Tajný svět Akyry

Nechtěné podřeknutí

Tak vás zase vítám u nás, jak si vzpomínáte, posledně to pro mě nedopadlo zrovna nejlíp, ten drzý dohlížitel si mě, MĚ dovolil vyhodit z domu s mým slepeckým psem. Jistě, jsem rád, že jsem se dostal z domu, ale copak to můžu přiznat?

Co chodím na procházky, je mi vážně líp a jídlo se také zlepšilo. Povzdechnu si.

„Co vzdycháte, jako stará baba?“ zeptá se mě opatrovatel, myslím, že se jmenuje Ken. Pěkné jméno.

„Přemýšlím, kdy se mně hodíte na talíř, vaříte mi všelijaké blafy, tak by mě nepřekvapilo, kdybyste mi tam hodil kus lidských vnitřností,“ zavrčím.

„No jestli je chcete, stačí říct, mám je vyříznout z vás nebo za mě vezmete vězení?“ zavrčí ten trotl. Jak já jsem si mohl myslet, že je chytrý? Pak mě zarazí jedna skutečnost… on se urazil?

„Ale copak, něco vám vadí?“ zavrním a podívám se jeho směrem, je to jen tmavší stín oproti pozadí, ale právě tolik mi stačí, abych nabral naději, že budu opět vidět.

„Jo vy a vaše dementní poznámky, ale začínám si zvykat, co taky čekat od blba, který utočí jen na jedno místo,“ odtuší klidně. A začne kmitat po místnosti a přitom si něco krákorat. Uslyším, jak Black zděšeně zakňučí a rychlé cvakání drápů ho usvědčí, že utekl. Zrádce. Nahmatám nějaký předmět a vší silou ho hodím směrem, odkud to skřehotání zaznívá, v půlce je naráz přerušené bolestným au a pádem něčeho těžkého a měkkého na zem, asi jako když spadne koberec. Jestli jsem ho zabil, bude se jednat o sebeobranu, zavrním a pohodlně se opřu.

„Do prkýnka, to mě chcete zabít?“ zaúpí opatrovatel. Jedovatě protáhnu obličej.

„Pokus to byl, ale uhnul jste,“ povzdechnu si smutně. Zaslechnu tiché povzdechnutí.

„Příště se mě pokuste zbavit méně nápadným způsobem, buďte tak laskavý,“ zavrčí vychovatel.

„To by nebylo tak zajímavé,“ odseknu. Nechápu, že se mi ho ještě nepodařilo zbavit, jsem otravný, ubrblaný jedovatý, teď jsem se ho pokusil sprovodit čímsi ze světa a stále tu třepe bačkorami, zmetek.

„Máte rád kari?“ zeptá se mě znenadání Ken.

„Nemám rád kari,“ opáčím.

„To je perfektní, k obědu bude houbové kari,“ zajásá vychovatel. Polknu.

„Říkám, že nemám rád kari a nemám rád houby,“ zavrčím.

„Ale no tak, dám vám dokonce vybrat, chcete muchomůrky zelené, červené nebo dokonce satana?“ zavrní vychovatel. Ježkovi oči on to snad myslí vážně ten zmetek!!

„Dám si hovězí,“ zavrčím vztekle.

„A kde vám ten krk mám useknout, počkejte, jen si donesu sekáček!“ zavrkám. Jeho zděšený obličej mluví za vše. Spokojeně si dojdu pro misku a zamířím ven.

„Kam jdete?“ zeptá se lord.

„Pro vajíčka,“ odpovím.

„Jéé vy je budete snášet? Doufám, že mi to natočíte,“ zpozorní. Už jsem vám řekl, že mě nemůže vytočit?

„Víte co? Já vám donesu hnízdo a vy mě to naučíte, pak to můžete porovnat,“ nadhodím s úsměvem a zavřu dveře, právě v čas, protože do nich něco narazí. Spokojeně se usměji a jdu pro vajíčka, je jich tolik, že žasnu. Před týdnem jsem byl vděčný za čtyři, to budu moct udělat roládu. Dám mísu do kuchyně oknem a jdu se podívat na uzené do komína, které jsem tam dal vyudit, je perfektní, k hrachové kaši je to přímo skvost. S masem se vydám domů a odháním Blacka, kterému tečou sliny, a skáče na mě. Zajdu dovnitř a začnu vařit hrách.  Kari taky zrovna nemusím, ale někde je dobrý, když se nepřežene.

Zatímco se vaří hrách, dám se do rolády, přemýšlím, jestli má rád čokoládovou nebo normální, nakonec udělám dvě. Všechno nádherně stihnu do dvanácti, lord půjde na několikahodinovou procházku a já se můžu věnovat tu chvilku svým koníčkům.

Ve dvanáct před něj dám kaši s uzeným a čekám nadávky, kupodivu se nic nestane.

„Ve tři chci horké kafé a zákusek,“ poručí si a vyjde ven, obratně navleče Blacka do postroje a vyrazí ven. Pousměji se, uklidím a jdu si číst. Jsem zrovna v polovině rozečtené knihy, když uslyším Blackovo štěknutí, s povzdechem vstanu a začnu mu dělat kafe, nakrájím roládu a než se dochomýtá ke křeslu je už kafe zchladlé.

„Není tam smetana a mléko,“ zahudrá.

„Donesu vám džber a můžete si ho jít nadojit, když vás kopne vůl, nebude to ani poznat,“ poznamenám a s klidem si sednu do druhého křesla.

„To mi chcete říct, že není mléko?“ zavrčí lord.

„Přesně tak, poslední jsem dal do rolád, takže už nebude ani sladké,“ uchichtnu se. Lord se zatváří jako by měl nastat konec světa, ani náhodou mu neřeknu, že už jsem volal jeho sestře a nadiktoval ji, co všechno nám schází včetně padesáti litrů mléka.

„A-a-ale to nemůžeme,“ zděsí se. Jsem nadšený, že nevidí, jak se šklebím.

„Už je to tak, co se dá dělat, jíst máme, co tak se nic neděje. Kdyby bylo nejhůř, vy se na pekáč vlezete vždycky,“ uklidním ho. A musím se zasmát jeho zkoprněnému nevěřícnému pohledu.

Chtěl bych ho napnout déle, ale bohužel v tom se před domem zastaví auto. S povzdechem vyjdu pomoct schovat zásoby.

„Jak se chová můj bratr?“ zeptá se jeho sestra, vážně ji mám rád. Takového blbého bratra si nezaslouží!

„Jako střelený prakem do zadku, dneska mě málem oddělal, ale jinak dodržuje všechno včetně procházek,“ usměji se.

„Potřeboval by lekci chování,“ zavrčí jeho sestra.

„Souhlasím, pořídila jste mi pořádný váleček na těsto?“ zeptám se zvědavě.

„Já myslela, že tu váleček na těsto máte,“ zabublá jeho sestra, fakt jsem se ještě nedozvěděl její jméno a dámy se ptát je nezdvořilé!

„Prosím vás to párátko do nosu? Jednou ho s tím praštím a můžu válečku vystrojit pohřeb, chuďátko by byl v půlce zlomený,“ zavrtím hlavou a odnesu pakl krabicového mléka dovnitř. No lépe řečeno narazím do nádherně mamutího těla lorda.

„Copak? Vyšel jste si na sluníčko? A kde máte slunečník, aby vám nenapršelo do mozku?“ zeptám se a pohotově proklouznu pod jeho hrozivýma rukama, rozmáčkl by mě jako chuďátko broučka! Vycházím ven, když zaslechnu jejich hovor.

„.. cos mi to sem poslala? Ten se nedá udolat, ani náhodou! Už jsem vyzkoušel všechno kromě mravenců v posteli a to jen proto, že nevím, kde je mám hledat, ten by udolala i mrtvého a přesvědčil ho, že žije!“ stěžuje si

„Tak jak přesvědčil tebe? Po tom, co jsi přišel o zrak, z tebe byla živoucí mrtvola a on tě z toho dostal, přísahám, že si zaslouží každý halíř, který si tu vydělá,“ zastane se mě jeho sestra.

„Arie, to si vážně myslíš, že by bylo vhodný, aby se o mě staral gay? Zapomínáš, že jsem na obojí a u něj hrozí, že mě dostane do postele, podle toho jak je hyperaktivní! Už vidím ty titulky „ Lord byl sveden gayem“ jsem snad všem pro smích?“ zavrčí na svou sestru. Tohle přehnal. Tohle doopravdy posral! Dokážu tolerovat hodně, ale tohle!

Vyjdu ven a popadnu další balík mouky, naschvál tím šermuji tak nešikovně, srazím lorda na zem.

„Au ty jelito neumíš dávat pozor, kde stojím?“ zaječí lordstvo na zemi.

„Je mi líto mravence na zemi nevidím! Co takhle titulek jeho lordstvo utlučeno moukou, bylo by to dost pikantní?“ zasyčím ani nepředstírám, že jsem nic neslyšel a jdu do domu, pokud chtěl válku má ji mít, doteď jsem všechno toleroval, ale čeho je moc… toho je moc i pro palečka.

Cítím v zádech skorpnělý pohled obou. Nezajímá mě to a lord si může trhnout tou svojí nádhernou protézou, ještě líp oběma naráz. Když vyjdu z domu znovu, oba se mi pro jistotu klidí z cesty, mají proč, během půl hodiny mám veškeré zásoby vyskládány a urovnány ve spíži. Normálně bych je vyskládal, ale nechci se s nimi zase setkat. Z venku uslyším motor, který se vzdaluje. Zanechám rovnání věcí, které už urovnány jsou, a jdu prát. Za sebou zaslechnu kroky a naschvál třísknu jinými dveřmi, abych ho zmátl, pak i těmi druhými.

Bohužel ho nezmýlím.

„Gentleman neposlouchá za dveřmi, co si druzí dva povídají,“ začne důležitě.

„Nikdy jsem o sobě netvrdil, že gentleman jsem a pak, za dveřmi se o sobě člověk dozví aspoň pravdu a o těch druhých taky. Myslel jsem si, že jste jen nešťastný ze ztráty zraku a co? Chyba lávky! Vy jste jen jeden nafrňěný panák, co se tváří jako svatoušek a vypadá jako anděl, jen aby druhý skákal, jak si pískne, ale já takový nejsem. A je mi jedno, jestli jste samotný potomek bohů, se mnou prostě cvičit nebudete a jestli ještě jednou vstoupíte do mé soukromé kuchyně, tak vás napíchnu na rošt a budu vás opékat, dokud nebudete jako uhel a teď mě omluvte, jděte si hoblovat vaši hříšnou zadnici o otoman a mě dejte pokoj!“ vypíchám ho z kuchyně a třísknu za ním dveřmi. Abych se uklidnil, zadělám na těsto a začnu ho hníst, v představě, že právě mačkám lordovu hlavu, vypracuji perfektní bochník a strčím do pece. Vzpomenu si, že lord má rád čerstvé bochánky a udělám mu ze zbytku těsta dva.

Jen co vytáhnu bochník z pece a vůně se rozlije domem, uslyším lorda, že chce chleba s nějakou pomazánkou a tak mu jako debil dělám sýrovou pomazánku k večeři, což o to špatný nápad to nebyl.

„Opatrovníku, šlapu po drobcích,“ zaslechnu lordův hlas, asi se mě rozhodl umořit.

„Tak si je dejte za rámeček a táhněte někam,“ odseknu

„Není vaší povinností uklízet?“ zaslechnu jeho nevraživý hlas.

‚Jestli si nebude dávat pozor, tak ho přehnu a naplácám ho na tu jeho sexi prdelku, co se do něj vleze. Beztak si to zaslouží,‘ nafoukne se moje horší já.

Jo to by se mi líbilo.

„Nemůžu dělat dvacet věcí naráz, takže buď sklapněte, nebo vystřelte do ložnice, ať vás nemám na očích!“ zaječím.

„Nebudu tu v bordelu,“ zavrčí kousavě lordstvo.

„Zajímavé, já jsem si myslel, že jste si v tom, chlívku, který jste tu měl, když jsem přijel, přímo hověl! I prasata byla čistotnější!“ zaječím zpátky a dál žehlím jeho košili.

„Já vám říkám…“ zaslechnu lorda.

„Je mi fuk, co říkáte, když jste tam nechtěl drobinky, neměl jste drobit,“ zaječím a další jeho řvaní ignoruji. Konečně dožehlím košile a zbytek prádla a jdu uklidit ten bordel. To co uvidím, mě omráčí, na podlaze jsou snad rozdrobeny oba chleby i s pomazánkou takže je koberec celý umazaný. Naštěstí tu má lord nejmodernější techniku a tak stačí zapnout robotický vysavač a ten to vysaje. Koberec vyčistím později.

„Mám hlad,“ vrkne lord mile. Jestli si myslí, že mu to budu trpět tak to ani omylem.

„Večeři jste si rozdrobil, takže už nic nedostanete,“ usměji se mile a odejdu i s talíři.

„Já si budu stěžovat!“ zaječí za mnou.

„Pokud nic jiného nesvedete, dojdu vám pro formuláře, chcete je ve třech kopií?“ odstřelím jeho stížnost.

„Vy mě tu nemůžete nechat o hladu,“ ozve se po chvíli jako trucovité děcko.

„Ne? Tak si počkejte, říct vám můžu jen jedno, na mě ty vaše vrtochy neplatí!“ odseknu mu a začnu uklízet kuchyň. Za sebou zaslechnu kroky, otočím se s velkou vidličkou v ruce a vypíchám ho z kuchyně, budu ji bránit do poslední vidličky!

„Takže ty mě nedáš najíst?“ zkusí to znovu s autoritou. U mě ji má pěkně podrytou.

„Na to jsem vám už odpověděl, víc se nemáme o čem bavit,“ odpovím chladně.

„Stejně vaříte jenom blafy,“ odfrkne si.

„V tom případě nemusíte jíst, možná se vám uleví,“ odseknu jedovatě.

„Víte, že můžete přijít o práci?“ ušklíbne se.

„Možná se mi uleví, že budu pracovat někde jinde a ne pro nějakého, ubrečeného, uřvaného, dělající naschvály nějaké dementního lorda. Já mám totiž nervy jenom jedny a nenechám si je zničit,“ zavrčím.

„Za ten chleba se omlouvám, mám nervy na dranc,“ pronese po dlouhé době se sevřenými ústy. Překvapeně zamrkám.

„Prosím?“ zeptám se a snažím se ujistit, že jsem slyšel dobře.

„Omlouvám se za ten chleba, dáte mi další?“ zeptá se lord. Vyvalím na něho oči a mlčky mu podám nový krajíc.

„Víte ze začátku s vámi, aspoň byla legrace,“ utrousím.

„Kupte mi orangutána, a možná se to zlepší,“ utrousí.

„Že vy jste se nedíval dlouho do zrcadla, jste oranžový až na hlavě,“ prohodím s úšklebkem.

„Chcete se podívat, jestli nejsem oranžový i jinde,“ nadhodí.

„Neharaší to se sexuálním obtěžováním?“ nadhodím s úsměvem.

„Určitě ne,“ odpoví Lord.

„Možná jsem blondýn, ale nejsem blbí,“ odseknu. A teprve potom si uvědomím, co jsem vlastně řekl.

„Vy jste blondýn?“ zabublá v jeho hlasu zájem. A sakra!