Tajný svět Akyry

Ztracený úsvit

Svět se kolem mě řítil zpět, když jsem jel ve svém novém sportovním autě, které jsem dostal od otce. Takhle si on uhlazuje černý svědomí a mě vynahrazuje třináct let života, kdy se o mě nezajímal, ani okrajově. Když to řeknu mírně, jsem rozmazlený spratek, tedy to říká máma.

Nevím, co ji vadí na tom, že mám u otce vše, na co si ukážu, když na to má, tak ať solí ne? Já si to za tu nevšímavost přece zasloužím, no ne? Navíc teď se znovu oženil s takovou krávou, která mě nenávidí, baví mě ji provokovat, on totiž na svoji nové ženě dost škudlí. Zastavím se na semaforu a podívám se k prvotřídnímu butiku, no jasně, je tam a zrovna se vybavuje s další krávou, nejspíš si ji stěžuje. Zmáčknu klakson, a když se ohlídne, co se děje zamávám jí konečky prstů. Podívá se na mě a na nové auto, v ten moment zezelená závistí. Vyrazí ke mně s rozzuřeným výrazem. Podívám se na semafor, na kterém naskočí zelená, a rozjedu se přímo jí před nosem, ještě jí oháknu špinavou kaluží, která zůstala po nedávném lijáku. Neodpustím si pohled do zrcátka a začnu se smát, ten výraz za to stojí. Život je fajn!

Když se projížďky nabažím, rozjedu se domů a zaparkuji na příjezdové cestě vedle svého starého auta, stříbrné Toyoty. Vystoupím a vydám se k domu. Přitom mi do očí brnkne stěhovací vůz u vedlejšího domu. Zarazím se a chvíli ho pozoruji, najednou uvidím, jak z domu vyklopýtá kluk se slunečními brýlemi na očích a jde k stěhovacímu autu a pak s krabicí do domu. Skousnu si rty a přemýšlím co dělat. Nakonec zajdu domů a převleču se do domácího odrbaného oblečení, něco sním a vydám se naproti, jestli nechtějí pomoct. Dorazím právě včas v momentě, kdy od pádu zachráním kluka, zrovna táhne těžkou, ale křehkou porcelánovou vázu.

„Já to vezmu,“ oznámím klukovi a vezmu mu vázu z rukou. Přitom se lehce dotknu jeho prstů a ucítím šok, který mi projede celým tělem. Nepřipouštím si to.

„Ne vraťte mi ji!“ rozkřikne se kluk a natáhne se úplně jinam, protože jsem mezitím udělal krok k domu. Nechápavě se na něho podívám, trvá snad jen třetinka vteřiny, abych zjistil, že je slepý. „Uklidni se, vezmu to k vám domů, nejspíš bys ji po cestě někde rozbil, bydlím hned vedle,“ dodám, protože kluk se hned natáhne ke mně a chce mi vázu vzít.

„Kazu, kde jsi s tou vázou?“ vyjde z domu žena a podívá se ke mně.

„Kdo jste?“ zeptá se mě chladně.

„Soused, přišel jsem vám pomoct,“ odpovím klidně.

„Vaši pomoc nepotřebujeme,“ odsekne žena, přijde k nám a vytrhne mi vázu z ruky. Jsem tím chováním dost zaskočený. Nakonec si povzdechnu a jdu si po svém.

„Nemyslíš, že bys měl sousedům pomoct?“ ozve se mamka. Taky přijela brzo.

„Právě jsem to zkoušel a byl jsem nezdvořile odmítnut. Nemám za potřebí se někomu, komukoliv vnucovat,“ poznamenám a vytáhnu z kufru jejího auta těžký nákup.

„Co je to za nové auto?“ všimne si nového sporťáku.

„To mi dal dnes táta,“ pochlubím se.

„Jo a už jsi jím stačil ohodit paní Megeru,“ konstatuje suše.

„Novinky se šíří rychle,“ uchichtnu se a odnesu tašky. Vyndá nákup a pak ji to přece jen nedá, aby nezašla vedle, jestli skutečně nepotřebují pomoct. Když zjistí, že jo zavolá mě.

V momentě, kdy mě sousedka uvidí, pořádně sevře čelisti. Pochopím, že začala litovat, že nabídku přijala.

„Nebojte se, on se jako rapl jen obléká,“ uklidní máma sousedku.

„Přece doma nebudu chodit v kvádru,“ ušklíbnu se a vezmu jednu z těch těžších krabic.

„To přijde do pracovny, ukážu vám, kde to je,“ pronese nejistě sousedka a vede mě dovnitř, pečlivě sleduje každý můj pohyb, nejspíš se bojí, že bych se dal na útěk… s takovou tíhou, celý žhavý a ještě nakřiv.

Krabici, ve které je nejspíš počítač, opatrně položím na sůl a jdu pro další krabici, snaží pomocí je za chvíli vše hotovo. Ještě jim zapojím elektroniku, lustry a rozloučím se.

S mámou jdeme domů.

„Zakecala jsem se se sousedkou, její syn má vážnější oční vadu, která jde zpravit operativně, ale operace se musí zaplatit. Je to víc jak 350 tisíc, operace se musí provést do měsíce, jinak ten kluk bude slepý napořád,“ začne máma.

„Proč mi to říkáš?“ zeptám se ji a z lednice si vezmu něco k jídlu.

„Protože bys ty peníze mohl vytáhnout z otce, on jich má dost, zvlášť když ti kupuje tak drahá auta, aspoň ty peníze budou jednou ku prospěchu,“ setře mě.

„A bude se mnou chodit, je to docela šikulka,“ zavrním jako kočka.

„Nevymýšlej si a přestaň za vším hledat nějaký prospěch, chceš, abych se za tebe styděla?“ zavrčí na mě máma. Jinak řečeno přestaň být takový frocek.  Povzdechnu si a slíbím ji, že to z táty vytáhnu.

 Jen co do sebe nasoukám večeři, jdu spát.

Ráno se probudím ještě před budíkem a rozkošnicky se otočím na druhý bok. Mám rychlé auto, tak kam spěchat?!

„Ricku máš jednu minutu, než na tebe přijdu s ledovou vodou,“ zaslechnu mámu zdola. Zatraceně máma má nejspíš senzor, kdy jsem vzhůru! Otráveně zaklapnu budík, obléknu se a sejdu dolů i s taškou.

„Jak víš, že jsem vzhůru?“ zeptám se mámy otráveně.

„Jo to víš, znám tě sedmnáct let,“ podívá se na mě máma a položí přede mě snídani.

„Pohni, do školy tě hodím svým autem,“ oznámí mi máma a sedne si naproti mně.

„A to jako proč?“ zavrčím naštvaně, chtěl jsem se pochlubit novým autem!

„Protože tak budu mít jistotu, že jsi ve škole, svým autem se chlub o víkendu,“ sejme mě mamka. Taky vás štve, jak vždycky mama uhodne, co chcete udělat?! Mě šíleně.

„Pojedu toyotou,“ povzdechnu si poraženecky. Máma se usměje a snídá se mnou. Když jde do práce, klíčky na sporťák mi pro jistotu zabaví, tam mi nezbývá než jet toyotou doopravdy. To je k vzteku.

S povzdechem sednu do starého auta a odjedu do školy. Sice si poslechnu pár nejapných poznámek, ale zaslechnu v hlasech trny závisti, tak si z toho nic nedělám.

Jen co skončím školu, jdu navštívit taťku a narazím tam na primadonu.

„Co tu ke všem čertům chceš?“ zavrčí na mě nasraně.

„Jsem tu víc doma než vy, tak se kliďte,“ odstřelím ji a zamířím k taťkovi do pracovny.

„Jen abys věděl, ty šaty jsou zničené, takže budu chtít náhradu nejspíš po tvé matce, spratku,“ zasyčí na mě primadona.

„Ale jistě, to ti nebude nejspíš vadit, když se otci zmíním, že jsi byla na potratu a že si všechno oblečení kupuješ z peněz na jídlo, že?“ ušklíbnu se krutě. Primadona se otočí na patě a třískne za sebou nějakými dveřmi, ale mám jistotu, že nic nebude chtít. Vejdu do pracovny a pozdravím otce.

„Ahoj tati,“ usměji se a sednu si do křesla.

„Ahoj Ricku, můžeš mi říct, proč jsi Adrien zničil šaty?“ zeptá se mě táta. Takže tomu neujdu.

„A můžeš mi říct, proč sis vzal takovou svini?“ zeptám se táty.

„Ona není tak zlá, Ricku,“ pousměje se táta. ‚Jistě, není zlá a své děcko zabije, aby si nezničila postavu‘ zaironizuji v duchu.

„To jistě,“ odseknu ironicky.

„O tom dítěti vím a nehodlám to řešit, aspoň ne domluvou můj právník připravuje podklady pro rozvod. Ne proto, že si to dítě nechala vzít, ale proto, že mi z konta vzala docela slušný balík peněz, zloděje trpět nebudu, kdyby mi řekla, ty peníze bych ji dal, stejně jako tobě. A teď proč jsi přišel?“ zeptá se táta.

Pousměji se a řeknu mu o klukovi z ulice. Táta chvíli přemýšlí a pak vypíše šek.

„Peníze by mohli být i užitečné, té paní řekni, že když to nebude stačit, ať se ozve, jo?“ usměje se táta.

„Moc děkuji, nepotřebuješ něco?“ zeptám se ho.

„Jedině to, že si se mnou vyjedeš v tom nablýskaným sporťáku na výlet,“ usměje se táta.

„Klidně vezmeme i mamku a zajedeme na piknik,“ navrhnu.

„Jestli s tím bude matka souhlasit, tak samozřejmě, a když ne…“ podívá se z okna.

„Tak pojedeme my dva,“ doplním ho s úsměvem.

„Platí,“ usměje se táta a pak mě vyžene z pracovny. Jen se zasměji a jdu pryč, celou cestu ke dveřím cítím, jak mě propalují oči té s*****. Zastavím se u sousedů se šekem, matka Kazu mě málem umačká k smrti radostí. Vím, že to použije na operaci. Taky tam hned volá, aby zjednala datum operace, přímo přede mnou. Tedy ne jen zapomene zavřít dveře.

„Mami stalo se něco?“ vejde do předsíně Kazu, přidržuje se stěny.

„Ano, sousedé nám půjčili na tvoji operaci, budeš vidět, právě sjednávám datum,“ rozpláče se jeho máma. Usměji se a zavřu tiše jejich dveře, pak odejdu do svého pokoje a sednu si k počítači. Chatuji, když se dole ozve zvonek, omluvím se a sejdu dolů, abych otevřel dveře. Dneska jsem doma sám.

Otevřu dveře a zůstanu hledět na Kazua,

„Potřeboval jsi něco?“ zeptám se a znovu ucítím ten zvláštní tlak, vůbec jsem tomu nevěnoval pozornost, až teď.

„Máma ti posílá večeři, všimla si, že tvoje máma ještě není doma,“ pousměje se Kazu a podá mi talíř s jídlem.

„Neříkej mi, že už je tak pozdě,“ zděsím se a popadne mě panika, kde je máma.

„No máma mě k večeři volala v šest hodin, to jsem se jí ptal, a od té doby utekla taky nějaká chvilka,“ poznamená Kazu s talířem pořád v rukách. Všimnu si toho.

„Promiň, pojď dál, hned se ti budu věnovat,“ táhnu ho dovnitř a talíř odložím na stolek, pak přeběhnu do pokoje a rychle volám mamě. Dozvím se, že je ještě v práci a že mi psala asi deset zpráv. Překvapeně zamrkám a přečtu si je.  Pak sejdu dolů.

„Tak tohle byl trapas, já volám mamě, kde je a ona mi píše zprávy,“ povzdechnu si.

„Jej, další trapas fakt se moc omlouvám! Nedáš si něco k pití?“ zeptám se.

„Ne, ale mohl bys mě doprovodit domů?“ zeptá se mě mile.

„Jasně, uděláme to tak já se najím, ty něco vypiješ a pak tě odvedu domů, co říkáš?“ zeptám se.

Trhnu s sebou. ‚Zůstat s ním v jednom domě?! Ne že by se mi to nelíbilo, ale ačkoliv nevidím, cítím, že mě k tomu klukovi něco přitahuje a to přímo pekelně. Zatraceně proč mě matka poslala? Jasně ví, že se mi soused líbí, tedy hodně mě přitahuje, ale mohla to donést sama, jak původně chtěla.

„J-jasně, to bude fajn, máš džus?“ vypadne se mě. ‚Zatraceně Kazu musíš být tak rozežraný? To sis nemohl požádat o vodu?!‘

„Jasně, pojď do kuchyně,“ zaslechnu v jeho hlase úsměv a v zápětí cítím, jak mě bere za ruku. Rychle skousnu ret, abych nevykřikl nad slabím výbojem elektřiny, který projede mou rukou. Pokud tohle není známka lásky, tak co potom? Zavřu mé zbytečné oči a povzdechnu si.

„Je ti něco?“ zaslechnu… jak se vlastně ten kluk jmenuje? Proboha já se zamiloval do někoho, koho nevidím a nevím, jak se jmenuje! Tomu říkám horor!!

„Ehm… ještě stále nevím, jak se jmenuješ,“ zrozpačitím.

„Já se ti ještě nepředstavil? Ty mě vlastně taky ne, ale znám tě takže já jsem Rick. Pozdě, ale přece,“ zaslechnu v jeho hlase úsměv.

„Ne není mi nic,“ usměji se a nenápadně se pokusím vykroutit ruku. Nepustí a nepustí. Znovu si povzdechnu a nechám se zatlačit do židle.

„Jaký si ten džus dáš? Mám tu hruškový, jablečný, pomerančový a grapefruitový,“ nabídne mi.

„Já… pomerančový,“ vyberu si a začnu se nad tím zájmenem tlouct do hlavy. Obrazně.

„Na tu ho máš,“ stiskne mi ruce kolem silného skla. Napiji se a poslouchám jemný rámus, když vytahuje příbor a z talíře sundává alobal, kterým ho máma přikryla. První sousto.

„Výborné, vážně je to skvělé,“ ozve se Rick s plnou pusou a vzápětí se začnou ozývat zvuky svědčící o tom, že si jídlo doslova rve do pusy.

„Ty máš takový hlad?“ podivím se.

„To taky, ale je to neskutečně dobré,“ zahuhlá Rick s plnou pusou, jinak si to neumím vysvětlit. Usměji se a popíjím džus. Konečně se ozve konečné heknutí a odložení příboru na talíř.

„Jsem jako kulička, jestli vydržíš, tak se odkutálím umýt talíř a doprovodím tě domů,“ vydechne Rick.

„Talíř umývat nemusíš,“ namítnu tiše.

„Přece ho nevrátím špinavý,“ zaslechnu v hlase další úsměv a následné šoupnutí židle. Svět v temnotě je hodně zvláštní. Zbystří se vám veškeré smysly, takže víte, co se právě děje. Dovnitř vejde po sametových tlapkách kočka, ani bych si ji nevšimnul, kdyby nepředla a neotřela se mě o nohy.

„Co ty tady Tuláku, ty se objevíš, jen když máš hlad viď,“ zaslechnu Ricka. Mluví s úplně jiným hlasem, takovým, který pohladí duši. Kdyby na mě tak mluvil. Uslyším kočičí mňouknutí a o chvíli později na zem dopadne plná miska vody a žrádla.

„Kazu, dopij a půjdeme, tvá matka už tě vyhlíží. Už máš stanovené datum operace?“ zeptá se mě.

„Ještě ne, napřed musíme na prohlídku, tam jdeme zítra, tam mi řeknou, kdy budu mít operaci, s největší pravděpodobností si mě tam rovnou nechají,“ vysvětlím a dopiji džus. Sklenici opatrně položím a vstanu. Rick mě hned vezme za ruku a vede ke dveřím.

„Aha, tak se zeptám tvé mámy a přijdu tě navštívit,“ usměje se a zve se hluk otevíraných dveří. Tvář mi ovane větřík z venku. Potom se vydáme ven. Je zvláštní, že mám najednou trochu otupené smysly, jako bych se příliš spoléhal na Ricka. To je něco co nedovolím ani mé mámě. Rick mě dovede k našemu domu a cinkne, zvonek ani dozní a už se otevřou dveře. Máma nás vážně musela sledovat. Zaslechnu Ricka, jak děkuje za večeři a jemně mě postrčí dovnitř. Když vejdu, jsem nucen, pustit jeho ruku. Vážně se mi to nechce dělat!

„Děkuji, že jste doprovodil mého syna,“ zaslechnu mámu.

„To já mám co děkovat za večeři, kuchyň je mým veřejným nepřítelem. Kazu, děkuji za příjemnou společnost,“ ještě zaslechnu Ricka a najednou je pryč, zbyla jen prázdnota a ševelení větru. Tiše si povzdechnu a zamířím do svého pokoje, umyji se a zalehnu do postele s myslí zaneprázdněnou Rickem. Je to zvláštní, myslel jsem, že se budu obávat zítřka a ne toho, že bych ho mohl ztratit. S tímhle pocitem nakonec usnu.

Zahlédnu, že se blíží mámino auto. Rychle poděkuji Kazu a jeho mámě a odběhnu za ní.

„Počkej chvilku, rychle udělám něco k večeři,“ podívá se na mě uštvaně máma.

„Mami, už jsem jedl, vezmi si něco ty,“ nadhodím a vezmu ji její materiály, které ji dotáhnu do ložnice.

„Mami volala ti ta ehm…“ zamručím ve snaze najít nějakou novou urážku.

„Ta ehm mi volala a byla pořádně vytočená, nakonec bez rozloučení zavěsila, kecala něco o tom, že tvůj otec se s ní chce rozvést a že si to s tebou vyřídí,“ odpoví mi máma.

„To poslouchala za dveřmi? Zvláštní, pořád předhazuje jaká je dokonalá dáma,“ ušklíbnu se, po tomhle hovoru dám mámě dobrou noc a jdu spát, jen abych se vrátil, a řekl ji o nabídce. Odmítne, což jsem očekával. Další den se dozvím, že Kazu má operaci naplánovanou na další den, jdu se za ním podívat a slíbím mu, že tam budu ještě před operací. Zůstanu s ním do večera, kdy mě z pokoje vyžene sestra.

V pátek, v den operace Kazu jdu se samozřejmostí za školu. Není tak důležitá jako Kazu. Najdu ho jak se krčí na posteli.

„Copak, snad nemáš strach,“ pousměji se a sednu si k němu na postel. Otočí na mě hlavu a v zápětí ho mám kolem krku.

„No tak, všechno dopadne dobře, uvidíš,“ přitisknu si ho k sobě a chlácholím ho. Cítím, jak jím vibruje strach. Snažím se ho rozptýlit a nakonec se mi to podaří. O hodinu později ho odvezou na operační sál a já čekám na chodbě. Operace trvá přes tři hodiny. Tři hodiny nejistoty. Jakmile mám dovoleno jít za ním, doslova tam běžím a sevřu mu ruku.

„Myslel jsem, že jsi odešel,“ zaslechnu Kazu a ucítím, jak mi sevřel ruku.

„Nechtěli mě k tobě pustit,“ vysvětlím a povídám si s ním.

Jsem u toho, když mu o týden později sundávají obvazy. Oči má křečovitě zavřené a je v očekávání otevře.

„Já nevidím,“ zašeptá zklamaně.

„Nemůžete čekat, že všechno uvidíte hned, zrak se bude vracet postupně a až se oči úplně uzdraví,“ napomene ho doktor. Po tomhle ujištění trvá dalších čtrnáct dní, než začne vidět aspoň obrysy věcí. Jak už jste z tohoto přehledu pochopili, chodíme spolu. Nedokážu vám říct, kdy jsme se dali dohromady nebo si vůbec uvědomili, že spolu chodíme. Prostě to tak je a jsme spolu šťastni. Pak se začal přibližovat den, kdy jsme si měli vyrazit s otcem na výlet. Podle domluvy jsme měli jet jen my dva.

„Kazu, bude to jen na jeden den, slíbil jsem mu to už dávno. Je na čase slib splnit, večer tu budu s tebou a uděláme si pěkný večer. Co říkáš?“ zeptám se ho a políbím ho na jeho trucovitě vystrčený ret.

„Proč nemůžu jet s vámi?“ zeptá se mě trucovitě po tisící.

„Protože jsem mu slíbil, že pojedeme pouze mi dva. Je po ošklivém rozvodu a tohle mu aspoň trochu pročistí hlavu, navíc tam na udici bude lovit ženské a já nechci, abys to viděl,“ uchichtnu se.

„A ty ženské lovit nebudeš?“ chytne se toho Kazu.

„Když se mnou nehnuly, když se ženské kroutili nahé, tak asi ne, zato stačí, abys ty na vystrčil zadeček a mám co dělat, abych si tě nevzal v parku. Jsi takový můj malý svůdník,“ přitáhnu si ho k sobě a políbím ho. Hrozně se mi líbí, jak po každé lichotce Kazu zčervená jako malina.

„Já nejsem,“ knikne.

„Ale jsi a hrozný,“ usměji se. Kazu zaboří svůj obličej do ramene a křečovitě se mě chytne.

„Slib mi, že na sebe dáš pozor,“ zašeptá.

„To víš, že dám, přece bych tě nemohl ztratit,“ usměji se a políbím ho. Drží se mě až do poslední chvíle, a když s tátou odjíždíme, dívá se za námi s pěkně vyděšeným pohledem.

S tátou si užijeme den plný legrace. Večer odjíždíme od jezera příjemně unaveni. Když se na něj podívám, s velkou radostí zjistím, že na předešlou hrůzu, kterou mu připravila, jeho bývala druhá žena, aspoň na jeden den zapomněl.

Zavezu ho domů a rozloučím se. Pak zamířím domů, provoz není vůbec velký a já se těším za svým klukem, chyběl mi, už když jsme odjížděli. Jedu rozumně, přece jsem mu to slíbil. Rozjedu se na zelenou a zrovna zahýbám, když se se silnice, v protisměru vyřítí auto a valí se přímo na mě. Nemám kam uhnout, pokusím se aspoň couvnout, ale auto upraví směr a přirazí přímo na mě. Skrz rozbité přední sklo uvidím svou bývalou nevlastní matku, ještě stačím zaregistrovat, že v klidu odjede a pak je už jen tma.

O tři měsíce později sedím ve svém temném pokoji, ačkoliv nevím, jestli máma zatáhla závěsy. Jsem slepý a před sebou mám operaci očí, po které snad budu vidět aspoň na jedno oko.  I když ten náraz vypadal otřesný, nějak se mi zázrakem, až na pár zlomených kostí a menšího vnitřního krvácení, které se doktorům podařilo zastavit, nic vážnějšího nestalo. Díky bohu.

Zaslechnu tiché vrznutí dveří a lehké kroky, po kterých se mi po tváři rozlije úsměv. Je s podivem jak se tělo vypořádává ze ztrátou zraku.

„Kazu nejdeš nějak brzo ze školy?“ zeptám se s tichým úsměvem.

„Vážně? Já bych řekl, že ne, je půl třetí. Přišel nás navštívit Tulák,“ odpoví Kazu a přejde ke mně, aby mi do klína strčil kocoura.

„Miláčku, není to tak dlouho, co jsem v přízemí slyšel odbíjet jednu hodinu,“ cuknou mi koutka a obejmu Kazu kolem pasu.

„Ty hodiny jdou tedy pěkně pozadu, měl bys je nařídit, já ti řeknu, kolik je hodin,“ zasměje se Kazu. Zasměji se. Jak ho znám, řekl by mi o pár hodin víc, aby měl jistotu, že mu občasný útěk ze školy projde.

Právě teď plní funkci mých očí on a já jsem za to neskonale vděčný, nemohl bych si přát lepšího kluka než je on. Jediné, co mě mrzí je to, že nemohu sledovat, jak se probouzí nový den.