Tajný svět Akyry

Sbohem Lorde!

„Jste hluchý? Ptal jsem se vás na něco,“ zavrčím směrem, kde tuším vychovatele. Blondýn je netušený bonus, mám pro blondýnky slabost a pro blondýny také. Vlastně jsem to s mužem chtěl vždycky zkusit. A teď taková příležitost mi sletí do klína!

„Jo, to je možná pravda a na co, že jste se to ptal?“ zeptá se ten drzoun, on si mě dovoluje ignorovat?!

„Na to, jestli chováš rybičky, imbecile!“ zaječím. On mě vždycky dokáže vytočit, jako nikdo to vám klidně odpřísáhnu i bez mučení!

„Rybičky jsem choval, dokud mi je nesežrala kočka, ale nepamatuji se, že by se nějaká jmenovala imbecil. To je vaše nová přezdívka?“ zeptá se Ken. Vyprsknu limonádu a zhrozeně se podívám jeho směrem, chuť ho uškrtit a upéct ho v krbu, kde by byl nabodnutý na vidle, je čím dál žhavější!

„Já jsem se vás ptal…“ postupně zmlknu, jak mi dojde, že vůbec nevím, na co že jsem se to k čertu ptal?!

„Tak na co jste se ptal? Nemám na vás celý den,“ zavrčí Ken netrpělivě. V jednom momentě si ho dokonce představím jako ubručeného medvěda, docela lákavá představa, ne? A kdyby ten medvídek měl blonďatý kožíšek… aha!

„Už vím, jste blondýn?“ předkloním se vítězně.

„Jak vás tohle mohlo napadnout, jsem třetí generaci brunet,“ odsekne Ken a odporoučí se. Já začnu přemýšlet, jak může být třetí generaci brunet, když je blondýn? To podřeknutí nebylo jen tak. Rty se mi roztáhnou do dravčího úsměvu. Teď se uvidí kdo z koho. Třísknu do zvonku.

„Co chcete?“ objeví se Ken trošku nakrknutě. Zjistil jsem, že takový je vždy, když něco dělá.

„Copak děláte?“ zeptám se zvědavě.

„Chleba, nějaké prase sežralo v noci celý bochník, proto nebyl k snídani,“ odvětí Ken. Vztekle se na něho podívám, za to prase mi zaplatí, za to může jedině on! Nemá ho péct tak dobrý a s kousky kaštanů. Hmm dal bych si.

„Aha, potřebuji podrbat na břichu, svědí mě tam,“ zavrním.

„To si neumíte udělat sám?“ zavrčí ken.

„Ne chytl jsem křeč do rukou,“ vymyslím si pohotově odpověď.

„Buďte rád, že jste nechytil křeč do hlavy, ale úplně klidně vám ji můžu způsobit,“ nabídne se mile Ken a třískne za sebou dveřmi. Nafouknu se. Jak to, že to nezabralo?!

Za chvíli opět třísknu do zvonku.

„Co zase, kouše vás hlava? Já bych taky chtěl zdrhnout,“ objeví se ve dveřích Ken

„Chci podrbat,“ umíním si.

„Copak jste pes? Jestli chcete vytáhnout blechy, pořiďte si primáta,“ poznamená Ken a jde znovu do kuchyně.

„Okamžitě se vraťte a vykuřte mi ho!“ zaječím.

„Pošlu vám expresem prostituta, já nejsem děvka!“ dolehne ke mně šokující odpověď.

„Já chci, abyste to byl vy!“ dupnu si.

„A já bych chtěl hodinky s vodotryskem a nikdo mi je nedá a být vámi bych nedupal nebo se propadnete k protinožcům, slůně,“ uchichtne. Bezhlesně otevřu pusu. On mi řekl… slůně??

„Ty jeden neartikulovaný demente, jak mě můžeš přirovnávat ke slůněti, ty… ty…“ dojde mi dech a popadnu první věc, která mi přijde pod ruku, a mrštím jim proti dveřím.

Trochu sebou v kuchyni trhnu, když se něco roztříští při nárazu do dveří a uchichtnu se. Tohle ho zaměstná na dost dlouho, abych dodělal kaštanový bochník, s nutelou je nepřekonatelný. Jsem rád, že mu chutná. I když nemusel ten včerejší sníst. Otevřu troubu a zkontrolují krůtí rolku, k tomu udělám kaši a je oběd. Dveře se otřesou pod nárazem něčeho o dost těžšího než je váza ne hrnek. Nedá mi to a otevřu dveře, abych je zděšeně hned přibouchnul a uchránil se tak před hozením křesla na moji hlavu. Už vím, proč všichni tak zděšeně prchali, ale tohle si tady teda dovolovat nebude! Vytáhnu vařechu a po tom, co křeslo dopadne, se vydám do obýváku. Když se chová jako děcko, co nedostalo bonbón, tak podle toho bude také trestaný!

„Vy se neumíte chovat? Jste jako dvouleté děcko, který něco chce a ječí dokud to nedostane,“ zaječím na Lorda, který strne při zvedání posledního křesla. Pustí a obrátí se ke mně.

„Taky to, co chci, dostanu,“ dupne si umanutě.

„Jak chcete,“ zavrčím vztekle. Drapnu ho, i když je větší než já, moment překvapení hraje v můj prospěch, přehnu přes nohu, kterou jsem dal na stůl a začnu ho vyplácet. Vážně takový rozmazlený zmetky nesnáším. Lord vříská jako by ho na nože brali. Nevšímám si ho, a když si myslím, že má dost jednoduše ho pustím.

„A máte pět minut, abyste všechno dal do pořádku nebo si mě nepřejte,“ zavrčím.

„Co dáš mi na holou?“ zavrčí Lord, jestli jsem se nepřeslechl, v jeho hlase zní uražená hrdost.

„Ne, budete týden o suchém chlebu a čaji,“ odpovím mu a třísknu za sebou dveřmi od kuchyně. Tam si povzdechnu a dovařím oběd. Tohle jsem asi přepískl, ale už mi vážně lezl na nervy a na to nepomohl ani humor. Chvilku si  mysli hraji s bramborovou kaší a nakonec udělám brambory pečené v slupce. Dám mu na talíř jeho porci a s tácem odejdu do obýváku, kde mi málem vypadne tác z ruky. Všechno je uklizené. Naprosto nic nenaznačuje tomu, že měl záchvat dětského vzteku. Usměji se.

„Nesu vám oběd,“ pousměji se a položím před něj tác.

„To, co jste si dovolil vy, si nikdo za celý život nedovolil,“ zasyčí mezi zuby.

„Věčná škoda, potřeboval jste to už dávno, nechali vás růst jako dříví v lese a teď jezte. Jo, udělal jsem kaštanový chleba, tak mi tam příště kousek nechte,“ prohodím přes rameno.

„Nechcete se najíst tady? Nerad jím sám,“ ozve se nečekaně lord. Nevěřícně se otočím, on to nevyslovil jako rozkaz? Proč mu nevyhovět?

„Jen si dojdu pro talíř,“ usměji se a udělám to. Když přijdu Lord už jí.

„Dobrou chuť,“ popřeji mu a sednu si naproti.

„Vy jste přišel?“ zvedne překvapeně hlavu.

„Myslel jsem, že jste už přišel na to, že víc poslouchám, když mě někdo požádá a nerozkazuje,“ prohodím a pustím se do jídla.

„Takže kdybych vás požádal…“ začne Lord.

„Tak na to zapomeňte, nikomu tu děvku dělat nebudu!“ zavrčím.

„Jen jsem to zkusil,“ mrkne po mě úsměvem. Zatraceně, když se usměje, je z něj úplně jiný chlap!

„To můžete… bez odezvy,“ cuknou mi koutka.

„Takže společná koupel nebude?“ udělá na mě psí oči.

„Ne, ale můžu vás hodit do rybníka,“ nadhodím. V tom žabinci plného řas by se krásně vjímal, hastrman.

„Tam mě nedostanete ani párem volů, v tom žabinci se můžete koupat sám,“ varuje mě. Vidlička mi vypadne z ruky a já na něho vytřeštím oči.

„Vy vidíte?“ zeptám se zaskočeně.

„Moc ne jen stíny a rozeznám světlou od tmavé podle intenzity šedé,“ zavrtí hlavou.

„Aha,“ poznamenám a smutně se usměji. Ani jsem netušil, že tahle práce bude na takovou chvilku. Smlouva zněla do té doby, než začne aspoň trochu vidět.

„Děje se něco?“ zeptá se Lord.

„Kdy jdete na kontrolu?“ zeptám se tiše.

„Za dva dny,“ odpoví mi. Kývnu a znovu se skloním k jídlu. Aby nebylo takové tíživé ticho, zavedu řeč jinam.

„Zatraceně!“ vykřikne najednou, když kousne do papriky.

„Co je?“ zeptám se vylekaně.

„Co je tohle?!“ dožaduje se odpovědi.

„Paprika,“ odpovím klidně.

„Jo paprika a kde se to vzalo na mém talíři?!“ zaječí lord.

„Přiskákala tam?“ nadhodím klidně.

„A kde vzala nožičky?“ zavrčí lord.

„Narostli ji?“ zeptám se.

„Já se ptám vás!“ opře se o stůl lord.

„Opravdu? Já myslel, že té papriky, ale ona by těžko odpověděla, když jste ji ukousl hlavu,“ zamudruji. Simon se opře o opěradlo a začne žvýkat papriku a výrazem jako by žvýkal citrón.

„Zelenina je zdravá,“ zavrčím.

„Jo tak, že mi z ní lezou zuby zadem,“ odsekne Simon. Nechtě vyprsknu smíchy.  Vážně představa, jak z něj zadem lezou zuby je skutečně směšná.

„Buďte rád, že si je nevylomíte na rohlíku,“ zachichotám se.

„Vy ze mě máte srandu,“ odtuší Simon užasle.

„Mám vám strhávat černé body za všímavost?“ zeptám se pobaveně.

„Bude mi stačit pusa,“ informuje mě Simon. Smích mě rázem přejde.

„Vy si ze mě děláte legraci?“ zeptám se ho naprosto vážně. Už ta představa… a kruci, další ledová sprcha!

„Ne, jsem sice heterosexuál, ale zajímalo by mě jaké je to s mužem,“ vstane Simon a odejde na procházku se psem. Řeknu vám, že jsem v tom křesle seděl jako opařený a s pusou otevřenou dokořán jsem hleděl za ním. No tak to je fakt gól! Podívám se, kolik toho nechal a se zamrkáním, jestli mě zrak neklame, že snědl všechno včetně zeleniny. Usměji se, dojím a připravím puding, zjistil jsem, že zbožňuje, když v něm je čerstvé ovoce a šlehačka… kdo by si nedal že? Dám pudink do ledničky zchladnout, abych ho mohl vyklopit z forem, a bezradně se opřu o stůl. Poslední dva dny, jak to mohlo tak lehce utéct? Jak dlouho jsem tu byl? Měsíc? Pět týdnů: kdo ví, připadá mi, jako bych tu byl odjakživa, tohle místo mi přirostlo k srdci i s tím nerudným lordem. Nedovedu si představit, že to za dva dny musím opustit! Povzdechnu si a dodělám puding, zrovna v momentě, kdy se do kuchyně přiřítí Black. Udiví mě, že nikde nezahlédnu lorda a tak vyjdu ven, stojí na příjezdové cestě a pomalu jde domů. Před ním leží klacek, ale než stačím vykřiknout, odsune ho stranou a pokračuje.

„Stalo se něco?“ zeptám se a dojdu k němu.

„Hodný Black. Jo, mohl by ses postarat o tohle kotě, black ho našel v potoku,“ odpoví mi a vsune mi do ruky uzlíček.

„Jasně, pojď dál,“ pomůžu mu lehce do obýváku a pak se pořádně postarám o kotě, což jako prvotní úkol znamená ho pořádně osušit a zahřát a pak nakrmit. Když už je řeč o jídle. Dám kotěti horké mléko a Simonovi donesu pudink.

„Copak je?“ zeptá se Simon.

„Nejste nějak moc snesitelný?“ zatvářím se překvapeně.

„I já mám světlé dny,“ odpoví klidně.

„Počkejte, není náhodou Uherský rok? Musím si ho poznačit!“ vyvalím oči.

„A jo je, ale jak chcete tahat druhý z uheráku?“ zeptá se Simon. Rozesměji se. Dostal mě tedy perfektně!

„Já si poradím,“ zachichotám se.

„Tak doufám, že to uvidím,“ usměje se a zaměří se na moje ruce.

„Puding? Doufám, že jste do něj nepomlel mravence,“ zavrčí.

„Těch pár vám snad vadit nebude a taky tři brouky, takže bude trochu křupavý,“ usměji se a zapluji do kuchyně. Za mnou se nese jeho smích. Má nádherný smích. Zazvoní mi telefon. Když ho zvednu, dozvím se od svého zaměstnavatele, že našla prvotřídní ošetřovatelku a že o půlnoci ji sestra lorda doveze. Vyjádří mi vřelé poděkování a ohromující sumu, kterou objevím na účtu za svoji skvělou práci. Polknu a zavěsím, jemu to nemůžu říct! Zajdu do pokoje a sbalím si věci. Tohle je konec.

Chci aspoň jednou ochutnat jeho rty, aspoň jednou! Ze smutku mě vyruší zaklení. Rychle se vyřídím z pokoje.

„Co tu děláte? Tančíte aerobik?“ zeptám se ho, když ho uvidím na zemi.

„Ne! Puding, okamžitě chci další puding!“ natáhne ke mně ruku. Vyhovím mu, je to také naposled, že. S ubytováním si nedělám hlavu, mám klíče od bytu svého přítele, který je právě v Řecku má se vrátit za měsíc. Simon mě otravuje do večera, kdy se jde koupat. Je klid, dokud neuslyším příšerný řev z ložnice. V šílené představě, že na něho zaútočila armáda zmutovaných pavouků, se tam vřítím, jen abych byl sražen na postel!

„Vy úchyláku, co to děláte?“ zaječím na něho.

„Chtěl jsem vědět, jestli to zafunguje,“ uculí se Simon a políbí mě. Zděšeně se ho snažím odstrčit, než mu podlehnu úplně, což se stane v momentě, kdy jeho ruka zabloudí pod moje triko.

Vzlyknu a začnu mu na dotyky i polibky odpovídat, jeho horké rty mě propalují po celém těle, stejně jako dotyky. Nemůžu ani myslet na to, že na to, že je to heterosexuál je až příliš obratný. Během pár minut jsem připravený a jeho penis cítím u své dírky, které se dotýká.  Normálně jsem seme, ale proč neprohodit role?

„Lhal jsem,“ zašeptá mi do rtů Simon.

„Cože?“ zasténám a nechápavě se na něho podívám.

„Jsem bisexuál,“ pousměje se Simon a vnikne do mě. Napnu se bolestí, ale nechám ho, aby to dokončil. Cítit jeho v sobě je neuvěřitelné. Po chvilce se ve mně začne pohybovat a bolest začne ustupovat čím dál větší slasti. Začnu mu na přírazy odpovídat stejně vášnivě, jako on přiráží. Vynese mě až na samý vrchol extáze a vyjde ze mě.

„Zůstaň tu, zůstaň tu jako můj přítel,“ zašeptá Simon. Nemůžu mu říct pravdu, to po mě nechtějte!

„Zůstanu. Miluji tě, Simone,“ zašeptám a s děsivou hrůzou si uvědomím, že jsem mu nelhal. Skutečně jsem se do něj zamiloval. Nechám ho, aby usnul, a pak se opatrně vyplížím z jeho postele, obléknu se a donesu si kufry do haly, kde se zhroutím. Proč jsem jen tuhle práci bral?!

Zvenčí se ozve motor auta, vstanu z kufrů a vytáhnu je ven. Otevřou se dveře spolujezdce a vystoupí korpulentní dámy, která si stěžuje na šílenou cestu i samotu. Začnu Simona litovat. Vzpomenu si na kotě a doběhnu pro něj. Nemůžu ho tu nechat, nejspíš by ho čarodějnice utopila.

Vytáhne si kufry a odtáhne je do pokojíčku, který mi tak vyhovoval a zkritizuje ho, pak bílou rukavicí zkontroluje všude prach. Když nic nenajde, jen se zašklebí. Dám si kufry do auta a sednu si na místo spolujezdce.

„Pěkné kotě,“ pousměje se. Jen kývnu.

„Chtěla jsem vás tu nechat, dokud se plně neuzdraví, tetička to nedovolila, je mi to líto,“ povzdechne si a vyjede. Trpce se ušklíbnu. Aristokratům nezávidím ani v nejmenším!

„Už částečně vidí. Vidí stíny a odstíny šedé, teď se bude uzdravovat rychle,“ pousměji se.

„To je báječná zpráva. Co vám bude nejvíc chybět?“ zeptá se Simonova sestra.

„On,“ vydechnu. Fakt, že odjíždím bez srdce, který jsem mu tam nechal, si nechám pro sebe!

„Víte, co budete dělat?“ zeptá se jeho sestra. Kývnu.

„Udělám si barmanský kurz, už od dětství jsem snil o tom, že budu barmanem a budu vlastnit svůj bar,“ usměji se.

Zastaví mě před nádražím.

„Hodně štěstí Kene. Vy jste snad jediný člověk, který by se k Simonovi hodil a který si kousek toho štěstí zaslouží,“ usměje se na mě.

„Děkuji,“ pousměji se, vytáhnu kufry a jdu si koupit lístek, který mě možná odveze k vysněnému snu, ale rozhodně ne ke štěstí, protože moje štěstí je on, i když se to nikdy nedozví!

„Budeš se jmenovat Simon,“ pohladím kotě ve svém náručí. Jediný střípek, který mi po něm zbyl.