Tajný svět Akyry

Spojení

Nevěřícně zírám na Rena, který se rve s Akiem jako o život, dokonce ho kouše až do krvava. Nějak začínám pochybovat, že Akio bude Renův samuraj. Kdyby byl v životě by si to Ren nedovolil. Ve chvilkách, kdy Akio Rene neprovokuje, ho Ren přehlíží jako posekaný lán a ignoruje to. Podívám se na Hira s Adenem a i v jejich očích poznám pochybnosti. Navíc u nich není ani setina spojení, které má Ren se svým bratrem. Saburo se o něj musel starat od mala, jinak by to nebylo možné, navíc ho Ren bere spíš jako otce.

Do třídy trhne učitel, co se děje a když vidí rvačku, zesíná a valí pro pomoc. Nakonec je třeba deseti učitelů, deset silnějších studentů, včetně nás, a jedné ředitelky než je od sebe odtrhneme. Tohle je strašná polízanice. Ren není moc zraněný, zato Akio to pěkně schytal, není to tak velký problém, Ren naštěstí netrhal, ale i tak má pár pěkných kousanců. Oba jsou odvlečeni zvlášť na ošetřovnu a pak do ředitelny, řev ředitelky je slyšet až u nás a to jsme skoro na druhém konci školy. My tři se jen díváme na sebe a děkujeme bohu, že nejsme epicentrem výbuchu sopky. Učitel skončí hodinu dřív, protože se nemůžeme soustředit, tak jsme svědky další scény. Bojíme se, že by Ren mohl znovu zaútočit a radši rychle míříme k ředitelně.

Báli jsme se zbytečně, už tam stojí Saburo a svého bratra vytáhne z ředitelny za ucho, z jeho výrazu je jasně čitelný vztek. Ren, kromě tichého skučení neprotestuje, i když to vypadá, že by Saburovi nejraději ukousl ruku, neodváží se. Mlčky se k nim připojíme, Akio má aspoň tolik rozumu, aby se držel z dohledu a hlavně dosahu. Ven vyjdeme bez problému.

„No ty vypadáš,“ povzdechne si Hiro na adresu Renových škrábanců.

Nevšímám si ho. Venku mě zasáhl pocit, že můj vlk je blízko, hodně blízko. Rozčíleně těkám pohledem z jednoho na druhého a snažím se ho najít. Tenhle pohled je zvláštní, jako by se před mýma očima udělala mléčná mlha, která mi nedovolí vidět ostatní. Nevidím nic jen bílo.

Je to, jako bych byl slepý a v té temnotě hledal světlo, které nevidím a které nehřeje. V mlze se mi zjeví postava, která zahalená v mlze není. Je to kluk s popelavě bílými vlasy. Čím víc se na něj dívám, tím víc jsem si jistý, že je to on. Je pěkně vyděšený drobátko, je jako kuřátko, které se ztratilo mámě.

Když jsem si jistý, začínám pomalu procitat ze zvláštního snu.

„…Zane, s ním se aspoň nepereš,“ zaslechnu Akia. Nechápu jejich význam, ale neptám se.

„Je ti něco Zane?“ zaslechnu Hira a cítím, jak se na mě obrátí všechny oči. Nevšímám si jich. Právě jsem zahlédl kluka, který míří k mému vlkovi. Neprodleně vyrazím k němu, jsem rychlejší, než je třeba.

„Ahoj, hledáš někoho, Dru?“ zeptám se lehce. Proboha, jak vím jeho jméno?! Dru s sebou trhne a podívá se na mě, chce odmítnout, ale nevysloví ani hlásku a zavře pusu. Zůstane na mě hledět a pak se usměje.

„Čekám na svého bratra, netrefím domů,“ přizná se mi zahanbeně.

„To není žádná ostuda, nebydlíš tu dlouho, znáš svoji adresu?“ zeptám se ho. Dru kývne a řekne mi ji. Páni, my jsme sousedé! Jestli tohle není osud tak už nic, ale jestli jsem o něm nevěděl, musel dojet před dvěma dny jinak jsem necitlivý buran!

„Vím, kde to je, bydlím hned vedle, zavedu tě tam, ano?“ usměji se na něho.

„To budeš hodný Zane,“ usměje se Dru. Na svého bratra úplně zapomněl, ale já mu ho nebudu připomínat. Vezmu ho za ruku a jdeme pryč od školy. Cítím, že má hlad, tak se stavíme na něco dobrého. Zastavíme se u jedné restaurace, která je skvělá. Pozvu Dru dovnitř.

„Ale já s sebou nemám peníze,“ zděsí se Dru.

„Miláčku, já jsem tě pozval, nepotřebuješ peníze,“ usměji se na něho.

„To ne!“ vyděsí se ještě víc.

„Dru nebudeme se o tom bavit, máš hlad. Příště pozveš ty mě, ale teď dovol, abych tě pohostil,“ usměji se na něj. Na potvrzení slov Druovi zakručí v žaludku a on zrudne jako malina. Nakonec zahanbeně kývne. Bez poznámek, které by ho přivedli k ještě větším problémům, ho posadím ke stolu a vyžádám si od servírky dva jídelní lístky. Najím se s ním, aby nebyl tolik v rozpacích. Rovnou nám objednám pití.

Při něm si Dru dodá odvahy a ptá se mě na to i ono. Odpovídám mu a na oplátku se ptám já jeho. Než donesou objednané jídlo, víme o sobě naprosto všechno. Dru se na jídlo hladově vrhne a po pár soustech, kdy zažene největší hlad, si vzpomene na dobré způsoby natolik, aby mi popřál dobrou chuť, je rudější než pálivá paprika. Popřeji mu znovu a usměji se. Po jídle nám objednám tvarohovou pěnu, kterou dočista zbožňuje.

Když vyjdeme z restaurace, ukážu mu část města, teprve potom ho zavedu domů. Ve dveřích na něj hned spustí jeho otec.

„Promiňte, je to moje chyba, protáhnul jsem ho půlkou města,“ vložím se do nadávek. Jeho otec se zarazí.

„A vy jste?“ zeptá se mě příkře.

„Promiňte, jsem Zane Jinuchi,“ usměji se a napřáhnu k němu ruku, potřese jí.

„Vy jste samuraj?“ zeptá se mě s nadějí v očích.

„Ano jsem, patřím k Dru,“ potvrdím mu to. Jeho tvář se rozjasní a hned mě zve dál. Nechám se pozvat a vstoupím, vyzuji se, s úklonou se představím Druově matce, která se na mě usměje. Za chvíli sedíme v obýváku. Věřili byste, že Druovi dva bratři jsou vlci? Jeden je dokonce proměněný.

„Abyste věděl, my jsme vůbec nevěděli, co se děje, před rokem se proměnil Hayase, má žena trvala na japonských jménech, místo syna jsme měli vlka, byl to pro nás velký šok, začali jsme hledat na internetu, ale nic jsme nenašli, tak jsme pokračovali knihami, konečně jsme narazili na jednu starou legendu o samurajích a vlcích. Bylo nám jasné, že tam na samuraje nenarazíme, bydleli jsme v Americe. Má žena je z japonské rodiny, tak jsme se přestěhovali do Japonska. Zkoušeli jsme různá města a v posledním nám jedna stará žena poradila tohle město, řekli jsme si, že tím nic nezkazíme, ani jsme už nedoufali, že tu nějaké potkáme. Vůbec ne, že tak brzo, Dru už napadli, naštěstí se mu podařilo utéct,“ svěří se mi jeho otec.

„To jste udělali dobře, tu je spoustu samurajů, co hledají svého vlka, ale jestli můžu poradit netlačte na ně. Každý samuraj si svého najde, když je blízko, chce to jen čas,“ pousměji se. Postřehnu, že Hayase se stále dívá z okna a podívám se tam také. Stojí tam rudovlasý kluk a upřeně zírá na dveře jako by chtěl dovnitř a přece ne, jako by se bál, že se mýlí. Znám ho je to Norio.

„Ten kluk tam…“ začnu.

„Stojí tam od momentu, co jsme přijeli,“ přeruší mě otec Dru.

„On je Samuraj, znám ho,“ vysvětlím. Na to Hayase vyskočí a vrhne se ke dveřím, které otevře než je tomu jeho otec schopný zabránit. Norio se rozběhne ke dveřím.

„Em, to jsou jen samurajové?“ zeptá se otec Dru rozpačitě.

„Ne, jsou i samurajky, ale vlk patří jen k určitému samuraji, nikdy se neví, jestli je to samuraj nebo samurajka,“ vysvětlím.

„Aha,“ kývne hlavou a posadí se. Podívám se na Dru. Jestli ho už napadli, nebude od proměny daleko.

„Chtěl jsem se vás zeptat. Vím, že to bude znít jako drzost, ale byl bych rád, kdyby na nějaký čas bydlel Dru u mě,“ kousnu do kyselého jablka.

„A to jako proč?“ zeptá se ostře otec.

„Jde o to, že jestli už Dru napadli stvůry zla, nebude daleko od proměny. Útoky budou čím dál častější a agresivnější, dokážu ho ubránit, ale tady by asi neměl šanci. Navíc tu je proměněný vlk, takže tím se možnost útoku zvyšují, u mě bude v bezpečí,“ snažím se je přesvědčit. Rodiče na sebe pohlédnou se strachem.

„Dobrý večer, jsem Norio, samuraj Hayase. Jestli mohu poradit, poslechněte ho, dům pohlídám, ale když tu bude Dru, je šance, že jich přijde o dost víc. Posily nemusí dorazit v čas,“ pomůže mi Norio.

Na jejich obličejích pochopím, že se nechtějí se synem loučit.

„Bydlím přes ulici v domě se zdí, můžete kdykoliv přijít. Dru tam bude v bezpečí,“ ujistím je s úsměvem.

„Já nevím,“ skloní hlavu Druova máma. v rozhodnutí je podpoří stvůra, která vtrhne do domu. Norio, se s ní vypořádá bez větších problémů, ale ostatní vyděsí.

„Myslím, že nejlepší bude, když se na pár dní přestěhujete k nám. Norio, ty jsi také zván,“ usměji se na přítele.

„To si myslíš, že bych Hayaseho nechal v tvých pazourech?“ podívá se na mě ironicky Norio. Než mu stačím odpovědět, vtrhne do domu otec s vytasenou katanou a pár dalších mužů. Oni nejsou samurajové, ale spíš taková legie, která brání Samuraje a vlka, který se proměňuje, před útoky. V tu dobu jsme nejzranitelnější.

Když nás uvidí, zastrčí Katanu omluví se a představí se Druovím rodičům. Ti už se nechají lehce přesvědčit, že se na chvíli mají nastěhovat k nám. Pomůžeme jim s tím nejnutnějším. Dovolím jim, aby se podívali do mého pokoje, kde bude Dru spát. To je samozřejmost.  S prvním měsíčním světlem se promění Hayase, trochu vyděšeně se podívá na Noria, co tomu říká. Je šťastný, když se s ním Norio začne mazlit. Nechám rodiče, aby všechny podrobnosti vysvětlili Druovím rodičům a odeber u se s dru do pokoje, protože postřehnu, že je unavený. Ukážu mu koupelnu, kde se umyje, do pokoje vejde v roztomilém pyžamku. Dám mu pusu a jde se osprchovat. Když vejdu do pokoje uvidím, že si prohlíží moji katanu, která ani v nejmenším neprotestuje a snaží se ukázat v co nejlepším světle.

Nezdá se to, ale katana Samuraje má i jeho duši, jakmile si chytnou cizí ruce je schopná je useknout nebo osobu dokonce zabít. Několik takových případů jsme tu již měli.

Přejdu k němu a zezadu ho obejmu kolem pasu. Dru nad takovou důvěrností zrudne jako malina. Líbí se mi, jak je v rozpacích, vypadá tak přímo roztomile.

Dru schová katanu a zívne.

Pošlu ho do postele, a když si lehne, teprve si uvědomí, co zamýšlím, protože si hned lehnu vedle něho. Zděšeně vyjekne a snaží se z ní dostat. Dá mi pěknou práci, než ho uklidním a ujistím, že je to v pořádku a že ode mě nic nehrozí. Trvá do půlnoci, kdy ho přemůže spánek a on usne v mém objetí. Pohladím ho. Nedokážu uvěřit, že jsem ho konečně našel.

Už o něj nikdy nemůžu přijít.