Tajný svět Akyry

Velký úklid

Posadím se na posteli a zmateně se rozhlédnu. Ano vím, kde jsem, ale nechápu, co mě probudilo. V tom se ten zvuk ozve znovu. Aha někdo rozbíjí nádobí a ten někdo bude rozzuřený jako vosa v první linii. Radši na sebe hodím džíny a vejdu do kuchyně, kde se milý lord pokouší zabít udušením. Normálně mu vytrhnu pánvičku s nějakou hmotou a jdu to vyhodit na smetiště.

„Hej to jsou moje vajíčka!“ zaječí Lord. Podívám se na tu zčernalou hmotu a přiblížím se nosem až k ní, abych někde zahlédl aspoň kousek žloutku. Nikde nic.

„To jste je barvil na černo místo míchání?“ zeptám se ho prakticky a vyjdu ven, kde to vysypu na hnojiště, zároveň nasypu slepicím zrní a vrátím se do centra výbuchu atomové bomby. Lord dupe nohou v botě do zbytku rozbitého vajíčka. No hnus.

„Mám hlad,“ oznámí mi sarkasticky.

„Já vám ho neberu, mám ho taky, jen netuším, jestli tu najdu něco, v čem bych udělal snídani,“ odpovím jedovatě.

„No vy jste kuchař,“ oznámí mí a svoji nadutost si odnese do obývacího smetiště. Povzdechnu si a dojdu si do zavazadel pro svoji pánvičku, jo dotáhnul jsem si i nádobí, naštěstí!

„Jak máte rád vajíčka?“ zaječím do obýváku.

„V županu, hňupe!“ ozve se odpověď. To by vysvětlovalo tu neidentifikovatelnou hmotu na pánvičce.

„Fajn a půjčíte mi váš? Já mám jen jeden a ten vám nedám,“ zaječím zpátky a dám se do vaření. Z obýváku se ozve nějaký rachot a nadávky typu šíleného opatrovníka a jedovaté houby na něj. Zasměji se. Těch vajec udělám rovnou pro oba a svoji porci sním hned z pánvičky, lordovi to hodím na poslední čistý talíř a ukrojím mu ‚čerstvý‘ chleba o tvrdosti dynamitu, zbytek je plesnivý.

„Už se to nese, Lordstvo. Musím konstatovat, že máte naprostý nedostatek jedovatých hub, není tam ani muchomůrka červená,“ konstatuji uraženě. Lordovi spadne čelist o tři stupně, využiju situace a narvu mu tam vajíčka s chlebem. Chvíli se dáví a pak to spolkne.

„Co jste mi to narval do pusy?“ zaječí Lord.

„Beton, co se tvářil jako váš chléb, zbytek jsem nemohl poznat,“ odpovím mu. Když se nadechne k odpovědi, strčím mu tam vajíčka. Začne ochutnávat a polkne.

„Naval sem ty vajíčka nebo tě rozsekám na tučňáky,“ zaječí najednou a vrhne se na mě. V pudu sebezáchovy mu talíř strčím do ruky lžičku do druhé a jen pozoruji, jak je do sebe hází. Ještě, že jsem měl tolik filipa a svoji porci už snědl.

„Další,“ napřáhne ke mně ruku s talířkem.

„ Až naprší a usne, nejsem vyživovací agent,“ odfrknu si v momentě, kdy venku zastaví několik aut.

„Koho to sem čerti nesou,“ zavrčí Lord.

„Úklidovou firmu, doufám, že mají s sebou sbíječku, abychom odstranili všechno z podlahy,“ zavrčím a jdu jim otevřít.

„Já jsem žádnou úklidovou firmu neobjednal!“ zaječí Lord.

„Já ano, protože na kombinovaný výbuch síry, dusíku, hnoje a humusu nejsem právně vybavený, doufám, že mají aspoň kyslíkové masky!“ odseknu jeho Lordstvu přes rameno.

„Mě se ten bordel líbí!“ zaječí Lord.

„Pro mě za mě, až skončíme, přesunu vás do prasečího chlívku nebo na hnojník, to vám bude vyhovovat. Já v kontaminovaném hnusu bydlet nebudu!“ odseknu a otevřu dveře. Tam stojí úklidová četa, v ruce mají lopaty a smetáky na dlouhé tyči, dále uzavíratelné pytle, venku zahlídnu kontejner na odpad, výkonné tepovače, dezinfekce a další.

„Máte kyslíkové masky?“ zeptám se jich vážně.

„My jsme na hrůzy zvyklí,“ ujistí mě jeden z nich.

„A jste si jistí?“ zeptám se jich. Musím se ujistit ne? Všichni kývnou. No jak myslí, ustoupím a pustím je dál. Udělají jeden krok do obýváku a strnou.

„Proboha jaký dobytek tu žil?!“ zeptá se jeden.

„Ten co sedí v křesle,“ odpovím jim. Všichni se podívají tím směrem.

„Vytáhnout ven, okoupat, vydezinfikovat a nechat prohlídnou doktorem a psychiatrem,“ vydechne ten jeden a ostatní se nedají pobízet. Lordův řev je slyšet snad až ve vesnici, když ho vlečou ven. Zamnu si ruce a vrhnu se k oknům, kde strhnu ty ohavné závěsy, kvůli kterým nebylo vidět na krok.

Okamžitě toho lituji. Ze závěsů se vyvalí takové množství prachu, že začnu kašlat. Jeden z úklidu mi dá prachovou roušku, kterou s největší radostí přijmu. A pak se na to vrhneme, závěsy letí hned do kontejneru, stejně tak prázdné a rozbité láhve, v kuchyni všechno nádobí, co se dá zachránit, namočíme do vřelé vody se silným saponátem a dezinfekcí a začneme se seškrabováním plísně a dalších pochutin.

Radši vám to nebudu ani popisovat, ale je fakt, že když jsme večer skončili, s plným nasazením desíti lidí, domek se jen leskl a my jsme byli sedření jako koně. Rozloučím se s úklidovou četou a spokojeně se rozhlédnu po uklizeném domě, při tom přehlednu Lorda. Na něj mě upozorní jeho kručící žaludek. Okamžitě to nepoznám.

„Já myslel, že medvědy jsme vyhnali,“ zabručím si.

„Kde jsou závěsy?“ zeptá se ledový hlas. Prudce se zastavím a obrátím se k němu.

„Vy tak svítíte, že jsem vás přehlídl,“ podivím se. Odpovědí se dočkám podobě vzteklého pohledu.

„Na něco jsem se ptal,“ zavrčí Lord.

„Jak víte, že tu nejsou?“ ignoruji jeho otázku.

„Jednoduše před očima nemám temno, ale bílou mlhu,“ zavrčí Lord.

„No tak to možná budete co nevidět vidět, chcete pásku přes oči, abyste se uklidnil? To se dělá šelmám,“ zeptám se ho.

„Ne já chci závěsy!“ zaječí lord. Dojde mi trpělivost.

„Tak si je namalujte, já tu odmítám tápat ve tmě jen proto, aby bylo po vašem!“ zaječím na něj.

„Tak si zvykneš!“ rozkáže.

„Ne, to vy si zvyknete nebo se půjdete klouzat. Nikdy jsem nikoho neposlouchal a nebudu poslouchat ani vás!“ zaječím.

„Já vás vyhodím!“ zaječí.

„To nemůžete, zaměstnává mě vaše teta a ne vy, takže jediné, co můžete je trhnout si protézou,“ odseknu. Jeho nevěřícný výraz je k popukání, asi se ještě zaživa nesetkal s nikým, kdo by mu chtěl odporovat. No to neměl narazit na mě, já se zastrašit nenechám.

„Mám hlad,“ zavrčí.

„Tak si ho hlaď nebo se běž napást na trávu, venku je jí dost!“ odseknu a zamířím do kuchyně. Ten mě tedy umí urazit do vrtule. Povzdechnu se a zapřemýšlím, co udělat, nakonec se rozhodnu pro těstoviny s tuňákem, ten salát je jednoduchý a zasytí. Dám se do práce a o půl hodiny později se chladí v ledničce. Jestli to nebude jíst jeho problém.

Vychlazený pokrm dám na talířek a s vidličkou a pitím zamířím do obýváku. K mému údivu tam Lord stále sedí.

„Vy jste se nevyzmizíkoval?“ podivím se a položím před něj jídlo. Podívám se z okna, abych zjistil, že se stmívá, netušil jsem, že je tak pozdě.

„Ne, ale vás přečmárám na kaňku s nožičkama, dá se to jíst?“ zeptá se jedovatě lord. Věříte, že mi už leze na nervy.

„Ale jistě, že ano, dal jsem vám speciální dávku arzeniku, cyankáli a strychninu, doufám, že si pochutnáte,“ zavrním jedovatě a odkráčím. Ještě ve dveřích se otočím, abych se podíval na jeho nevěřícný pohled.

„Ta stvůra mě chce otrávit,“ zaslechnu Lorda. No jo skvělý sluch není vždycky výhrou, i když ve škole se to hodilo, dělal jsem totiž školního novináře.

„Já vám jen pomáhám, vy se otravujete sám,“ poznamenám. Vezmu vidličku, přitáhnu si mísu a začnu se cpát, myslím, že po dni úmorné práce si to po zásluze zasloužím. Z obýváku uslyším cinknutí vidličky o talíř a usměji se, takže to přece jen jí.

Mám snězenou skoro půlku, když se objeví Lord s talířem. Polknu.

„Co potřebujete?“ zeptám se ho. Beze slova postaví na stůl talíř. No dobře, teď je tak vyhublí, že mu bez větších řečí přidám pořádnou porci, ale pro příště si ho vychovám. Když ho upozorním, že má plný talíř, stejně tiše ho zvedne a jde s ním do obýváku, cpe se už po cestě.

„Vůl aspoň zabučí, když mu dám trávu,“ rýpnu si kousavě.

„Tak zabučte a nekomentujte to,“ doporučí mi Lord a jde dál. Údivem otevřu pusu. No tak to si dovolil moc.

„Tím chcete říct, že nejste zdvořilí ani jako dobytek? To jste tedy klesl hodně nízko,“ zašklebím se.

„Už vás někdy někdo prohodil oknem?“ zaječí Lord. V jeho hlasu zaslechnu dotčený tón.

„No aby se to podařilo vám, nejspíš byste si musel pořídit nové oči nebo křišťálovou kouli, i když ta by vám byla k ničemu,“ zasměji se a bystře se přemístím k lince, právě včas. Lord se vřítil do kuchyně s prázdným talířem, který hodil na stůl a vrhnul se k místu, kde jsem před chvíli seděl. Vzhledem k tomu, že už tam nejsem, se tak akorát přerazí o židli a rozbije si nos.

Začne nadávat jako špaček a nad jeho výrazy, i když mám hodně slušný slovník sprostých slov, nestačím zírat a žasnout. Spojení jako utopená ryba, zemitý debil, či skopový špaček neznám ani já.

„Tady aspoň vidíte, že mám pravdu místo, abyste chytil mě, tak chytáte vzduch a ještě si mu stěžujete,“ poznamenám a přemístím se ke dveřím. Hned se po mě vrhne, aby se přerazil o linku.

„Člověče to je nějaký druh sexuální úchylky, že se snažíte objímat nábytek?“ podivím se opravdově.

„Ty bez břichá mumie, já tě jednoho krásného dne uškrtím,“ zaječí Lord.

„No pokud jste si nevšimnul, tak je momentálně noc a zítra má pršet, takže si na krásný den ještě počkáte,“ uchichtnu se.

„Víš, co jsi? Inteligent s mozkem škvora,“ zaječí na mě jeho Lordstvo.

„Což je víc mozkových buněk, kterými můžu disponovat, než máte vy. Ty vaše se totiž vylouhovali v alkoholu,“ poznamenám klidně. Něco takového mě vážně nemůže urazit.

„Já vás zabiju!“ zavrčí Lord.

„To jste už sliboval, ale pořád jste jen u slibů. Vaše žena bude chudák,“ poznamenám.

„Co ty o mě víš?!“ zaječí Lord. V jeho hlasu už uslyším trochu zoufalství.

„Dost, abych měl milion chutí vám nakopat prdel,“ oznámím mu upřímně. Tentokrát mu spadne brada až na zem.

„Já jsem už na to přišel, ty jsi totální BLBEC!“ oznámí mi vítězně.

„No, kdyby blbost nadnášela, lítáte mezi mraky jako superman,“ ujistím ho. Jeho lordstvo jen zaúpí a vyrazí ze dveří, s klidem mu uhnu a jdu uklízet kuchyň. Někde v domě třísknou dveře. Usměji se, jeho lze tak lehce vytočit.

Škoda, že někdo tak krásný musí být absolutní debil!