Tajný svět Akyry

Stříbroocí samurajové

Hlasitě zívnu a zavřu svoji skříňku, je asi třetí den po úplňku a já jsem podrážděný k nepříčetnosti. Navíc jsem k smrti unavený, nedokážu spát.

Stačí, aby se někdo na mě podíval, abych dostal vzteklou náladu. Dokonce ani Sabura se ke mně nemůže přiblížit. Natož Akio, který se o to pokoušel naposledy ráno. Pokousal jsem ho a to hodně do krvava, dokonce jsem i trhal, ostatní studenti ze mě mají strach. Zvenčí zaslechnu sanitku, nejspíš přijeli po Akia, byl ze mě hrozně vyděšený. Dobře mu tak, bratr ho varoval. Když neposlouchá, musí nést následky. Jsem nevyspalý, podrážděný z toho, že jsem se hrozně dlouho neproměnil a aby to nebylo o dost míň tak pokoušu spolužáka. Je to na zabití. Jo jasně, Akio si za to může sám, protože se mi nevyhýbal, ale stejně. Ani Hiro se mnou nic nesvede, jen ho ucítím, už vrčím. To zranění mi byl dlužný samotný pán zla. Jsem skoro neovladatelný.

„Rene, vezmi si věci, jdeme domů, jsi moc nebezpečný,“ ozve se vedle mě Sabura. Vztekle zavrčím a oženu se po něm. Díky bohu je na to bratr zvyklí a zpacifikuje mě, pár dobře mířenými ranami.

„Ty se chceš prát?“ skloní se ke mně se širokým úsměvem. Oženu se po něm rukou jako by to byla pazoura, lehce ji odrazí. Nechám toho a radši si sbalím věci. Jen co vyjdeme ze školy, uslyším, jak si drtivá většina spolužáků oddechla.

Saburo mě vede odlehlými uličkami, kde je minimum lidí a tak je menší pravděpodobnost, že někoho napadnu. Babička na nás čeká mezi vraty.

„Už jsem všechno slyšela, něco mu dám,“ povzdechne si. V hlavě mi zazní poplašné zvony, tohle se mi líbit nebude.

„Babi, žádný sedativa, jen se musí proměnit a s těmi stehy to nejde moc dobře,“ ozve se ostře bratr.

„Saburo, já tě chápu, ale na stehy půjde až za čtrnáct dní a podívej se na něj, chová se spíš jako vlk než člověk,“ zamračí se babička.

Povzdechnu si.

„Dva dny, jestli vůbec,“ oznámím ji.

„Cože?“ zamrká babička nechápavě.

„Musíme to probírat tady na ulici?“ povzdechnu si a strčím vrčícího Rena do brány. Kolem se začali scházet zvědavci. Babička se na ně podívá a rázně za sebou zavře dveře.

„Co dva dny,“ dožaduje se babička odpovědi a jde za mnou.

„Babi, taky jsi měla vlka ne?“ podívám se na ni. Rychle pochopí a povzdechne si.

„Už jsem skoro zapomněla, co to znamená mít vlka,“ poznamená potichu. Nejspíš i to, jak rychle se léčí. Odvedu Rena do pokoje a zatemním ho, myslím, že ani pořádně nespí a to taky zvyšuje agresivitu. Jen se modlím, aby se ten jeho samuraj brzo objevil, nebo zešílí, sakra, že jsem toho chlapa nechytnul pod krkem hned! Ujistím se, že bratr usnul a odejdu dolů promluvit si s babičkou, musím jí ujasnit své postřehy vůči Renovi. V životě jsem neviděl vlka, který přepadne stánek se zmrzlinou, protože na ni dostal chuť.

Zbytek dne strávím tím, že babičku bavím Renovými průšvihy. A plánujeme jak tu Rena udržet, než se jeho Samuraj uráčí k němu dostavit. Řeknu jí, i jak pokousal Akia.

„Tohle jsem už jednou zažila. Samuraj si nárokoval vlka, který ho nechtěl. Akio dopadl ještě dobře narozdíl od toho samuraje, kterého vlk zabil,“ povzdechne si babička. Strnu a vytřeštím na babičku oči.

„Vlk zabil samuraje?“ zeptám se, se staženým hrdlem. O tomhle jsem nikdy neslyšel.

„Ano. Existuje jen jeden vlk pro jednoho samuraje, často se stane, že se vůbec nenajdou a žijí každý sám, aniž by o sobě věděli. Abys rozuměl, každý vlk je naladěný na jinou strunu a spojí se se samurajem, který má tu samou strunu, ostatní jsou pro vlka něco jako nepřátelé. Samuraj vlka vždycky pozná, že ho něco bolí, ještě než to postřehne někdo jiný, opačně to platí stejně tak, vzájemně se tak chrání. Tady v okolí je hodně samurajů, ale skoro žádný vlk, hádám, že nejpozději zítra na naše vrata bude klepat zástup samurajů, aby se Renovi představili. Jestli bude takhle podrážděný tak je snad pozabíjí.“ povzdechne si babička.

„Spíš by je potrhal, normálně… v tomhle stavu nevím. Půjdu se na něj podívat, mám divný pocit,“ zvednu se a vyjdu z babiččina pokoje. Vyběhnu nahoru a otevřu dveře do Renova pokoje jen, abych se ve dveřích zděšeně zastavil… postel je prázdná a okno otevřené, v duchu poděkuji bohům, že ho napadlo okno otevřít a ne prorazit. Vykloním se z okna, ale podle předpokladu nespadl.

Ren je velmi obratný, když chce. Seběhnu za babičkou a řeknu ji, že Ren zmizel. Jen zděšeně zalapá po vzduchu a vyskočí, za pár minut se vrátí celá v černém s katanou po boku. Jen zamrkám a vyrazíme ho hledat. Ten ať si mě nepřeje blbec!

Zavřu oči a předstírám, že jsem usnul. Bohužel, brácha tam stojí tak dlouho, že skoro vážně usnu, už mě zná, konečně zavře dveře a jeho kroky ztichnou na schodech, ještě chvíli poslouchám, než se odhodlám vstát a otevřít okno. Seskočit není problém, problém je dostat se nepozorovaně ze dvora., ale i to nakonec zvládnu. Rozběhnu se směrem k parku a pak dál do rezervace, cítím se tam v bezpečí. Zamířím hluboko do lesa a jen tak si bloudím, když ke mně vítr donese tu vůni. Je stejná jako tenkrát při úplňku když přišel on. Usměji se a rozběhnu se za ní.

Uvidím ho ležet v trávě, zastavím se kus od něj a pozoruji ho. Najednou otevře oči, sedne si a podívá se přímo na mě.

„Ty jsi nezbeda, měl jsi zůstat u babičky, když jsi tak zraněný,“ povzdechne si. Nic neřeknu, jen k němu přijdu a stočím se u něj, hlavu mu dal do klína a zavřu oči, chce se mi spát. Pohladí mě po vlasech a pak ten pohyb zopakuje. Líbí se to, tak mě uchlácholí a za chvíli spím. Je mi s ním tak dobře. Zdá se mi, že je to jen pár minut, když se mnou zatřese. Posadím se a protřu si oči. Ke svému údivu spatřím, že se šeří.

„Pojď, doprovodíme tě k babičce, už je hodně pozdě,“ usměje se kluk a vstane. Všimnu si, že nemá meč, zamračím se.

„Neboj se, my dva vás dokážeme ochránit bez problému,“ ozve se tichý dívčí hlas. Obrátím se k dívce, která je tolik podobná mému klukovi  vedle sebe má obrovského bílého vlka. Zaskočí mě to, myslel jsem, že tak vysoký jsem jen já.

„Ty jsi vlk? Proč se neproměníš?“ podiví se holka.

„Je zraněný a nedávej mu mandle,“ odpoví kluk dřív, než se můžu nadechnout. Překvapeně se na něho podívám, jak ví, že nesmím mandle?

„Aha, dobře, tak pojďte, jo, a abych nezapomněla, jsem, Jasmíne a tohle je Liem,“ představí se holka, je zdvořilejší než můj kluk, ale jména ani nepotřebujeme. Vstanu a vsunu svou ruku do ruky kluka, netuším, co mě k němu táhne, ale prostě to tak je. Kluk moji ruku stiskne.

„Tak pojďte, napřed zavedeme tvého samuraje, nesmí se producírovat za tmy, stejně jako ty,“ usměje se Jasmíne a vyrazí. Čekám, že první vykročí můj kluk, ale ten se ani nehne, tak ten první udělám já a kluk jde podle mě. Po půlhodině moje instinkty bijí na poplach a prudce zavrčím. Jasmíne, se hned otočí a podívá se na mě, Liem sleduje okolí a pak taky zavrčí. Spolu zmizí ve tmě, aby se skoro hned objevili. Vím, že se nesmím proměňovat, ale…

„Ať tě to ani nenapadne,“ ozve se, Jasmíne, tentokrát je pěkně vzteklá a Jasmíne přede mnou se promění v hromadu hnijícího masa. Jasmíne, do ní kopne.

„Ty opelichaná zrůdo, co si dovoluješ přeměnit se na mě!“ vzteká se, Jasmíne, je úplně bez sebe vzteky. Liem do ní drcne a jemně ji vezme za ruku.

„Fajn, tak jdeme,“ povzdechne si, Jasmíne a vyrazí, já za ní.  Sem tam hodím očkem po svém klukovi. Vím, že s ním není něco v pořádku, ale netuším co.

„Tak jsme tu, bratříčku,“ zastaví se, Jasmíne před dřevěnou, odolnou boudou.

„Díky, Jasmi,“ usměje se můj kluk a nechá se dovést dovnitř. Nakloním hlavu na bok.

„Tak pojď nebo nás tu nachytají,“ obrátí se na mě, Jasmíne, je už dál na cestě. Tohle místo bezpečné je, přijdu ke svému klukovi, políbím ho a prostě uteču za Jasmín.

Ta mě se svým vlkem dovede domů. Jasmíne, zazvoní.

„Kdo je?“ ozve se babiččin hlas, až se instinktivně přikrčím, tohle nebude pěkné.

„Babi, dovedli Rena,“ ozve se bratr shora, přátelsky se na něho podívám a on mě pohrozí. Babička hned otevře a Jasmín mě strčí dovnitř.

„Dobrý večer, omlouváme se, dovolte, abych se představila, jsem Jasmín a tohle je Liam, jsem sestra Renova samuraje,“ pozdraví po japonském způsobu.

„Těší mě, jsem Renova babička. Kde je jeho samuraj, je to od něj nezodpovědné,“ pustí se do chudáka Jasmín.

„Ano vím, ale všichni máme problémy a některé nejdou vyřešit hned, proto vás žádám, abyste na Rena dali pozor, než se o něj můj nezodpovědný bratr dokáže postarat,“ pokloní se zaskočené babičce Jasmín.

„To je samozřejmé, byla bych ráda, kdyby se ten nezodpovědný samuraj dostavil na odpolední čaj, jakmile to bude možné,“ pousměje se babička.

„Vyřídím mu to,“ usměje se Jasmíne a i s vlkem zmizí ve tmě, tedy ta ví jak na babičku. Za uchem mi přistane rána, až zakňučím. Nakonec dostanu pěkný výprask, plus seřváno, až se zazelenají hory a proslov, že by se za to nemusel stydět ani mluvčí, okecávající problémy v politice. Pak mě zamknou v Saburově pokoji, který má okna na petlici, ale to mě nevadí, bez dovolení obsadím jeho postel a než přijde s moji večeří, spím.

„No tak, to je úžasný, kde mám asi tak spát já?“ zafňukám, když uvidím Rena, který je pohodlně roztažený přes celou postel. Pak si všimnu bílého papírku, otevřu jen proto, abych se dozvěděl, že mám spát na zemi. Povzdechnu si a strčím do bratra, převalí se a posune, takže se tam vlezu i já. Ještě se namátkou podívám na stehy a zjistím, že rány jsou zanícené. Zítra je tedy na programu doktor, to bude bezvadné, pomyslím si otráveně.

Ráno seznámím babičku s problémem.

„Dobře, máme svého doktora, pojedeme k němu,“ kývne babička a podívá se zamračeně na Saburu, který sedí u misek a jí, má přímo otrávenou náladu. Ta ruka ho musí fakt bolet, skoro ji nepoužívá.

„Rene…“ začnu, když mě přeruší zavrčením.

„Nedáš mu mandle?“ všimne si misky s mandlovým tójím bez mandlí.

„Nemá je rád,“ odpovím jí a drcnu do Rena, mám co dělat, abych uhnul s rukou, aby mi neubyl prst. Po snídani narvu Rena do auta a odjedeme za doktorem, který mu prohlídne ruku, rozstřihne stehy a začne ji čistit, má tam dost hnisu. Kupodivu drží a nekouše, což se rovná zázraku.

Doktor mu ruku zaváže tentokrát bez šití.

„Musí bez proměny ještě vydržet, nedá se nic dělat,“ konstatuje stav. Podívám se na Rena, který je dočista mimo a začínám se obávat dne, kdy se promění.

Jednou se neproměnil týden, byl hrozně divoký, měl jsem s ním co dělat.

„Jak dlouho je teď bez přeměny?“ zeptá se doktor.

„Tohle je čtvrtý den,“ odpovím. Doktor kývne a do stříkačky natáhne průzračnou kapalinu.

„Co to je?“ zeptám se.

„Nebojte, jen mu snížím stres, je to něco jako tabletka proti stresům, nebude tak agresivní, slyšel jsem, že včera pokousal kluka,“ uchichtne se doktor.

„Tu se zprávy šíří nějak rychle,“ poznamenám s nevolí.

„Ani nevíte jak,“ ujistí mě doktor a píchne Renovi injekci. Ten se po něm ožene, naštěstí mu ruku stačím chytnout.

„Tak dvě minutky a můžete jít,“ vytáhne doktor injekci.

„Děkujeme,“ oddechnu si a počkám než se Ren uklidní. Jde to rychle. Po chvíli se zase chová, jako by se sotva před třemi hodinami proměnil na člověka. Oddechnu si.

Babička nás odveze do školy.

Zajímalo by mě, co mi doktor píchnul, ruka sice bolí, i když ne jak ráno, ale všechen stres a napětí z toho, že jsem se tak dlouho nepřeměnil, zmizel. Konečně se zase nemusím obávat, že budu někoho napadat.  Ne že by mě Akiova ruka tak mrzela. Zítra je sobota a to budu doma, v neděli bude ruka v pořádku a konečně se proměním, po pěti dech!

Těším se, až zase uvidím svého kluka. Je jasné, že s ním něco je, ale nedokážu přijít na to, co, zraněný není, oči má také v pořádku.

Uvidíme v neděli.

„Tak kluci, a žádné hlouposti jasné?“ zaměří se na mě babička, podívám se na ni svým nejroztomilejším pohledem. Obrátí oči v sloup a pustí nás. Ostatní spolužáci se na mě dívají s obavou. Neviním je za to a taky si jich nevšímám. Otevřu skříňku a pochvaluji si, jaký je tu bez Akia klid, když to chodbou zašumí. Vyhlédnu a v ten moment ztuhnu jako puding.

Středem chodby si to ke mně kráčí dvanáct kluků a pět holek, kteří mají stříbrné tečky, každý jinak hustě posázené, duhovky. Rychle popadnu své věci a vyrazím opačným směrem, oni samozřejmě za mnou. Jsou jak smrad, který se nechce uvolnit. Nakonec to nevydržím a prudce se otočím.

„Tak a dost nechci s vámi nic mít společného, ani s prvním, druhým až sedmnáctým! Už svého kluka mám!“ rozkřiknu se na ně. Všichni v tu chvíli zvadnou jako květiny na poušti.

„Heleďte se máte, stříbrné oči, to znamená, že vaši vlci tu někde jsou, stačí se podívat jasné?!“ snažím se to trochu zmírnit, všichni kývnou a rozejdou se. Tohle jsem zvládl bez kousanců, díky bohu!