Tajný svět Akyry

Konfrontace

Ten týden uběhl jak voda, vůbec se mi nechtělo zpátky do mého původního těla, už jen proto, že zase budu muset čelit tomu kreténovi. Stále tvrdí, jak moc mě chce, ale celý týden za mnou nepřišel. Nejspíš si myslí, že jsem jako vlk nebezpečný, jenže to má smůlu, já jsem nebezpečný i jako člověk. Možná ještě víc než jako vlk. Na Saburovi jsem vymámil slib, že mě bude učit zacházet s mečem.

Jde mi to líp než jemu. Když to viděla babička, nechala vykovat jeden i mě. Takže v sobotu se oba proháníme s mečem po zahradě.

Babičce se to moc nelíbilo, ale když jsem ji řekl, že můj samuraj je slepý a proto se ode mě drží dál, svolila. Když jsem to Ravenovi přes telefon vyslepičil, dostal záchvat smíchu, ale nevadilo mu to. Teď je neděle a já cvičím se Saburou na zahradě.

„Jak to, že tobě to jde a mě ne?!“ zavrčí Sabura, když mu po desáté vyletí z ruky meč o své vůli.

„Jestli ty nejsi nemehlo,“ zavrním pobaveně.

„To těžko. Meč mě vůbec neposlouchá,“ postěžuje si bratr a dojde pro meč.

„Protože ho moc utiskuješ, dej mu také trochu prostoru,“ poradím mu. Aby vlk radil samurajovi. Sabura se na mě nevěřícně podívá a pak mě poslechne, jde mu to. Jen si povzdechne a začne od začátku, jde mu to viditelně líp. Citlivým sluchem zaslechnu zvonění svého telefonu a skladby, kterou miluji a kterou jsem si nechal na svého miláčka. Zavrním a zmizím v domě.

„Stalo se něco?“ zaslechnu ještě babičku.

„Volá mu ten jeho,“ odpoví bratr klidně, ale to už ležím na posteli s telefonem u ucha a povídáme si. My dva jsme za den provolat klidně celý kredit, tak jsme si stavili pouze deset minut denně. Po deseti minutách zavěsím a za dvě minuty mu zavolám zpátky. Kolikrát denně jsme si nestanovili. Je fakt, že mi strašně chybí. Teď e doma a já nevím, kde bydlí tak ho ani nemůžu navštívit. Pak schovám meč a zůstanu už v pokoji. Včera jsem doháněl učení jako mourovatý. Ještě, že mi učení nedělá problémy, ale i tak jsem svému broučkovy zavolal, aby mi poradil nad příkladem, který jsem měl už dávno vypočítaný. Jen tak ze zvědavosti se podívám na zbývající kredit a zasténám. Za dva dny jsem provolal takřka pětistovku, to se mi ještě nestalo! A jelikož další kredit dostanu až příští měsíc, mám s voláním utrum. Smutně tuto skutečnost napíšu broučkovi, vím, že Jasmíne, mu to řekne.

 Podívám se na oblohu a natáhnu se pro knihu, kterou jsem si původně chtěl dočíst. Spokojeně se ponořím do příběhu. Úplně se ztratím ve virtuální realitě, dokud ke mně někdo nepřijde a nelehne na mě, prudce s sebou hodím a postava odletí ke zdi. Vyskočím na nohy a podívám se po vetřelci.

Akio.

„Nejsi tak trochu drzý?“ zavrčím na kluka, který má vyražený dech. Konečně ho chytí a postaví se na nohy.

„Já že jsem drzý? Podívej se na tu ruku, ještě půl týdne budu vyřazen z boje! Nemyslíš si, že mi něco dlužíš?“ rozkřikne se na mě Akio. Takže on začne s vydíráním?! To si měl rozmyslet, během chvíle se proměním a vynesu ho v zubech a to doslova, abych se s ním nemusel tahat po schodech tak ho z nich, jak se proměním zpátky, skopu. Pak ho přes dům za límec dotáhnu k bráně, kde mi ji sloužící otevřou a Akia vyrazím ven.

„Neodvažuj se tu ukázat nebo tě příště roztrhám!“ zavrčím na něj a zabouchnu vrata, co bude s ním, je mi dočista putna.

„Máš telefon,“ podá mi Saburo zvonící mobil. Miláček.

„Ravene?“ zeptám se.

>Máš nějaké problémy, zlatíčko? < ozve se z mobilu.

„Nic s čím bych si neporadil,“ usměji se.

>Vím, že jsi šikovný vlček, ale měl bys mi to říct, nějaké problémy se samurajem? < vyzvídá, vlastně mě ani neudiví, že to ví. Stěžoval jsem si mu.

„Už ne, nejhorší, je, že by byl docela dobrý kamarád, kdyby se nechoval jak dementní pako a nechal mě nepokoji! Taky by mohl pochopit, že už mám svého samuraje a na něj seru!“ zaječím směrem k bráně. Spoléhám se nato, že mě Akio, stojící těsně za bránou slyší a Raven si včas oddělal sluchátko od ucha. Znovu si dám telefon k uchu, asi jsem ho v pudu sebezáchovy odtáhnul od ucha. Vzápětí spokojeně zjistím, že Akio se belhá pryč, ty schody mu zrovna dvakrát nemuseli prospět.

>Co jsi mu provedl miláčku a co provedl tobě? < hned se zajímá Raven. Jemu taky nic neunikne. S povzdechem si sednu na schody a začnu mu to povídat. Nad Akiovim kouskem se rozčílí, ale když mu řeknu, jak jsem ho vyprovodil, rozesměje se.

Dokonce mě pochválí a slíbí mi pořádný kornout karamelových bonbónů, zbožňuji je. Chtěl bych zkusit marcipán, ale to asi nepůjde, kvůli alergii na mandle. Když nevím, o co jsem přišel, nevadí mi to. Z ničeho nic se podívám na oblohu, kde se začíná objevovat měsíc.

„Tak zatím miláčku, za pár dnů budeme spolu,“ slíbí mi Raven a zavěsí. S úsměvem položím telefon a proměním se. Poslední slova zněla jako slib. Odnesu telefon do svého pokoje a seběhnu do jídelny, kde mě už čeká večeře.

„S takovou provoláš kredit, který jsem vám určila do pár dnů,“ poznamená babička s povzdechem.

„Už se stalo. Teď mi bude muset volat miláček, mám tam pár jenů na nejnutnější zprávy,“odpovím babičce klidně.

„O čem si pořád můžete povídat?“ žasne babička.

„O všem. Některá témata probereme i víckrát jak jednou nebo se snažíme jeden druhému dokázat, že máme pravdu a ten druhý ne. Často máme pravdu oba, ale ani jeden nechce ustoupit,“ bavím se. Babička jen nevěřícně zavrtí hlavou a radši to nekomentuje, jsem jí vděčný, daleko víc nechápe Sabura. Nechám ho tápat a po večeři se protáhnu, tak rád bych se proběhl, ale nechci Ravenovi způsobit starosti. Přiznám se bez mučení, že kdybych nevěděl, že on je můj samuraj, tak bych asi byl s Akiem, ale jeho bych tak snadno neposlouchal. Osobně považuji za vrchol hnusu, že se o mě Akio tak snaží, přitom vím, že to není jen proto, že by chtěl vlka.

 Vyběhnu do pokoje a vyjdu z okna, abych se natáhl na střechu, jako vždycky. Zbožňuji ty měsíční večery, kdy se můžu vystavovat měsíci a dívat se kolem. Častokrát tam i usnu a probudím se s posledními měsíčními paprsky. Skočím dovnitř a dolů seběhnu jako člověk.

„Zase jsi na střeše? Já nevím, ale pokaždé se divím, že nesletíš na čumák,“ přijde ke mně do pokoje Saburo.

„Není to tak strašné. Děje se něco?“ podívám se na Saburu. Ten kývne.

„ Díval jsem se do dějin samurajů. Je tam pár případů, kdy jeden Samuraj vyzval druhé k boji, kvůli vlkovi, který se hlásil k jednomu samuraji. Když vyhrál ten druhý, vlk s ním musel jít. Bojím se, že tohle bude chtít vyvolat Akio a jestli vyhraje…“ nedořekne Sabura.

„…Tak Akia popravím sám, nemíním mít nikoho jiného než Ravena. Když bude Akio po smrti, nikdo nic nebude namítat,“ odpovím mu vážně. Nevím, proč jsem si jistý, ale vím, že kvůli Ravenovi bych tomu byl schopný.

„Nechápu tě, proč chceš tak riskovat kvůli Samuraji, který se o tebe nezajímá,“ podívá se na mě Saburo.

„To není pravda, že se nezajímá,“ povzdechnu si a pak se rozhodnu jít s pravdou ven.

„Raven je slepý, kvůli jednomu jeho kamarádovi, který mu posvítil do očí silným laserem, zrak se mu vrátí, ale neví kdy. Drží se stranou, protože má strach, že by na nás, jako na oslabenou dvojici hromadně zaútočili,“ vysvětlím mu.

„To je o něčem jiném, Akio by se to neměl dozvědět, jinak toho využije. Jsem na toho tvého Ravena zvědavý,“ pousměje se Saburo. Oddechnu si, že to pochopil.

„Už jsi ho viděl o úplňku,“ usměji se.

„To byl ten Samuraj, s tím stříbrným mečem?“ snaží se vzpomenout. Povzdechnu si. No jasně brášku nikdy nezajímalo nic víc než zbraně.

„Jo to je on,“ kývnu.

„Připadal mi divný, teď do postele a spát jinak zase nevstaneš,“ plácne mě po čenichu.

„Bráško a nejsi to náhodou ty, koho každé ráno musím za nohu tahat z postele?“ zazubím se. Sabura po mě hodí přistiženým pohledem a spakuje se do svého pokoje. Zasměji se a zalezu do pokoje. Za chvíli spím jako nemluvně a ráno se s dobrou náladou vyrážím do školy se Saburou.

Ta mě bohužel přejde hned na chodbě.

„Vypadni,“ nařídím Akiovi, který se opírá o moji skříňku.

„Co za to?“ pozvedne obočí Akio. Sabura si stoupne za mě a čeká, co bude.

„Nevyrazím ti všechny zuby,“ nabídnu mu.

„Já jsem myslel laskavější projev. Co takhle polibek?“ pozvedne obočí Akio. Saburo za mnou zalapá nad tou drzostí po dechu. Podám mu tašku a s úšklebkem se přiblížím k Akiovi, který vítězně našpulí rty. Rozpřáhnu se a vrazím mu pravý hák přímo do ksichtu.

„Tu máš ten polibek, jestli chceš, ještě ti přidám,“ zavrčím. Další ránu směřuji na žaludek. Pak ho chytnu za límec a vyhodím ho otevřeným oknem ven. Ten debil má tři štěstíčka, nedal jsem do toho plnou sílu a okno je hned v prvním patře, vzhledem k tomu, že dopadl na trávník si ani moc neublížil. Chodbou se ozve potlesk. Nevšímám si ji a otevřu si skříňku.

„Podrž mi to,“ ozve se za mnou Sabura a do náruče mi vrazí svoje věci. Otočím se po něm a vidí, jak utíká za nějakým klukem. Moje zvědavost zabliká. Vrazím všechny věci zpátky do skříňky a rozběhnu se za bratrem. Uviděl svého vlka?

Zahlídnu je, jak míří na hřiště, v zápětí uslyším otevírání dveří. Zrychlím a dveřmi prolítnu ještě dřív, než se stačí za Saburou zavřít, zahlédnu je na hřišti a rychle skočím za nejbližší roh, aby mě neviděli, pak nastražím uši. Díky bohu za vynikající sluch.

Opatrně vykouknu a vidím, že Saburo drží za ruku vytáhlého kluka s krátkými bílými vlasy. Sabura se mu snaží něco vysvětlit, nastražím uši, ale marně mluví příliš potichu a jsou příliš daleko. Kluk kroutí hlavou a gestikuluje rukou, kterou Sabura nedrží, zdá se, že mu něco vyčítá, teď vrtí hlavou Sabura a něco mu vysvětluje, dokonce sahá do zadní kapsy pro peněženku, kterou má v tašce. I na dálku vidím jeho zoufalý výraz, když si to uvědomí.

Kluk mu vrazí facku, vytrhne se a rozběhne se k nám. Rychle se ohlédnu po úkrytu, ale to už se kluk kolem mě prožene a je ve škole. Povzdechnu si a podívám se na svého bratra, který ke mně zlomeně míří. Je mi ho strašně líto.

„Bráško?“ zeptám se ho. Podívá se na mě, smutně zavrtí hlavou a jde do školy. Jdu za ním a dám mu jeho věci. Pak se Sabura rozloučí a jde do třídy.

Nevím, co mám dělat. Rozhlídnu se a podle prázdné chodby usoudím, že je velmi pozdě vezmu si svoje učebnice a valím do třídy.

„To je hezké, že jste poctil třídu svou přítomností, jakou máte výmluvu, když bude originální, tak vás nezapíšu,“ podívá se na mě učitel, který je známí tím, že rád ponižuje žáky.

„Ale, ani se neptejte, do svých osidel mě chytla sekta vlků a nechtěla mě pustit, ani když jsem úpěnlivě prosil. Teprve, když jsem jim pohrozil, že je dovedu k vám tak mě pustili, tímto bych vám ze srdce poděkoval,“ uculím se a zapadnu do lavice. Třída se rozchichotá.

„Vás ten smích jednou přejde,“ propálí mě učitel pohledem. Nechápavě se na něho podívám.

„Ale já se nesměji,“ zamrkám očima. Učitele rozpálím do ruda, ale nechá mě být, stejně by u mě pohořel a on to ví.

Místo toho začne vysvětlovat starší látku, vypnu a dívám se ven, dokud mě nepraští učebnicí do hlavy.

„Zopakuj mi poslední vetu,“ nařídí mi.

„Zopakuj mi poslední větu,“ papouškuji poslušně. Třída se rozevře smíchy.

„Tak to vypadá, že si poslední látku zopakujete u mě v kabinetu,“ zavrčí učitel.

„Asi ne, nejste můj typ a děvku vám dělat nemíním,“ odseknu mu na plnou hubu. Třída na mě zděšeně zůstane civět, stejně jako učitel, který pomalu brutální vzteky.

„Pamatujte si, že u mě propadnete,“ zavřískne učitel, jestli si myslí, že mě zastraší.

„Děkuji za varování, aspoň vím, že si mám zajistit přezkoušení u komise, jsem zvědavý, jak se pak budete tvářit,“ vyautuji učitele s ledovým klidem.

„Tohle vám jen tak neprojde!“ zavřískne učitel.

„Pochybuji, že dosáhnete něčeho víc, jak napomenutí třídního učitele nebo ředitele, to přežiji,“ sejmu jeho poslední obranu. Může si tu pískat třeba jako čajník.

Když učitel pochopí, že si z něj nic nedělám, dojde ke katedře a učí dál. Vím, že to u něj mám vysrané, ale je mi to naprosto jedno. Znovu obrátím pozornost k oknu a přemýšlím, o tom, čeho jsem byl svědkem. Jestli to byl opravdu jeho vlk, tak je všechno nejspíš v háji, musím toho kluka přesvědčit, že Sabura není můj samuraj, to je podle mě to, o čem se tam dohadovali.

A ještě musím vyřešit Akia než bude pozdě. Jak to udělám, netuším, zdá se mi jako by se mi všechno hroutilo před očima. Zatraceně.