Tajný svět Akyry

Oči ve stínu

Jen co dorazíme do školy, jez toho pozdvižení, každý si ukazuje na mě. Otřesu se, kdybych byl vlk, nejspíš by se zježili chlupy na hřbetě.

„Za tohle si můžeš sám, takové pozdvižení si nepamatuji od základky, kdy jsi pokousal učitele dějepisu,“ povzdechne si Sabura a po očku na mě koukne.

„Byl to úchyl ne učitel. Sakra, to musí na mě tak zírat? Ježí se mi chlupy na krku,“ zavrčím a zapadnu do šatny. Tam je to ještě horší. Kolem nás se postaví hlouček holek a začnou se chichotat, doufám, že ta pozornost je určená bráchovi ne mě. Přezuji se a vyrazím do třídy v naději, že tam budu mít aspoň nějaký klid. Asi bylo naivní si myslet, že jdou po bráchovi, hned mě totiž obklopí a s chichotáním mi nabízí, že budou se mnou chodit. Mám toho plný tesáky, jednoduše je odhrnu stranou a nedbám na to, že některé spadli na zem a vyrazím ke skříňkám s nosem zabořeným do plánku.

V chodbě se zastavím před skříní, kde mi zacuká obočí.

„To mi děláš naschvál nebo chceš prolítnout oknem,“ zaječím na Akia, který se na mě jen ohlédne. Potom se obrátí k hnědovlasému klukovi se stejnýma očima. Na chvíli zaváhám, jestli to nejsou bratři.  Kluk se na mě podívá a pozvedne obočí.

„Naposledy ti to říkám Adene, s vámi nechci mít nic společného,“ ukáže na hnědovlasého kluka Akio.

„Na to už je pozdě Akio. Uvidíme se později,“ mávne kluk přes rameno a jde pryč, ještě se několikrát ohlédne po mně.

„Jestli to není náš rozkošný rváč, co ses tak rozčertil hned po ránu,“ usměje se Akio a ještě pohodlněji se o moji skříňku opře.

„Stačil pohled na tebe, ty nádhero a teď uhni nebo ti zlomím ruku, nemám dneska na ty tvoje srandičky náladu,“ odseknu mu a probodnu ho očima.

„Netušil jsem, že se ti tak líbím,“ usměje se Akio.

„No to máš pravdu, oči šejdrem, nos jako šibenici, nohy do O, hrb, divím se, že ho nemáš, v které kostnici tě montovali?“ ušklíbnu se výsměšně.

„Ve stejné jako tebe, jenže na tebe si dali záležet co?“ setře mě hravě.

„To se mě snažíš sbalit? Máš smůlu, nejsi můj typ,“ odvětím klidně.

„No to bych si dal, rváče nepovažuji za dobrou partii,“ ušklíbne se a poodejde. Vrhnu se ke skříni a na nalepeném rozvrhu si zjistím, co mám za hodinu. Mám tam i pár dobrovolných a ty jsou smíšené. Teď je zeměpis, vezmu si učebnice a zavřu skříňku. Pak vyrazím ke třídě, chvíli bloudím, než ji najdu.

Co chvíli se ošívám a ohlížím, cítím se jako pod rentgenem. Někdo mě sleduje. Lehce pokrčím rameny a na poslední chvíli si všimnu štítku třídy, než ji přejdu. Vejdu dovnitř a rozhlédnu se, na mém obvyklém místě sedí kluk se světlými, skoro bílými vlasy. Nemíním vyvolávat pozdvižení a tak si jdu sednout na poslední volné místo u okna.

„Hiro, už jsi zdravý? To je dobře, trochu nám chyběli ty tvoje legrácky,“pozdraví ho nadšeně kluk, který vejde. Má černé vlasy, které mu padají pod ramena, má je stažené vzadu do culíku.

„Jo jsem, Aden sice trochu protestoval, abych šel do školy, ale umluvil jsem ho. Ještě mě trochu bolí noha, mám jen hůlku, tak pokud mě nenapadne vlkodlak ze zálohy, bude to dobré,“ zasměje se Hiro.

Zaměřím se na klukovy oči, jsou tmavě modré se stopami stříbrných zrnek, neobvyklá barva.

„Ten protestuje už jen, když normálně chodíš. Víš, že máme nováčka?“ kývne směrem ke mně. Okamžitě uhnu očima a upřu je z okna.

„Slyšel jsem, že jsou dva,“ zarazí se Hiro, v zápětí na sobě ucítím jeho oči, jsou trochu pronikavější než u lidí. Trhnu s sebou a ostře se na něho podívám, moje oči se zabodnou do jeho. Přijde mi, že v ten moment jsme se slili v jeden celek. Hiro nakloní hlavu a usměje se, vzápětí vstane a opírajíc se o hůl zamíří ke mně.  Zrovna do třídy zkoumavě nakoukne brácha, hýbnu sebou a proklouznu Hirovi pod rukama.

„Potřebuješ něco?“ zeptám se Sabury a vystrčím ho na chodbu.

„Jo pořádá se na tebe hon, každý se mě na potkání ptá, jestli jsi zadaný,“ uchichtne se Saburo a opře se o okno, ke kterému jsme došli.

„Tahle škola byla chyba,“ zavrčím naštvaně. A podívám se z okna.

„Co se děje?“ zeptá se mě tiše bratr.

„Někdo mě sleduje, nemůžu ho zahlídnout. Připadá mi jako by stíny měli oči,“ vysvětlím mu tiše.

„A naši milenci. Jak dlouho spolu chodíte?“ zavrčí za námi Akiuv hlas výsměšně. Podíváme se s bratrem na sebe a nastanou rozdílné reakce, zatímco, Saburo se zlomí smíchy, jako by slyšel ten nejlepší vtip, já se prudce otočím a vrazím mu pěstí. Znovu přistane na stěně. Bohužel ho to nenasere.

„To mělo být potvrzení nebo varování?“ ušklíbne se Akio. Ten kluk fakt neví, kdy přestat. Vykročím k němu, když mě Saburo chytne za ruku. Podívám se na něho a obrátím se k Akiovi.

„To měla být závist nebo žárlivost?“ pozvednu výsměšně obočí. Tím ho dost vytočím.

„Dávej si bacha na to, co říkáš blbečku, nemuselo by to pro tebe dopadnout nejlíp,“ nakrčí se výhružně a udělá ramena, aby vypadal vypracovanější. Znuděně si zívnu.

„Já tu nelétám od stěny ke stěně jako káča. Mimochodem neříká se, že za pravdu se každý pere,“ vysměji se mu. Jeho pravačka vystřelí, vidím ji, ale nechám ji dopadnout, jen pootočím hlavu, aby mi nezlomil čelist, musím říct, že jsem měl co dělat, abych to ustál, jak to se mnou zamávalo. Fakt má pekelnou sílu, skoro si začínám myslet, že se tak nechal uhodit naschvál. Pro to aby mě uhodil, jsem měl důvod, teď mu to můžu oplatit. Usměji se a vrhnu se na něho. Za chvíli se válíme na chodbě v jednom klubku a rány jen srší. Jak já jemu, ani on mě nemá co vyčítat. Zrovna se mu chystám vrátit ránu, když nás od sebe někdo odtrhne.

Jak mě, tak jeho drží dva učitele kus od sebe.

„Tak to by stačilo vy dva, oba dva ke mně do kanceláře,“ pronese ledově ředitelka. Podívám se na ni a hned zkrotnu, vypadá jako sopka před vybuchnutím. Ani se moc nebráním, když mě učitelé vedou do kanceláře. Posadí mě do křesla a Akia vedle mě, ale dost daleko, abych ho nemohl praštit.

„Kdo si začal?“ podívá se na nás přísně ředitelka.

„On!“ ukážeme vzájemně na sebe. Pravdu máme oba, on si začal slovně já pěstně.

„Takže nikdo, to se jen tak semlelo z čista jasna. Rene, jsi tu druhý den a už mám popsanou jednu stránku tvých prohřešků, co se týče tebe Akio, bych se moc nesmála, za ty roky by se z tvé složky mohla stát docela úspěšná kniha s názvem Magor světa aneb jak vyvolat válku do jedné hodiny!

Vy si říkáte studenti školy?“ zařve na nás.

Neodpovím, protože dusím smích, jak jen to jde, ten název knihy mě dostal.

„Nejspíš, těžko se můžu nazývat studentem Marsu, když ani nevím jak se na něho dostat,“ ohradí se Akio. Já v ten moment vybuchnul smíchy.

„Jestli chceš, ukážu ti směr hřbitov a rovnou se tam můžeš zahrabat!“ setře ho ředitelka a já se rozesměji ještě víc. Miluji černý humor, zvlášť když je obětí někdo nenáviděný.

„Ty, aby tě přešel smích, mi napíšeš dvacetistránkovou esej, proč se ve škole nepereme a ty, aby ti to nebylo líto, ho napíšeš taky,“ oboří se ředitelka na Akia, který v ten moment zmodral. Psaní nejspíš nebude jeho silná stránka.

„A můžu donést ten, co mám doma? Nebude vadit, když bude mít o deset stran navíc, že ne,“ zamrkám přátelsky na ředitelku.

„Nebude, protože si ho napíšeš tady u mě!“ setře mě bábinka. Ježíš, kdyby věděla, jak jí říkám nejspíš by mi ještě dala dvacetistránkovou esej o etice.

„To nebude problém, mám ji tady, po vyučování vám ji donesu,“ uculím se a než stačí protestovat, jsem za dveřmi. Zrovna zvoní a tak proklouznu do třídy s učitelem.

„Ředitelka už vás pustila?“ podiví se učitel.

„No neprotestovala, když jsem šel do třídy,“ vyhnu se šikovně odpovědi a sednu si na svoje místo. Třída se zasměje a učitel jen mávne rukou, aby se uklidnili. Vyvázl jsem z toho skvěle, pochválím si a sleduji zkoušení.

Do oběda se nic vzrušujícího nestane, jsem přímo nadšený, že se mě daří vyhýbat Akiovi, bratrovi a teď i Hirovi, ale na obědě si to nejspíš slíznu. Je to horší než jsem myslel, jsem znovu zavolán do ředitelny, kde kromě ředitelny sedí i babička, která se na mě dívá s přivřenýma očima. Kdybych byl vlk nejspíš bych svěsil uši a ocas a utekl co nejdál. Z babičky mám vítr. Dostane se mi takového kázání, že mi leze i ušima. Po půl hodině, kdy skončí, se odplížím na školní dvůr, kde mi začne dělat kázání Saburo.

„Ještě ty začínej, mám toho plný kecky od babičky,“ zavrčím a otevřu si balíček s jídlem. Jsou tam tří druhy masa, rýži a zeleninu, hladově se do něho pustím. Jsem sotva v půlce, když se nad námi zjeví ta parta ze včerejška.

„Jdeme pomstít svého šéfa, ty sketo,“ začne jeden tvrdě. Mám už toho plné zuby, hlasitě zavrčím a upřu na ně svůj vražedný pohled. Trvá jen okamžik, než se s děsem obrátí na útěk, aspoň, že se to obešlo bez rvačky.

„Takhle si kamarády nenajdeš, Rene,“ promluví Saburo tiše.

„Nestojím o kamarády, jen chci svůj klid,“ prsknu jen, co spolknu sousto. Na to už Saburo nic neřekne a s povzdechem se pustí do desertu. Z druhé strany uvidím Akia, jak mě pozoruje nečitelným pohledem, jen co ho probodnu svýma očima, obrátí se jinam, i na tu dálku postřehnu, že se mu pod okem udělala modřina.

Dojím a natáhnu se do trávy.

„Je to zvláštní, ty dostáváš na oběd převážně maso a já mám takovou směs,“ zamumlá po chvíli Sabura a podá mi kus koláče. Je to jeden z těch, co mám rád, tak si ho vezmu.

„A co má být? Mě to tak vyhovuje,“ řeknu klidně.

„Mě taky, ale nelíbí se mi to,“ zahučí brácha. Odjakživa podezříval všechno a všechny. Jen pokrčím rameny a nechám ho jeho úvahám. Když vidí, že je mi to celkem jedno, zaboří nos do poznámek a výpočtů, které si udělal, aby mě mohl varovat před měsícem. Ukradnu mu ještě jeden koláč.

„To je strašný, sníš toho třikrát víc než já a nepřibereš ani gram,“ zaskuhrá Saburo. Zasměji se. Oba víme, že spotřebuji více energie na přeměnu a pobíhání v podobě vlka, to jsem neúnavný.

„Sportuj a taky nebudeš přibírat,“ vypláznu na něho jazyk.

„Děje se něco?“ zpozorním, když vidím jeho zachmuřený obličej.

„Jo, jestli počítám správně, tak by příští měsíc mělo být zatmění měsíce,“ podívá se na mě. Otřesu se děsem. Tohle jsem už jednou absolvoval těsně po tom, co jsem se poprvé proměnil a byla to hrůza, jako bych roztrhl na dvě bytosti a každá chtěla dělat něco jiného. Jedna chtěla zabíjet lidi a druhá je chránit. První možností jsem se bránil zuby nehty. Úplňky mě ani nedělají takové problémy jako tyhle zatmění, díky bohu, že jsou jen jednou za pět šest let. Někdy ani to ne. Spíš bych to počítal na desetiletí.

„Doufám, že do té doby umřu,“ zapřeji si a zvednu se. Saburo pozvedne obočí.

„Bude zvonit,“ ujasním mu. Taky se hned zvedne a po tom, co srovná své věci, se mnou vyrazí ke škole.

„Po škole počkej nebo počkám,“ mrkne na mě, kývnu a zamířím na volitelnou hodinu. Jaké je mé zděšení, když tam uvidím Akia, Hira, toho černovlasého kluka i hnědovláska. Všichni se na mě podívají. Tohle je snad noční můra. Rozhlédnu se po třídě a hledám, kde je volné místo, nakonec se rozhodnu počkat, ať se s nikým nemusím hádat.  Než zazvoní, třída se hemží lidmi. Konečně se ozve zvonek a já zahlédnu místo, které je dost daleko od všech, vyrazím k němu a sednu si.

„Rene, zapomeň, že budeš sedět v zadu, pojď hezky dopředu, ať na tebe vidím,“ zbrzdí mé plány učitel. Tak to je v pytli, jediné volné místo vepředu je u okna vedle Hira a před Akiem. Ten se na mě zlomyslně usměje.

„Jdu tam jen v případě, že Akia zavřete do železné klece,“ odseknu nakvašeně. Třída se rozesměje.

„Snad se mě nebojíš,“ otočí se ke mně Akio se zlomyslným úsměvem.

„Bojím se všech blbců a ty mezi nimi vedeš,“ setřu ho s přehledem. Akio se přestane usmívat a tužka v ruce se mu zlomí na tři díly. Jeho stříbrné oči slibují pomstu.

„Zane, vyměň si s Akiem místo jinak se nikam nedostaneme,“ povzdechne si učitel. Černovlasý kluk vstane a bez námitek poslechne, zřetelně vidím, jak mu cukají koutka. Teprve až se Akio usadí na černovláskově místě se rozhodnu pohnout a přesunu se dopředu. Hiro na mě přátelsky mrkne. Nevšímám si ho, stejně jako kluků vedle nich a kluka za mnou. Všemi možnými způsoby se jim snažím naznačit, že o žádné spřátelování nemám zájem. Jediné o co se zajímám je hodina a poznámky, které si rychle píšu. Promluvím, jen když jsem vyvolán.

Každý papírek, který přistane na lavici s mým jménem, skončí v koši bez přečtení.

„Tohle bude docela oříšek,“ uslyším Hira, jak zašeptá hnědovlasému klukovi.

„Myslíš, že to bude horší než s ním?“ zeptá se ho Aden a očima střelí po Akiovi. Všimnu si, že má stejné oči jako Akio a tu lidé na obrazu. Co se tu k čertu děje?

„Jo myslím, ten si ty dopisy aspoň přečetl, a když ho oslovíš tak se s tebou hádá, ale on nás úplně ignoruje. Mluví jen s tím brunetem u okna,“ zauvažuje Hiro.

„Řekl bych, že to bude jeho bratr, mají na sebe dost podobné rysy,“ vloží se do toho Zane za mnou. Koutkem oka zaregistruji, jak sebou Akio trhnul a pak se mu po tváři rozlije úleva. Nechápu to.

„Myslíš, že jeden bude vlk a druhý samuraj?“ vloží se do toho Aden.

„Přesně, brunet je samuraj. Ale nejsou spolu nemají mezi sebou vazbu. Aspoň ne takovou jako ty a Hiro, mezi nimi jde spíš o důvěru, přátelství a rodinu,“ pousměje se černovlasý.

„Takže máš naději?“ zaujme to Hira.

„Ne vazba už byla navázána a já to bohužel nejsem,“ zavrtí Zane hlavou. Ti dva po něm hodí soustrastný pohled.

„Brzy se dočkáš, stříbří ti oči,“ usměje se Aden.

„Už by bylo na čase, Saya si ze mě utahuje, že jsem škvrně. Ona už svého vlka má,“ uchichtne se Zane. Roztřese se mi ruka a zvedne se mi žaludek. Celá místnost se se mnou zatočí.

Když se vzpamatuji, zjistím, že ležím na zemi a nade mnou se sklání učitel. Posadím se.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se mě učitel.

„Jo jsem, jen se mi udělalo nevolno,“ ujistím ho klidně.

„Měl bys jít domů, někdo tě zavede na ošetřovnu a zavolá tvým rodičům,“ usoudí učitel. To není zlý nápad.

„Rodiče nejsou třeba, mám tu bratra,“ ujistím ho.

„Dobře, nechám ho vyvolat, moc se nehýbej,“ odběhne ze třídy a za okamžik se školou rozlehne hlášení. O další chvíli později mi někdo do ruky strká plechovku s pitím, žíznivě se napiji. Udělá se mi líp.

„Lepší?“ zeptá se mě Saburo. Kývnu a nechám se zvednout a odvést ze třídy. Saburo mě dovede do šatny a donese mi ještě dvě plechovky pití, které do sebe hodím.

„Kdy jsi pil naposledy?“ zeptá se mě s povzdechem.

„Myslím, že ráno,“ vzpomenu si. Saburo zavrtí hlavou a vytáhne telefon. Obuji se a natáhnu bundu.

„Pojď venku nás bude čekat auto,“ povzdechne si Saburo a vyvede mě ven, kde mě naloží do taxíku. Opřu se a zavřu oči, je mi o něco líp.

Netrvá dlouho a zastaví u babiččina domu, vystoupím. Saburo zaplatí taxikáři a vede mě do domu.

„Už jsem to slyšela, ve vzduchu je nějaký virus nejspíš to chytil. Odveď ho do jeho pokoje, uvidíme, co z toho bude, nejspíš ho to přejde do dvou dnů,“ přijde nám babička naproti a pomůže mi do pokoje. Ani se nenamáhám s převlékáním a jen co se hlavou dotknu malého polštářku, usnu. Probudím se o půlnoci. Kruci, kdybych tak věděl kde je kuchyň. Dobrá zpráva je, že už je mi sto procent líp než odpoledne. Vstanu a ve dveřích se málem srazím s bráchou.

„Zrovna jsem se na tebe šel podívat a heleďme, nejsi ani proměněný,“ pousměje se Saburo.

„Vtipné, kde je kuchyň?“ zeptám se ho klidně.

„To máš hlad nebo žízeň?“ zeptá se Sabura.

„Obojí,“ ujistím ho. Sabura mě odvede do kuchyně, kde mi dá jídlo a pití, vypiji snad litr, než mě přejde žízeň.

„Doktor řekl, že je to slabá viróza, zítra budeš doma a pozítří můžeš do školy,“ usměje se Saburo.

„To je dobrá zpráva, nebudu se muset hledět na ty ksichty tam,“ usoudím a pustím se do jídla.

„Kam se podělo souvětí vlasy tmavého medu,“ začne si mě dobírat brácha. Probodnu ho očima a nevšímám si ho. Po jídle si opláchnu talíř a přemístím se do pokoje, kde mám už rozestláno. Spokojeně se zahrabu do peřin a usnu s nádherným vědomím, že ráno nemusím vstávat.