Tajný svět Akyry

Jak vyštvat opatrovatele

Zabořím hlavu do polštáře a začnu přemýšlet, proč je mi zima, pak otevřu oči a uvidím… tmu. Sakra. Proč mě ten pahrbek musí mučit? Sednu si a zaposlouchám se do zvuků, uslyším kdákání slepic. Už dávno měli skončit na pekáči, vyhrabu se z postele a s rukou nataženou před sebou dojdu k oknu, ze kterého málem vypadnu, protože tam chybí sklo, kruci, kdo ho rozbil?! Zašmátrám vpravo a dotknu se okenice. Otevřené? A pak mi nemá být zima, závěsy jsou samozřejmě pryč, s tím už jsem se smířil, ale aby mě špehoval, když spím, je trochu vrchol. Rozhodně mu nesmím přiznat, že jsem se v čistých, navoněných peřinách vyspal do růžova. Otočím se, vydám se ke křeslu, který je těsně vedle okna a kde mívám přichystané věci. Zapomenu, že je okno otevřené a praštím se do něj. Začnu nadávat jako špaček. V posledních dvou dnech nadávám nějak moc často, povzdechnu si a promnu si čelo, kde je boule od dveří, s tím mě taky vytočil. Opatrně obejdu okno a sáhnu do křesla, kde… nic neleží. Vím jistě, že jsem si to dával sem! Nakonec něco najdu na druhém křesle, po hmatu rozeznám spodky, kalhoty a košili. Ten všivák, jak se opovážil, mi sahat na oblečení. Pokud tu nechci lítat nahý, nejspíš bych se měl obléct, že. Nasoukám se do oblečení a vyjdu z ložnice.

Do nosu mě uhodí čerstvě upečený chleba a hned se mi v puse začnou sbíhat sliny. Zatraceně, ten šmejd, bojuje všema pákami. Jak je to dlouho, co jsem měl domácí chleba?! Stáhnu se do svého obvyklého ušáku a zaječím do kuchyně, že mám hlad.

Způsob 1. Nesmyslné požadavky

„A chcete vajíčka na divoko nebo na hlavu?“ zaječí mi zpátky odpověď.

„Míchaný!“ zaječím zpátky.

„A kávu a pařížské tousty!“ poručím si.

„Upekl jsem čerstvý chleba,“ ozve se blíž, nejspíš stojí mezi dveřmi.

„A co já s tím, mám ti ho zalátat?“ zeptám se.

„Myslel jsem, že byste si dal,“ odpoví mi poskok.

„Vy jste vynalezl myšlení? To pokroková mechanizace s tím jsem se ještě nesetkal,“ zavrčím kousavě a gratuluji si, jak mi to krásně vyšlo.

„To bude nejspíš tím, že v době neandrtálců ještě nebylo světlo,“ usadí mě a třískne za sebou dveřmi. Vztekle zavrčím, jak to, že má na každou věc odpověď?! Stačilo pár takových poznámek a každá slepice se rozbrečela a začala si balit věci. Kohouti nejspíš budou odrážecí. Ještě to zkusíme.

Vedle mě s třísknutím dopadne talířek hrnek a ještě něco kovového. Napiji se kávy, vnikající. Zatraceně, co ta obluda neumí?!

„Ta káva nemá mléko nebo smetanu,“ zavrčím. Normálně to nepiji, ale proč ho nepozlobit?

„Fajn, tak až si podojíte krávu, budete mít obojí, kdybyste to řekl rovnou, udělal bych vám se smetanou. Takhle máte smůlu, co chcete na oběd?“ zeptám se ho.

„Hmm třeba hovězí pečínku na hřibech s pečenými brambory a čokoládovým dortem jako desertem,“ zavrním.

„Jak je libo,“ odpoví mi.

„Ale bez hřibů já hřiby nerad a ty brambory ať nejsou moc bramborové. To maso chci tak den staré od porážky. Nedaleko je řezník tak šest kilometrů a oběd chci přesně za hodinu a půl,“ dodám s potutelným úsměvem. Tohle nesplní ani, kdyby měl křídla. Cítím, jak mě propaluje vzteklým pohledem, a mnu si ruce, jak se těším, že budu volat tetě, že ten lempl nic nesvede.

„Ještě něco vaše lordstvo?“ zeptá se sluha, z hlasu mu nepatrně kape jízlivost.

„Jo můžeš přebrat hrách a čočku, ještě zahrádka potřebuje vyplet, doufám, že to stihneš do oběda,“ ušklíbnu se.

„Beru, ale vy mě dojdete pro krávu, porazíte ji a naporcujete, pak naložíte maso, aby mělo říz, a doufám, že to stihnete do pěti minut, jo a ještě musíte zasadit vajíčka, aby byli kuřata. Až to uděláte, tak si můžete klást požadavky a teď jdu posbírat muchomůrky, když na ně tak trpíte,“ ozve se posměšně povaleč a třískne za sebou dveřmi. Ušklíbnu se a sáhnu po talířku, který nikde není.

„Kde mám ke všem čertům ty vajíčka?“ zaječím naštvaně.

„Nevím, na co je chcete, když jste si objednal oběd za hodinku a dvacet minut! To vydržíte!“ ozve se odněkud z domu ten trýznitel. Překvapeně zamrkám a pak se rozesměji, ten se s ničím neštve.

Bod první nevyšel, ale to nevadí, máme tu bod dvě!

Způsob č. 2 Jedovatost

Trpělivě čekám na oběd a jak je o mně známo, začínám být nabroušenější a nabroušenější.

„Mám hlad!“ zaječím na celý dům a žaludek mi pouze přizvukuje.

„Pokud chcete podrážku, měl jste to říct hned, dám vám to na talíř,“ ozve se z kuchyně. Zavrčím a vystřelím do kuchyně si vzít aspoň nějaký rohlík, tu jeden umořil hlady a to jako beze srandy! Vrazím do kuchyně a do nosu mi uhodí lahodná vůně, až se jednomu hladovému sbíhají sliny.

„Co to tu tak páchne?“ zavrčím na do prázdna.

„Vaše podrážka, nestihnul jsem ji obalit,“ odstřelí mě opatrovatel a otevře troubu, odkud se vyžene ještě lahodnější vůně.

„Je tu něco k jídlu?“ zavrčím.

„Ano právě se to peče,“ odvětí opatrovatel.

„Ale já mám hlad,“ dupnu si.

„Moc si nedupejte, měl jste sníst ty vajíčka, teď si počkáte,“ oznámí mi opatrovatel.

„Nevím, který mameluk mi je odnesl,“ zavrčím.

„Já jsem doufal, že se budete chtít pást,“ žasne ten dement. V hlase rozeznám pobavení. Ač nerad musím uznat, že on je mi hodně dobrým soupeřem.

„Pást se jdi ty, uvědom si, že tě živím“ zavrčím.

„Živíte? Já jsem myslel, že jsem tu na krocení divé zvěře,“ utahuje si ze mě. Pevně sevřu rty.

„Chci okamžitě oběd!“ zaječím na něj, na potvrzení slov mi přispěchá žaludek, který se znovu ozve.

„Už jenom rýže a bude to,“ uklidní mě pobaveně. Otočím se na patě a odpochoduji do obýváku, kde si znovu sednu do křesla. Jsem zničený, celý den jen sedím a nic nedělám, co mám taky dělat, když na nic nevidím, že?

„Tady to máte,“ ozve se ten hejhuk a vedle mě položí talíř.

„Je to polévka, tak se neopařte,“ upozorní mě.

„Co najednou taková starost? Já myslel, že mě máte utýrat ne mě upozorňovat,“ odseknu ironicky.

„Chytrý jak rádio, to jste se ho naučil poslouchat ve školce?“ zeptá se opatrovník.

„Jasně, že jo a ty jsi mi točil klikou toho rádia,“ zavrčím zlomyslně.

„Vy musíte být, ale vykopávka, když si pamatujete tohle,“ žasne opatrovník. Zavrčím a zkusím polévku, samozřejmě jsem zapomněl varování a opařím si jazyk.

„Ku*** je to horké!“ zařvu.

„Kdybyste poslouchal ušima a ne prdelí, tak byste se neopařil. Mám vám to dát na chvíli do lednice?“ zeptá se ten Einstein.

„Ne dones vodu, ty demente,“ zavrčím vztekle.

Uslyším vzdalující kroky a za chvíli vedle talíře postaví sklenici vody, napiji se a znovu se pustím do polévky, tentokrát opatrněji. Skoro vrním blahem jak je dobrá.

„Chutná?“ zeptá se opatrovník.

„Ne, vývar je příliš slabý, nudle nebo co to je tvrdé, zelenina nikde žádná,“ zavrčím.

„No tak příště vám do polévky hodím celou krávu a dám tam stromy, to je také zelenina ne?“ zavrní opatrovník a odcupitá. Překvapeně zamrkám, on mě chce vážně zabít!

Dojím polévku a hned přede mnou přistane druhý talíř.

„Najdu mezi tím kamením i nějakou rýži?“ zeptám se ze zkušenosti.

„Myslím, že pár zrníček jsem tam utrousil,“ poznamená klidně a sedne si naproti mně. Povzdechnu si a pustím se do hororu, který je, jak zjistím, hororově výborný.

„Hovězí, málo propečené a rýže, no s kamením bych si to zřejmě nespletl, ale chtělo by to ještě pět minutek,“ zkritizuji mu vynikající oběd, jen abych nevyšel ze cviku.

„Tak proč to jíte?“ zavrčí opatrovatel.

„Když necháš člověka vyhladovět k smrti, tak co má chudák dělat?“ pokrčím rameny a lžičkou naberu šťavnaté hovězí, lepší neuměla ani naše kuchařka a že to byl mistr v oboru.

„To vaše hovězí by vás mělo trknout do zadku,“ zavrčí opatrovník. Usměji se, konečně se někam dostáváme.

„A nastavíš ho místo mě? Já bych si mohl ublížit,“ podívám se jeho údajným směrem.

„Mě dokáže urazit jen inteligent!“ odsekne vztekle opatrovník.

„Chápu, vás blbců je mnoho a máš obrovskou konkurenci,“ usměji se chápavě. O chvíli později zaslechnu bouchnutí dveří. Konečně výhra momentálně je to 1: 15 pro opatrovníka, konečně snižuji náskok! Teď si pochutnám na vynikajícím obědě o to víc.

„Tady máte zákusek neboli čokoládový dort, chtěl jste ho ne?“ ozve se opatrovník. Poslední sousto mi trochu zhořkne v ústech, ale stejně se usměji a natáhnu po jeho hlase ruku, zrovna v minutce, kdy mu něco spadne na hlavu a začne mi to sjíždět po obličeji. Nemusím být chytrý, abych pochopil, že mi dort vysypal na hlavu.

„Jé jsem to ale nešika, ale musíte uznat, že dortový klobouk vám padne dokonale,“ oznámí mi uštěpačně. Vztekle vstanu, shodím ze sebe dort a odnesu se do koupelny, abych to ze sebe smyl, špinavé oblečení hodím do koše a skočím do sprchy, musím si pětkrát umýt hlavu, než mastnota konečně sleze.

Nahý vylezu ze sprchy a popadnu voňavý a měkoučký ručník, do kterého se utřu. Nahý vyjdu z koupelny a zamířím do ložnice pro oblečení. Natáhnu si spodky a hmatem se snažím poznat co je to za látku, jak to vypadá a jakou to asi má barvu.

„Počkejte, tu máte černé kalhoty a chcete triko nebo košili?“ zeptám se Lorda, který se přehrabuje ve skříni. Přišel jsem za ním, až když jsem se vzpamatoval z šoku, když jsem ho viděl nahého. Musel jsem zastavovat krvácení z nosu. I teď se musím držet, abych ho nepovalil na postel a neznásilnil ho. Pravda, je na můj vkus trochu víc hubený, ale jestli se živil podobnými blafy, co jsem u něj viděl, tak se divím, že není jen seschlá kostra.

„Košili,“ zavrčí lord.

„Černou nebo modrou?“ položím další otázku.

„Mělo by jich tam být víc,“ zamračí se.

„Ty se suší,“ oznámím mu. Povzdechne si a vybere si černou. Jen co to na sebe navleče, mám co dělat, abych zadržel další krev, která se mi dere z nosu, tohle byl sakra blbý nápad, kdo mohl tušit, že v černé bude vypadat líp jak v červenohnědé kombinaci?! Tohle je rána pod pás!!

Obleču se a zamířím do obýváku, vzhledem k tomu, že přede mnou stojí ten mameluk, tak ho musím obcházet a ztratím směr, takže se švihnu do hlavy. Zakleji a tápáním se dostanu ke dveřím a pak do obýváku. Něco tu krásně voní. Zašmátrám a najdu talířek s pořádným kusem dortu a kávu. Opatrně usrknu a pousměji se, je se smetanou. A je stejně vynikající jako ráno.

 Zakousnu se do dortu a vytřeštím oči, já jsem se dostal do sladkého světa, proboha ten dort je víc než vynikající! V cukrárně se s tímhle dortem můžou zahrabat. Kus dortu mám v sobě v rekordním čase. Fajn a teď ještě vymyslet, jak ho odsud dostat i když pro tuhle baštu bych si ho i ochočil!

Způsob č. 3 Sexuální obtěžování

Tak konečně to mám.

„Poskoku!“ zaječím na opatrovníka.

„Jmenuji se Ken, když mě musíte volat, taky vám neříkám drbátko,“ ozve se vedle mě. Dočista mě zaskočí.

„A tady jsi,“ plácnu ho po zadku a pak ho štípnu.

„Když mě chcete dostat do postele, proč jste se oblékal? Nebo vás mám svléknout tady,“ zavrní a začne se po mě plazit. Zalapám po dechu. Tak tohle jsem nečekal ani omylem.

„Já nejsem buzerant!“ zaječím.

„Ale já ano, uvidíte, že se vám to bude líbit,“ zavrní mi do ucha.

„Okamžitě ode mě odejděte!“ zavřískám a pokusím se ho kopnout.

„Tak mě tu neplácejte po zadku, jsem na takové svádění citlivý,“ přejede mi jazykem po uchu a pustí mě. Šokem se svezu na zem, co jsem komu udělal, že mám takovou smůlu!!!

Bilance na vyštvání: dnes 0:3 pro opatrovníka, příště to bude lepší!