Tajný svět Akyry

Úcta k nepříteli

Hlasitě zívnu a podívám se na Ravena, který se chystá na hlídku. Podle mě jsou zbytečné, ale on si nedá říct. Stejně ho zase přemluvím, abychom se někde v koutku muchlovali. Zrovna včera jsme toho dvakrát moc nenaspali, jde to vidět na nás na obou.

„Nejsou ty hlídky zbytečné? Pokud vím, tak Pán zla se nám vyhýbá obloukem od zatmění a to je dobře tři čtvrtě roku. Dokonce nejsou ani žádné příšery, je bohorovný klid,“ zavrním spokojeně.

„Jo to je, až moc velký,“ zabručí Raven.

„No tak, co kdybychom se zase někde zašili,“ obejmu svého kluka kolem pasu a jemně mu olíznu krk.

„Ne, Rene. Máme hlídku a tak ji budeme plnit. Neříkám, že si pár polibků dát nemůžeme, ale rozhodně budeme na hlídce,“ odpoví mi pevně Raven.

„Jsi strašný suchar a to jako proč,“ zaskučím.

„Protože je klid,“ odvětí nelogicky Raven.

„A neměli bychom si toho klidu spíš užívat?“ zapředu.

„Miláčku a slyšel jsi někdy pořekadlo, že před bouří je největší klid? Navíc jsi Zlouna zesměšnil a rozhodně nečekej, že to nechá jen tak,“ upozorní mě Raven. Odfrknu si. Když se nechal, co s tím nadělám.

„Vždyť za chvíli jsou vánoce,“ zakňučím. Odpočítávám dny do nich, kdy budu moct Ravena překvapit svým dárkem.

„Právě proto, miláčku. Nikdy nepodceňuj nepřítele,“ podívá se na mě Raven. No jo no, to jsou kecy. Povzdechnu si a podívám se ven. Začíná se smrákat.

„Tak jdeme Drobku,“ usměje se na mě. Zasměji se a proměním se ve vlka.  On mi říká drobku a ve své druhé podobě jsem skoro tak vysoký jako on, je to trochu zavádějící.  Vyběhneme z brány a jdeme na své stanoviště. Už chceme hlídku pozdravit, místo toho nám krev ztuhne v žilách.

Před námi leží Ador, skoro roztrhaný na kousky a vedle něho jeho vlk. Raven hned zavolá naši lékařskou pohotovost a zburcuje ostatní vlky.

„Je v pořádku?“ zeptám se tiše.

„No v pořádku není, ale žije,“ odtuší Raven a podrbe mě mezi ušima. Zajímalo by mě, co ho mohlo tak zničit a ještě tak brzo, vždyť slunce ještě nezapadlo.

„No to nejsi sám, koho by to zajímalo,“ ozve se za mnou Saburův hlas. Otočíme se a uvidíme ho, jak k nám běží i se svými dvěma vlky, Deinem a Akirou.  Ani netuším, jak se ti tři shodli, ale klape jim to.

„Mám pocit, že to brzo zjistíme,“ zabručí Raven. Nechápavě se na něho podíváme, ale nic víc nám neřekne. Zůstaneme na hlídce, a k nám se později přidá Simon, který přišel i s Akiem. No to mám radost, dlužno říct, že se o mě Akio nikdy nepřestal snažit a nejspíš nepřestane.

„Rene, tak sis to s tím rande rozmyslel?“ skočí mi i teď kolem krku. Zuřivě zavrčím, a kdyby nezasáhl Raven, nejspíš mu i ukousnu hlavu. Simon si jen povzdechne.

„Akio, teď bych ho nechal být, jinak už přátelé nebudete a začni dávat pozor, nechci mít vykuchaného milence,“ zavrčí Simon a Akio k údivu všech poslechne.

„Čím jsi ho nadopoval?“ zeptá se Raven. Simon jen vycení zuby v úsměvu.

„To byste chtěli vědět, že,“ zavrčí přátelsky. Pousměji se a podívám se na oblohu, kde soumrak vystřídalo tmavomodré nebe a zářící hvězdy. Najdu měsíc a lehce se zamračím, je špatně vidět.

„Ravene,“ otočím se na svého přítele, který na mě obrátí hlavu.

„Copak?“ zeptá se mě.

„Je stále měsíc tak špatně vidět?“ obrátím hlavu zpět na oblohu. Měsíc je přikryt černým mrakem, skrz který jen stěží proráží svit Luny. Běhá mi mráz na zádech. Raven jediným pohybem vytáhne svůj černý meč pobitý stříbrem, stejně tak Saburo a Akio, který najednou zvážněl. Ostatní vlci se přikrčili a naježili srst připravení zaútočit a taky je třeba.

Zaútočí na nás smečka vlkodlaků. Nikdy jsem neviděl, že by ti samotáři pracovali společně, kdyby… zatraceně já věděl, že se vrátí!  V poslední vteřině odhodím z cesty jednoho z nich a pustím se s ním do křížku. Je to práce, díky bohu mi pomůže Raven, protože na nás zaútočí další, trvá víc jak půl hodiny než se s nimi vypořádáme.

„Tak už víme, co roztrhalo Adora a Jase,“ zabručí raven a hned dá vědět do nemocnice.

„Jo, ale kdo je poslal?“ zasupí Saburo, který prohlíží drobnou ránu Deitna. Vytáhne injekci a něčím své naočkuje. Já taky ucítím jehlu a otočím se na Ravena, právě ji vytahuje.

„Vlkodlačí sérum,“ vysvětlí mi a taky si jednu dávku píchne. Tohle je dobrá věcička.

„Fajn, teď kdo ty ‚roztomilý pejsánky‘ poslal,“ zavrčí Akio.

„Myslím, že ho tu za chvíli bude mít,“ zahučí Raven. Rozhlídnu se, jsme tu na tom nejhorším místě, okolní budovy jsou větší, takže jsme jako na dlani všem ostatním.

„Neměli bychom se přemístit jinam, kde nebudeme v takové nevýhodě?“ zavrčím na Ravena.

„No to asi nepůjde, už jsme obklíčeni,“ zabručí Saburo. Zakleji a začenichám.

„Tak se ukaž, vím, že jsi tady,“ zavrčím vztekle a své oči upřu přímo mezi dva chrliče, kteří na nás míří kuší.

„Na to, že jsi pitomý čokl, máš docela nos,“ ozve se posměšně a přímo mezi chrliči se objeví pán Zla. Zavrčím, je mi jasné, že se mi pošklebuje záměrně. Jenže má smůlu, nehodlám Ravena nijak ohrozit.

„Jo my jsme se narodili s čenichem, ale nevím, jestli ty s mozkem,“ zašklebím se pobaveně. Najednou vím, že nám od něj nic nehrozí, spíš naopak cítím k němu nějaké sympatie. Jako by mě a Saburovi byl blíž, než se může zdát. S klidem se posadím a podívám se na Saburu, který také schoval meč, i když ten protestuje.

„Divím se, že ho vůbec máš ty,“ zavrčí Pán Zla.

„To víš, já jsem úkaz sám pro sebe,“ zasměji se.

„Ale teď vážně, co ti Ador a Jase udělali?“ zavrčím znovu nepřátelsky.

„Nebyl jsi tu ty, tak jsem se chtěl nějak zabavit, abych si zkrátil to čekání. Moc dlouho nevydržel,“ odpoví lhostejně pán Zla. Do vrčení se mi dostane vztek. On si s ním hrál?

„Co tu vůbec chceš?“ zeptám se ho vztekle.

„Jako bys to nevěděl, Lunu,“ pousměje se Pán Zla a jemně zvedne obočí. Nejspíš čeká na moji odpověď. Jak chce, dostane ji.

„Jedině přes moji mrtvolu,“ odvětím klidně.

„Přesně jak jsem čekal. Tak to uděláme jinak, soubor mezi tebou a mnou. Odměna bude Luna, když vyhraješ ty, bude na rok tvá nebo spíš rok ji nechám v klidu, když vyhraji já, vezmu si ji, ale tobě dovolím bojovat o ni každým rokem,“ udělá mi návrh, nad kterým bych vážně přemýšlel. Teď spíž uvažuji, jaké bych měl šance.

„Na takového Křiváka, je to až moc férová nabídka,“ zavrčí Raven.

„To že velím temné straně, neznamená, že nejsem fér,“ odfrkne si Pán Zla.

„Dřív jsi se tak nechoval,“ odsekne Raven.

„Dřív jsem neměl soupeře, dnes už ano,“ ušklíbne se pán zla.

„A má tvoje férovost nějaké jméno?“ zeptám se co nejklidněji.

„Teron,“ odvětí pán Zla. Zvláštně se k němu hodí.

„Dobře, jaké jsou pravidla?“ zeptám se klidně.

„Dokud jeden z nás nepadne a po tři minuty se nezvedne. Pak vyhrává ten, kdo zůstane stát,“ odvětí Teron.

„Takže jestli to shrnu, budeme bojovat o Lunu, když vyhraji, bude rok svobodná, když prohraji, bude rok pod tvým područím. Ve stejný čas se střetneme v novém souboji. Prohrává ten, kdo bude tři minuty na hřbetě,“ shrnu všechno, co jsem si vydedukoval.

„Přesně tak,“ kývne Teron.

„Proč já?“ zeptám se co nejklidněji.

„Čistě bílá srst je znamením, že jsi jedním z prvních vlků, jsi hoden se mnou bojovat,“ odvětí Teron. No dobře, to by celkem jako vysvětlení šlo.

„A já do toho nemám, co mluvit?“ objeví se paprsek měsíce a v něm Luna. Musela vynaložit hodně úsilí, aby ten mrak propálila.

„Chceš si snad vybrat jiného bojovníka, nebo si mě vzít dobrovolně?“ obrátí se Teron na Lunu, která zavrtí hlavou.

„Rene?“ otočí se na mě Luna.

„Bude mi ctí. Stejně si mám s ním ještě něco vyřizovat. Jenže tady bojovat nemůžeme,“ zamračím se.

„To není problém, pojďte za mnou,“ otočí se Teron a rozběhne se po střechách.  Nemáme na vybranou a tak se pustíme za ním. Jestli jde o léčku, jsme v háji. Kupodivu ne, zastaví se uprostřed neosídlené, vymlácené oblasti, je obrovská. Postavím se naproti němu zhruba doprostřed.

„To chceš bojovat takhle?“ zeptám se.

„Byl bych v nevýhodě, nemyslíš?“ pozvedne obočí a odhodí bič.

„Asi jo,“ čekám, co se bude dít. Raven s ostatními jsou dost daleko, abych je nezasáhl, stejně tak temná strana. Máme dokonce i nestranného dozorčího, ač nevím, kde ho Teron sehnal. Teron se usměje a k úžasu všech se začne taky měnit. Za chvíli přede mnou stojí vlk černější než uhel s rudýma očima.

Všichni jsme dost zaskočeni.

„Můžeme začít?“ vychutnává si Teron svoje překvapení. Zatřesu hlavou, abych se vzpamatoval.

„Úplně klidně,“ zazubím se. Chvíli stojíme oba bez hnutí a pak se pohneme současně a zakousneme se do sebe. Bitka je hodně vyrovnaná a surová, oba krvácíme z nečetných ran. Já mám drobounkou výhodu, když jsem bojoval sám proti přesile stvůr, ale Teronova hbitost to prakticky stírá.

Jediná má šance je překvapit a nenechat se zaskočit!

Udýchaně se zastavím kus od Terona, ale jsem pořád ve střehu. Jeho rudé oči svítí radostí.

„Je to děsně dávno, co jsem měl tak skvělého soupeře,“ pousměje se Teron. Nezajímá mě to, hledám, třeba jen nepatrnou výhodu, která mě povede k vítězství. Je to těžké, jsem vyčerpaný. Přešlápnu a v ten moment si všimnu, že on odlehčuje pravou tlapu. Nepatrná výhoda, která se může obrátit ve vítězství.  Narovnám se a v poslední sekundě uhnu před jeho tesáky. Při tom mi hnusně podklouzne noha a já se nekontrolovatelně řítím k zemi. Teron využije šance a skočí po mě, což je osudová chyba, podaří se mi to vyrovnat a on mě naběhne krkem přímo na tesáky, nezaváhám ani vteřinu a stisknu. Ani nevím, jak se mi s tím břemenem podaří dostat na všechny čtyři, ale najednou stojím nad Teranem, svírám jeho krk tak, že stačí jen trochu přitlačit a prokousnu mu tepnu, to i v případě, že by sebou cuknul. Teď jen ho takhle udržet tří minuty na hřbetě. Jenže Teran se nevzdává tak snadno, navzdory nebezpečí sebou cuká a snaží se mi tlapou vyškrábnout oko v naději, že bych ho bolestí pustil. Pouhé tři minuty mi připadají jako celá věčnost, pak se ozve hlasitá rána a Teron ochabne.

„Už mě můžeš pustit, vyhrál jsi,“ zabručí mrzutě Teron. Udělám to, v jeho hlasu ucítím hořkost.

„Proč jsi mě pustil?“ zeptá se Teron trochu překvapeně.

„No boj bez nepřítele je trochu divný, navíc je lepší nepřítele znát než pořádat maškarní hon na neznámého,“ pousměji se.

„Jo to máš pravdu. Uvidíme se za rok, na tomhle místě. A Rene, jsi po čertech dobrý soupeř, doufám, že někdy zajdeme na skleničku,“ ušklíbne se Teron.

„Musím ti tu poklonu o soupeření vrátit. A proč ne? Kdesi jsem slyšel docela dobrý citát,“ ušklíbnu se a začnu se belhat k Ravenovi. Dost mě pošramotil.

„Jaký citát?“ zeptá se Teron.

„Své přátele si drž blízko, své nepřátelé ještě blíž,“ vycením zuby.

A to byl začátek Vánočních soubojů mezi dobrem a zlem.

Dívám se za nimi, jak pomalu odchází, jdou podle stříbrného vlka, který je dost zřízený, ale není sám, že? Už se moc těším, až je uvidím. Saburu už znám, je to príma kluk. Stejně tak nejspíš i Ren. Hrozně rád bych viděl, jak vypadá jako člověk. Nejspíš nebude na škody přežít pár let školy. ti dva netuší, co jsem zjistil jen, co jsem je viděl. Oni netuší, že měli ještě jednoho bratra, který těsně po narození zmizel, ani to, že přežil. A už vůbec netuší, že…

‚Tak prozatím bratříčci. Těším se na další rok a možná vás uvidím dřív,‘ pousměji se v duchu a zmizím na temné straně i se svými příšerami.