Tajný svět Akyry

Opět spolu

V neděli se probudím jako vlk, zatraceně, v životě by mě nenapadlo, že mi bude proměna tak chybět. Zívnu a protáhnu se.

„Rene, už jsi vzhůru?“ vejde ke mně Saburo a překvapeně se zastaví.

„Ty ses už proměnil? Zrovna pro tebe jdu, že se zastavil doktor. Tak pojď, ospalče je skoro jedenáct,“ povzdechne si a pustí mě jako prvního. Vesele vběhnu do místnosti, kde cítím babičku.

„Ty jsi mi krasavec, tak mi ukaž tlapku, ale myslím, že už bude všechno v pořádku, nejspíš se promění až příští týden,“ poznamená doktor a prohlíží mi nohu.

„Což znamená fůru doučování a dopisování,“ ušklíbne se Saburo pomstychtivě. Rázem mě radost z vyhlídky na volný týden přejde. Tohle mi fakt nemusel říkat, krkoun závistivý! Vypláznu na něj jazyk.

„Jak jsem říkal v pořádku, jeho samuraj by na něj měl dohlédnout,“ spokojeně se narovná doktor.

„To půjde obtížně, když ani nevíme, kdo to je,“ obuje se do mého zlatíčka jedovatě Saburo. Uraženě se na něho podívám a kousnu ho.

„Au, za co?“ zaskuhrá Sabura.

„Za hanění mého miláčka,“ odpovím mu.

„Ty ho znáš? A jak se jmenuje?“ zpozorní babička.

„Jen omezenci potřebují jméno,“ odfrknu si a začnu hledat jídlo, když ho nenajdu, porazím Saburu a dělám, že z něj ukusuji.

„Ty blbe, nech toho, ty fousy lechtají!“ začne se řehtat Sabura. Za trest ho kousnu, prý fousy! Babička jen obrátí oči v sloup a zazvoní na jídlo, skoro hned se rozletí dveře a dovnitř vběhnou služky s velkou mísou s jídlem. Vrhnu se k nim a začnu jíst. Vážně jsem měl hlad, misku nakonec vylížu a ukradnu Saburovi stehno z kuřete, se kterou máchá ve vzduchu. Spořádám ji na tři kousnutí a vrátím mu holou kost. Nezmůže se ani na slovo jen za mnou hledí, když opustím místnost. Ani se nezdržuji předstíráním, že jdu do pokoje, vyběhnu do zahrady a tam s pomocí nízko položené větve přeskočím zeď. Zahradník, který mě uvidí, spustí povyk. Nevšímám si ho a běžím za ním.

Jdu rovnou do jeho chaty a bez klepání vejdu.

„Miláčku, zase jsi utekl?“ snaží se na mě Raven zamračit. Netuším, jak vím, že se tak jmenuje, ale prostě to vím.

„Jo utekl,“ uchichtnu se.

„A na copak jsou pravidla, zlatíčko?“ zacuká Ravenovi obočí.

„Aby se porušovala?“ zeptám se ho nevinně.  Raven si povzdechne.

„Jedl jsi už?“ zeptá se mě.

„Jedl, ale čaj bych si dal,“ usměji se. Raven kývne a zašátrá pro konvici, kterou naplní skoro až po okraj. Tak, tak nepřeteče. To postaví na přenosný plynový vařič. Pustí plyn a po pár pokusech, kdy se skoro podpálí, zapálí i plotnu. Zírám na to jako na zjevení Kristovo.

Když udělá tohle, otočí se a jde mi nejspíš pro misku, bohužel zakopne. Začne nadávat jako špaček. Odstraní překážku na podlaze a už bez nehody postaví misku na kredenc. Při tom se nebezpečně dostane do blízkosti ohně a vřelé vody.

„Dej pozor ty trdlo jedno,“ kniknu a odtáhnu ho od nebezpečného místa. Vzápětí se ozve syčení a voda, která začala vařit, úplně uhasí oheň. Pokusím se vypnout plyn, ale to nakonec musí udělat Raven, i když po cuplíku šmátrá celou věčnost.

„Jsem nemožný,“ povzdechne si zničeně Raven a zhroutí se na židli, ke které se dopotácí. Sednu si naproti němu.

„Ravene, ty jsi slepý?“ zeptám se ho opatrně.

„Jo. Jednou byl u mě kamarád, který se chtěl pochlubit novou laserovou svítilnou, jen tak z legrace mi posvítil do očí, najednou jsem neviděl. Jeli jsme k lékaři a ten řekl, že to oslepnutí je pouze dočasné, otázka prý je…“ začne ztěžka vysvětlovat Raven.

„… kdy se ti zrak vrátí,“ doplním ho, když se mu zlomí hlas. Raven kývne a natáhne ruku, vstanu a drcnu do ní.

„Jak dlouho už to trvá. A proč jsi mi to neřekl?“ zeptám se ho.

„Tohle je druhý měsíc. Neřekl jsem ti to proto, abych tě neohrozil, cítil jsem, že jsi blízko. Poslal jsem za tebou sestru, a ta mi řekla, jak to s tebou je. Rozhodl jsem se, že počkám, dokud neuvidím a pak se za tebou vydám, jenže ti démoni o úplňku. Měl jsem o tebe strach, trvalo celou věčnost, než jsem se k tobě dostal, to už bylo po boji. Jenže jsem neodolal, musel jsem se tě aspoň dotknout, abych uvěřil, že jsi opravdoví. Víš, když je jeden z páru slepý, je ten pár značně oslabený, ten druhý na něho dává pozor a současně bojuje… prostě je větší pravděpodobnost, že by tě zabili, to jsem nemohl dopustit, vždyť jsem tě sotva našel, s nimi jsi ve větším bezpečí než se mnou,“ vysvětlí mi. Ke konci mluví skoro šeptem. Pak zaboří tvář do mojí srsti a za chvíli ucítím, že mi vlhne pod jeho slzami. Povzdechnu si a počkám, až se uklidní.

„To je v pořádku, počkám, až se uzdravíš, ale musíš mi dát tvoje číslo,“ umíním si.

„Dám ti ho později, teď bys mi stejně týden nemohl volat. Ale můžu zavolat já tobě,“ napadne ho brilantní myšlenka.

„Abys nevolal do tramtárie, Krtečku,“ zachichotám se a uskočím, právě včas, aby se přerazil o druhou židli. Jsem skoro mrtvý smíchy, to od něj není pěkné mě takhle rozesmívat.

„Pořád čekám na můj čaj a prosím tě, tentokrát nezapaluj chatu,“ ozvu se, když se vysměji.

„Baka,“ hodí po mě pohledem a stoupne. Přejdu k němu a přátelsky do něj drcnu, oplatí mi to pohlazením a drobným polibkem. Jsem rád, že se nezlobí. Ten čaj mu pomůžu udělat a společnými silami to zvládneme, aniž bychom, podpálili chatu nebo se zmrzačili. Raven mi dá misku s čajem ke stolu a sám si s hrnkem sedne vedle mě. Zkusím čaj a jen spokojeně zabručím, je výborný.

Tak tu odpočívám, když z venku zaslechnu kroky, doslova se vymrštím na všechny čtyři.

„Uklidni se, to je Jasmíne a Liam, poznám jejich kroky,“ uklidní mě šeptem Raven. Cuknu uchem, že jsem ho slyšel a dál jsem v pozoru, dokud se tam skutečně neobjeví, Jasmíne s klukem. Znovu si lehnu a napiji se čaje.

„To je dobré, jdu navštívit Krtečka, ať tu není sám a on tu má návštěvu a popíjí si čaj. Jak se vám podařilo nepodpálit chatu?“ upřímně se podiví Jasmíne. Vyprsknu smíchy.

„Ty jsi dneska druhá, která mi řekla Krtku,“ zavrčí Raven.

„To bylo efektivní, ještě se nauč běhat po čtyřech a vít a skoro uvěřím, že je z tebe vlk,“ začnu se bavit.

„Tsssss,“ urazí se Raven. Zasměji se.

„Jak se ti povedlo to nemehlo urazit? Já se o to snažím celé roky a jediné, co jsem dokázala, bylo, že se mnou nebavil,“ podiví se, Jasmíne.

„To chce talent!“nafouknu se pýchou.

„Tsssssss,“ ozve se dotčeně, Jasmíne a rozesměje se Raven. Kluk se taky uchichtne. Jasmíne, udělá čaj pro ně dva a sednou si ke stolu. Začneme se nezávazně bavit.

„Ravene, otec chce, aby ses vrátil domů,“ začne, Jasmíne.

„Už jsem říkal, že domů se vrátím, až uvidím!“ začne Raven. Zpozorním.

„To možná bude pozdě, máš odpovědnost za sebe i za Rena. Co když tě tady přepadnou? Jak se chceš ubránit, když jsi tady sám?! Debile!“ otituluje ho, Jasmíne. Musím s ní souhlasit.

„Já to tu zvládnu,“ ozve se Raven a sevře chladnoucí hrnek.

„No tak to moment Ravenku! Ty se zvládneš ubránit, ale před chvíli jsi mi řekl, že bys to nezvládnul se mnou?“ zavrčím mile.

„Rene, chápej mě, nechci tě ztratit, tak bys byl hodně oslabený,“ podívá se na mě Raven skoro zoufale.

„Já můžu ztratit TEBE?“ zavrčím o poznání výhružněji. Chvíli čekám, až mi odpoví.

„No, odpovíš mi?“ zeptám se ho klidně. Raven místo odpovědi sklopí hlavu a svůj nevidoucí pohled zabodne do desky stolu.

„Není to nakonec tak, že doma nechceš dělat problémy s tím, že jsi slepý a tak radši žiješ tady, i když tím riskuješ, že tě ztratím jednou pro vždy?“ zeptám se ho znovu. Jen co to vyslovím, Raven s sebou viditelně cukne.

„No tak to uděláme jednoduše, když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. A abys nemohl říct, že jsem masochista, dám ti na výběr, buď půjdeme oba domů, nebo oba zůstaneme tady,“ oznámím mu s úsměvem.

„To si, kurva, děláš prdel!“ zaječí Raven, který prostě nevydrží sedět a opře se o stůl.

„Nevím, jestli víš, co to slovo znamená, ale já to myslím smrtelně vážně,“ ujistím ho.

„Já tě odsud vyhodím!“ vyhrožuje mi.

„A jak to chceš udělat? Nezůstanu v chatě, zůstanu v lese a tam mi ty nemůžeš poroučet,“ zavrním.

Raven se vzteky rozpálí do běla.

„Já ti nařizuji, abys šel domů!“ namíří na mě prst, kupodivu se i strefí do správné polohy. Podívám se na prst a kousnu ho do něj, až zaskučí bolestí.

„Ty mi máš sotva co nařizovat, když se o sebe neumíš postarat!“ odseknu mu stejně vztekle.

„Já tam nepůjdu, jsem na ty poznámky typu ‚to se může stát každému‘ ‚to si tak neber‘ ‚nic se nestalo‘, doslova alergický!“ zaječí na mě. Naježím se.

„A na mozek alergický nejsi?! To by totiž vysvětlovalo, proč ho vůbec nemáš, imbecile! Oni se totiž snaží, aby ses necítil trapně, když něco rozbiješ nebo vysypeš, či rozliješ, to by napadlo i prázdnou lebku! Ty jim přiděláváš starostí tím, že mají o tebe strach stejně, jako já!“ zařvu na něj, až se otřese celá chata. Raven naprázdno otevře pusu a pak sklapne. Chvíli čekám na jeho reakci a pak se ozve potlesk. Překvapeně obrátím hlavu ke dveřím, kde stojí Raven ve starším vydání a s ním dva další kluci.

„Ty budeš nejspíš Ren, že ano?“ podívá se na mě a začne si mě prohlížet se zvednutým obočím.

„Rena zranili dost vážně v boji, pět dní se neproměnil, teď to dohání, tati,“ vysvětlí Raven už celkem klidně. To vysvětluje tu podobu.

„Až tak vážné to nebylo,“ zavrtím hlavou.

„Nejspíš jo, když ti to šili a neproměnil ses,“ namítne Raven. S tím má asi pravdu, povzdechnu si a dopiji už studený čaj. Teplý je lepší. Jeden z mladších se pokusí sáhnout na moji srst, zaplatí za to krvavou daň. Dost ostře vykřikne.

„Co se stalo?“ zeptá se Raven.

„Deven si chtěl tvého vlka pohladit, Ren ho pohladil tesáky,“ odpoví Ravenův otec.

„Aha, hodný Ren,“ ušklíbne se Raven a podrbe mě za uchem. Olíznu mu ruku.

„Tak co Rave?“ zabručím.

„Sbalím si věci, s tebou to fakt není možné,“ zavrčí Raven.

„Je, když mě posloucháš,“ protáhnu se rozkošnicky. Raven po mě střelí pohledem a neodpoví, přesto zaslechnu, že si pod nos bručí něco v tom smyslu jako. ‚Kdo kdy viděl, aby samuraj poslouchal vlka.‘

„A kdo kdy viděl, aby samuraj měl místo mozku shnilou slámu?“ zeptám se klidně. Jasmín už to nevydrží a rozesměje se. Raven se zase urazí. Začínám si na to zvykat. Počkáme, dokud si nesbalí věci a vyrazíme do města, já samozřejmě po boku Ravena. Kousek od našeho domu se rozloučíme a Jasmín mě dovede k bráně. Otevře ji Saburo ještě dřív než stačí zaklepat.

„Dobrý den,“ usměje se, Jasmíne.

„Dobrý den, můžete mi říct, kde je ten jeho povedený samuraj? Nejradši bych mu vyrazil zuby! Tohle je podruhé, co kvůli němu zdrhnul!“ zavrčí Saburo.

„Proč na mě každý vrčí? Já jsem hodný vlček,“ zakňučím smutně.

„Jo jistě a na Měsíci se svítí!“ zahučí Saburo.

„Každou noc, abys věděl!“ nafouknu se. Koutkem oka postřehnu, že se Saburo zhluboka nadechne, aby se uklidnil, a Jasmíne, se kouše do rtů, aby nevyprskla. Liam se tak zkrátka nedrží a tlemí se na plnou pusu.

„Nech toho, ty rozumbrado, jo a babička ti vzkazuje, že máš domácí vězení, dokud nedostaneš rozum, ona ti to oznámí, až přijde,“ setře mě Saburo. Svěsím hlavu, uši, ocas a začnu se loudat dovnitř. Svět je nespravedlivý!

Ještě zaslechnu, Jasmíne, jak Saba ujišťuje, že už utíkat nebudu a její rozloučení, na to mávnu ocasem a jdu na své oblíbené místo na střeše, je tam skvělý výhled.