Tajný svět Akyry

Porušená smlouva

„Připadá mi to jako deja-vu,“ zabručím si pod nos k rádiu, které mě právě teď trochu zlobí. Asi si budu muset pořídit nové. Právě teď jedu k nálezu mrtvé ženy, z postele mě výhružkami vykopal Evan. Jednoho krásného dne se odvážím a zabiju ho. Určitě tam zase bude on. Neviděl jsem ho už přes týden, mého mrazivého Wintra. Jsem idiot, někdo jako on se nedává dohromady s lidmi, jako jsem já.

S povzdechem zabočím a zastavím za kolonou aut. Vyskočím a jdu ke skupince, která je tvořena policií.

„Rychle ji sbalte a odjeďte na pitevnu, oni prostě dostanou to, co zbude,“ zaslechnu našeho hlavního ňoumu Evana. Upřímně, je to vždycky on, kdo začíná vtipy o gayích a vede tým vyšetřovatelů v terénu. Kapitán řídí vyšetřování od stolu kvůli zmrzačené noze.

„Jsi normální? Pokud vím, institut má přednostní právo na mrtvoly!“ skočím mu do příkazů.

„Co je mi po zkurveném institutu? Jsou na nic,“ odfrkne si Evan.

„Jo jsou tak na nic, že nám pomohli za týden odhalit skoro deset případů, s kterými jsme nemohli hnout,“ neodpustí si Derek. Jsem rád, že jsem v partě zrovna s ním.

„Vy dva držte hubu. Jsem tady vedoucí a můžu vás suspendovat, jestli toho hned nenecháte,“ ukáže na nás. Zmůžu se jen na skřípění zubů. Tuhle práci nutně potřebuji… není nijak skvěle placená, ale pomáhá mi udržet střechu nad hlavou. Nedávno jsem si pořídil domek, sice jsem ho zaplatil celý, ale potřebuje spoustu renovací, než se tam budu moct nastěhovat. Mlčky se s Derekem díváme, jak odváží mrtvolu.

„Tohle nám neprojde. Wintr nás to nechá vychutnat do dna,“ zavrčí Derek, aby ho Evan neslyšel. Mlčky kývnu.

„ To povýšení mu vlezlo na mozek,“ zavrčím sevřenými zuby. Asi dvě minuty po odjezdu mrtvole se objeví auto institutu. Netěším se na to. Kluci od tama vyskáčou a rozprchnou se všude sbírat to, co sbírají. Winter s ještě jedním vykročí k nám. Jako vždy je rozladěný a natahuje si rukavice.  Projde kolem mě, aniž by si mě všiml. Bůhví, proč mě to nasere. Z ničeho nic se zastaví.

„Kde je mrtvola?“ zeptá se ledově.

„Není,“ odvětí Evan. Tom na něho obrátí své nádherné oči a pozvedne obočí. Pod tím tlakem i Evan znervózní.

„Rozhodli jsme se, že mrtvoly budete mít jako druzí. My taky potřebujeme udělat svou práci a nehodláme se spoléhat na vaše mastičkářství,“ vyhrkne Evan. Z Toma doslova vystřelí vztek. Sundá rukavice, hvízdne, otočí se na patě a jde pryč. Ostatní ho zmateně následují.

„Porušení 1A, končíme,“ odvětí Tom. Ostatní kývnou a mě zamrazí. Jsme v prdeli! Ještě že jsem si to nahrál. Bez řečí nasednou a zmizí.

„Hej vraťte se, musíte sebrat vzorky!“ zaječí za nimi Evan. Teda už jen k zadním dveřím auta.

„Co je kurva porušení 1A?“ otočí se na jednoho policistu.

„Porušení smlouvy o spolupráci mezi námi a institutem. Odstavec jedna, bod A. mrtvoly musí jít přednostně do Institutu,“ odpoví Derek.

„Tím jako chceš říct co?“ zazmatkuje Evan.

„Jednoduše tím chce říct, že kvůli tobě jsme přišli o smlouvu s institutem, nehnou pro nás ani prstíčkem,“ vysvětlím mu pointu.

„To přece nemůžou,“ znejistí Evan.

„Můžou. Oni ji neporušili, to ty, a tím pádem nejsou vázaní porušenou smlouvou,“ ušklíbnu se trpce. Je mi jasné, že to na nás bude chtít hodit.

„To si odskáčete,“ zavrčí na nás Evan a jde volat sjezdovku. Derik už se za ním chce rozběhnout, zadržím ho a jdeme do aut a odjedeme na stanici. Vyřídíme si svoje věci a do ničeho se nemícháme. Když tam vběhne Evan a jde rovnou za šerifem. Teď to nevytáhne, to až mu začne téct do bot. Mlčky se na sebe s Derikem podíváme. Bude nám horko.

Nasraně vyskočím z auta a vyběhnu schody, následně vletím do kanceláře šéfa.

„Porušili smlouvu,“ vyhrknu, ani nepočkám, než se dovřou dveře.

„Kdo?“ vzhlédne trochu zmateně.

„Policie, odvezli mrtvolu, než jsme tam dojeli. Ten, co tam nově šéfuje, chce nám posílat mrtvoly jako druhým, aby se nemusel spoléhat na naše mastičkářství,“ řeknu bez výrazu. Ten duch tam ještě byl. Obezřela mě hrůza z toho, co řekl.

‚Jsou další.‘ kurva v našem okrese běhá sériový vrah!

„Máš to nahrané?“ zeptá se šéf. Na očích mu vidím, že se mu nechce věřit. Milerád mu to pustím. Zaševelení ducha ani neslyší. Nemá trénované ucho.

„Nech mi to tu. Smlouva je neplatná,“ kývne a já s radostí opustím kancl a s velkým kelímkem kávy zajdu do své kanceláře, abych se obrátil na patě a zavolal ostrahu. Na tu zasranou ženskou, co se mě marně pokoušela sbalit, vyvleče s tím co má na sobě, což je titěrné prádlo a do hodiny, vyletí pro neadekvátní chování ve firmě a porušení kázeňského řádu. Nelichotivý hodnocení, v tomhle oboru práci už nesežene, aspoň ne tady. Znechuceně vezmu dezinfekci a začnu pucovat každý centimetr své kanceláře. Když skončím, zamknu se a jdu dozadu k mamutím kostem, abych zjistil, jak ten chudáček zemřel.

Neuplynou ani tři hodiny a policie se objeví u Institutu, aby vytáhli mrtvolu, neporušenou. No tudle, ani mě nehne na tom dělat. Problém je, že jsem jediný, kdo na tom dělat může. Aren, který dělá na tom samém, jen nemá takový dar, mrtvoly zkrátka nezvládne. V pohodě jsou jen kosti, zvířecí kosti, k lidským se nepřiblíží na tisíc metrů. Když tu máme mít mrtvolu, zabarikáduje se u sebe a nehne se, dokud ji nemám na stole. Zamknu se v kanceláři a nerušeně se pustím do svého mamuta, kterému jsem začal říkat Petr. Bylo to ještě mládě. Nějak mi to nejde, tak si pustím interkom, který vede zvuk vnějšku, a skloním se nad kostmi.

„Vážně je v tom necháš vymáchat?“ ozve se Kain a já málem proskočím stropem. Vztekle se na něho podívám, nebo spíš na jeho ducha. Zase zaparkoval nějak v mé garáži a přišel sem strašit.

„Drž hubu,“ zavrčím a zaposlouchám se do interkomu.

‘Kam si myslíte, že jdete?‘ zastaví je šéf.

‚No vezeme vám vaši mrtvolu,‘ ozve se ten hnusný hlas, který se mi vysmíval, jako by se nechumelilo.

‚To jste na špatné adrese. Pokud vím, vaše mrtvoly patří do pitevny a teď vypadněte!‘ zahřmí šéf.

‚Máme smlou…‘ začne se protivný hlas hádat.

‚Nemáme žádnou smlouvu! Dohoda zněla jasně. Vy jste se na ni vysrali, tak táhněte, odkud jste přišli,‘ ozve se nekompromisně šéf. No teda netušil jsem, že je takový tvrďák.

‚To nemůžete!‘ zazní hlas, tentokrát kňouravě. A děťátko dostalo na zadek.

‚Vy se ještě budete divit, co všechno můžu,‘ ozve se ledově šéf.

‚Pravděpodobně je to sériový vrah! Potřebujeme pomoct!‘ zkouší to jinak.

‚Pravděpodobně je mi to u prdele! Táhněte!‘ zarazí ho šéf. Málem se zlomím smíchy. Kain totiž odtáhl od sebe žaluzie (ne nevím, jak to v tomhle stavu dokáže!) a já viděl výraz toho debila. Byl k popukání. Dostanu neodolatelné nutkání píchnout do vosího hnízda a taky dostanu chuť na čokoládu. Odemknu a vyjdu do veřejného prostoru, jak tomu říkám a jdu ke kávovaru, objednám si pití a čekám, až se udělá.

„Hej, ty jsi byl v terénu, že. Řekni tomu dědkovi, že jsem ti ji měl dovést,“ vyhrkne ten blbec a vrhne se ke mně. Máchnu loktem a hňup s lapáním dechu odletí pár kroku zpátky. V mém osobním prostoru se nikdo nacházet jednoduše nebude! Kolegové, co mě znají, se začnou kousat do rtů.

„Jediný, co vím, je, že jste mi ukradl mrtvolu a porušil smlouvu. Příště bych si tykání vyprosil, husy jsme spolu nepásli a ani o to nemám zájem,“ oznámím mu suše. V mém zorném poli se objeví Erik s dalším ocáskem, který je rozhodně příjemnější.

„Snad se tak moc nestalo,“ zkusí to znovu, „byl to jen žert.“ Pokusí se mě uklidnit. Začínám cítit, jak se ve mně začíná vařit krev.

„Stalo,“ oznámím mu.

„Chováš se jak buzerant. A ty nejsi buzerant, ne, hošane,“ začne převládat jeho agresivnější část. A pak kdo je tu buzerant.

„Máš snad problémy se svou orientací?“ zeptám se ho.

„Ne,“ ušklíbne se a pak zrudne, jak mu dojde, na co jsem se ptal. Má teda dost zpožděný mozkový buňky.

„Já nejsem žádný buzerant! Výš vůbec, jaký je rozdíl mezi buzerantem a normálním chlapem?“ vyjede po mně. No, jestli si myslí, že mě rozhodí.

„Jo, buzerant má takový vysoký hlásek, rozčiluje se pro nic, dělá naschvály ostatním, veškerýmu okolí ukazuje růžové spodky a všem říká hošane, ten zbytek jsou normální,“ shrnu jeho přesnou definici. Přitom se dost významně kouknu na jeho pas, kde nad kalhotami je skutečně proužek růžových slipů, nebo co nosí. Chlap sleduje můj pohled a zrudne ještě víc, hned si začne upravovat kalhoty, čímž ke svému problému spíš přiláká pozornost. Jak si to uvědomí, hned toho nechá. Jak říkám zpožděný mozkový buňky.

„Já nejsem buzerant a ani gay,“ zaútočí na mě ukazováčkem, který se mu klepe.

„Jistě a já jsem Červená karkulka a jdu za babičkou s košíčkem“ ušklíbnu se a napiju se čokolády, abych skryl úsměv. Ozve se pár vyštěknutí smíchu. Přestane mě to bavit, tak zamířím do své kanceláře. Ten debil mě předběhne a vrazí tam. Veškerá veselost je v prdeli.

„Tohle je soukromá kancelář, vypadněte!“ vletím dovnitř hned za ním.

„Moc pěkné, máte navýšený rozpočet. Vypadnu, až začnete spolupracovat, dejme tomu že něco dostanete za něco,“ ušklíbne se vesele.

„To dám radši výpověď,“ ujistím ho a ukážu na dveře.

„Ani mě nehne,“ ušklíbne a vezme do ruky křehkou kost Petra. Ve vteřině vidím rudě.

„Položte tu kost, opatrně a vypadněte, je to poslední výzva,“ varuji ho tak ledovým tónem, při kterém tuhne krev i ledovci.

„ To určitě. Jej hoplá,“ upustí kost s výrazem spokojeného bastarda. Pohnu sebou tak rychle, že ještě můžu vidět stín, jak se za mnou vrhne. Kost chytím pár centimetrů nad zemí. Opatrně ji položím na místo a otočím se k tomu vetřelci. Jediný pohled do mých očí ho ihned varuje, že něco není v pořádku a začne couvat ke dveřím. Jsem rychlejší, popadnu ho za vlasy na zátylku u krku, kde jsou vlasové nervy citlivější a táhnu ho k jednomu z oken ve veřejné místnosti, vůbec mě nezajímá, že ječí jako bych mu zaživa odřezával maso. Popadnu ho a vyhodím z okna.

Je to pouze tři metry dolů, nic se mu nestane, ale jako bonus… pod oknem je keř s extra velkými a tenkými trny, bude jak jehelníček. Zmrazím celou společnost v místnosti mrazivím pohledem a odejdu do kanceláře, kde za sebou třísknu dveřmi a zamknu. Ujistím se, že Petrovi kosti jsou v pořádku. Pak se začnu balit. Neměl jsem v úmyslu si brát dovolenou už teď a být se svými nočními můrami sám, takovou dobu před rodinným srazem. Jo hold, člověk míní, Osud mění.

„Abel čeká u domu, ty tvoji psy nikoho nepustí, když u toho nejsi,“ poznamená Kain a tiše sleduje, jak si všechno potřebné balím o tašky, vyprázdním i ledničku.

„Proč pořád lezete do mého domu,“ zavrčím.

„Prášky proti bolesti hlavy. S dědečkem to bylo stejný, neřešili jsme to a zemřel na mozkovou mrtvici. Hlídáme tě. Takže se tam nastěhujeme, abychom tě sledovali,“ objasní mi Kain. Já věděl, že je mám skovat.

„Jste otravové!“ zavrčím.

„Jsme rodina,“ pousměje se Kain. „Máme tě rádi, i když jsi takový neruda.“

„Ještě se oháněj básníkem, pablbe,“ zabrblám si pod nos. Odpovědí je mi jen zasmátí. Vezmu papír, kam jsem nanesl lepidlo, na druhé straně je dovolená a vyjdu ven, kde papír přiklepnu na sklo a zamknu za sebou.

Brečím smíchy, doslova. Tom ho sejmul s elegancí tanečníka, tak, že Evan vypadal jako ještě větší kripl než normálně. S Derikem využijeme momentu, kdy Evan vletí do Tomovy kanceláře a tiše se vysmějeme. Nejsou tam ani tři minuty, když Tom vyetí z kanceláře s ledovou bouří vzteku v očích a za vlasy vleče našeho milého dementního příživníka. Jen zaregistruji řev, Evanovi vypoulené oči bolestí a snahu uvolnit si Tomovu pěst z vlasů.

To je všechno, než kdokoliv stačí reagovat, Tom Evana popadne a Evan se vzápětí řítí z okna střemhlav dolů. Šokem nejsme schopni pohybu. Jestli se Evanovi něco stalo….

Tom se vrátí do kanclu a zabouchne za sebou dveře.

„Co se stalo?“ zeptá se Derik přiškrceným hlasem.

„Vytočil Tomáše a perfektně, má štěstí že ještě měl dobrou náladu,“ odpoví jeden pracovník, celkem klidně. Podívám se na něho jako na idiota, tomuhle říká dobrá nálada?

„Co by se stalo, kdyby dobrou náladu neměl?“ odváží se zeptat Derik.

„Ten poslední co ho vytočil poněkud hůř, když měl fakt blbou náladu, teď leží na oddělené dlouhodobě nemocných s amnézií a ochrnutím těla od krku dolů,“ odpoví pracovník. Jen na sucho polknu.

„Ty bastarde, to mi zaplatíš! Ten oblek stál pět tisíc dolarů, je od Armaniho!“ ukazuje Evan ve dveřích. Fajn, vypadá to, že kromě zničeného obleku a hrdosti je v pořádku. Podívám se na Evana a mám neodolatelnou chuť si udělat památeční foto, jeho doslova na proužky rozřezaného obleku, s vrabčím hnízdem plným listí a tváří podrápanou jako od vzteklé kočky, on vždy dokonalý a uhlazený Evan. Otočím se, včas abych viděl, jak Tom něco připlácl na sklo a pečlivě zamkl kancelář. Možná mám vlčí mlhu, ale zdá se mi jako by mu cukali koutka a v očích se objevili ohníčky smíchu. Jen na okamžik, sotva hodiny odbili vteřinu, než je opět vystřídal led.

„Jak co má znamenat ta dovolená, musíte vyřešit tu vraždu!“ uslyším v hlase Evana paniku. Jistě jemu jde o karieru.

„Jediné, co skutečně musím je umřít,“ pronese klidně a projde kolem něj jako by tam nebyl.

„Vyhoďte ho za nedodržení smlouvy!“ zaječí na šéfa oddělení.

„Nemůžu, pokud ho vyhodím, můžu institut zavřít, ostatní odejdou taky,“ pokrčí šéf melancholicky rameny, „ Navíc na dovolenou nárok má a má ji řádně sjednanou. Nic neporušil.“

„Tohle je váš tým,“ ukáže na pracovníky institutu.

„My jsme Tomův tým,“ ohradí se všichni do jednoho jedním dechem. Evan se na ně šokovaně podívá.

„Budu si stěžovat u prezidenta institutu, pana Wintera,“ vyhrožuje Evan. Jo, to mu jde dokonale.

„To můžete, předpokládám, že postup znáte. Jen tak mimochodem, to on nařídil Tomovi dovolenou,“ usměje se šéf institutu. Evanovi sklapne, najednou neví kam dál.

„Tu mrtvolu si odvezte, jinak si budete vyřizovat účty ještě se šéfem, myslím, že vám nedovolené vniknutí do státního Institutu bez povolení stačí,“ klidně.

„Za dvě minuty volám federály,“ dodá šéf. Evan neřekne ani popel, ono ani není co říkat. Vezme mrtvolu a začne ji tlačit k pohřebnímu autu, který mrtvolu naloží a odjede. Mrknu na hodinky a s překvapením zjistím, že uplynulo jen dvanáct minut, co jsme sem přiběhli. Jdeme ke svému autu, když si všimnu známého auta. Ohlídnu se po něm, ale v ten moment vystřelí od chodníku jako dělová koule. Co tu ještě dělal Tom?

„Na ten cirkus se netěším,“ povzdechne si Derik a sedne na sedadlo spolujezdce. Nasednu za volant a odjedu dřív, než si Evan vzpomene, že nemá odvoz, nebo že mu nejede auto. To by mi na Toma sedělo, tak se pomstít. Na oddělení jsme okamžitě pozváni na kobereček. Je tam i prezident institutu a pečlivě se nás ptají, co se tam přesně stalo, jestli jsme ho na smlouvu upozorňovali a tak. Ještě, že mám všechno nahrané. Jo práce u policie se vyplatí, pomyslím si ironicky. Sotva skončíme s výpovědí, vletí do kanceláře Evan.

„Podávám stížnost na Tomáše Wintera za porušení smlouvy a napadení,“ vychrlí jedním dechem.

„K porušení smlouvy došlo, ale ne z jeho strany,“ pronese ledově náš nadřízený, „ co nám k tomu řeknete?“

„Popadl mě…“ začne Evan.

„To mě nezajímá, mě zajímá tohle,“ přeruší ho šéf a pustí čistou nahrávku v momentě, kdy Tomovi vysvětluje, proč nechal mrtvolu odvést. Vystřelí mi obočí vzhůru. Netušil jsem, že Tom si to také nahrává. Evan polkne a povolí si kravatu.

„Kdo je tohle?“ střelí pohledem po řediteli institutu.

„Elias Winter. Ne to příjmení náhoda není a musím podotknout, že ho jen řídí, pracovníky nabírá někdo jiný. Smlouvu s námi vyjednával on,“ odtuší šéf. Úplně vidím, jak se Evanovi objeví pot na čele a jedna kapka mu steče po nose. Ví, že to byla jeho chyba a k jeho zlosti to ani nemůže hodit na nás. To je k vzteku.

„To byl jen takový vtip. Mrtvolu jsme jim dovezli a on mě napadl,“ pokusí se obrátit pozornost jinam.

„Já to za vtip nepovažuji, dalo mě spoustu práce Tomáše přesvědčit, aby vám dal šanci. Vyjednával jsem s ním tři roky a vy všechno zničíte během jedné minuty a ještě jste tak troufalý, že málem zničíte nesmírně vzácné mamutí kosti! Já bych vás jen z okna nevyhodil, já bych vás přímo zabil,“ odtuší ředitel institutu.

„Žádný institut nepotřebujeme, jsou naprosto k ničemu,“ vyhrkne Evan. Právě si pod sebou uřízl větev.

„Jistě, tak ničemu, že dokázali vyřešit pět největších případů, se kterými jsme my nehnuli sedm let,“ odtuší ledově šéf.

„Jediný, koho tu nepotřebujeme, jsou naprostí idiotští dementi, co ničí smlouvy a když jim člověk podá kost, chovají se jako, nabubřeli kreténi bez mozku! A už vůbec vám nepomůže, že každému výše postavenému lezete do zadku. Tohle je od teď vaše závazné místo na dalších pět let, pak můžete zkusit podat žádost k nám. Je to mravnostní, budete nahánět ty, co využívají prostitutky, a bohužel ženský nám nějak došli, takže do šatiček a ven!“ zaječí šéf takovým hlasem, že Evan bez řečí vypadne.

Pane bože dej, ať jsem aspoň na jeden den malou muškou, abych ho viděl v práci! Po očku kouknu na Derika. Taky se vší silou kouše do rtů, aby nevybuchnul smíchy. Dobře mu tak parchantovi, kvůli němu jsme přišli o pár perfektních chlapů. A nejspíš bych s nejedním skončil v posteli. Ted nás aspoň nikdo nebude buzerovat a nikdo nikoho nebude nabádat, aby si s gayů stříleli a dělali o nich vtipy. Patří mu to.

„A teď k vám, aby vás ten chechot přešel, skutečně nevím, co je na debilovi k smíchu, máte za úkol přesvědčit Toma, aby to s námi ještě zkusil,“ otočí se na nás šéf. Má pravdu, smích nás okamžitě přešel. Jednat s Tomem je, jako jednat s odjištěným granátem v poslední vteřině před výbuchem.

„Podívejte, šéfe, chtít složitou věc je jedna věc, ale jiná věc je, poslat nás za někým, ke komu se dostat znamená mít na své straně tisíc zázraků v jediném okamžiku a umět žonglovat s granátem vteřinu před výbuchem!“ začnu nás bránit.

„Jo to je možné, Eriku, ale ten úkol jsem vám dal a to znamená, že pokud se vrátíte s tím, že nesouhlasil, budete následovat Evanovu novou karieru, řekl jsem to dost jasně?!“ zavrčí na mě. Teda momentálně bych se radši vyskytoval před stovkou hladových krokodýlů! Ředitel institutu ke mně obrátí zamyšlený pohled.

„Ano šéfe,“ odpovím zvadle s představou, že se nejspíš muškou nebudu muset stát, se vyšourám z kanceláře s Derikem v patách.

„Toho zkurvenýho Evana nám byl čert dlužný,“ zavrčí Derik. Když jdeme kolem našeho stolu, seberu klíčky od auta.

„Polituje tě aspoň žena?“ zeptám se. Mě nemá kdo litovat.

„Zbláznil ses? Ta mi ještě osobně vybere šaty, oholí nohy a dá lekci v líčení a vyžene mě do terénu, abych se bavil,“ prskne Derik. Nad tou představou se složím smíchy přímo na parkovišti.

„Hahaha,“ utrousí Derik a probodne mě pohledem. To už mám úplné křeče v žaludku.

„Hele nechceš jít k mé ženě jako pokusný králík?“ zeptá se mě Derik. Při té představě mě smích přejde.

„Proč se nesměješ?“ šťouchne si Derik.

„Protože mi šaty nesluší,“ fňuknu a odemknu dveře na straně řiče, sednu a natáhnu se, abych otevřel Derikovi a znovu vybuchnu smíchy, hledí na mě jak sůva s nudlí, která měla k snídani bowlingové koule. Dneska je nějaký veselý den. Konečně se mi ty dveře podaří otevřít a Derik sedne na sedadlo spolujezdce. Je nějaký zdřevěnělý. Mlčky nastartuji a vyjedu.

„Ty poslyš, jsi transsexuál?“ zeptá se mě po chvíli zaraženě.

„Vadilo by, kdybych byl?“ zeptám se.

„Ne, jen bych si na to musel zvyknout, ale musel by ses mi ukázat v šatech!“ podívá se na mě Derik. Usměji se, takovou reakci jsem nečekal.

„Nejsem, jsem jen gay,“ přiznám.

„Nejsi můj typ,“ uklidním ho, když vidím jeho vytřeštěný pohled.

„Promiň, ale v žádném případě to nesmíme říct mé ženě,“ odpoví Derik.

„Proč ne?“ zeptám se zvědavě.

„Má gaye ráda, je jak se to říká….yaoistka. Měla by tě radši víc než mě,“ našpulí rty uraženě. Cuknou mi koutka.

„Neřeknu jí to,“ slíbím mu.

„Dobře, ale řeknu jí to já a navíc ji řeknu, že s nikým nechodíš, jestli Toma neukecáš, aby nám dal šanci!“ začne vyhrožovat Derik. Prudce zastavím uprostřed křižovatky a prudce se otočím k Derikovi.

„Jestli to uděláš, tak tě stáhnu z kůže,“ zavrčím a Derik se dá do smíchu. Hajzlík. Z okýnka ukážu prostředníček řidiči, který si může vytroubit klakson, a znovu se rozjedu.

„Stejně se to nepodaří,“ zamručím. Začínám propadat beznaději.

„Nevím proč, na chlapa jsi kus,“ odtuší Derik. Potěší mě.

„Díky, ale já nejsem typ, na který by Tom letěl,“ odporuji mu smutně.

„Hele jsem sice jen blbej heteráč, ale mám pozorovací talent, víš? Pokaždé, když jsme si šli pro výsledky z laborky, koukal na tebe víc, než na ty sví kosti a navíc tě neokřikoval, ať neroznášíš bacily, když jsi byl nachlazený a pšikal jsi,“ našpulí trucovitě rty. Jeho už za slovo vyhazoval z kanceláře.

„Z toho soudím, že se mu moje bacily líbí,“ cukne mi koutek.

„Jistě, bere si je na sklíčku dom a mazlí se s nimi v posteli,“ zaironizuje si Derik. Opět musím dupnout na brzdu, abych díky křečovému smíchu nad tou představou nenaboural auto. Chvilku trvá, než se té představy zbavím a znovu se rozjedu. Naštěstí, už jsme v klidnější čtvrti.

„S takovou tam nedojedeme ani do loňských vánoc,“ utrousí Derik.

„Tak mě nerozesmívej,“ odbudu ho. Koutkem oka vidím, jak se nadechne a zase vydechne. Cukne mi koutek a už mlčky dojedeme k Tomovi. Vystoupíme a já zazvoním na zvonek. Po chvíli se otevřou a za nimi stojí nějaký chlápek.

„Kdo jste?“ zeptá se. Neodpovím a prohlížím si ho. Vypadá jako On, ale On to není, ani ten chlápek, co tu byl posledně.

„Hele Tome….“ Začne derik.

„Já nejsem Tom,“ ohradí se.

„My jsme z policie, oddělení vražd a jdeme kvůli Institutu,“ promluvím. Zaměří pohled na mě.

„Kain se o vás zmiňoval. Erik a Derik?“ zeptá se.

„Ano,“ odpovím.

„Ti psy… jsou pořád na volno?“ zeptá se vyděšeně Derik. Kluk hodí pohled dozadu.

„Ano, ale nechají vás na pokoji,“ ujistí ho kluk a roztáhne ústa do úsměvu, „ pokud vás nebudou považovat za hračku, nebo neohrozíte Toma.“ Podívám se na Derika, který se vyděsí k smrti a strčím ho do dveří, kluk uhne a já projdu za Derikem. Psi sice vrčí, ale nehnou se k nám.

„Co je to sakra za plemeno? To si nemohl pořídit maltézáka?“ zaskučí Derik.

„Ten by toho asi moc neuhlídal,“ uchichtnu se pobaveně. Jeden z těch tmavě šedých se pohne a jde k nám. Neútočí.

„Kražský pastevecký pes. Ani nás nemají rádi, zato Toma zbožňují,“ odtuší kluk. A otevře prosklené dveře, pes se jimi rychle protáhne, vecpu Derika dovnitř a za námi zavřu. Rozhlídnu se po hale a hledám Toma.

„Tudy,“ ozve se kluk, a vede nás dál luxusně zařízeným domem. Pak zahne na široké dřevěné schody a začne sestupovat. Prudce se ohlídnu, jak zaznamenám stíny. Nikde nikdo není a tak se pustím dolů. Kluk se po mě se zájmem ohlídne.

„Máš je Abe?“ zeptá další kluk.

„Jo, myslím, jsou to oni, že? Tom by mě zabil, kdybych sem pustil někoho cizího,“ promluví kluk.

„Jo jsou. Asi bychom se vám měli oficiálně představit. Jsme Tomovi bratři, já jsem Kain a tohle je Abel,“ kývne ke klukovi, který nás sem dovedl. Také se představíme a oni nás pak dovedou k obrovskému bazénu, který je větší než nějaký plavecký. Až pochvíli si všimnu těla, který ho podélně brázdí v šíleném tempu.

„Tome! Máš tu návštěvu,“ křikne Kain. Chvíli se nic neděje, ale najednou vodu prorazí mohutné tělo, voda padající z něho dá vyniknout jak ledově modrému pohledu se stopami fialkové, té jsem si vůbec nevšiml, tak nádherně vypracovanému tělu, které pod tím oblečením vůbec nešlo vidět. Rychle slétnu pohledem po jeho břišácích  a skončím s vyschlou pusou na titěrných plavkách, kde se toho tlačí až příliš moc. Probere mě až loket vražený do bránice, po kterém pohled odtrhnu, abych se vztekle podíval na kolegu.

„Prosím tě, zkus trochu míň slintat, když se na něho díváš,“ sykne tiše Derik.

„Já neslintám,“ ohradím se uraženě a podívám se na Toma, který stihnul na sebe navléct koupací plášť ‚a je po podívané,‘ povzdechnu si smutně.

„Co tu děláte?“ zeptá se Tom a vyrazí ke schodům do přízemí. Vrhneme se za ním.

„Poslal nás šéf…“ začne Derik.

„Moje odpověď je ne,“ odpoví suše Tom a zabouchne nám jedny dveře před nosem. Rozhlídneme se, stojíme v úzké chodbě, z jedné strany okno z druhé strany jeho pes, který se na nás vyčkávavě dívá. Chvilku zvažuji, co dělat, ale než stačím zaklepat a objeví se Tom, bohužel oblečený. Při rychlém nahlédnutí se ujistím, že je to pravděpodobně jeho ložnice. Zavře dveře a vyrazí chodbou někam. Držíme se mu v patách.

„Tome, dáš si taky lososa s hranolkama?“ zeptá se jedna z jeho kopií u sporáku. Neujde mi, že Tomáš má na mále buchnout.

„Co tu kurva děláte? Měl jsem za to, že jste už vypadli!“ zavrčí Tom. A zamíří k lince.

„Jsou v lékárničce,“ odpoví druhý s klidným hlasem.

„Tohle je vaše chyba, od té doby, co jste se mi začali plést do života, mi příbuzní prolízají barák, přerovnávají mi věci a otravují!“ vyjede na nás napruženě a z lékárničky vytáhne tobolku s léky.

„A taky nakupují, našel jsem tu jen dvě hlízy brambor, co jsi z toho chtěl uvařit?“ zeptá se ten u sporáku. Tom ho zmrazí pohledem.

„Tome, my tě potřebujeme,“ opřu se o pult. Prudce se ke mně otočí. A založí si ruce na prsou, načež mě propálí tvrdohlavým pohledem. S klidem mu pohled oplatím a neuhnu. Trvá dost dlouho, než Tom zaskřípe zuby a dá se do vyjednávání.

„Co za to, když smlouvu obnovím?“ skoro zavrní.

„Mě,“ vyhrknu bez rozmyslu. Co jsem řek, mi dojde, až když se Tomovy panenky rozevřou šokem.

„Ani náhodou,“ zavrčí, neujde mi ochraptělý tón. Není to moc slyšitelné. Nasadím úsměv, do kterého dám snad všechno.

„Já se ti nelíbím?“ snažím se napodobit vrnění kočky. Já jsem přece takový kocourek.

‚Já se ti nelíbím?‘ do prdele to si ze mě dělá srandu? Málem jsem znovu zahučel do toho bazénu, když jsem ho tam viděl! Jo, samozřejmě, jeho  ocásek  ... ani nevím, jak se jmenuje, s ním být musí, že se mi líbí a jak! Za tu dobu, co jsem  se oblékal jsem ho měl svlečeného snad pětkrát. A teď na mě jde s takovým předením?! Cítím, jak se mi orosí čelo. Sakra, co mám říct? S ním v posteli bych to dělal i zadarmo!

„Ne,“ odpovím pevně.

„Lžeš!“ uculí se. Kurva kurva kurva, ten nasadil minomet, a jak k sakru ví, že lžu?! Ty rty… nikdy jsem tak svůdné rty neviděl, jako naschvál si je olízne a já ucítím napětí ve slabinách a pak začnu tvrdnout. Do… s hrůzou se přimáčknu k pultu, aby nikdo neviděl, jaká boule se mi udělala v kalhotách. Stejně někdo jako on není gay, takže smůla Tome a obrovská!

„Když lžu tak lžu, najděte si jiného idiota,“ doporučím mu. Hodím si do pusy lék proti migréně, aby se nestačila rozvinout, a zapiji to džusem z ledničky. Projedu obsah, je tu všechno zatraceně.

„Jenže mi jiného idiota nechceme, stačíš nám ty,“ ozve se Erikův ocásek. Málem vyprsknu smíchy. Tomuhle říkám odpověď za sto bodů. Začíná se mi líbit, i když je ženatý, ale Erik….

„ To máte smůlu,“ usoudím.

„Dobře, tak co chceš?“ zeptá se Erik s povzdechem.

„Co tak dát mi pokoj a tohle si vzít sebou?“ ukážu na bratry.

„A co za to? Obnovení smlouvy na dobu neurčitou?“ usměje se Erik. Doprdele dostal mě! Bud tu zasranou smlouvu obnovím, nebo se tu snad usalaší navždy.

„Proč o mě tak moc stojíte?“zavrčím do jeho obličeje.

„Jsi nejlepší a máte to nejlepší vybavení,“ odpoví mi jednoduše.

„Nejlepší je Brennenová,“ odtuším suše.

„To těžko, dali jsme vám tři případy, s kterými ona nehnula, a hádej co, ano uhádl jsi, vy jste to rozlouskly,“ usměje se Erik. Měl jsem tušit, že se v některých kostech někdo hrabal.

„Mám dovolenou,“ odtuším. Ha s tímhle nemůžou nic udělat!

„Ok, kam vyrážíme?“ usměje se na mě Erik a mě polije ledový pot. Pomalu s ním nedokážu být ani v jedné místnosti a máme jet spolu na dovolenou?! Nikdy!

„To radši obnovím tu smlouvu vyděrači!“ zasýpu.

„Já věděl, že se domluvíme! Ale chci to písemně,“ nakloní se ke mně Erik. Krok odstoupím.

„Nedám ti písemně ani písmenko!“ zavrčím.

„To nevadí, mám to nahrané, tak se uvidíme zítra cukrouši. Jo a mám tě pozdravovat od otce,“ usměje se na mě zářivě, popadne ocásek za kravatu a než se stačím vzpamatovat ze šoku, slyším prásknutí dveří.

„Hej počkejte!“ rozběhnu se ke dveřím, ale to už zapadnou dveře od vrat a uslyším vzdalující se motor.

„Vy jste mi pěkní hlídači!“ osopím se na psy, kteří mi věnují nechápající nevinný pohled.

„Vy dva mi nelezte na oči!“ ukážu na bratry a zabouchnu se v ložnici. Teprve, až sebou seknu na postel, dám průchod veselému smíchu. Ti mě tedy dostali!

Se smíchem si sednu za volant a Derik rychle naskočí vedle mě. V momentě sešlápnu plyn a ujíždíme nepovolenou rychlostí, aby na nás nemohl. Zpomalím, až když máme Tomuv dům a další ulici za sebou. Nechci riskovat pokutu.

„Máš můj bezbřehý obdiv,“ ujistí mě Derik, jen co je schopný pobrat, co se vlastně stalo.

„Ten mám už dávno, nemůžu dostat něco jiného?“ zasměji se.

„Bohužel, nedostal jsem se k jeho buňkám, takže ho nemůžu klonovat,“ odvětí suše Derik. Zhrozeně se na něho podívám.

„To sis dovolili moc, jak to že jsi mu nestihl sebrat nějaké buňky?“ zeptám se zděšeně.

„Dívej se, kam jedeš, ty debile!“ zavřeští Derik, obrátím pozornost včas, abych se vyhnul dvoum kamionům. Když se ujistím, že za námi nejsou kolegové z dálničního, podívám se na Derika.

„Tvoje žena by mi poděkovala,“ ujistím ho.

„To teda nepoděkovala, s tebou by v posteli mohla hrát tak jedině mikádo,“ odfrkne si Derik. Bohužel má pravdu.

Do kanceláře hodíme šéfovi potvrzení o obnově smlouvy a s Derikem vystřelíme dřív, než se vzpamatuje z šoku a zavalí nás další práci. Derik ještě rychle zamluví stůl v restauraci a jde překvapit svoji ženu, která si už zvykla, že chodí pozdě a je pořád v práci.

Se zabručením otevřu dveře institutu a napochoduji dovnitř, jako nabručený medvěd. Mám proč, ti dva vyžírkové, přehlídnu fakt, že jídlo nakoupili oni, mi nenechali ani jeden kousek lososa. Skety! A za to může Erik! Kdyby nebylo jeho rozptylování, měl bych nádherného, voňavého, lahodňoučkého lososa, který ho jsem neměl tři roky a kterého dokáže tak krásně opéct jen Abel. Nezbyl ani kousíček, chápete to? Všechno mi snědli, fňuknu si v duchu.

„Tome…?“ vyjde překvapeně šéf ze svého brlohu.

„Úterý!“ vyštěknu na něho bez nálady a odemknu kancelář s dovolenou. Losos! Ten růžovoučký losos!!! A jak voněl.

„Šéfe…“ Vztekle se otočím na toho, co se na mě opovážil promluvit. Ke cti mu budiž jen polknul, ale necouvl, pod mým vzteklým pohledem.

„Co je?“ vyštěknu naštvaně.

„Kam s nimi?“ ukáže za sebe na ocelová nosítka, kde jsou mrtvoly v různém stádiu rozkladu a pár koster, které vykazují obdobná zranění. Dohromady jich je dvanáct.

„Ty s masem a kůží do kanceláře dvanáct, zbytek ke mně,“ roztřídím je. Kluci se o kůži a tak postarají, ví, co mají hledat, já mám radši kostry. Čtyři zamíří za mnou, ukážu jim místo a oni je dají přímo na naznačené značky. No výborně.

„Dobré ráno, Tome,“ vejde do mé kanceláře Erik. Probodnu ho tak vzteklým pohledem, že můj nadšený pomocník, co se objevil za ním, hned vyklidí minové pole.

„Stalo se…“ víc Erik říct nemůže, vystrčím ho z kanceláře a s třísknutím zabouchnu dveře, až se skleněné výplně zatřesou. Párkrát jsem je takhle už vysklil a jdu se převléct. Dělat mu striptýz, to určitě! Obléknu si pohodlné kalhoty a moji oblíbenou bílou košili. Natáhnu si rukavice, a vyrazím k mrtvole, začnu kosti pořádně prohlížet, hned první si vezmu pod lupu. Hraji sám se sebou takovou hru, napřed zkouším odhadnout, co všechno se stalo, pak si stáhnu rukavice a začnu se ptát a dívat. Ještě nikdy jsem neměl plných 100 bodů, ale už jsem se k tomu blížil! Díky prostitutce na stole vím co hledat. No to bude veselé.

„Potřebuješ pomoct?“ vejde neohroženě Erik dovnitř, když vidí, jak s něčím zápasím. To něco je zploštělá kulka, která se zasekla mezi obratli, skoro není vidět. Hnusná poprava.

„Jo, podrž mi tu baterku v tomhle úhlu a neodvaž se s tím hnout,“ podám mu malou baterku a z tácu si vezmu zahnuté pinzetové kleštičky a malý skalpel.

„Co tam loví? Minulý týden? Prohlíželi jsme to, nic tam nemá,“ zaslechnu smích. Nenechám se vytrhnout z klidu a s klidem snáším výsměšky, které utnou v momentě, kdy do malého kalíšku vhodím zdeformovanou kulku.

„Vy budete nejspíš extra břídilové, co,“ sjedu jejich vyjevené pohledy ledem.

„Proč se mi sem ti parchanti serou? Souhlasil jsem se smlouvou, ne že budu hostit mimina z kojeneckého ústavu! Ven!“ vyhodím je a zabouchnu dveře. S mručením se pustím do dalšího zkoumání.

„Všichni stejný způsob?“ zeptá se Erik.

„Ne třetí někdo uškrtil, a pak jí vpálil kulku, aby to vypadlo jako stejný případ,“ odtuším.

„Jak to můžeš vědět?“ nechápavě se na mě podívá.

„Zlomená jazylka a stelka, ze zadu jsou pohmožděné obratle, jako by strčené do krku. Měl velkou sílu a neuměl ji použít,“ odtuším. Erik popadne vozík se třetí ženou a odveze ho ven. Vzhledem k tomu že má na sobě triko s dlouhým rukávem, můžu se nejen kochat, jak mu látky obtahuje břišáky, i když ne tak velké ale pěkně propracované, a taky jak se mu napínají svaly na rukách.

‚Hej, kam se koukáš? Proč mě odváží pryč, a kde to jsem?‘ zavřískne vedle mě nějaká ženská, hned si ji spojím s tím vozíkem venku.

„Ty jsi jiný případ, tady ty zabil sériový vrah, ale podle čerstvosti poslední, brzy budou další, musím ho zastavit,“ zabručím si pod vousy.

‚Jo fajn, mě zabil manžel, mám o tom důkazy, ale jsou mi k ničemu, když jsem teď duch a on si užívá mích peněz s děvkami!‘ zavrčí naštvaně duch. Taky bych byl naštvaný.

„Uděláme dohodu, ty rozmluvíš ty ostatní, a já ti pak pomůžu dostat tvého exmanžela do vězení, ok?“ mrknu na ni. Je vážně hezká.

‚Jo, to bychom se mohli domluvit,‘ kývne po chvíli rozumě. Usměji se na ni a pustíme se do práce. Rozhodně je chytrá, upozorní mě na pár stop, který bych zaručeně přehlídl než bych se na to mrkl pod lupou. Makáme bok po boku a poslouchám ženský, pomalu si skládám dost šílený obrázek. Hodím obraz na zeď a nestačím se divit.

„Máš něco?“ objeví se Erik s velkou kávou a jídlem. Moc hlad nemám.

„Vem tohle do kanceláře osm,“ podám mu opatrně mističku. Poslechne mě. Nic tam nebylo, jen jsem seškrábl pár buněk z kosti. Ona žena byla nemocná, chtěla vědět, jakou měla nemoc. Do kanceláře mi dovezou zbytek mrtvol se zprávami, které si ani nečtu.

Poldům všechno co vím, rozhodně neřeknu, bylo by to zatraceně divné. Hodně moc divné, i s těma informacemi, co jsem jim dal, mají zřetelnou stopu, pokud nejsou blbí.

Šlo o prostitutky, jedna toho šílence nakazila AIDSem, proč by ony měli žít, když on umře? Tak je jednoduše odvezl na svoji farmu, strčil do díry, kde ej mučil a pak popravil. Moc jednoduché a zaručeně budou potřebovat pomoct. Nechám je odejít a začnu pracovat na té vyřazené, nechybí moc a mám na exmanžela kupu usvědčujících důkazů. Vše pošlu anonymně příslušnému pracovníkovi, který to vyšetřoval, podívám se na hodinky a vyrazím domů, kde naberu čtyři své, hnusně proti mně spřáhle, psy a vyrazím na onu farmu. Já věděl, že budou v prdeli. Zrovna když zastavím, vidím toho hajzla, jak drží zbraň namířenou na mého Erika. Moje dodávka má tichý motor, takže mě neslyšeli. Zevnitř otevřu posuvné dveře a mí broučci, kteří už vědí, co mají dělat, se na ně vrhnou. Šedou to stihne tak tak, aby odvrátil ránu směřující na Erika.

‚Měli jsme počkat na posily,‘ pomyslím si, když ucítím na zátylku chladný kov. Naše ozbrojení a spoutání proběhlo obdivuhodně rychle. Nevěděl jsem, že v tom jede tolik lidí. Respektive, jeden bohatý synáček a jeho bodyguardi, kteří ho kryli. Derik po mě hodí hnusným pohledem typu, tohle ti nezapomenu. Kruci, nechtěl jsem ho do toho namočit, vždyť má ženu! Vrhnu na něho omluvný pohled.

„Jsem zvědavý, jak se budeš omlouvat mojí ženě,“ zavrčí tiše Derek. Doprdele, na to se fakt netěším. Posledně, když jsem Derika uvrhl do nebezpečí, mě donutila běhat čtvrt hodiny po legu a ke všemu po tom mrňavém.

„Myslíš, že jí bude stačit, když ji zatančím makarénu v tangách?“ pokusím se odlehčit situaci.

„To bude zajímavý pohled,“ usoudí Derik. Jo to bude, hlavně, když kolegové dojedou v čas. Což asi pravda nebude, pochopím o chvíli později, když mě na čele zastudí hlaveň. Snažím se nechat oči otevřené a nebýt srab…

Nechápu, co se stalo. Výstřel jsem slyšel, ale pořád žiju, zato mě pekelně bolí rameno. Nechápavě zamžikám, vůbec nic neslyším, ale nemám páru o tom, co se stalo. Když uslyším křik, je to hodně bolestivý křik plný děsu. Obrátím k němu pohled a vidím obrovského šedého psa, jak s hlasitým křupnutím zlomí vrahovi zápěstí. Poznám ho hned, jen nedokážu pochopit, kde se tu vzali.

„Nikdo ani hnout policie!“ ozve se zařvání a na plac se dostaví zásahovka. Po dvanácté ale přese. Během chvíle nás zbaví provazů. Kterými nás svázali.

„Gratuluji, šéf se na vás těší,“ poplácá mě kolega ze sousedního stolu. To si dokážu představit.

„Co jsou to proboha za psy?“ dívá se na Tomovi psy.

„Jednoho kamaráda, jsou cvičení,“ ujistím ho.

„Fajn, tak to nám doufám najdou ty mrtvoly a taky ty, co přežili,“ usoudí suše. Což o to mrtvoly najdeme celkem rychle podle smradu rozkládajících se těl, co nestačili odklidit.

„Kde jsou ty živý?“ došlápnu si na toho nafrněnýho panáka, který se mi jen kuchtí do tváře. Mám chuť mu to oplatit, to co udělal mě. Zaslechneme kňučení ze stodoly. Podívám se na něho včas abych uviděl znepokojení a jdu tím směrem. Jeden z Tomových psů škrábe na podlahu. Rozhodnu se mu důvěřovat a začnu ji prohlížet ař zavadím o nenápadnou prohlubeň, zjistím, že jde o zapuštěné dveře a zvednu poklop a tam je uvidím. Zavolám ostatní poldy a s jejich pomocí, zbývající ženy dostaneme ven.

 Najednou psy strnou a rozběhnou se pryč. Utíkám za nimi a dostanu se tam v čas, abych viděl, jak Tom zavírá dveře dodávky a nastupuje za volant. Nehlučně odjede.

„Už jsi zjistil, jak se ti psy sem dostali?“ objeví se vedle mě Derik.

„Tom,“ odpovím, víc snad říkat nemusím.

„Jedna z těch žen je Evan. Kolegové se mu rozhodli pomstit a zatkli ho pro pouliční prostituci,“ prohodí Derik. Tohle musím vidět! Rozběhnu se zpátky zrovna, když ženu, v které poznám Evana, strkají do jednoho antolu. Mám co dělat abych nevyprskl smíchy,

„Vyletí ptáček,“ zavolám a vyfotím si scénu mobilem, zatímco Evan je nepříčetný vzteky. Ještě štěstí, že už není náš nadřízený. Šéfova sprcha je dost než dostačující, seřval nás do poslední buňky v těle. Derekovi napíšu, že jedem k nim, protože jeho ženu rozhodně neuslyším. Souhlasí se mnou.

O tři dny později vejdeme k Tomovi do kanceláře.

„Díky,“ pronesu.

„Neházejte mi sem bacily,“ zavrčí na nás, aniž by spustil oči z podsvícených mamutích kostí. Cuknou mi koutka. Zase je to ten ledovec.

„Na co zemřel?“ zeptám se, když začne ukládat kosti do krabice a něco doplní do kolonek.

„Rakovina,“ odpoví klidně.

„To muselo být strašné,“ zamumlá Derik tiše. Tom ho ignoruj, bohužel taky mě.

„Tome, jak jsi věděl, že potřebujeme pomoct?“ nedá mi to.

„Mám vysokou školu jasnovidectví pro blbce. Kde jsem to měl být?“ zeptá se ironicky. Málem vyprsknu smíchy.

„No přece u té stodoly, kde nás měli popravit!“ vloží se do toho Derik rozhazujíc rukama.

„On vás někdo ml popravit a neudělal to? Kruci, to zase mám zkažený celý den. Nechcete vyzmizíkovat z mé kanceláře?“ zeptá se pěkně nepříjemně.

„Ty nás nemáš rád,“ zamračí se Derik na Toma.

„Chceš vyznamenání za všímavost?“ přejde ke kousavému tónu Tom. To už je na Derika moc. Zabručí něco o prominentních imbecilech a vypochoduje z kanceláře.

„Tohle bude i s vyšším IQ!“ křikne za ním Tom. Derik mu ukáže vztyčený prostředníček, aniž by se otočil.

„Stejně jsem rád, že ses tam ukázal,“ pousměji se na něho.

„Já to nebyl,“ zavrčí Tom.

„Byli tam tví psi, takže to jsi byl ty, nikoho jiného neposlouchají,“ oponuji a Tom něco zavrčí.

„Můžu přijít k tobě? Ukážu ti, jak mi to sluší v plavkách,“ zapředu svůdně.

„Drž se od mého domu, co nejdál i stými tvými bacili, nebo tě antibaciluji na Měsíc! Nechci tě ani vidět! A toho druhého jak by smet,“ zavrčí Tom naštvaně.

„Derik, jmenuje se Derik. A co se týče tvých psů, jsou miloučcí, řekni jim, že jim donesu kostičku,“ uculím se. Z očí mu nádherně sálají blesky, když se rozlobí, nejspíš proto ho pořád provokuji.

„Jen přes moji stotisící letou mrtvolu,“ zavrčí skrz sevřené zuby.

„Nějakou ti dokážu sehnat, třeba v muzeu,“ zamyslím se a pak radši vypadnu, protože jeho ruka popadne opravdu něco moc těžkého. Jakýsi železný stojan či co. Se smíchem se dopravím k Derikovi na parkoviště a nedá mi to, abych se nepodíval k němu do okna. Od skla prudce odskočí stín a já s úsměvem nasednu. Nedalo mu to.

Moje čelo se zaduněním dopadne na chladivé sklo, jak pozoruji jeho auto, jak vyjíždí z kanceláře. Takhle to dál nejde, zavrtává se mi pod kůži čím dál hlouběji. Zoufale zavřu oči, já ho nemohu milovat, jen tak ho zachráním od pekla, které představuji. Nedávno jsem totiž zjistil ještě jednu věc, moje schopnosti, by se přenesli na něho a tohle málokterý z partnerů vydrží. S bolestním rozhodnutím napíšu na komisařství, že chci někoho jiného.

„Sbohem Eriku,“ zašeptám, když to dám na hromadu urgentního doručení. Vezmu si bundu, vyřešený případ mamuta Petra, kterého odevzdám a pak jedu domů.