Tajný svět Akyry

Touha

Už jste se někdy cítili sami jako kůl v plotě? Určitě ano, jenže u vlků je to ještě větší problém. Hádáte dobře, jsem vlk, tedy jen napůl, z té druhé půlky jsem člověk. Jmenuji se Tare Grewen a jsem samotář. Ne, že bych si to vybral sám, smečka mě zavrhla, když už jsem neměl na to, abych odevzdával peníze na podporu smečky, protože jsem ztratil práci. Pracoval jsem ve městě a ta firma zkrachovala. Nelíbí se mi jednání smečky, ale nic s tím neudělám. Jinde se mi snad povede líp.

Zahlédnu ukazatel do vesnice, kde mám novou práci a zabočím tam. Fajn, tak můžu bráchovi zavolat, že ta vesnice existuje, aby si mohl s manželkou dojet pro auto, které mi půjčil. Projedu vesnicí a zastavím se před malým domkem, který mi koupil bratr. Budu mu ho splácet snad celý život. Už se na to těším, pomyslím si sarkasticky. Povzdechnu si a vystoupím. Vytáhnutí klíčů, poodnášení dvou, vlastně tří tašek, když připočítám obrovskou cestovní tašku narvanou jídlem, mi netrvá dlouho. Snažím se zmizet v domě co nejrychleji, protože cítím oči, které mě sledují. Nemám rád obecenstvo, ostatně mé divočejší já také ne.  Překvapí mě, že dům je zařízený, ale jsem za to rád. Těch pár kousků oblečení si dám do jedné skříně a něco málo sním. S jídlem musím šetřit. Teprve pak jdu vyčerpaně spát. Tajně jsem toužil po bezpečí smečky, to bylo něco, co pro mě už nebylo dost reálné.

Ráno se vzbudím a zamířím do práce. Nesmím si dovolit ji ztratit. Když jdu po práci domů, všimnu si jedné party, dívají se po mě dost nevraživě. Vítr ke mně zavane jejich pach… vlkodlaci. To všechno vysvětluje. Všichni měniči světa mají jeden jediný problém, aby to o nich nikdo nevěděl. Nejspíš bych se měl jít představit alfovi, ale napřed musím zjistit, kdo alfa je. To bude oříšek.

Zalezu domů a připravím si něco málo k jídlu. Nesmím toho sníst moc, aby mi jídlo vydrželo co nejdéle. Někde v domě se rozezvoní telefon. Rychle ho najdu a ozvu se bráchovi. Jen co položím telefon, zazvoní někdo u dveří. Kdo to může být, nikoho tu neznám!

Nejdřív vykouknu bočním oknem a uvidím kluka, který vypadá na osmnáct, že by uvítací výbor? Jdu ke dveřím a otevřu.

„Dobrý den, co si…“ zmlknu, když e setkám s klukovým pohledem. Ale není to jen rozzlobený pohled, který mě uzemní, při pohledu na něho mě popadne prudká touha. Zatraceně, proč si moje druhá neoddělitelná půlka vždycky vybere chlapa!

„Přejete si?“ zeptám se ho zostra, navztekaný na vlka. Kluk překvapeně zvedne obočí. Sakra, tohle gesto vypadá zatraceně eroticky!

‚Neodvažuj se,“ zařvu na vlka, ale už je pozdě. Cítím, jak mezi námi vzniká pouto, rychle zabouchnu dveře klukovi před nosem, tak tak, že stačí uskočit. Za mnou se ozve rozhořčeně zvonek a vlk se zatetelí. Vím, že je nezdvořilé, mít za dveřmi návštěvu, ale musím domluvit svému vlkovi. Když pochopím, že mě úplně ignoruje, vzdám to. Budu muset proti tomu za dveřmi bojovat jinak! Znovu otevřu dveře a rozzlobeně koukám na kluka.

„To je zdejší zvyk, otravovat někoho, kdo o to nestojí?“ zeptám se kluka.

„To je u tebe normální, že ignoruješ zvonění?“ zeptá se mě.

„To jak u koho, ty zatím vedeš,“ ujistím ho.

„A ještě drzý k tomu. Už asi vím, proč tě vyhodili ze smečky,“ zavrčí kluk. Tělem mi projde mrazení, jak o tomhle ví?

„Tak to víš nejspíš velký hovno,“ setřu ho a znovu zabouchnu dveře. Tělem mi projede nevýslovný vztek, jenže není ani můj, ani vlka. Musí to být vztek toho kluka za dveřmi. Do prdele, tak teď už vím, proč se vlk stáhnul.

„Ty parchante,“ zavrčím na mé druhé já. Zatímco jsem se s tím klukem hádal, vlk navázal spojení.

Vlk ve mně jen zavrní a doporučí mi, abych otevřel, než se ten kluk přetne ovládat. S tím už nic neudělám, tak ho poslechnu jen sekundu před tím, než ten kluk znovu zazvoní. Tentokrát se nerozpakuje a vrazí do domu, pak třískne dveřmi. Ani se nemusím ptát, jestli je nasraný, jeho vztek z něho vyzařuje stejně jako paprsky ze slunce. Až teď z něho cítím vlkodlaka a ještě nasraného. To jsem to vymňoukl.

„Tak za prvé nikdy už na mě neřvi mezi dveřmi na ulici, za druhé, neměl by ses nahlásit místnímu alfovi?“ vyjede po mně.

„Dík za něco, co vím, až zjistím kdo to je, tak se mu nahlásím,“ ujistím ho, zamrčím se na něho.

„No tak už ho hledat nemusíš, stojí před tebou,“ ujistí mě kluk klidně. Zamrkám, musí být mladší než já!

„Ty nemůžeš být vůdce, na to jsi příliš…“ zarazím se. Nemůžu mu říct, že je příliš mladý! I když je to pravda. Já bych spíš definoval přitažlivý… zatracený vlk!

„Mladý? Je mi čtyřicet,“ odtuší kluk klidně. Sakra je o celých šestnáct let starší než já!

„Lžeš,“ pronesu s jistotou, kterou nevlastním. Kluk se ušklíbne a zavrtá do mě pohled.

„Kdo jsi?“ zeptá se mě. Z jeho hlasu najednou jde nějaká zášť. Nechápu ji.

„Samotář. Nechci další smečku,“ klidně. Dobře, tak lžu, ale chci se vyhrabat z dluhů, dlužím bráchovi hromadu peněz a nemluvím jen o tomhle domě!

„Nestojíme o problémy!“ varuje mě.

„Žádné nebudou, pane neznámý,“ odseknu.

„Dám si na tebe pozor,“ ujistí mě a otevře dveře, zrovna když se brácha chytá zaklepat. Bratr uhne a nechá alfu zdejších vlků odejít. Pak se na mě zvědě podívá.

„Uvítací výbor zdejší vesnice,“ odfrknu si.

„Nebyl zrovna příjemný, pojď nám pomoct,“ mrkne na mě.

„Co jsi zase přivezl? Jako by toho, co jsi mi dal, nebylo málo,“ povzdechne si.

„Od čeho by byla rodina, kdyby nepomáhala?“ pousměje se. Ušklíbnu se a prohnu se pod tíhou nákupu.

„Problém je ten, že pomáháš až moc. Cítím se dost trapně, víš, jsem starší a živí mě mladší, je to ostuda,“ zabručím.

„Aspoň ti nějak můžu oplatit, že jsi nám tenkrát pomohl. Nebýt tebe tak jsme dnes v chudinské čtvrti a žijeme z ruky do úst a s fůrou dluhů,“ pousměje se Miki. Vím, že má pravdu, ale stejně je to ostuda! Zajdeme dovnitř, brácha se ani nerozhlíží.

„Miki, jaké budeš chtít splátky?“ zeptám se bratra.

„O čem to mluvíš?“ podiví se a otevře si limonádu.

„O tomhle domě, o nákupech a penězích na cestu,“ podotknu.

„Jo, aha. Hele víš co? Hoď to za hlavu, nákupy jsou to nejmenší, tady na vesnici nemáš po ruce supermarket, kde by sis nakoupil,“ mávne rukou brácha.

„Ok, když si odmyslím nákupy, pořád je tu ten dům,“ upozorním ho.

„Za ten dům mi nedlužíš ani halíř. Koupil jsem ho z prodeje tvého bytu a doplatil z akcií, které nám nechal táta, ještě ti tam slušná sumička zůstala. To auto si taky můžeš nechat, Elen si koupila nový vůz,“ podotkne brácha. Musím si na to sednout.

„Proč jsi mi o tom neřekl?“ zeptám se ho. Kdybych to věděl, byl bych ještě u své staré smečky!

„Protože bys to nacpal do té nevymáchané tlamy bestie, co si říkala smečka. Bez nich ti bude líp. Časem si najdeš novou smečku a taky přítele, co za něco bude stát,“ pokrčí Miki rameny.

Z celého proslovu jsem schopen rozumět jen slovu přítel.

„Já nejsem gay,“ ohradím se dotčeně. Naprosto ignoruji nevěřícný pohled švagrové i lehké zavrčení vlka, že on ženskou nechce. To je mi putna!

„Kecáš, jasně jsem cítil spojení mezi tebou a tím klukem,“ uculí se Miki.

„Kecy!“ prohlásím napruženě.

„Hele, spirista jsi tu ty nebo já?“ pozvedne obočí brácha. Jen něco zavrčím. S ním se hádat a s kozou se modlit vyjde nastejno!

Elen se pustí do vaření a já s bráchou probíráme všechno možné jako dřív. Když večer odjedou, cítím se sám. Rozhodnu se proběhnout, je to dlouho, co jsem se měnil. Proměním se doma a vyběhnu do lesa. Je skvělé cítit pod tlapami měkkou půdu lesa. Nechám vlka, ať si běhá, jak chce. V půlce lesa narazím na smečku.

Po chvilce zírání na sebe, nějak nemůžu spustit oči z rudohnědého vlka, který na mě taky zírá. Nakonec se rozhodnu vyklidit pole a zdrhnu. No, smečka za mnou. Díky bohu, bydlím nedaleko.

‚Není trochu podlé utíkat před vlky?‘ zahučí vlk. Proměním se.

„Byli v přesile a v zájmu mozku…“ odtuším a vykouknu z okna. Kus od domu se pomění a rudohnědý vlk je vůdce. Jaké překvapení. Dojde ke mně a stiskne zvonek, málem mi to utrhne uši, než se rychle převleču do pyžama a jdu otevřít.

„Co chceš?“ snažím se vypadat ospale.

„Chtěl jsem tě pozvat na lov,“ pousměje se. Odfrknu si, jsou to kecy.

„Nevěřím,“ zabručím a začnu zavírat dveře.

„Ty nevěříš svému alfovi?“ dá si kluk ruce v bok.

„Nejsi můj alfa, to za prvé a za druhé nevěřím nikomu, kdo mi při prvním setkání lže. Sbohem,“ třísknu dveřmi a jdu spát.

Další den makám jako o život, jen abych na nic nemusel myslet, hlavně na jednoho vlčího exempláře. Nakonec usoudím, že stejně nemá cenu se o něj snažit, což mé druhé já považuje za naivní, a přestanu na něj myslet. Už je rozhodnuto, zůstanu sám. Mrzí mě to, ale nic víc nemůžu od dalšího života očekávat. A basta.

Po práci jdu domů, kde si chci odpočinout. Cestu mi zahradí smečka.

„Jdeme se proběhnout,“ oznámí mi vůdce. Ani neznám jeho jméno, ani mě nezajímá, zjistím překvapeně.

„A co mi to oznamuješ? Potřebuješ mé svolení?“ zeptám se ho nechápavě. Vlci za ním se uchichtnou.

„Ne, to mělo být pozvání,“ zchladí mě mírně kousavě.

„Aha. Nemám zájem,“ odtuším co nejklidněji.

„Nemám na svém území rád samotáře a ani je nemíním tolerovat,“ oznámí mi.

„Já zase nemám rád, když mi někdo něco vnucuje, zvlášť někdo kdo se ani neumí představit. Do žádné smečky nemíním vstoupit, problémy nedělám, to spíš vy je děláte mně. A teď když dovolíte, rád bych prošel,“ odseknu a projdu kolem nich.

„Jednou v mé smečce budeš,“ ozve se vůdce.

Ano, jednou možná, ale mezitím uběhne dlouhá cesta, než se my poznáme. Než uběhne dost dlouhá doba, abych zapomněl, jak mi minulá smečka ublížila. Budeš to ty, kdo mi ukáže cestu ze tmy, pokud dokážeš uznat, že já budu stát po tvém boku jako rovnocenný partner, ne jako jeden ze smečky. S ničím menším se totiž nesmířím! A je mi jedno, jestli na sobě při tom budeš mít tu svou masku netečnosti, já tě znám stejně jako ty mě, pomyslím si a otočím se. Nečekaně se přitom podívám přímo do jeho obličeje. Stojí přede mnou rozkročený s rukama v zadních kapsách, na tváři něco mezi úsměvem a úšklebkem.

„Alex Siend,“ představí se klidně. Cuknu koutkem na znamení polovičatého úsměvu.

„Tare Grewen,“ oplatím mu představení a jdu domů. Ano, tu je můj domov!