Tajný svět Akyry

Legenda

Znechuceně vstanu a jdu do školy, zrovna teď závidím Redovi, který nemusí vstávat. Do prkýnka má to někdo štěstí! Bez nálady dojdu do školy a jdu rovnou do třídy. Kde se, se mnou začne bavit jedna holka. Je celkem šikovná a nemluví o Redovi, to se cení. O přestávce si jdu koupit něco do kantýny, svačinu jsem si zapomněl doma, když si všimnu hloučku kousek od ní. Hnědovlasý kluk objímá bělovlasého a trochu se mračí, u nich stojí černovlasý a krčí rameny. Jeden z nich si mě všimne a upozorní na mě ostatní, kteří se hned obrátí. Co nejrychleji zapadnu do kantýny a zdlouhavě si začnu vybírat, co si vezmu, když zaplatím, jsem si jistý, že jsou pryč. Chyba. Všichni tři čekají před kantýnou a o kousek dál si všimnu i stříbrotokého kluka, který Redovi pije krev. Taky on se jako první pohne a zastoupí mi cestu.

„Hej ty, chci se tě zeptat na pár věcí,“ pustí zostra. To si myslí, že mě zastraší?

„Hej počkej, zrovna tobě se zpovídat nebudu,“ obejdu ho a jdu do třídy. Za sebou zaslechnu tlumený smích a pár nadávek. Sednu si na židli a začnu jíst.

„Ahoj jsem Aden,“ napřáhne ke mně ruku hnědovlasý kluk. Polknu sousto a sevřu ji.

„Saburo,“ odpovím klidně.

„Můžeš mi říct, co je s tím bělovlasým klukem? Včera se zhroutil na hodině, máme společné dobrovolné hodiny,“ začne vyzvídat.

„Proč se všichni staráte o bratra?“ vyjede ze mě podrážděně.

„Jen jsem se zeptal, snad to nevadí?“ pousměje se Aden.

„Nevadilo, kdyby mě každý nezastavoval a netahal ze mě rozumy. Měl jen lehkou virózu, zítra už půjde do školy, dnes ho babička nechala doma,“ vysvětlím mu klidně. Začínám si na to zvykat.

„Díky, Hiro si myslel, že zůstal doma kvůli němu. Včera se mu vyhýbal,“ vysvětlí mi, proč se o to zajímal.

„On nemá moc rád lidi, dost se vyhýbal i rodičům,“ pousměji se.

„Jo to mají společné nejspíš všichni. Co si myslí o Akiovi?“ zajímá se dál.

„No, považuje ho za spratka a já taky, hlavně po tom, co po mě tak vyjel,“ řeknu mu po pravdě. Aden se rozesměje z plna hrdla.

„Tak tohle bude ještě zajímavé. Co se děje Hiro?“ otočí se na bělovlasého kluka, až teď si všimnu, že má vlasy jemně zbarvené do žluta, takoví zlatavý odstín. Všimnu si, že je v obličeji trochu pobledlí.

„Já jsem ti říkal, abys zůstal doma,“ zamračí se lehce Aden a jde si sbalit věci.

„Saburo, kdyby se učitel ptal, tak bylo Hirovi špatně a šli jsme domů, jo?“ usměje se na mě a odvede Hira ze třídy. Nevědoucně pokrčím rameny a omluvím je. Učitel to vezme, jako normální věc jen mě požádá, abych Adenovi donesl sešity. No jo, chtěl jsem být brzo doma, ale nejspíš nebudu. Ještě ten den se seznámím s černovlasým klukem, jmenuje se Zeke. nečekal jsem, že si kamarády najdu tak rychle. Sotva s ním vyjdu ze školy, ke mně přiběhne Ren ve vlčí podobě, naštěstí má podobnou velikost jako vlk.

„Zite, mě snad klepne, co tu pobíháš jen tak?“ skloním se k bratrovi.

‚Bráško, já se tak už probudil, měl jsem, co dělat, abych vyběhnul tak, aby mě nikdo neviděl,“ zafňuká Zit.

„To bude dobré, nejspíš je to proto, že ses neproměnil v noci. Zítra budeš zase normální. Máš hlad?“ skloním se přímo k němu, abych nemusel mluvit nahlas.

‚Aji jo, netroufl jsem si jít do kuchyně v téhle podobě,‘ povzdechne si Ren. To bude mít nejspíš i žízeň. Povzdechnu, kde tady mám hledat psí bufet? Nejspíš ho budu muset pustit v chráněném parku. Z tašky vytáhnu jeho obojek a vodítko, které pro jistotu nosím s sebou a připnu mu je. Ren tiše zavrčí, ale nebrání se.

„Vím, kde mu dají nažrat, vedou potřeby pro zvířata a dají psům i najíst,“ ozve se Zeke.

„To budeš hodný, nechtěl jsem ho pouštět,“ usměji se na něho a zvednu se.

‚Zase hledí,‘ zavrčí Ren. Sleduji jeho pohled a přistihnu Akia, jak hledí na Rena v očích má divný výraz. Jakmile si všimne, že ho pozoruji, prudce se otočí a jde pryč.

„Jdeme?“ zeptá se Zeke a podívá se na nás. Kývnu a vykročím s ním ze školy. Zavede mě do jednoho příjemného obchůdku.

„Teto Rav, máš tady zákazníka,“ zavolá dozadu. No jasně, mohlo mě to napadnout hned. Ze zadu se doslova vykutálí osůbka. Jen co nás spatří, vyskočí na nohy a jde k nám.

„Co byste potřebovali?“ zamrká vesele.

„No…“ začne mi trapné žádat o jídlo.

„Je hladový. Ve městě jsou nový, tak neví, jak to tu chodí,“ vysvětli Zeke pobaveně a jde dozadu.

„Tak pojďte, hádám, že ty jsi taky nejedl, ať už jste vzadu,“ popožene mě Zekova teta. Nemám sílu protestovat a než se nadějeme, před každým z nás je plný talíř, teda přede mnou před Renem se objeví plná miska a miska s vodou.

„Děkujeme,“ usměji se a pustím se do jídla.

„Jak se jmenuje Saburo?“ zeptá se Zekova teta. Nijak se nevzrušuji, asi ji to stihnul říct Zeke.

„Zit,“ řeknu ji Renovo krycí jméno.

„Jeho bratr se jmenuje Ren,“ vloží se do toho Zeke. Stejně jako já má před sebou plný talíř. Dojím a podívám se na rena, který se spokojeně natáhnul vedle mojí židle. Vstanu a odnesu nádobí, které hned umyji. Zdvořilost se ve mně hodně zakořenila.

„Měl jsi to nechat,“ zamračí se na mě Zekeho teta. Lehce zavrtím hlavou.

„Už tak jste s námi měli hodně starostí. Moc děkuji za jídlo, bylo skvělé,“ usměji se. Zekeho teta se polichoceně začervená.

„Vidíš Zeke? Měl by ses od svého kamaráda naučit zdvořilosti,“ pocuchá zekemu vlasy. Ten se jen zaškaredí a dojí. Rychle po sobě opláchne nádobí a s křikem, že jde ven nás vystrčí z krámku. Venku narazíme na holku s klukem.

„Čau prtě, do sedmi ať jsi doma,“ uculí se na Zekeho holka a po nás blýskne zvědavým stříbrným pohledem. Kluk se zase zaskočeně dívá na Rena.

„Ségra vlez mi někam,“ doporučí je Zeke a nás postrčí dopředu. Je na něm vidět, že vře vzteky. Neptám se ho, nebo spíš nevím jak se ho zeptat, tak to nechám tak a jdeme vedle něho. Za chvíli se objevíme před obrovskou zahradou obklopenou zdí, jak je tomu u babičky. Zeke klepne a po nějakém výkřiku vstoupí. Jen co vejdeme dovnitř, hned nás obklopí řinkot mečů, který hned přestane, jak se všechny pohledy stočí na nás. Po letmém rozhlédnutí zjistím, že jsme se ocitli na cvičišti.

„Nerušíme?“ zeptám se Zekeho rozpačitě.

„Ne, jen jste událost,“ cukne Zekovi koutek a vykročí po kamenitém chodníčku. Jsem mu v patách. Někdo Zekeho zastaví a na něco se ho zeptá japonštinou v jiném přízvuku než je obvyklí, nerozumím mu všechno, ale něco jo. Zeke jim stejnou řečí odpoví a všichni se zasmějí, pak se zase začnou věnovat tréninku. Chtě nechtě musím obdivovat jejich práci s katanou. Také bych chtěl s ní tak umět. Zeke mě zavede dovnitř domu.

„Vezmi ho s sebou,“ podívá se na mě, když postřehne, že zaváhám. Kývnu a vyzuji se. Naproti nám přijde paní domu, krátce se uvítá ze Zekem a obrátí svou pozornost ke mně.

Pozdravím ji a představím sebe i Zita. Pak jdeme do pokoje Adena. Sedí na posteli a hladí Hira, který v ní leží.

„Ahoj,“ obrátí se k nám jen, co vejdeme. Pak se podívá na Rena a usměje se.

„Přinesl jsem ti sešity,“ oznámím mu po pozdravu.

„Díky, budou potřeba,“ zasměje se a vstane. Hiro okamžitě zakňučí a otevře oči. To chování mě zaskočí a taky to, že se Aden hned k němu sehne a něco mu zašeptá do ouška, políbí ho. Hiro se potom uklidní, i když se stále dívá, kde je Aden.

„Co mu je?“ zeptám se.

„Má nějakou virózu, během dne by mu mělo být líp,“ vysvětlí mi Aden.

„To je stejné jako s Renem,“ pozvednu obočí.

„Co mu pomohlo?“ zeptá se se zájmem Aden.

„Citrón s trochou vody, naši rodiče tak léčili každé naše nachlazení,“ řeknu mu recept. Aden odběhne a za chvíli se vrátí se sklenicí a dá to Hiro vypít. Moc mu to nechutná, ale vypije to.

„Mohl bych pro Zita dostat trochu vody?“ osmělím se po chvíli.

„Jasně, promiň, mohlo mě to trknout,“ omluví se Aden a znovu odběhne. Bratrovi donese misku vody a mě sklenici s minerálkou. Poděkuji.

Aden si sedne ke stolu a pustí se do úkolů. Odepnu Rena z vodítka a jdu se podívat ke knihovničce, kde si začnu číst názvy. Jednu knihu se zájmem vytáhnu a ponořím se do ní. Jmenuje se Tajemství meče a jsou tam vyobrazeny snad všechny typy katan, jejich klady, zápory a techniky šermů. Nemůžu od ní odtrhnout oči. Najednou se kniha pohne a já se dívám do rozzlobených očí bratra. Hned pochopím, že se chovám nanejvýš nezdvořile a zrudnu.

„Já… promiň, ta kniha mě zaujala,“ kousnu se provinile do rtů a podívám se na hostitele, který se očividně baví.

„V pořádku, jestli chceš, tak ti ji půjčím. Už ji mám prostudovanou,“ usměje se Aden a vstane, knihu zabalí do papírové obálky a podá mi ji.

„Děkuji,“ usměji se a hned ji opatrně schovám. Podívám se k Hirovi, ale ten očividně spí.

„Tady máš sešity, děkuji za donesení,“ podá mi mé sešity, které také schovám.

„To spíš já děkuji, za půjčení,“ usměji se. Pohledem z okna zjistím, že se stmívá.

„Promiň, že jsem otravoval tak dlouho,“ vyhrknu zděšeně.

„Nic se nestalo, můžeš se stavit kdykoliv. Ty i Ren,“ usměje se Aden a doprovodí nás k brance. Ještě jednou poděkuji a rozběhnu se s Renem domů. Divné je, že se tady cítíme tak dobře. Jako bychom tam skutečně patřili. Hned za rohem sundám Renovi obojek a ten se hned zvětší, kohoutkem mi sahá bezmála k ramenům. Tady je o dost větší, než tam, kde jme, bydleli.

„Tak pojď, bráško, už jsme měli být dávno doma,“ podrbu ho v kohoutku a rozběhnu se. Ren s úplným klidem drží tempo. Díky němu nemívám problémy ani se zloději.

V rekordním čase dorazíme domů a vběhneme do zahrady. Ren se ani nemusí skrčit vchod je dost velký. Proběhne dovnitř a zastaví se, připadá mi, jako by strnul strachem. Zavřu dveře, obejdu ho a strnu taky. Proti nám stojí babička. Rty má rozzlobeně stisknuté do tenké čárky.

„Babičko, já ti to vysvětlím,“ začnu rozhodně.

„To byste měli. Hlavně by mě zajímalo, proč Ren bez dovolení opustil zahradu a to těsně po tom, co se trochu vzpamatoval z virózy, ty kde ses zdržel, vlastně oba dva! A taky, proč jste mi nezavolali!“ přeskakuje pohledem ze mě na vlka a zpátky.

 V ten moment mi dojdou dvě věci, že babička o Renově proměně ví a nevadí ji to, a že se tu děje něco opravdu zlého. Myslím, v celé téhle oblasti. Pohledem na Rena zjistím, že mu došlo to samé.

Zaskočeně se podívám na babičku.

„Teď jste na řadě s vysvětlováním vy, protože já se ptala první,“ sjede mě, když otevřu pusu, abych se zeptal.

„Půjdeme dovnitř, je chladno,“ otočí se babička na podpatku a zamíří do domu. Ztuhle ji následujeme. Nikdo ze služebnictva se nad tím, že je Ren vlk nijak nepozastaví, je to čím dál divnější. Zavede nás do pokoje, kde jsme nikdy nebyli, po letmém rozhlédnutí, zjistím, že jde nejspíš o její soukromé komnaty. Uprostřed je přichystáno pro dva.

„Já jsem už jedla, Saburo, to je pro tebe, pro Rena nechám donést,“ prohodí babička a jediným stiskem zvonku přivolá služku, které dá rozkazy. Ta hned odběhne a za chvíli se vrátí s velkou miskou masa a za ní další, která nese vodu. Ren se nijak nerozpakuje a pustí se do jídla stejně jako já. Ani jsem si neuvědomil, že mám takový hlad. Jen co dojíme, služky vše odnesou, kromě Renovy misky s vodou.

„V první řadě, kde jste byli od školy do doby, než jste přišli domů,“ spustí babička přísně.

„U Adena, jeho přítel má tu virózu, co měl Ren. Začetl jsem se tam do knihy,“ přiznám trochu provinile.

„Myslíš Adena, jehož rodina má školu samurajů?“ zjišťuje babička. Trochu se zarazím a vysvětlím ji, kde jsme byli podrobněji. Babička se zatváří celkem pobaveně a jen se mě zeptá na knihu, co jsem si prohlížel, ukážu jí knihu.

„Na mou duši, ty jsi vážně samuraj. No dobře, příště mi aspoň zavolejte, abych o vás neměla strach. Rene, ty máš v noci zakázáno chodit mimo tenhle dům a zahrady, a to do té doby než najdeš svého samuraje. Myslím to vážně! Nechala jsem půlku zahrady přizpůsobit tvým potřebám. V noci tě jinde nechci vidět jasné?“ podívá se babička na vlka. Ren zaskočeně kývne.

„Babičko, ty víš, že…“ zamrkám zaskočeně.

„Jistě, že ano. Ono to ani nejde přehlédnout, hlavně jeho vlasy. Váš dědeček byl také vlk, já jsem byla jeho samuraj, ty jsi spíš po mě Saburo. Ren je po dědovi. Ani si neumíte představit, jak jsem si oddechla, že náš rod pokračuje, i když s vámi asi zanikne. Je zřejmé, že vaší matce tyhle geny chybí,“ povzdechne si s úsměvem babička. Podíváme se s Renem na sebe. Vůbec nerozumíme, co říká.

‚Takže ta dívka na obraze v galerii…“ vzpomene si Ren.

„Ano ta vepředu jsem já, když mi bylo tolik, co vám. Otec mě nechal vyobrazit se smečkou v momentě, kdy jsem našla svého vlka. Že mně to slušelo?! Jinak ta galérie je spíš zbrojovna,“ vysvětlí nám s úsměvem. Údivem otevřu pusu.

„Asi nevíte, o čem mluvím, že? No tak to musím začít hodně v minulosti, v době, kdy se pán Zla rozhodl, že chce za svou partnerku stříbrovlasou Lunu, paní měsíce, dceru pána Dobra. Luna to odmítla, a její otec stál na její straně. Ale pán Zla se s tím nemínil smířit a proklel Lunu. Podle dávné kletby se bude, v podobě měsíce, dívat na zem a sledovat, jak vše zahlcuje jeho moc. Luna se však rozhodla, že proti němu bude bojovat, svoji mocí zrodila vlky, jejichž velikost byla stejná jako u lidí, jejich kožich měl barvu stříbra. Tito vlci nenáviděli zlo. Pronásledovali démony, vlkodlaky, upíry, vše, co mohlo škodit lidem a co stvořil pán Zla. Vlci byli jen v noci, ve dne, kdy její moc neměla sílu, to byli prostí lidé. Její otec, když viděl, že té slabiny využívá pán Zla a vlky zabíjí v podobě, kdy se nemohou tak dobře bránit, poslal na zem své nejlepší samuraje a samurajky, aby vlky chránily. Stalo se však něco nečekaného, vlci a samurajové si utvořili pouto a žili spolu jako partneři.

Pán Zla s toho měl obrovskou zábavu, dobrá nálada ho přešla, když zjistil, že takhle jsou o dost silnější. Začal zjišťovat jak je zničit. Brzy přišel na to, že když vlkovi zabije samuraje, už se nedokáže dál proměňovat, stejně, jako když zabije vlka, samuraj si nedokáže najít jiného. Žijí pouze jeden pro druhého. Jakmile samurajové najdou svého vlka, jejich oči změní barvu na tekuté stříbro, stejnou jako je jejich srst za svitu Luny, jejich ochránkyně. V případě, že samuraj přijde o svého vlka, jejich oči získají původní barvu. Proti zlu se mohou bránit pouze, když jsou spolu, aby byla jejich obrana efektivnější, brzy začali samurajové a jejich vlci tvořit smečky a tak to zůstalo do dnes,“ ukončí babička legendu.

„Takže já jsem samuraj Rena?“ zeptám se zvědavě.

„Ne nejsi, tvé oči mají normální barvu.  Neznáte někoho, kdo má stříbrné oči a nemá svého vlka?“ zeptá se babička. Trochu posmutním, že to nejsem já, ale nakonec nad tím mávnu rukou.

„Jediný, kdo mě napadá je Akio, ale…“ začnu uvažovat.

„Ani na to nemysli,“ zavrčí Ren.

„Ale?“ zeptá se babička.

„Nevím, jestli vlka nemá, podle mě ne. Dost se kouká po Renovi, bohužel, bráška ho nemůže ani cítit,“ Vysvětlím babičce a uhnu před Renem, který se po mě ožene tesáky. Jeho zuby mi cvaknou těsně u obličeje.

„To bude hodně zajímavé. Nemohl bys Akia pozvat na čaj? Docela ráda bych se s ním seznámila,“ usměje se babička. Než stačím odpovědět, zatluče někdo na bránu venku. Až mě překvapí, jak jde všechno slyšet. Babička vyskočí a rozběhne se z místnosti, stejně tak Ren, mám co dělat, abych mu stačil. Vedle mě se objeví babička s katanou v ruce, netuším, proč si pro něj běžela. U brány, jsou už sloužící, jakmile uvidí babičku a Rena, prudce otevřou vrata, kterými dovnitř vpadnou Aden s bílým vlkem, kterému stéká po kožichu krev, Aden na tom není o nic lépe. Okamžitě k nim přiskočím a strhnu je na stranu.

Babička vytasí na katanu a vrhne se na bestii, která se snaží dovnitř prodrat skrz, ochranné znaky. Ren babičku následuje.

Divím se, že babičce nezavazí. Trvá docela dlouho, než se bestie rozpadne v prach.

„Děkuji za asistenci, Rene,“ usměje se babička a jde do dvora.

„Není za co. Není to poprvé, co jsem s tímhle bojoval,“ pousměje se Ren a vrátí se.

„Mockrát děkujeme, bylo by po nás, kdybychom nenarazili na tenhle dvůr,“ poděkuje Aden a překvapeně na nás zamrká.

„A ty jsi?“ zeptá se babička s pozvednutým obočím.

„Promiňte nám tu nezdvořilost. Já jsem Aden a to je Hiro,“ ukáže na vlka.

„Ty jsi ten s nemocným vlkem? To bylo skutečně moudré,“ zamračí se vyčítavě babička na Adena. Ten provinile skloní hlavu.

„Jeho za to neodsuzujte, utekl jsem, když mi šel pro vodu,“ ozve se Hiro provinile. Teprve teď si všimnu, že není úplně bílý jako Ren. Hirovi špičky uší jsou černé. Babička přenese zamračený výraz na Hira a spustí kartáč, že se Ren zježí a uteče za mě. Hiro se před babičkou krčí jako hromádka neštěstí.

„Pojďte, ošetřím vás a nechám vás přespat, další boj byste nemuseli zvládnout s takovým štěstím,“ zklidní se po chvíli babička. Aden s poděkováním přijme, jen ještě požádá, aby si mohl zavolat. Babička beze všeho svolí.

„Konečně tu zase bude živo jako za starých dobrých časů,“ uslyším, jak si babička spokojeně zabručí.