Tajný svět Akyry

Lebky

Erik

Dostavím se ke komisaři a k svému nadřízenému, který na nás čeká. Vůbec nechápu, o co jde a proč nás ještě nevolali z laboratoře. Přemýšlím, jestli Tomovi něco nestalo.

„Děje se něco?“ Zeptám se šéfa, když si sednu do křesla. Derik už tam je taky a tváří se poněkud divně.

„Nejspíš jo, z institutu dali žádost na jiné kriminalisty, co to budou mít na starost,“ odpoví šéf. Cože?!

„To nemyslíte vážně!“ Zavrčím. Kdo tohle do prdele udělal?

„Sedněte si.“ Ukáže na křeslo. Radši ho poslechnu, protože mám pocit, že mi nohy vypoví službu. Kdo to udělal? Představa, že bych už nikdy Toma neviděl, jeho úsměv, ty nádherné oči, pevné ruce… dost soustřeď se Eriku!

„Odmítáme se toho vzdát, jsem jediný, kdo ví jak na Toma, to jste uznal i vy.“ Ukážu na velitele prstem.

„Byl to právě Tom, kdo tu žádost podal.“ Podívá se na mě nadřízený. Z plic mi unikne vzduch a cítím, jak jde moje čelist k zemi. Co doprdele…

„To si děláte srandu?“ Zeptám se ho.

„Ne, nějak jste se mu dostal pod kůži a to tak silně, že požádal o změnu. Co na vás zatraceně vidí?“ zamračí se na mě.

„Jistě já vám to řeknu a pak před vámi budu zdrhat! Zapomeňte.“ Odfrknu si.

„Vy tam tedy nemůžete. Pokud se tam vrátíte, tak okamžitě s námi ukončí spolupráci, tentokrát nevratně. To nemůžeme riskovat, s nimi máme daleko větší řešitelnost než bez nich! Vy dva jste staženi a bezodkladně!“ Prohlásí šéf.

„Jestli nás stáhnete tak tu končím.“ Podívám se na velitele. Tentokrát spadne čelist jemu. Derika to očividně nepřekvapí. Jen se pousměje jako by to očekával.

„Šéfe, možná to zní blbě, ale nejlepší jsme právě díky Tomovi, jeho dedukce je briliantní…“ Začne Derik.

„Právě proto ho nesmíme ztratit!“ Vyjede šéf.

„S každým, koho tu máš, vytře podlahu a ty to víš!“ Vyletím jako čertík z krabičky.

„A co chceš dělat?“ Zaječí šéf.

„To nech na mě, poradím si s ním.“ Odpovím přesvědčeně.

„Neslyšel jsi, co jsem řekl? Jestli tam půjdete, končí!“ Zaječí šéf. Jen pozvednu obočí, nějak jsem podivně klidný. Šéf rozhodí rukama.

„Tak fajn, jaký je plán?“ Zeptá se klidně šéf, když čtvrt hodiny přemýšlí, co se mi honí hlavou.

„Co kdybyste to nechal na mě?“ Pousměji se.

„Co když mám strach to nechat na vás?!“ Vyštěkne šéf.

„Pak nemáte cit pro dobrodružství.“ Pokrčím ramenem. Vím, že jsem zašel moc daleko, ale prostě, co jiného jsem měl říct?

„Jestli ho ztratíme, budu chtít vaši hlavu na zlatém podnose a bude koktat omluvu.“ Zasyčí šéf.

„V jakémkoliv jazyce chcete.“ Slíbím mu a vezmu mu dokument se žádostí. Jsem pryč dřív, než stačí zaječet kobliha.

„Co chceš dělat?“ Dohoní mě Derik a sotva stačí naskočit do auta. Ještě zavírá dveře, když sešlápnu plyn a vyřítím se z policejního parkoviště, div nezajedu kolegy. Pevně sevřu rty a mlčky dojedu k jeho domu a vyskočím, udělám dva kroky, když si všimnu jeho bratra, který se opírá o vysokou zeď.

„Je v práci, odvolali ho na poslední chvíli.“ Promluví ke mně. Kývnu, otočím se na podpatku a znovu naskočím do auta. Ani si nevšimnu, jak jeho bratru vyjelo obočí až k vlasům a rozplynul se ve vzduchu.

„Co blbneš?“ Vyjekne Derik, který skončí rozpláclý na bočním okýnku.

„Připoutej se, nebo se naklepeš na řízky.“ Odtuším, aniž bych mu odpověděl, a smykem vyjedu k jeho práci. Zastavím vedle jeho auta, a když vyskočím, podívám se přímo k jeho oknu. Vidím, jak odskočí od okna. Čekal mě. No ty si to schytáš, miláčku!

Nepřekvapí mě, když se jeho auto objeví na parkovišti, tak trochu jsem s tím počítal, ale nepočítal jsem s tím, že bude rozzuřený k smrti. Jeden jediný pohled do okna mě donutí odskočit. Při tom se leknu bratra, který se zhmotní v jednom z křesel.

„Jdi si strašit někoho jiného, úchyle!“ Obořím se na Kaina.

„Ten, kdo tě přišel strašit, bude horší. Viděl mě.“ Odpoví mi bratr.

„Jasně, že tě vidí, když jsi člověk.“ Odfrknu si. A rozhlídnu se po uklizené pracovně. Dovolená mě stojí všechny nervy a do toho se musím zúčastnit i rodinné oslavy za dva týdny. Můj život se proměnil v peklo!

„Byl jsem duch, dokonce mě i slyšel.“ Promluví Kain. Strnu uprostřed pohybu a pomalu se obrátím ke svému bratru. Cítím, jak mi z tváří uniká barva.

„Lžeš.“ Zasípu. Dokonce nepoznávám i svůj hlas. Kain zavrtí hlavou. Zavřu oči a opřu se o nerezovou desku. Nikdy to tak nebylo, nikdy se nikdo do toho nenamočil, dokud jsem s ním nenavázal, příliš těsný vztah. Mám pocit, že mi pukne srdce. Přijmout to, co se s vámi děje, vidět duchy a tak, někomu může připadnout fajn, dokud vás nezačnou testovat, co všechno musí udělat, abyste se nás vzdali. Přežije málokterý vztah. Proto se většinou bereme mezi sebou. Víme co od toho čekat.

„Držím pěsti, ať je to ten pravý a vydrží to.“ Pousměje se smutně Kain a zmizí. Do pěti minut to bude vědět celá rodina. To mi to scházelo. A co je horší, brzy budu muset jít s pravdou ven, v tom lehčím si bude myslet, že jsem blázen a pustí mě hned, v tom horším ho budu muset vyhnat ze svého života. Jestli chcete vědět, co se stane s těmi, co neprojdou zkouškou, běžte se podívat na hřbitov, jsou tam všichni.

„Je vám dobře?“ Ozve se od dveří. Otočím se k ženě, která drží velkou papírovou krabici, a za ní jsou dva muži s dalšími.

„Za chvíli nebude, vy jste Baretová?“ Zeptám se co nejklidněji.

„Ano, měli jsme tu sejít, abychom roztřídili ty lebky. Nejspíš jsme si už psali. Jsem ráda, že vás konečně poznávám.“ Vrhne na mě úsměv a podá ruku. Rozhlédne se po mém vybavení a oči se jí rozsvítí jako hvězdy. Jistě v severním institutu tyhle novinky nemají, i když já nepotřebuji stroje, abych roztřídil kosti. Ironie.

„Ne nepsali, vše zařizoval ředitel, já měl být už týden na dovolené.“ Odvětím suše.

„Těch krabic je víc?“ Podívám se, kam dali ty krabice, a zaskřípu zuby.

„Ty krabice patří na tamten stůl!“ Ukážu k oknu, kde je velký stůl ze sterilního plastu.

„A není to...“ Začne.

„Ne, to kurva jedno není! Tu jste v mé kanceláři a bude to podle mých pravidel! V opačném případě si je vemte a táhněte někam jinam!“ Zaječím vztekle. Je mi u prdele, že to dojednal táta. Je mi jedno, že chce, abych si zlepšil reputaci. Podle něho jsem chodící mrazící box. Ale tohle je moje místo!!!

Její poskoci mlčky vezmou krabice a přemístí, kam patří. Vezmu desinfekci a začnu drhnout už čistý nerezový stůl. Všichni mě nechápavě pozorují.

„Vy jste nějak posedlý čistotou?“ Zeptá se docentka Baretová.

„Ne, čistím to tu jen tak pro srandu králíkům! Víte, co je na těch krabicích sajrajtu?“ Zabodnu do ní pohled a vzápětí se otočím na druhý konec chodby, kde se otevřou dveře výtahu a z nich vyběhne rozzlobený Erik a pan Ocásek za ním. Je si tiše povzdechnu a vrátím se k vytírání stolu.

„Co má tohle sakra znamenat!“ Plácne na vyčištěný stůl list papíru. Vztekle mi škubne obočí.

„Ten stůl jsem právě utřel!“ Zavrčím mu do obličeje. ´Sakra ne, Tome, nemůžeš se rozptylovat něčím takovým, jako jsou jeho nádherné sametové oči.´

„Taky tě zbožňují, na těch stolech je tak strašně moc bakterií, že se divím, že ještě nepochcípali hlady, anebo nesežrali sami sebe. Utíráš ho třicetkrát do minuty, i když tam nic není. Ptám se na ten papír!“ Zavrčí Erik. Mám co dělat abych nad tím formulováním nevyprskl smíchy. Podívám se zběžně na papír, ani si to nemusím číst.

„Nechci tě tu.“ Odpovím mu. Cítím, jak jím proletí šok. Odsunu papír a dám na stůl ochranou gázu. Nechávám si ji speciálně vyrábět na celou šířku mého třímetrového nerezového stolu. Připnu gázu ke stolu a vezmu první z krabic.

„Lžeš, máš ze mě strach, proto jsi podal ten formulář.“ Obviní mě Erik.

„Tak to není!“ Otočím se k němu vztekle. Udiví mě, jak se trefí docela přesně. Nemám strach z něj, mám strach o něj, to je zatracený rozdíl, ale stejně je i tak blízko pravdy, že se mi roztřesou ruce. Abych to zamaskoval, začnu bezmyšlenkovitě vytahovat kusy kostí na gázu. Hned mi vyskakují jednotlivé obličeje. Normálně bych je rovnou roztřídil na hromádky. Problém je, že tu mám diváky. Ta škatule sleduje každý můj pohyb.

„A jak to tedy je. Nevěřím tomu, že jsi mě vyhodil, jen tak pro srandu králíků. Dobře vím, že k tomu máš svůj důvod a já ho zjistím. To se spolehni.“ Usměje se na mě. Málem položím temenní kost mladé ženy z výšky na zem a kolena mám jak z želatiny. Do prkenné ohrady!

„Hodně štěstí.“ Usměji se sladce. Dovykládám kosti a u jedné se zarazím a zvednu ji. Neviděl jsem obličej. Stačí mi jeden pohled, abych odhalil pravdu.

„Vy si ze mě děláte prdel? Být vámi tak bych ty plastový kosti urychleně posbíral, protože jestli najdu ještě jednu takovou sračku, můžete si to jít studovat třeba do tramtárie! Na podvody tu nejsme zvyklý!“ Zařvu na Baretovou, která na mě vyvaluje ty své oči, a hodím po ni ten kus plastu.

„Zapnu pří…. No tak ne.“ Couvne, když po ní hodím tak hnusným pohledem, že ji málem přibiju k podlaze. Sahat na moje přístroje, to by se té káče líbilo! To neví, že tyhle extra luxusní přístroje, na které nebude její institut mít, ani za pět milionů let, jednoduše proto, že další takový už neexistuje, mi navrhl můj bráška, který se děsně rád vrtá v přístrojích, a jsou naprostý prototyp.  A taky, že nemíní další stavět, nerad staví, už ty co jednou postavil. Nudí ho to a nikomu dalšímu to nesvěří už z toho důvodu, že by to nedokázali sestrojit. Jeho přístroje jsou dost složité. Takže my jsme jediní, kdo je kdy bude vlastnit. Taky jsem mu musel odpřísáhnout a taky před jeho očima nechat zabudovat nejbezpečnější zabezpečení, co existuje a jehož namontování stojí půl milionů. Jednoduše proto, že měl strach, aby je někdo neštípl. Stejně sem dorazí sedmkrát do měsíce, aby je zkontroloval. Hračička.

Upřímně, já jsem na ně taky hodně háklivý a právem, jsem jediný, co je vlastní, a taky jediný kdo ví, jak se s nimi zachází, a nikdo jiný to nemá právo vědět. Ovšem z jejího lačného pohledu je mi jasné, že je bude chtít. Proto jsem zapnul kamery v kanceláři.

Místo hlavního přístroje zapnu malý bočný, který vůbec nevypadá tak cool, ale umí fantastickou věc. Zjistit odstín, strukturu kosti, jeho tloušťku a taky odhadnout věk stáří…. Ne že bych něco z toho potřeboval.

„Co ten přístroj umí?“ Zeptá se zvědavě kolegyně.

„Po tom je vám skutečné hovno, nepatří vám.“ Ušklíbnu se, aniž bych zvedl oči od kosti dítěte.

„Náš institut chce také něco takového pořídit, mám ověřit, jak to funguje.“ Vyvalí na mě ženská oči. Hádám, že tohle mělo být něco svůdného, i ten kachní pysk.

„Špionismus nepodporujeme, takže můžete vypadnout a my vám lebky doručíme obvyklou kurýrní službou.“ Usměji se sladce. Aspoň budu mít čas na práci. Baretová se očividně zarazí, nejspíš něco takového nečekala a poněkud zkrotne. Přemýšlím, jestli ji došlo, že na mě  takové vystupování neplatí. Roztržitě si promne krk a s povzdechem začne vybalovat další krabici kostí, pokládá je na místa, odkud jsem kost vzal.

Měřím, odhaduji a přidávám k té či oné hromádce jen na oko. Normálně bych to roztřídil podle obličeje. Nepříčetně se mi třesou jindy pevné ruce a příčinou je on!

„Musíš mi pořád čumět na krk?“ Zavrčím, aniž bych se podíval na Erika, který se rozvaluje na mé pohodlné židli. Budu ji muset vyměnit. Sakra.

„Musím, nechceš mi odpovědět na otázku. Proč jsi do čerta podal to odvolání. V práci si rozumíme víc než dost a jde nám to skvěle. Ani se tě nesnažím dostat do postele!“ Donese se mi odpověď. Při představě, že leží se mnou v mé postave, ztvrdnu. Doprdele jsem na tom hůř, než jsem čekal.

„Už mě unavuješ, nezajímáš mě a lezeš mi všemi obvody mozku!“ Odseknu.

„V lezení na nervy jsem byl vždycky machr, očividně jsem se zlepšil.“ Odsekne Erik. Tak tohle mě dostane, přestanu třídit kosti a podívám se na něho, abych ho setřel, ale nějak mi dojdou slova. Prostě nevím co říct, mám milion chutí popadnout kost brontosaura a knokautovat toho debila do historie. Ještě víc mě nasere, že za Erikem sedí Kain, který něco kreslí na jakousi tabulku a pak uzvedne. Je to bodový stav naší diskuze. Nula tři pro Erika. Podívám se na Erikova mazlíčka.

„Můžeš si vzít to své tělo a vypadnout s ním ven?“ Ukážu na Erika, aby věděl, koho tím tělem myslím.

„To nemůžu, já se vleču za tělem, takže teď jsem přišroubovaný k podlaze. Co tak si dát vodorovný souboj?“ Pozvedne obočí. To je podruhé, co mi dojde během jedné minuty řeč. Navíc Kain provokuje tou svojí tabulkou, kde ještě připsal Derikovo jméno, a zvedne obnovenou tabulku. Skóre 0-3-1 je pro mě víc než ponižující.

„Jak pozoruji, muchomůrka brčálová se snaží dohnat jedovatce ďáblova.“ Zavrčí.

„Fajn, takže navrhuji souboj. Potřebuješ poskládat ty kosti, bude to menší souboj, kdo jich složí víc, vyhrál a vítěz může mít jednu žádost, kterou prostě druhý nebude moc odřeknout, a musí ji splnit.“ Pozvedne Erik obočí.

„Tohle není puzzle!“ Zařvu.

„Máš strach?“ Pozvedne Erik obočí ještě víš. Ha! Ještě se nenarodil debil, kterého bych se bál!

„Pokud vyhraji, anuluješ moji výpověď z týmu a dostanu pusu.“

„To jsou dvě věci!“ ohradím se.

„Tak si vyber taky dvě věci.“ Usměje se Erik a nakloní se na židli ke mně. Sebevědomí zmetek se psím ohonem!

„Fajn, až vyhraju já, ruším smlouvu s tebou a následně smlouvu s policejním oddělením.“ Usměji se. Pokud se jich zbavím takhle, táta to bude muset respektovat. Dvě mouchy jednou ranou jsem génius!

„Ještě jsi nevyhrál Tomášku, tak být tebou bych se moc neusmíval. Chceš pomoct s tím tříděním? Zapnul bych si chameleona.“ Usměje se Erik.

„Vy mu můžete sahat na přístroje?“ Vyjekne kolegyně odněkud. Zbytečnosti si nepamatuji.

„Na to musíte mít u Tomáška level o něco vyšší než je přírodovědný maximum. Porazil jsem ho v porovnávání kostí.“ Ujistí ženskou s pobavením. Popřemýšlím, který stůl by ho mohl knokautovat do země věčného snění bez toho, abych si uhnal kilu. Ženská zamrká.

„Můžete mi to prosím vysvětlit?“ Zeptá se ještě víc nechápavým hlasem než před tím. Pána boha, to teda měli koho poslat, protočím oči a pustím se znovu do porovnávání.

„Všiml jsem si něčeho, čeho on ne, ale tohle vážně nechám na něm.“ Usměje se Erik a pozoruje mě.

„Posun svoje tykadla o pět palců doprava.“ Zavrčím.

„Ale tam je skříň!“ Namítne Erik.

„Jo a chybí tam idiot tvého kalibru.“ Odseknu. Na chvilku se zasním, že bych ho tam mohl dát a chodit se na něho dívat a pak si povzdechnu. Reálné asi tak, jako že slunce bude vycházet na jihu.

„Mate moc tlusté sklo.“ Oznámím osazenstvu kanceláře, když zjistím, že se absolutně nemůžu soustředit. Zhluboka se nadechnu mužné vůně, která jde z Erika. Zajímá mě, jestli by šel stočit do lahvičky jako parfém… mít ho každý den na sobě. Jen zavrním jako kočka, kterou škrábete na tom správném místě.

„Dám miliardu, kterou nemám za to, abych věděl, o čem přemýšlíš.“ Zavrní mi do ucha Erikův hlas. Zaječím a odstrčím ho minimálně na kilometr od sebe. Kdy se do háje dostal ke mně tak blízko!  Jo už vím, když jsem přemýšlel o jeho parfému.

„Ven!“ Zaječím mu do obličeje. Jen se usměje.

„Dáš si čokoládu? Jsi podrážděný, když nemáš cukr.“ Usměje se na mě. Trol!

„Ne, nedám, jediný co bych si teď dal je tvůj a jejich odchod z kanceláře!“ Ujistím ho. Jen pokrčí rameny a konečně vypadne i s osazenstvem. Fajn, aspoň můžu v klidu přemýšlet o jeho parfému… ne práci. Zatraceně Tomáši, začni se soustředit, Erik je pro tebe prostě tabu! Nadám si a začnu se věnovat kostem. Nakonec, po víc jak třech hodinách třízení, mám na stole na 45 lebek. S povzdechem najdu silikonové lepidlo a jdu si sednout za stůl. Pustím se do lebky.

„To není fér, měli jsme začít současně.“ Objeví se tam Erik a přede mě dopadne umělohmotný talíř s jídlem. Hned se ozve žaludek. Zamračím se na něho.

„Snad si nemyslíš, že bych na to přistoupil.“ Zavrčím nepříjemně. Pro mě není těžké ty lebky složit… pokud dokážu nějak zablokovat výjevy jejich smrti. Bude to psychicky náročné a nejspíš mě čeká pár nocí nočních můr. Trochu Erikovi závidím, že tu schopnost nemá… no dobře, závidím mu strašně moc. Závidím každému, kdo tohle nemá!

„Problém je, že jsi už na to přistoupil. V puzzle jsem dobrý, i když 3D jsem ještě neskládal.“ Podívá se na mě a přitáhne si k sobě jednu z lebek.

„Jak tohle vůbec můžeš brát za skládačku?!“ Prsknu. Tohle kdysi byli lidé! Nechápu jeho pohled.

„Pro mě je to jednoduší, aspoň nemusím myslet na to, jak umřeli, nebo jakým peklem si před smrtí prošli. A začni jíst, než tvůj žaludek začne pět serenádu o mořích.“ Přimhouří oči a já odolám mu vrazit ten hamburger mezi oči. To jídlo je na to, abych jim plýtval moc dobré, a navíc se nemusím zpovídat mámě, co jsem si to koupil. Můžu to svést na toho kripla. Z úcty k mrtvým si to vezmu vedle a najím se. Trochu posilněn se vrátím za stůl k lebkám a podívám se na Erika, který něco detailně studuje.

„Hledáš tam obtisklé mouchy?“ Zeptám se bez zájmu.

„Ne je tu nějaký motýlek, nebo to tak aspoň vypadá,“ Zamručí Erik. Skepticky se na něho podívám.

„Snažíš se ze mě udělat idiota? Ty kosti jsou tak roztříštěný, že by ta kůstka nevydržela,“ Odfrknu si.

„A jsi si tím jistý? Co kdyby ses podíval,“ Zapřede Erik.

„Jsem tu od práce, ne abych si hrál se ztraceným štěnětem, který si honí vlastní ocas.“ Zavrčím a skloním se nad lebkami. Ve snaze minimalizovat výjevy si vezmu chirurgické rukavice. Pomůže to, ne moc, ale ta vrstva tam je znát. Stejně vidím popravy i nelidské mučení. Co hodinu si musím dát přestávku a trochu se zchladit. I když je mi jasné, že tímhle tempem to nestihnu ani do třetích vánoc.

„Na, je to jen ledový čaj, jsi v pořádku?“ Opře se Erik vedle mě, když si dávám asi sedmou pauzu. Vezmu si sklenici a zhluboka nenapiji citrónového čaje. A s úlevou mu vděčně kývnu.

„Proč jsi šel na antropologii?“ Zeptá se mě Erik.

„Je to zajímavý obor.“ Odpovím. Dopiji čaj a vrátím se zpátky k práci. Za chvíli uslyším, jak přijde za mnou a sedne si ke svému stolu. Nemám energii mu čelit a ještě se bránit ukázkám, tak Erika nuceně vypnu. Občas se na mém stole objeví jídlo nebo mě někdo dostrká ke gauči v jiné kanceláři, kde usnu jen, abych se o půlnoci s křikem probudil. Je to ubíjející. Tak uplyne několik dnů, kdy mlčky jen pracujeme. Kosti díky bohu úspěšně ubývají. A díky Erikovi, který pracuje hlavně na dětských hlavách, si ušetřím ty děsivější noční můry. V noci taky líp spím, přitulený k něčemu teplému, co můry víceméně odšoupne do pozadí.

Podívám se na Toma shrbeného nad stolem, kde dává opatrně dohromady kousek kosti, a podívám se na hotové, co jsou narovnané na stole, aby doschli. Jsme skoro na konci. Už nikdy se nebudu dívat na práci antropologů, jako na jednoduché divadélko. Je to zatracená makačka. Obdivně se podívám na Toma, já bych s tím už praštil dávno. Dojde mi, že pro něho musí být horor, když pracuje s čerstvými mrtvolami.

Opatrně zvednu svoji hotovou lebku a donesu ji na svoji stranu stolu, některé nesou příšerné poškození. Když jsem si všiml, jak se Tom vyhýbá dětským lebkám, ujal jsem se jich.

 Každý večer mi dá zatraceně práce ho uspat. Netušil jsem proč, dokud mě nevzbudil půlnočním řevem. Musí odhadnout, jakými zvěrstvy ti lidé zemřeli, přece jen je v tom oboru dlouho. Nebo má jiný důvod k nočním můrám. Od třetí noci spím na širokém gauči s ním a je klidnější. Jen doufám, že se to nedomákne. Celý týden, co jsme tu zavřeni, skoro nemluvíme, jídlo a pití nám donese některý z jeho bratrů a snaží se ho povzbudit, až Tom vrčí a skoro kouše. Baví mě to pozorovat, přes veškerou povrchní nenávist jasně vidím, že má svoji rodinu rád. Já promluvím tak nanejvýš s Derekem, když zavolá, jak pokračujeme.

„Vypadá to, že dnes bude Itálie?“ Kouknu na hromadu špaget, hrnec rajské a masových koulí.

„Máma je Italka, ta dovozové jídlo neuznává,“ Zabručí Tom a dá si na talíř úctyhodnou porci, že tam nejde dát ani omáčka. Jen si povzdechne a odejde, vrátí se s mísou, kam se to už vleze a se zavrněním se pustí do jídla. Taky se pustím do jídla, je výborné, sním talíř a sotva hekám. Jen nechápavě mrknu, když zjistím, že Tom spořádal celou mísu, a momentálně do sebe cpe cézarský salát. Nějak nepochopím, kam se mu to v tom útlém těle vleze.

„Promiň, ty jsi chtěl salát taky?“ Podívá se na mě. Ha, příště sem přijdu s jídlem!

„Ne, jen netuším, kam to všechno dáváš, já mám dost.“ Ukážu na prázdný talíř. Tom se jen ušklíbne a dorazí salát. Na chvilku si lehne a pak zamíří do pracovny. Rychle ho následuji a zase si hraji na modeláře. Už celý den si hraji s jedním střepem, který ne a ne vejít na jedno místo, vím, že tam patří.

„Máš ho obráceně,“ prohodí Tom, když si mého zápalu všimne.

„Jo díky,“ promnu si několikadenní strniště, co mi vyrazilo na bradě, tvářích a pod nosem. Nenávidím vousy! Zato Tom je bez onoho strniště. Zajímalo by mě, jak to dělá. Párkrát kousek kosti pootočím, než ten prevít sedne na své místo. Po jídle má Tom, očividně lepší náladu a chytnu ho, jak po mě pokukuje.

„Copak?“ Zeptám se, když ho chytnu při činu.

„Vypadáš s tím nějak divně.“ Odpoví. A dá hotovou lebku na své místo. Na moji stranu se ani nepodívá. Zato já to kontroluji pořád. Máme stejně. Svoji hotovou dám na svou stranu.

„Promiň, nemám tu nic na holení, že tobě nic neroste.“ Nahodím, jestli z něj dostanu tajemství bezvousoství.

„Nechal jsem si to vypálit, otravovalo to.“ Odpoví a studuje střepy kostí, než se dá do práce. Aha, to už chápu, proč mu nic neroste, sám bych asi odvahu neměl. Dál pracujeme mlčky a o tři dny později máme hotovo. Jedenáct dní úmorné, jednotvárné práce. Aspoň vím, že bych u pásu zešílel.

Podívám se na Toma, který telefonuje a pak zavěsí.

„Zavolal jsem tomu cizímu švábovi. Za chvíli si pro to přijde,“ Zabručí a odšourá se z kanceláře. Zvědavě jdu za ním a dívám se, jak si z automatu bere překvapivě velký kelímek něčeho, co určitě není káva. Přístroj znovu zahučí a objeví se tam stejně velký kelímek, ale tentokrát zavoní kávou. Blaženě se usměju.

„Díky.“ Zavrním a vezmu si ji. Jen se napiji a zavrním znovu, lepší než ve snídaňovém baru.

„To pokaždé u kávy předeš jak kočka?“ Zeptá se Tomáš. Kupodivu zní překvapeně.

„Já nikdy nepředu.“ Zamračím se, sednu si na jednu židli a popíjím kávu. Doktorce trvá víc než hodinu, než se dostaví.

„Nechápu, proč jsem na tom nemohla pracovat s vámi!“ Zní hodně rozhořčeně.

„Protože jste horší než žahavá osina v zadku.“ Odpoví jí Tom s nevinnou upřímností. Mám co dělat abych nevyprskl smíchy. Doktorka jen naštvaně sevře rty a mlčí. Moudré rozhodnutí. Začneme skládat Lebky do krabic vystlané sklovitou dřevinou, která se používá při převozu porcelánu.

„Oba mate stejně.“ Podiví se Derek.

„Jedna chybí, byl lichý počet.“ Ozve se Tom. Jo já vím, svírám ji v ruce.

„To si děláte prdel? Tohle jsou vzácné ostatky, z přelomu století, jde o oběti. Jak to asi mám vysvětlit nadřízenému?!“ Začne ječet Baretová, ale oči ji zablýsknou vítězstvím.

„Nemusíte nic vysvětlovat, tu je.“ Zvednu ruku s nejmenší lebkou, co byla v krabicích. Tom ji vezme do ruky a po zběžném prohlídnutí ji dá do krabice. Nevěnuje mi ani pohled.

„A jak mám vědět, že jste nějakou nepodstrčili?“ Nevzdává se doktorka.

„Protože nejste pitomá, já tu mám lebky z doby neolitu, ne ze začátku vietnamské války.“ Odpoví Tom a zavře krabici.

„Můžu si ji ověřit?“ Zeptá se.

„Ne.“ Odpoví Tom.

„Tak jak vám mám věřit?“ Vyštěkne doktorka.

„Budete muset.“ Odvětí Tom. „Půjdete nebo vás mám nechat vyvést?“ Dochází mu trpělivost.

„Mám tu k podepsání papíry, týkající se odpovědnosti.“ Strčí mu je do ruky. Tom papíry vezme a roztrhne je vejpůl a vyhodí.

„Já nejsem písař a zásadně nepodepisuji nic, co neprošlo rukama mého ověřeného právníka. Máte dvě minuty na odchod i s tímhle, pak budete vyvedeni. Vaše vedení informujte, že jste vyškrtnuti z veškeré pomoci, hostování na přednáškách, které pořádáme, a máte zákaz vstupu do téhle budovy.“ Zavrčí Tom.

„To nemůžete!“ Zaječí doktorka Baretová, ale to už se objeví ochranka.

„To byste se divila, co já všechno můžu.“ Odpoví jí ledově Tom a jen se dívá, jak jí, její pomocníky i krabice vyvádí ochranka. Hází zpátky vzteklé pohledy a vyhrožuje, že je nechá vyškrtnout ze všech institutů vědy. Tom se za ní je pobaveně dívá a pak, když úplně zmizí z dohledu, si frustrovaně pročísne rukou vlasy a otočí se na mě.

„Tak co s tebou ty probléme obecný.“ Zavrčí.

No výborně, tímhle titulem se teda ještě pochlubit nemůžu… no vlastně už jo. Derek se jen pobaveně uchichtne.

„Vyhrál jsem.“ Usměju se. Tom se na mě podívá pohledem vzteklé kobry.

„To vím, ptám se, co chceš!“ Zavrčí.

„Anuluj to a chci písemné potvrzení, že my jsme jediný tým, s kterým budeš pracovat.“ Podám mu výměnný vyhazov.

„Vážně je to, to co chceš?“ Zeptá se mě.

„Jo.“ Odhodlaně kývnu hlavou.

„Jednou toho budeš brutálně litovat.“ Zaprorokuje si Tomáš a vytrhne mi papír z ruky, roztrhne ho a hodí do koše, kde skončili i dokumenty doktorky a začne něco vyplňovat. Po chvíli mi strčí jiný papír. Podívám se na něj. Je to potvrzení o jediné možné spolupráci se mnou a Derikem. Usměji se, už se nemusím bát, že ho neuvidím.

„Děkuji.“ Vstanu z jeho židle a s Derikem, zamíříme ke dveřím.

„Měl jsi ještě jednu výhru.“ Ozve se Tomáš. Podívám se a tiše si povzdechnu, stojí tam jako zkroucený paragraf v betonu.

„Tu si vyzvednu jindy, až budu mít náladu, teď chci jen spát.“ Zívnu.

„Dej si pozor na noční můry. Někdy oživnou.“ Pronese temným hlasem, než za námi zabouchne dveře. Je to dřív než ho ujistím, že žádné mít nebudu. Než nastoupím do auta podívám se do jeho oken. Stojí tam s podivnou rezignací, z které mě zamrazí.

Na stanici jdu přímo k šéfovi. Ten jak vidí papír zesíná jak vápno. Podám mu ho s pohřebním výrazem.

„Kterým jazykem chcete začít?“ Zeptám se ho. Prostě si to nedokážu odpustit.

„Jsi kretén! Příště tě poslechnu!“ Zaječí na mě šéf a dá se do čtení dokumentu. Chvilku potrvá, než pochopí, co na tom papíře vidí. Teď nás vyhodit nemůže, i kdyby nakrásně chtěl. Zhluboka se nadechne a ukáže ke dveřím. Vypadneme s Derikem dřív než najde slova.

„Je vám jasné, že jestli dostane infarkt, že budeme mít za kapitána Evana?“ zeptá se jeden parťák. Strnu v půlce pohybu.

„Ty si děláš srandu, že!“ zeptám se ho.

„Ne, je zpátky ve vedení jako nástupce šéfa a v plné parádě.“ Ušklíbne se.

Pomozte nám všichni svatí….

„Škoda, že někdo nedokáže přijmout dobrou radu nebo ji nepoznají dřív, než bude pozdě.“ Ozve se z rohu Kain.

„Hoď hlupáka do kopřiv a stejně se další den půjde přesvědčit, jestli pálí.“ Ozvu se rezignovaně, i když v koutku srdce mě hřeje podivný pocit.

„Bude ho škoda, pasujete k sobě. Za tři týdny je rodinná oslava, měl bys ho přivést jako hosta. Bude zajímavé ho sledovat mezi naší šílenou rodinkou. Ale je hodný, že tě ušetřil té nejhorší práce, bylo to moc zlé?“ Zeptá se účastně Kain. Polknu hořký knedlík, který se mi usadil v krku, když jsem si vzpomněl na mučení těch lidí. Nedokázal bych složit ty dětské.

„Jo bylo.“ Odpovím tiše.

„Nikam nechoď, přijedeme pro tebe.“ Ozve se Kain. Jen kývnu, asi bych nedokázal řídit. Kain se zamračí, když neprotestuji a zmizí. Za dvě hodiny jsem zabalený ve vlastní peřině s rušičkou snů a spím tvrdě jak dudek.