Tajný svět Akyry

Svit Luny

Vyběhneme ze dvora ještě dřív než se slunce, zahalující měsíc, dostane sotva do třetiny, z jednoho domu zaslechneme šílené výkřiky, hned je rozpoznáme mezi tisíci jiných a vrazíme do domu. Na podlaze se v šílených bolestech svíjí šestnáctiletý vlk a v očích má šílený strach. Na jeho rukách zaznamenáme modřiny a šrámy. Projede mnou vztek.

V ten moment k nám bez dechu doběhne jeden kluk, je to jeden z těch, co o mě usilovali ve škole, skloní se ke klukovi a začne s ním mluvit, zdá se, že ho to uklidňuje a během pár minut leží na podlaze vyděšený vlk.

„Dobře, tak jdeme dál. Ty ho vem, co nejrychleji do nějakého dvora, vezmeme tě k prvním samurajům,“ ozve se Raven hlasem, že nikdo nic nenamítá, kluk vezme svého vlka do náruče a jde s námi. Celým městem se ozývají zvony. Hned v další ulici se pustíme do rvačky s dvěma kyklopy, kteří se pokoušeli zabít a sníst nějakou ženu. Proboha, co z těch legend ještě existuje?!

Jen, co je zlikvidujeme, setkáme se s vyvrženci pekla, to už nám pomůže další skupina. Od samurajky zjistíme, že viděla Akiru. Podle ní šel do parku ve středu města. Když nám Deitn potvrdí, že tam vždycky rád chodil, zrovna dvakrát se nerozpakujeme a běžíme tam.

Najdeme ho uprostřed hřiště, jak bojuje se svou vlkodlačí duší, stejně jako tenkrát já. Bratr se moc nerozpakuje a vrhne se k němu i s Deitnem. Chvíli ten souboj sleduji a je mi z toho zle, jestli to Akira prohraje, bude to moje vina.

„Za to nemůžeš miláčku, za tohle může Akio, zvládne to, uvidíš,“ obejme mě Raven, tedy pouze moji hlavu.

V to doufám taky.

„Co budeme dělat? Po městě jsou určitě další…“ podívám se po Ravenovi.

„Oni to zvládnou, tenhle problém je důležitější,“ odpoví Raven. Souhlasím s ním a tak začneme strážit. Najednou zvednu hlavu.

„Ravene, padlí zmetek, padá z nebe,“ vyjeknu a uskočím jen o milimetr vlkodlačím tesákům. Postavím se mu na odpor a v tu chvíli se stane něco podivného, tmavou srstí začne prosvítat stříbrná. Nikdo z bojovníků se ani nehne, pak jeden z Ravenových lidí udělá krok dopředu a další, všechno to vidím jako by skrz oko někoho jiného. Pak kolem mě projde a přistoupí vlkodlakovi, který před ním couvne, bojovník se nedá a za chvíli ho hladí. Sotva se ho dotkne jeho černá srst, se začne měnit na bílou. Vlkodlakem projedou křeče a spadne na zem, bojovník si k němu klekne a položí mu ruku mezi uši. Vlkodlakem projede další soustava křečí a nakonec se černá srst začne měnit na bílou, napřed to jde postupně a pak stále rychleji až je vlk celý bílý. Po další chvilce se v srsti začnou objevovat stříbrné nitky.

Překvapeně na to valím oči, než mi dojde, že za to můžu já. Musím si to ověřit, udělám krok k Bratrovi, když mě Raven stáhne za ucho k sobě.

„Ani krok miláčku, ti tři si to musí vyříkat mezi sebou, jestli mají být spolu,“ zašeptá mi. Usoudím, že má pravdu a posadím se vedle něho, abych je mohl pozorovat. Připadá mi, že to trvá šíleně dlouho, nakonec se zdá, že se domluví, protože Akira vstane jako vlk a přitiskne se k Saburovi.

Ozve se hromadné oddechnutí.

Saburo se vydá k nám se dvěma vlky po boku.

„To jsem zvědavý, jak tuhle malou smečku zkrotíš,“ popíchnu si.

„Po zkušenostech s tebou to bude procházka růžovým sadem za svitu měsíce,“ nedá se Saburo. Smrtelně se urazím.

„Neměli bychom pomoct ostatním? Haichi nám ukáže, kde jsou další vlkodlaci a vlci, co potřebují pomoct,“ ozve se bojovník.

„To by mě zajímalo, na co čekáme,“ ozve se Saburo a tak vyrazíme kupředu. Probíháme městem a bojujeme s příšerami, jednou dokonce narazíme na upíra, je nás dost na to, abychom ho bez problému porazili. Podíváme se na kluka, který se krčí ve stínu úplně vyděšený.

„Neproměněný, vezměte ho s sebou,“ ozve se Raven. Stane se tak, pak narazíme na skupinu, která bojuje se třemi vlkodlaky naráz, bohužel prohrávají.

 Vlci se vrhnou na vlkodlaky a srazí je dolů, v tom zmatku ani nepostřehneme, že si Samurajky ani nevytasili meče.

„Jestli jim ublížíte tak si nás ani nepřejte,“ ozve se jedna. Překvapí mě to tak, že sundám tesáky z vlkodlačího krku a podívám se na ně. Ke mně přijde šikovná zrzka a klekne si vedle vlkodlaka, slezu z něj a jen zírám, jak se na vlkodlakově srsti tvoří bílé ostrůvky, jde to rychleji než u těch druhých.

„Co se to tu proboha děje?“ zakňučím a přejdu k Ravenovi.

„Pokud jsem to pochopil správně a ty jsi skutečně Vlkův přímý potomek, tak máš neobyčejnou moc, potlačit prokletí vlkodlaka a znovu je proměnit ve vlky, které ochraňuje samotná Luna. Ani nepotřebuji důkaz, že jím jsi, už dávno jsem cítil, že jsi neobyčejný, miláčku,“ vysvětlí mi Raven.

Usměji se a počkáme, než se vlkodlaci promění, pak vyrazíme dál, čím víc se dostáváme do středu starého města, tím častěji narazíme na nějaké bestie. Občas zahlédneme i samuraje bez vlků, jak se s někým mlátí hlava nehlava.

„Co se děje?“ zeptám se, když uvidím, jak se bestie rychle zbavili svých soupeřů a otočili se k nám.

„Bude válka miláčku, jsi připravený?“ zeptá se Raven a vytasí svůj meč, čepel vypadá jako tekuté stříbro a v jeho odlesku uvidím stříbrné oči. Nechápavě zamrkám.

„Jsem také potomek jednoho z prvního vlků, respektive druhého Vlka, ty máš slavnější rod,“ mrkne na mě Raven.

„Je normální, aby meče měli oči?“ zeptám se klidně.

„První meče, jsou vyrobeny z ocele potřísněné krví Vlků, ty meče mají svůj život i jméno, můj se jmenuje Gin. Vždycky ochraňoval naše vlky i náš rod,“ vysvětlí mi Raven.

„Slyšel jsem o takových mečích, ale těm historkám jsem nikdy nevěřil,“ zabručí Sabura. Asa po něm střelí pobaveným pohledem a hned jeho oči zmizí.

„Budu hádat, jaký mají tyhle hnusáci úkol… zabít nás?“ zeptám se klidně.

„Přesně, tihle asi dostali úkol nejdřív vyhladit tebe a Ravena,“ zabručí někdo za mnou. Srst se mi zježí vztekem. Na MÉHO Ravena nikdo nesáhne ani nehtem od prstíčku nebo bude mít, co dělat se mnou. Vzduchem švihne bič a na Ravenově tváři se objeví krev. Vztekle se podívám tím směrem a uvidím vysokého chlapa, oblečeného celého v černé, u jeho nohou se krčí dva vlkodlaci, kteří se plazí pryč. Sám chlap má děsivou tvář a ve tváři mu jako uhlíky žnou rudé oči se šikmými zorničkami, jako mají kočky.

„Vzdejte se, Luna je má a vy zde nemáte, co pohledávat,“ promluví chlap.

„A to říká trpaslík jako ty? Kdo vůbec jsi?“ zavrčím na chlapa, který má výšku určitě dva metry. Raven se uchichtne.

„Miláčku, dovol, abych ti představil Pána Zla osobně,“ zabručí.

„To je tenhle hovnivál? Ani se nedivým, že ho Luna nechce, já bych musel zvracet v jednom kuse,“ zavrčím a s pobavením sleduji, jak se chlap třese vzteky. Moc sebeovládání tedy nemá.

„Co po nás vůbec chce? Já tomu jeho blekotání, jak o sebe třískal strachy zuby, vůbec nerozuměl,“ otočím se na Ravena, který se ovládá přímo ukázkově, to že se směje, prozrazují jen jeho stříbrné oči.

„Pokud jsem tomu hovadu rozuměl dobře, tak se máme vzdát,“ odpoví mi hlasem plným smíchu.

„A z které jahody sletěl na znak?“ podivím se.

„Svoji šanci jste propásli, na ně!“ zaječí pán Zla.

„Zbabělec, místo, aby se nám postavil sám, tak pošle ty svoje budižkničemu,“ zavrčím a vrhnu se dopředu na bestie, Raven je mi po boku. Zatraceně, podcenil jsem je, je jich víc než jsem čekal, zavrčím si pro sebe, když se pět minut skoro nehneme z místa, a že jsme těch zrůd zabili spoustu. Najednou se bestie dají na útěk, jako první vyrazím dopředu s Ravenem po boku, netuším co se děje, tak využiji chvilky ‚oddechu‘ a rozhlédnu se. Mezi našimi řadami, které se rozrostly o všechny samuraje s vlky i to novorozené, se míhají obrovští vlci snad utkaní ze svitu měsíce, jak jsou průhlední.

To, že jsou skuteční, pochopím až jeden, před mýma očima roztrhne upíra ve dví. Vlk se na mě podívá neuvěřitelně modrýma očima a vedle něj se postaví přízračný bojovník se stříbrnýma očima.

Luna nám poslala pomoc. Usměji se a s novou chutí, se pustím do boje, neunikne nám ani jediná příšerka, pak se všichni obrátíme na chlapa, který za to všechno může.

Vypadá trochu překvapeně a rozhlíží se po nějakém úniku. Tu kolem nás projde překrásná žena ve stříbrných šatech až na zem a zastaví se před mužem.

„Nesu ti odpověď a ta zní, ne. Nikdy se nestanu tvou ženou a na své odpovědi budu stát do skonání světa, ty už nade mnou nemáš moc,“ promluví žena hrdě.

„Budeš toho litovat, Luno, se mnou jsi mohla mít naprosto všechno,“ zavrčí chlap.

„Mýlíš se, s tebou bych neměla nic. Protože já stojím jen o ten jediný cit, který ty nejsi schopen dát,“ odpoví Luna. Snažím se vzpamatovat z Jiříkova vidění. Je tohle sen nebo skutečnost? Raven se na mě podívá a štípne mě do ucha. Dívám se, jak pán zla odchází jednou provždy, poražen svou vlastní pýchou.

Pak se Luna obrátí k nám a poděkuje nám za naši statečnost, která ji vysvobodila. Pak nám řekne něco, co nás porazí, že už se nemusíme měnit.

„A já si na to už zvykl,“ zakňučím.

„Volba je jen na vás jestli se stále budete chtít měnit ve vlky, jen už nebudete vázáni mým světlem. Vlků na ochranu bude třeba stále, protože nevěřím tomu, že by se vzdal jen tak,“ promluví znovu Luna.

„Děkujeme za vaši velkorysost, ale myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že všichni budeme chránit vás před pánem zla a lidi, před příšerami noci. Byli povolání, abychom chránili, a to taky budeme dělat a také další generace po nás, protože je to náš úkol a naše svobodná vůle,“ promluví Raven. Vděčně se na něj podívám a dám mu vlčí pusu. Pohladí mě. Luna se rozhlídne po ostatních, a když vidí souhlas, usměje se.

„Pak je tedy na mě, abych vás stále chránila a poskytovala ochranu ve stínu noci. Vaši předkové i rodiny na vás mohou být po právu pyšní a hrdí,“ usměje se Luna a najednou je pryč i s přízračnými bojovníky. Jako kdyby nebe chtělo dát souhlas, světlo měsíce se rozlije po krajině. Zatmění skončilo.

„Tak jdeme domů vlčata, dnes už se nic dít nebude,“ promluví někdo a všichni se se smíchem rozejdou. Jen, co se dostaneme za brány Ravenova domu, proměním se na člověka. Raven mě obejme kolem pasu a jdeme spát.

V pátek se protáhnu na Ravenově hrudi a dám mu polibek na ústa.

„Už jsi vzhůru vlčátko?“ usměje se a otevře své nádherně zelené oči. To ovšem neznamená, že se neproměňuji.

„Jo, ale zajímalo by mě, jak to, že jsi vzhůru vždycky první,“ zavrčím.

„Protože, kdybych nebyl, tak by mě uniklo, jak nádherně o mě mluvíš ze spaní,“ uculí se Raven. Vražedně se na něho podívám a uraženě odkráčím do koupelny, kecal. Teď je asi měsíc po zatmění a můžu vám říct, že nikdy nebylo líp! Raven měl s tím mluvením pravdu, zprvu jsem mu nevěřil a tak mě natočil, teď to používá jako škádlení.

„Miláčku, víš, že ti pleťová maska nepomůže a navíc přijdeme pozdě do školy!“ zahaleká na mě Raven. Jednou rukou si podržím cop, který přeplétám a druhou rukou popadnu kartáč, který mrštím po směru jeho hlasu. Jeho zaúpění mě ujistí, že jsem se zase jednou trefil. Paráda. Nasadím na konec copu gumičku a vyjdu z koupelny, Raven si mne čelo a kouká na mě jako zlobr. Uchichtnu se a seběhnu na snídani. Babičce popřeji dobrou chuť a než přijde Raven, mám dobrou polovinu snídaně v sobě.

Najíme se a vyskočíme.

„V neděli večer vás tu chci vidět,“ oznámí nám a nechá nás jít. Taky dobrý rozdělení, buď spíme tady, nebo spíme v našem bytečku, které pro nás dal zhotovit Ravenův otec, samozřejmě když nehlídkujeme, ale teď stačí takové čtyři páry na celé město, s přízraky se setkáme málokdy. U každého z nás se v jeden den objevil obraz našeho páru a to jak v člověčí podobě, tak když jsme v bojovém.

„Kde se touláte?“ pozdraví nás naše smečka.

„Nemůžu za to, že Raven neumí jíst,“ zasměji se.

„Nevím, kdo mě pořád rozesmívá,“ podívá se na mě Raven.

„Co to máš na čele,“ zmerčí Jasmín bouli, „ že ty sis zase dobíral Rena?“ podívá se na něj Jasmín káravě. Pokývám hlavou a zazubím se. Nakonec se se smíchem vydáme ke škole.

„Čau. Reníku máš odpoledne volno?“ usměje se Akio. Otočím se na něj a pátravě se mu dívám za rameno.

„Co se děje?“ otočí se.

„Já jen jestli tvůj mozek neběží za tebou, máš prázdno v hlavě,“ odpovím mu klidně a přitisknu se k Ravenovi. Smečkou se ozve smích.

Akio, taky případ sám pro sebe, nejspíš mě nikdy nepřestane nahánět, ale útoky přestali, Simon si ho hlídá dobře, i teď ho vytahá za ucho. Jsme ve stavu přátelského válčení, při kterém všichni okolo dostávají křeče od smíchu.  Rodiče se nám za celou dobu neozvali a také to se Saburou nečekáme, babička jim totiž napsala, že jsme si našli kluky a jsme šťastní. Nesnáší nenormální věci.Jinak shrnuto.

Všechno je až nenormálně normální.