálo, že na něm Ren tak trochu visí.

„Bude to znít asi blbě, ale žárlil jsem na tebe,“ přiznám potichu.

„Tak proto jsi chtěl, abych s tebou šel do kina,“ podívá se na mě Saburo.

„Jo proto, původně jsem ti po něm chtěl rozbít pusu,“ přiznám bez zahanbení. Saburo se ze srdce rozesměje.

„Myslíš, že přesvědčím Rena, aby se mnou chodil?“ zeptám se zvědavě.

„Jo, po tom, co tě přivede do hrobu, budeš potřebovat hroší kůži a trpělivost svatého, ale možná se ti to povede,“ zabublá Saburo. Mě to nepřipadá tak moc k smíchu.

„Akio, ruku na srdce, vy dva jste jako dva ohně, jeden se snaží trumfnout druhého,“ vysvětlí mi Sabura po tom, co se dostatečně vysměje.

„Já bych to tak špatně nevnímal, já jsem rozumnější než Ren,“ bráním se. Sabura se zlomí smíchy. Dám si ruce v bok a snažím se odolat touze mu pořádně rozbít frňák.

„Jo jasně. Akio, jsme tu týden, za ten týden jsem nezažil den, kdy jste si vy dva nevjeli do vlasů. To ani nemluvím o včerejšku, kdy jste se pomalu zabili. Ty dveře byli podraz,“ vydoluje Saburo ze sebe mezi smíchem.

„Od něho byl podraz, když mě veřejně zesměšnil na chodbě!“ bráním se.

„A kdo si začal?“ zeptá se mě vysmátě Saburo. Musím uznat, že jsem to byl já.

„Když on je tak roztomilí, když se zlobí,“ fňuknu s povzdechem. Saburo jen obrátí oči v sloup. Z ničeho nic prudce zvednu hlavu a srazí Sabura z dráhy něčeho, co letí na nás. Když to dopadne před nás, zděsím se. Obrovské monstrum s rudýma očima, hubou plnou ostrých zubů, hnilobný zápach, který tomu jde z huby, stejně tak jako tmavá, mastná, rozcuchaná srst, obrovské tlapy mě na jeden pohled přesvědčí, že před námi stojí vlkodlak!