Tajný svět Akyry

Nový student

Zastavím se před velkou školou a podívám se na ni. Je zatím největší, do které budu chodit. Čtyři patra obdélníkového tvaru, a pokud dobře vidím, a na svůj zrak se můžu spolehnout, dvě křídla se táhnou ještě do zadu.

Nesnáším obrovské množství lidí, ale větší škola znamená větší anonymitu, nebo v to aspoň věřím. Za sebou zaslechnu známé kroky a ani se neotočím.

„Zite, to chceš studovat z ulice?“ plácne mě brácha po rameni.

„Doufal jsem, že to půjde z lesa Saburo,“ nadhodím a těžkým krokem se vydám ke škole.

„Nebude to tak zlé, o téhle škole jsem slyšel hodně dobrého…“ snaží se mě utěšit bráška.

„Pokud se nesnaží skandály udržet pod pokličkou,“ doplním ho ledabyle.

„Chodí sem jeden můj kámoš, vím to od něj,“ ujistí mě Sabura. Tak to je vážně založené na skutečnosti, ujistím ho pobaveně v duchu a podívám se znovu na rozložitou školu. Rozhodně je větší, než jsme chodili.

„Stejně nevím, proč jsi na mě nepočkal,“ zabruslí Saburo, rozladěně.

„Copak, bojíš se?“ vycením zuby v úsměvu.

„To víš, není nad to mít vedle sebe hlídače,“ povzdechne si a drcne do mě, abych se pohnul, neochotně vejdu do dvora školy. V ten moment se na nás všichni otočí. Povzdechnu si.

„Nemá už zvonit?“ zavrčím na Sabura, kterému cukají koutka úst.

„Tak za deset minut,“ ujistí mě. Protočím oči a vyrazím ke škole. Sabura mě nenapomíná a radši přidá do kroku, ví, že bych stejně nezastavil.

Netrvá moc dlouho a narazíme na ředitelnu. Bez klepání otevřu dveře a vstoupím.

„Přejete si?“ zeptá se nás starší žena, která sedí v křesle ředitele.

„Promiňte, že jsme sem tak vtrhli, jsme nový studenti,“ ozve se Sabura, netuším, proč z toho dělá takovou vědu, i když musím uznat, že ta dáma, skutečně vzbuzuje respekt.

„Aha, proto sem vrazíte jako smečka nevychovaných vlků. Tady vlky střílíme,“ zamračí se ředitelka. No to jsme se měli kam přestěhovat, jen co je pravda.

„My je zase chráníme,“ postaví se ji brácha.

„To mě neskutečně těší, vítejte v nové škole, Wolf’s. jestli se z vás nestanou vlci, tak jste člověk jak poleno, nebo upír,“ usměje se přísná dáma a začne se probírat složkami na stole.

„Jména?“ vyštěkne.

„Sabura a Ren Otowashi,“ představí nás bratr. Najde složky a začte se do nich.

„Takže trochu k pravidlům, ve škole a na veřejnosti se chováme tak, abychom nikoho nepřizabili a podobně, chápete?“ zabodne oči do mě. Sám sebe se zeptám, jestli k ní už dorazila moje ‚perfektní chování‘.

„Vždy se jednalo o sebeobranu,“ odpovím ji s klidem.

„Vždycky jde o ‚sebeobranu‘, ale tady se nepereme, nejsme zvířata, ale lidé. Ti co zvlčí, dostanou terapii lidskosti nebo je přivážeme na řetěz, rozumíme si?“ zaměří se na mě ředitelka.

„Tak to doufám, že vaši studenti jsou vychovaní,“ neodpustím si jedovatou poznámku.

„Zrovna vy jste moc vychovanosti nepředvedl,“ setře mě ředitelka. Uslyším, jak se Sabura uchichtne. No jo, ona je jediná, kdo našel hned nějakou námitku.

„Deformace,“ odtuším klidně.

„Doufám, že ne mozku, to by mělo hrozné následky,“ usadí mě znovu a začne se přehrabovat v papírech. Podá nám rozvrhy, seznam knih a sešitů, jen ledabyle přelétnu stránku, mám všechny, a v neposlední řadě nám podá seznam knih. Zašklebím se, tohle si mohla odpustit, na čtení moc nejsem.

Pak dostaneme rozchod. Vyjdu z kanceláře a pokusím se před bráchou, který je vysmátý jako dement, zavřít dveře. Bohužel se nepodaří.

„Dnes bude svítit měsíc,“ poznamená, když se ovládne.

„Jo, ještě, že není úplněk,“ kývnu hlavou.

„Tentokrát bude v sobotu,“ pousměje se brácha, lehce si oddechnu, že zase nezmeškám školu a jdu najít svoji skříňku. Naši o tom neví, jen bratr a ten mlčí. Rodiče jsou posedlí laboranti, všechno musí zkoumat, kdyby to o mně věděli, nepochybuji o tom, že by mě začali zkoumat, aby se dostali na přední stránky novin s nejlepším objevem za tisíciletí. Už nám pomalu začínají docházet výmluvy na to, že o úplňku nejsem ve škole. Nejsem agresivní, úplněk na mě působí jako na každou šelmu, jen se měním ve zvíře.

Naštěstí můj pokoj přestali zkoumat dávno, jinak by tam našli snad tunu vlčích chlupů. Rozhodně by jim to neušlo pozornosti a začali by pátrat, jak se tam dostali. Zvířata máme zakázané chovat.

Do Sagamery jsme se přistěhovali včera. Nastěhovali jsme se k babičce, která stále vyznává tradiční způsob života. Nebydlí, jako spousta lidí v paneláku, ale ve svém starém sídle, s krásnou tichou zahradou. Od zbytku světa jsme odděleni vysokou zdí, která také naprosto tlumí zvuky z ulice. Nám kupodivu zařídila pokojíček po evropském způsobu života. Máme tam stoly, postel i skříně a každý máme svůj vlastní pokoj. Mám podezření, že tam nejsme jen na ledajakou návštěvu a že rodiče tam vítaní nejsou. No uvidíme.

Zastavím se před jakousi partou a zkontroluji skříňku za klukem, který se o ni opírá plnou váhou.

„Promiň, stojíš před mojí skříňkou,“ podívám se na kluka.

„Dej si odchod šmejde,“ šlehne po mě kluk pohledem. Kdyby nebyl takový nafoukanec byl by i šikovný. Dobře zkusím to ještě jednou.

„Říkám, že stojíš před mojí skříní, chci si tam dát věci,“ zvýším hlas.

„Tahle skříň je prázdná, takže táhni,“vytečou klukovi nervy a pokusí se mě kopnout. S přehledem mu nohu chytnu a mrštím ji na druhou stanu chodby.

„Takže už prázdná není,“ odtuším. Klidně odsunu zbytek té party a otevřu si skříňku, začnu do ní dávat své věci včetně bundy. Pod volnou košilí se mi zavlní svaly. Nevšímám si toho, ani hrobového ticha, který se rozhostil na chodbě. Vytáhnu si rozvrh a podívám se, jaký předmět vlastně máme, vytáhnu si příslušné knížky, nastavím si vlastní kód zámku a zavřu skříňku. Zámek hned rozhodím. Ještě hodím pohled na toho kluka, kterého jsem odhodil, jestli se mu nic nestalo. Zdá se, že ne, právě zatřepal hlavou, si se snaží odehnat mžiky. Přejdu k němu a podám mu ruku, chvíli se na ni dívá a pak mi ji odpráskne.

„Právě sis udělal nepřítele na celý život,“ procedí skrz zuby.

„Fajn a můžu znát jméno toho nepřítele?“ zeptám se s pozdviženým obočím.

„Krono Akio,“ zvedne se a stoupne si naproti mně. Je skoro vysoký jako já, což se mi líbí a taky se mi líbí jeho oči, které mají barvu ledového stříbra. Jen naproti mně má krátce sestřižené vlasy barvy tmavého medu. Líbí se mi.

Na rozdíl od něj mám bílé vlasy do pasu s nádechem stříbra a tmavě jantarové oči, které se při proměně zesvětlí do žluté barvy, aspoň tak mi to říkal brácha.

„Moc mě těší, jsem Ren Otowashi. Nevíš, kde je učebna chemie?“ zeptám se ho zdvořile.

„Zeptej se někoho jiného,“ doporučí mě stejně zdvořile.

Lehce pokrčím rameny a bez pozdravu se vydám chodbou, abych se zeptal nějakého děvčete, ty snad budou sdílnější.

„Trochu drzoun nemyslíš, Krono?“ ozve se Adrien z mojí party.

„Tak díky, že jste pomohli. Mimochodem drzoun to není, je to pořádný dement, zná ho někdo?“ zeptám se jich. Absolutně mi nejde do hlavy, jak mě dokázal tak lehce odhodit, já normálně bez větších problémů srovnám i zápasníky sumo. Oni se mnou nehnou ani o píď.

„Nováček, dneska nastoupil do školy se svým o rok starším bratrem, vypadá to, že jsou na sobě dost závislí. Rodiče neznám. Když se jich na něco ptají, spíš odpovídá jeho starší bratr a vypadá to, že se o něj i stará. V bývalé škole kamarády neměl, nikoho si k sobě nepustil natolik blízko, aby se s ním skamarádil. Zdá se spíš, že vyhledává samotu. Je to rváč, i když rvačky sám nevyvolává, spíš se jen brání a pak to stojí za to, málokdo vyjde bez zranění. Nikdo neví, co má nebo nemá rád, určitá část je zahalená tajemstvím, které zná nejspíš jen jeho bratr. U zvířat nevím, nikdy žádné nechovali,“ pokrčí rameny Informátor. Ten nikdy nezklame, získá tolik informací, kolik dokáže a snad ještě víc.

„Žádná bojová umění nebo tak?“ podivím se.

„Není známo,“ pokrčí Informátor rameny. Podivím se ještě víc, nikdy se nestalo, že by něco nevěděl nebo nemohl získat.

„Začínám být na toho kluka zvědavý,“ zamračím se, dostanu z něj jeho tajemství, i kdyby to měla být jediná věc na světě, kterou ještě udělám.

„Jestli ti můžu radit, Krono, vyhýbej se mu, je nebezpečný,“ poradí mi Informátor.

„Já jsem nebezpečnější,“ usměji se zle a poodhalím své dokonale bílé zuby. Ten bělovlasý kluk si bude přát, aby mě nikdy nepodkal. Tehdy jsem ovšem netušil, že to bude naopak!

„Rene, ty jsi snad zešílel, jsme tu sotva pár hodin a už o tobě mluví celá škola,“ sedne si ke mně s obědem Saburo.

„Nechtěl mě pustit do skříňky a pak se do mě pokusil kopnout, může být rád, že jsem mu tu hnátu nezlomil,“ bráním se s plnou pusou hovězího s nudlemi.

„Požádal jsi ho o to?“ zeptá se podezřívavě Sabura.

„Jo dvakrát,“ zamračím se. A naberu si další sousto.

„Zvláštní rozdíl, jeden šediváč a druhý brunet, to ti zmizela barva ze zděšení, když jsi mě viděl?“ ozve se nade mnou výsměšný hlas. Tiše zavrčím, nesnáším, když mě někdo ruší při jídle. Sabura do mě jemně kopne a střelí po mě varovným pohledem.

„Být tebou tak se pakuji, nesnáší, když ho někdo ruší při jídle,“ ozve se klidně Sabura.

„A co udělá, když udělám tohle,“ vykopne mi ten dotyčný misku s nudlemi z ruky, všechno skončí v blátě. Tak tohle vážně přepískl, zaslechnu jak Sabura tiše zasténal. A rychle odloží své jídlo. Hůlky v ruce se mi zlomí a se pomalu začnu stavět na nohy. Ani si neuvědomím, že slabě vrčím.

„No tak, pěkně si to z toho bláta slízej,“ baví se kluk a banda s ním, odhaduji, že jich je něco kolem šesti, sedmi. Čím pomaleji se zvednu, tím rychleji zaútočím na břicho toho, který mi vykopl jídlo, jeho pach jsem si zapamatoval dobře. Uslyším heknutí a uspokojivé křupnutí jednoho žebra. Kluk vyplivne krev z pusy.

„Nikdo tě neučil, že nemáš napadat ostatní, zvlášť když dotyčný jí?“ zeptám se zlověstně. Partu smích už taky přešel. Další rychlou ránou do brady se toho tlustého dobytka zbavím, pak se otočím k jeho spolubojovníkům, které na mě jen vyděšeně zírají.

„Okamžitě toho nechte! Kde si myslíte, že jste?“ zaslechnu hlas nějakého učitele.

„Pane učiteli, ten kluk si začal…“ začne mě bránit Sabura.

„Já vím, viděl jsem to, ale nelíbila se mi ta reakce, co když má nějaké vážné zranění?“ oboří se znovu na mě.

„Tak si ty gorily máte držet na vodítku a vycvičit si je,“ odseknu nasraně, jedním ladným pohybem seberu své věci a hladový zamířím do školy. Věděl jsem, proč se všemu potěru vyhýbám.

„Rene, počkej na mě,“ zavolá Sabura a rychle začne balit své věci, pak se za mnou rozběhne, zpomalím tak, aby mě dohnal. V ten moment mi zakručí v břiše, od rána jsem nic nejedl a jsem podrážděný.

„Na, najez se,“ strčí mi svůj oběd brácha s úsměvem.

„Co ty?“ zeptám se ho. Jen s úšklebkem vytáhne sáček s pečivem a zakousne se do koblihy. Cuknu koutkem a sednu si na širší zídku, která lemuje schody, učení dám pod nohy a začnu se cpát. Sabura využije mých nohou jako podpěry a vyškrábe se za mnou.

„Tak jsem si dnešní den nepředstavoval, dvě rvačky za pár hodin,“ povzdechne si Sabura.

„Promiň,“ povzdechnu si smutně. To jsem si tak říkal, že první den budu v klidu.

„Ten druhý si tu lekci zasloužil, jen doufám, že nemá nějaké vnitřní zranění,“ zamračí se Sabura.

„Ne jen mu prasklo žebro, ale jen jemně,“ zabručím.

„To se mi neskutečně ulevilo. Je tu dost šikovných kluků, někdo by se ti mohl zalíbit, i vlci potřebují partnery,“ pokračuje Sabura. Mimoděk si vzpomenu na kluka se stříbrnýma očima.

„Jo jeden tu je, bohužel je to náfuka,“ povzdechnu si.

„Při nejhorším to můžeme dát dohromady spolu,“ nabídne mi Sabura s úsměvem.

„Copak ty nejsi na ženské?“ pozvednu obočí.

„Jo jsem, ale jsem i na kluky,“ ujistí mě Saburo.

„Pokud bychom to dohromady dali, ty bys nesměl mít nikoho jiného,“ varuji ho předem.

„To je mi jasné, Vlčku,“ pousměje se Sabura. To už nekomentuji, jen se podívám na nebe, kudy putuje slunce.

„Měsíc vyjde ještě před setměním,“ zamumlám si pro sebe.

„Nedaleko jsem viděl lesnatý park, dá se tam pěkně ztratit. Kouknul jsem se do mapy a zjistil jsem, že část v městečku je na procházky a zbytek jako rezervace, pro tebe ideální,“ usměje se Sabura. Pousměji se, ani jsem nedoufal, že by tu byl aspoň parčík. Jen co dojím, zazvoní.

„Uvidíme se po škole,“ oznámím bratrovi a zmizím v budově. Koutkem oka postřehnu, že jak zmizím ve dveřích, přijde k němu několik děvčat a Sabura je v rozpacích. Přeji mu to, už z toho důvodu bych si ho nevzal sám. Zamířím na poslední dvě hodiny biologie, které doslova přetrpím a počkám před školou na bráchu. Všimnu si šedého kotěte a přejdu k němu. Opatrně ho vezmu do ruky, krčí se a zděšeně mňouká, i když se ho snažím uklidnit, chtěl bych mít takové kotě.

„Co tomu nebohému zvířátku děláš?“ zeptá se mě Sabura a vezme si kotě k sobě. To se hned uklidní a nepřátelsky se na mě dívá.

„Vezmeme ho k babičce, viděl jsem tam několik koček, tohle ji jistě nebude vadit,“ usměje se. Jen překvapeně pozvednu obočí a vydáme se domů. Po chvíli si všimnu party z rána, ale nevypadá to, že by nás sledovali. I kdyby měli by smůlu. Vejdeme k babičce do zahrady a pozdravíme se se zahradníkem.

Zavětřím, ale nezachytím pach ani mámy, ani otce. Babička nám vysvětlí, že budeme bydlet u ní a že rodiče odjeli natrvalo. Vezmu to jako fakt a s dovolením se jdu převléct do odrbaných džínů a trika s dlouhým rukávem. Babička si jen nesouhlasně přeměří moje oblečení a můžu ven, na jak dlouho budu chtít. Ani v nejmenším netuším, že zná moje tajemství, které střežím jako oko v hlavě. Vydám se do parku, kde se, co nejrychleji ztratím mezi stromy. Když se na nebi objeví nevýrazný měsíc místo člověka se mezi stromy proplétá bílo stříbrný vlk.

Má druhá podoba, mé prokletí i požehnání, jediná doba, kdy jsem volný ve svém myšlení.