Tajný svět Akyry

Tajemství vlčího hradu

S tichým výkřikem se posadím na posteli a protřu si oči, pohledem na elektronické hodiny se ujistím, že je opět šest ráno. Kdybych si aspoň pamatoval, o čem ten sen byl. Zatřesu hlavou a jdu se opláchnout, dnes už neusnu, stejně bych za hodinu vstával do školy. Nedokážu uvěřit, že dnes tam jdu naposled, pak se stěhujeme jinam.

Táta dostal šanci, žít na zámku jako kastelán ve svém rodném městečku a hned se té šance chytil. Nastupuje v listopadu, což je v pondělí. Taky nechápu, proč musí jít na zimu, za pár dní je halloween. Trochu mám strach.

Projdu kolem zabalených krabic a zamířím do koupelny, kde se opláchnu a pak do kuchyně, kde si začnu chystat kuřecí sendvič na snídani. Po chvíli přemýšlení si udělám dva.

„Zase ten sen? Vzbudil jsi mě, víš,“ zamračí se na mě Eliot a pak jde do ledničky. Pak se mi pokusí uzmout jeden sendvič, který hrdině zachráním.

„Udělej si svůj, to je moje snídaně,“ zamračím se na něho.

„Na to, že toho tolik sníš, jsi nějak vychrtlý. Nemáš tasemnici, Aisi?“začne si mě dobírat bratr.

„Ty máš tak co říkat,“ sjedu pohledem po jeho propadlém břichu, navlas stejném jako mám já.

„Neokukuj, já to mám od přírody, víš,“ vyplázne na mě jazyk.

„Ty jsi od přírody tak možná švihlé střevo,“ odseknu mu a uhnu, než mě může bacit.

„Co tu strašíte tak brzo?“ zamračí se rozespale máma ve dveřích, pak zaregistruje, co mám v ruce.

„Aisene, to kuře bylo dneska na oběd,“ dá si ruce v bok.

„Tak já sním ten zbytek znehodnoceného kuřete,“ vytáhne Eliot zbytek kuřete, chybí tam jen část prsíček, a pustí se do něho, než ho máma stačí zarazit. Vrhnu se na kuře se slovy, že jsem měl jen trochu a ukradnu si půlku, kterou hned sním. Eliot mi za to vezme sendvič.

„Výborně výtečníci, teď mi poraďte, co tak rychle splácat na oběd,“ zamračí se na nás máma. Hm, to bude problém, plyn máme vypnutý a elektřina končí na konci měsíce.

„Co zeleninové sendviče, je tam na ně všechno,“ nadhodí Eliot myšlenku. Musíme uznat, že není od věci. Strčím do pusy poslední kus kuřecího sendviče a vrhnu se na pomoc mámě. Za chvíli je tu obrovitá hora sendvičů, na které jsme spotřebovali tři balíčky toustového chleba.

„Nepřehnali jsme to?“ zamračí se máma.

„To se s ní, hlavně s těmi tasemnicemi,“ vejde se zíváním táta a jeden si rovnou ukořistí.

„To je fakt,“ souhlasí máma. Něco nechá na snídani a zbytek zabalí do balíčku na cestu. Pak nás vypakuje do školy, tedy jen ke zbylým dvěma hodinám.

„Není to zbytečné?“ zaskuhrám otráveně.

„Ne není, aspoň se rozloučíte s kamarády,“ ujistí nás máma. Pobaveně se na sebe s bráchou podíváme. My a kamarády? To určitě. Ti střeštění blbečci za to nestojí a tak kamarádíme jen spolu. Upřímně, rád bych něco víc, ale on by o něco takového nejspíš nestál. Škoda, už nějakou dobu vím, že ho miluji víc než svého bratra a on se stále otáčí kolem nějakých holek. Zabil bych ho za to samou žárlivostí.

„Tak jdeme, aspoň se můžeme chlubit, že vypadneme dřív než oni,“ ušklíbne se na mě brácha. Odsouhlasím mu to a vezmu prázdnou tašku. No, vlastně je tam několik knih a jeden univerzální blok, do kterého nehodlám psát, i když v něm mám zastrčenou tužku. Dobré náladě se vydáme na cestu a dorazíme do cíle. Byli jsme v pokušení zajít do karaoke klubu a trochu náš odjezd oslavit, a taky se jak se patří rozloučit. Jenže jako na potvoru na nás mama zavolala, že nás vyzvednou u školy. No nenaštvalo by vás to? Takže jediné, co jsme mohli, bylo se na sebe otráveně zašklebit a přesunout se do našeho ústavu.

Vyučování proběhlo v klidu, až na jednoho učitele, který se hned první hodinu rozčiloval, že místo toho, abych dával pozor, si čtu a nemám ani učebnice. Tak jsem ho musel uklidnit, že do našeho ústavu už ani nepatřím a jsem tu z vlastní píle před odjezdem. Chudáka ho málem kleplo. Chvilku před koncem, druhé hodiny ke mně nakoukne brácha.

„Jdeme, odvoz čeká,“ uculí se na mě.

„No tak se tu mějte pěkně,“ rozloučím se a zmizím jak pára nad hrncem. U brány se ještě ohlídnu do oken, nevěřím, že by mě nesledovali a taky že jo. Vesele jim zamávám a skočím za bráchou do auta.

„Jak dlouho pojedeme?“ zeptám se táty.

„Asi čtyři hodiny,“ odpoví mi. No to je nadělení, povzdechnu si. Vytáhnu knížku, MP3 a dám si do uší sluchátka. Aspoň budu předstírat, že si čtu. Eliot bude spát, v autě a jiných dopravních prostředcích se mu dělá špatně, letadel se doslova děsí. Zatím ho můžu nerušeně pozorovat.

 Táta nastartuje a vyrazíme. Já se začtu do knihy a dám si ji tak, abych mohl pokukovat po Eliotovi a při tom nebýt přistižen. Asi v půlce cesty, do mě Eliot drcne a dá mi tři sendviče. Sám sní sotva půlku a znovu usne.

„Jsme doma děti,“ zahlaholí po nějaké době táta. Vypnu MP3 a sundám si sluchátka. Pak zvědavě vykouknu ven, zrovna projíždíme pěknou vesničkou. Nevím, jak je velká, ale rozhodně se nemůže zařadit do kategorie městeček. Tu bude hodně prostoru pro lítačku. Už se těším! Mrknu na Eliota, co na to říká. Z jeho tváře sála ta samá radost.

„Jsou tu vlci?“ zeptá se brácha.

„Plné lesy, ale nebojte se, před člověkem zpravidla utečou. Je to takový zvyk, my necháváme na pokoji je, oni nechávají na pokoji nás. Neublíží,“ usměje se táta.

„Doufám, nemají zrovna tu nejlepší pověst,“ zamračí se máma.

„Museli nějak obhájit jejich vybíjení,“ pokrčí táta rameny. V tom s ním souhlasím. Osobně vlky zbožňuji, stejně jako Eliot, už od narození.

„Hrad je na kopci,“ ukáže táta. Musím se trochu sesunout na sedadle a pak se podívat vzhůru, abych dobře viděl a nepřekážel bratrovi, který se nahrnul k mé straně a taky zvědavě vykouknul. Je hodně mohutný, musí tu stát už nějaké století, no spíš tisíciletí.

„Vypadá úžasně!“ rozzáří se Eliotovi oči.

„To určitě, hlavně před dušičkami, jestli tam straší, budeme mít o zábavu postaráno,“ zasměji se.

„Jasně, straší tam velký černý pes a mrtvý kostelník,“ zasměje se Eliot.

„No spíš rudoocí vlci. Podle legendy neublíží jen tomu, kdo má rád vlky, ostatní rozsápou,“ podívá se táta na mámu.

„Já je mám ráda, jen jim nevěřím,“ brání se máma.

„Není to, to samé?“ zeptám se zvědavě.

„Rozhodně ne,“ odmítne máma.

„Nemáme ještě sendvič? Mám hlad jako vlk,“ změním téma.

„Vždyť za chvíli uvařím,“ podívá se na mě přes rameno máma. Protočím oči.

„Jo jistě, teď se budeme tahat s nábytkem a vybalovat věci, skončíme někdy až v devět hodin večer a ty uděláš k večeři krupici s tím, že jsi neměla čas,“ vychrlím na ni jedním dechem. Eliot vyprskne smíchy, stejně jako táta.

„Ten tě tedy má přečtenou,“ plácne táta mámu přes nohu. Máma si povzdychne, dá bokem pár sendvičů pro ně a zbytek nám podá. Porveme se o to s bratrem.

„Jak divá zvěř,“ okomentuje to máma přezíravě. Eliot se na ni vylekaně podívá a vezme mi poslední sendvič.

„Háj ha hah had!“ zavrčím na něho. Volně přeloženo… „hej já mám hlad.“ Eliot se na mě chvilku dívá jak na pitomce a po tom, co to jeho mozek přeloží, s klidem odvětí.

„Představ si, že já taky, na oběd jsem toho měl míň než ty.“

Polknu.

„Není ti najednou nějak dobře?“ zeptám se kousavě.

„Pokud sis nevšiml, mám dokořán okno a táta ho má taky otevřené,“ podívá se na mě. Něco zabručím a rychle dojím svůj sendvič. Táta jen protočí oči a zastaví na nádvoří tak, aby nepřekážel stěhovacím vozům. Je toho halda.

„Kam to bude, šéfe?“ zeptá se ho jeden ze stěhováků. Táta mu to řekne a my začneme věci stěhovat do velkého domku vedle hradu. Přijdou nám pomoct i místní, což oceníme s vděčností, díky nim, jsme nastěhovaní v rekordní době a začneme vybalovat. Máma hned začne chystat nějaké občerstvení pro nové sousedy a stěhováky, kteří to přijmou s velkým vděkem. Před večerem máme hotovo. Moje první kroky zamíří do zahrady, o kterou viditelně léta nikdo nepečoval. Tohle je mámin koníček, tak nepochybuji, že ji dá do pořádku. Dostanu se skoro až na druhou stranu, když si všimnu nějaké sochy porostlé vřesem. Začnu ho strhávat ve snaze zjistit, co to je. Netrvá dlouho a stojí přede mnou kašna s průzračnou vodou. Je to masivní kus skály, z něhož vystupují dva vlci a dívají se směrem ke mně mě rubínovýma očima. Uprostřed nich, pod jejich tlapami vyvěrá voda a teče do bohatě zdobeného umyvadla.

Divím se, že ta voda je čistá, když byla pod takovým bordelem. Při pohledu na ni dostanu žízeň a napiji se. Nade mnou se ozve spokojené zabručení. Polekaně vzhlédnu a podívám se na vlky. Jejich rubínové oči září jakýmsi spokojeným leskem.

Radši se otočím a jdu pryč. Chvilku bloudím, než najdu cestu ze zahrady, když narazím na Eliota, který se úporně rozhlíží.

„Kde jsi byl? Všichni jsme vzhůru nohama,“ zařve na mě. V hlase mu zní strach. Pečlivě si ho prohlédnu.

„Promiň, ale rozhodně neskáčeš po hlavě, ani ti tam nenarostli nožičky. Byl jsem v zahradě, objevil jsem tam…“ začnu horovat, když mi skočí do řeči.

„Nech toho a pojď, máma čeká s večeří, je skoro devět. Zítra prolezeme hrad, co říkáš?“ podívá se na mě. Urazím se, když to nechce vědět tak ať.

„Zajímalo by mě, jak se tenhle hlad jmenuje nebo jmenoval,“ poznamenám, když zakloním hlavu, abych se podíval na vysoké hradby.

„Vlčí hrad. Místní mu tohle jméno nechali. Podle legendy je v zapadlém koutě v zahradě kašna…“ začne bratr.

„Kluci tak kde lítáte?“ objeví se ve dveřích máma.

„Co s kašnou?“ zeptám se bratra.

„Nic, prostě z ní nepij a všechno bude v pohodě,“ odpoví mi bratr a jde dovnitř.

„Trochu pozdě,“ zahučím si pod nosem. Eliot přede mnou ztuhne a prudce se ke mně otočí s vytřeštěnýma očima. Je dost divné, že mě slyšel, přece jen už je skoro doma, zatímco, já skoro uprostřed nádvoří. Rozhodně mě na tuhle vzdálenost nemohl slyšet, když jsem šeptal.

„Stalo se něco?“ zeptá se máma, když k ní dojdeme.

„Ne nic,“ odpoví Eliot, jako bychom se vraceli z procházky. Nic neříkám a jdu za Eliotem.

„Jak se vám líbí okolí, kluci?“ usměje se na nás táta.

„Je to tu bomba,“ zajiskří mi oči jen, co dosednu.

„Vypadá to tu skvěle, hlavně ty lesy,“ zavrní Eliot.

„Viď, budeme chodit na houby a lesní ovoce,“ raduje se táta. Pousměji se, vím, že to Eliot myslel jinak.

„Teď už těžko, jedině, že bys měl hodiny, které se vyznačují takovou vymožeností jako je návrat v čase,“ uchichtne se Eliot. Tátu samozřejmě vytočí do vývrtky.

„Když jsem tady žil, chodili jsme na houby s kosou ještě v prosinci!“ rozohní se. Mám co dělat, abych nevybuchnul smíchy, zajímalo by mě, jak je hledal pod sněhem!

„Jo a měli jste je místo tradiční ryby případně krocana a rostli do metrové výšky, abyste je pod tím sněhem našli. Znáš tu písničku se slovy, co bylo včera, nemusí být dnes?“ zajímá se Eliot. Rychle si přikryji pusu rukou, abych ztlumil smích a neprskal na všechny okolo dušené maso s brambory, které máma připravila jako slavnostní večeři našeho nastěhování.

„Tu vždycky bylo kolem dvou metrů sněhu,“ prská táta.

„Tak to jste ty houby museli hledat lupou a kopat tunely jako důlní skřítci, ne?“ podívá se Eliot na tátu, který nabere lehce fialovou barvu. No řekněte, neodporuje si táta sám sobě? Mrknu na mámu a shodně vystřelíme za dveře, kde se začneme smát. V duelu táta:Eliot, vyhrává jednoznačně Eliot. Trvá dost dlouho, než se uklidníme.

„Co teď jestli v tom budou pokračovat tak se zaručeně nenajíme, už teď musíme mít večeři studenou,“ ušklíbnu se.

„Nech to na mě,“ mrkne máma a vejdeme do kuchyně. Jen, co si sedneme, táta se začne nadechovat.

„Kdo od teď u jídla pronese jedno jediné slovo, nedostane tiramisu,“ pronese vážně máma. Táta zamžiká a zavře pusu, dokonce začne mámě pochlebovat, aby dostal co největší kus. Ve výsledku dostane míň.

„A proč?“ zafňuká táta, když vidí naše porce a jeho, která je skoro o polovinu menší.

„Začíná ti růst bříško a netuším, jestli by hradby unesli metrákovou váhu,“ odpoví máma vážně. Složím se s bráchou smíchy.

„Neboj, teď budu mít hodně pohybu, hned ráno vyrazím, jestli nenajdu houby,“ dušuje se táta.

„Budeš muset ještě nařezat dřevo a musíme objednat uhlí, je tu sice zavedený plyn, elektřina, dokonce je tu internet s wifi, ale kotel je tu jen na tuhá paliva,“ poznamená máma. Táta se zamračí, ale kývne. Sní tiramisu a odejde si zatelefonovat, až do kuchyně slyšíme jeho rozčílený hlas, ale pak se uklidní a souhlasí.

„Stalo se něco?“ zeptá se máma, když přijde.

„Slíbili mi, že topení bude plynové, nakonec to vyžehlili tak, že nám dají uhlí zadarmo a postarají se i o dřevo. Do každého pokoje ještě dají přímotopy na noc, než ráno zatopím,“ odpoví mámě.

„Aspoň že tak,“ usměje se máma a zažene nás do vany a do postele. Jsme si vědomi, že máme jen bojler, tak každému netrvá sprcha dýl jak pět minut, aby se na každého dostalo. Dáme si dobrou noc a zalehneme.

Ráno se ospale odporoučím do kuchyně v džínech a flanelové košili. Musím se třikrát vracet, než trefím do správné místnosti.

„Dobré ráno,“ zívnu a sednu si.

„Dobré,“ zahuhlá Eliot ve dveřích a sedne vedle mě.

„Dobré dopoledne,“ zasměje se máma u sporáku. Podíváme se na sebe a očima pohledáme hodiny. Naše oči se zastaví na jedněch, co ukazují devět pryč.

„My nejdeme do školy?“ zamrkám překvapeně.

„No dnes je čtvrtek, tak si jen půjdete pro seznam učebnic a představit se řediteli, nástup máte až v pondělí,“ vysvětlí máma.

„Stejně to bude stejné,“ zívne Eliot a začne jíst.

„Co se vám dnes zdálo? Říká se, že první sen v novém domově se vyplní, sedne si naproti nám máma. Zaskočí mi kus bábovky a div si kašláním neurvu plíce, když mi na záda dopadne Eliotova ruka a pomůže mi.

„ Díky,“ zakašlu. Svůj sen jí říct nemůžu, zdálo se mi, že jsme s Eliotem milenci a partneři a měníme se ve vlky. Což je absolutní blábol.

„Nic,“ zapiji svoji lež čajem, přitom se mrknu na Eliota. Zrovna se na mě dívá a tak se naše pohledy střetnou. Lehce zrůžovím a odvrátím pohled.

„To je skutečně škoda. A vy dva byste si měli pohnout, nebudou na nás čekat věčně,“ zvedne se máma a s rukavicemi vyjde ven. Bude zahradničit. Eliot dojí.

„Tak jdeme, ať to máme z krku, pak mi ukážeš tu kašnu,“ zvedne se a odnese nádobí do dřezu, napodobím ho. Jen se obujeme, vezmeme si bundu a vyrazíme do vesnice. Je rozhodně větší, než se zdála při prvním pohledu. Konečně najdeme školu a vejdeme dovnitř. Smůla, trefili jsme se přímo do přestávky. Všude na chodbách postávají studenti, jen co vejdeme, utichnou a zaměří se na nás, pak si začnou špitat.  Jednu skupinku slyším až moc dobře a jsou to samé holky.

„Podívej se, to jsou ti noví, viděla jsem je včera, že jsou k sežrání,“ šeptá jedna druhé.

„To ano, ale při naší smůle to budou buď gayové, nebo budou mít holky,“ povzdechne si další. Musím říct, že se trefila do toho prvního, aspoň v mém případě.

„Jestli budou mít holky tak to nevadí, vztahy na dálku zpravidla zkrachují do měsíce,“ mávne rukou první. Tiše se uchichtnu a otočím se za celkem šikovným klukem. Na bráchu nemá, ale taky ujde.

„No tak jeden je pro nás tabu, takže ten starší je nejspíš volný,“ okomentuje holka moje ohlédnutí.

„Ale je to škoda, tem mladší je hezčí než ten starší,“ zaúpí jiná z té skupinky. No, tak tomu se říká ocenění! Eliot se na mě přísně podívá. Jen lehce pokrčím rameny, že jsem si nemohl pomoct.

„Pojď,“ zavrčí Eliot a zamíří dozadu do školy, ocitneme se v ráji kabinetů a úplně na konci uvidím nápis ředitelna. Nevím, kdy se mi tak zlepšil zrak, měl jsem ho vždycky horší než brácha. Když k nim dojdeme, Eliot zaklepe a vejdeme. Nebudu vás zdržovat, čím vším nás ředitel zahrnul, pravda je, že vyjdeme až za hodinu a půl a mě pořád zvoní v uších.

„Tohle je horší než horor,“ zatřepu hlavou, abych se toho zbavil. Eliot se jen zasměje a vyrazíme domů, cestou se zastavíme na nějakou dobrůtku, z toho brebentění nám i vyhládlo. Dojdeme domů, kde se převleču do domácích kalhot a trika s dlouhým rukávem. Někdo zaklepe a vejde Eliot.

„Pojď mi ukázat, tu kašnu,“ podívá se na mě. Kývnu a vyrazím s ním do zahrady. Mámu v té džungli ani nevidíme, jen slyšíme její nadávky, pak jí budeme muset jít pomoct, i když zahradničení vůbec neprožíváme. Vedu ho dozadu, kde je absolutní ticho. Kašna je tam, kde stála a je vyčištěná. Přivítá nás potěšený lesk rubínových očí vlků.

„Tak jsou tu oba,“ ozve se z jedné sochy radostně.

„To vidím,“ zavrní druhá socha.

„Tak fajn, dostali jste nás oba, už jste spokojeni?“ zeptá se Eliot trpce. Překvapeně se na něho podívám a povzdechnu si, zase jsem něco pokazil.

„No, chtělo by to ještě trochu nadšení do proslovu, ale ano jsme,“ ozve se jedna socha se smíchem. Otočím se k nim a vytřeštím na sousoší oči, oba vlci si sedli a dokonce mají vyplazený jazyk v groteskním smíchu.

„O co tu sakra jde?“ zavrčím a střílím očima na sousoší a Eliota. Ten uhne očima.

„On ti nic neřekl? Vy dva jste byli předurčenými stát se vlky, ale něco se pokazilo a byli jste lidé, s tím jsme rozhodně nemohli souhlasit, ale udělali jsme kompromis, že z vás budou napůl lidé napůl vlci. Můžete se měnit do obou podob. Ale mohli jste toho dosáhnout, jen pokud byste se napili z vlčí kašny a právě se tak stalo,“ odpoví mi jedna socha. Tohle je víc než postavené na hlavu.

„Co je to za blbost? Jak se lidé můžou měnit na vlky?!“ vyjeknu.

„Věř mi, že to jde,“ ušklíbne se Eliot.

„Cože? Ty…“ bojím se to i vyslovovat. Eliot kývne.

„Stalo se to před třemi roky v Řecku, ani jsem nechápal, co se děje. První proměna byla strašná, ale pak už to bylo v klidu. Musel jsem si zvyknout na obě podoby, ani si nepamatuji, jak k tomu vlastně došlo. Vlastně jo, šel jsem tenkrát na procházku a ztratil se. Ani nevím, jak jsem se dostal do hor, kde jsem se napil z podobné kašny, o dva dny později jsem se poprvé proměnil,“ povzdechne si Eliot. Na tu dobu si pamatuji, tenkrát byl strašně divný, stranil se nám, jak jen se dalo.

„Takže bych se měl proměnit zítra,“ hlesnu bezbarvě.

„Přesně tak, bylo by lepší, kdyby to bylo tady, můžeme zasáhnout, kdyby se to nějak vymklo kontrole. O půlnoci přijďte,“ poznamená druhá socha.

„Zatraceně, kde ti kluci jsou,“ uslyším zavrčení mamky.

„Radši půjdeme, nebo nás skalpuje,“ povzdechne si Eliot. Kývnu a bez rozloučení jdu za bratrem přešlý mrazem.

„Eli, vážně se musím měnit?“ zeptám se ho tiše.

„Bohužel, ale zase je to fajn, zvlášť když běžíš s větrem o závod a on ti čechrá srst,“ usměje se Eliot.

Jen si povzdechnu a jdu za ním, dovede mě přímo k mámě.

„No kde jste?“ podívá se na nás.

„No tady, nebo vidíš duchy? Ředitel měl proslov dlouhý jak nastavovaný špagát. S čím chceš pomoct?“ odvětí Eliot. Máma se na něho podívá.

„To je fakt blbá otázka,“ poznamená ironicky, všechno vytrháme, hlavně kopřivy a tak. Pohnojíme a na jaře začneme sázet, zbude mi i kus půdy pro zeleninovou zahrádku,“ pousměje se. Podíváme se s Eliotem na sebe a ušklíbneme se. Pak se s povzdechem pustíme do práce a vyruší nás až táta, který se vrací z lesa s hvízdáním. Zvednu se a chytnu se za bolavá záda.

„Protest otroků! Máme hlad!“ vykřiknu.

„Kdo?“ zeptá se máma nepřítomně.

„Žaludek a já!“ našpulím pusu. Žaludek na podporu zakručí pěkně hlasitě. To už upoutá i mámu, která se podívá na hodinky.

„Propána krále, vy jste neobědvali!“ zděsí se.

„Blik,“ zahuhlá Eliot. Máma si ho nevšímá a spěchá do domku. Jdeme za ní, ale u brány se zastavíme a otevřeme. Táta kupodivu vejde dovnitř s košem hub.

„Já vám říkal, že rostou!“ zvedne vítězně košík.

„Kde jsi je koupil?“ zeptá se Eliot se zájmem. Tátu tím smrtelně urazí, odfrkne si. Zajde do domku a my za ním.

„Tak se na to podívej!“ položí košík na stůl. Máma dá maso do trouby a podívá se na košík.

„Pěkné houby jsi koupil,“ pokývá uznale hlavou.

„I ty Brute! Čím jsi naočkovala kluky?“ zlobí se.

„Rozumem,“ baví se máma a pak zvážní.

„Aisene brambory, Eliote očistit a nakrájet houby na sušení!“ rozdá úkoly máma.

„Jako by nestačilo, že jsme otročili na zahradě,“ bručím si pod nosem a jdu si umýt ruce. Eliot se uchichtne a následuje mě, za chvíli jsme u stolu a děláme, co nám máma uložila. Od brány se ozve zvonek. Máma vyběhne a vrátí se s jednou sousedkou. Podíváme se s Eliotem na sebe. Obrátím oči v sloup a oloupu brambory. Pak už je jen dílem okamžiku je oprat a osolit.

„Mami, kaše nebo normální?“ zaváhám s kmínem nad nimi.

„Kaše,“ rozhodne máma a já sklidím kmín. Dám na brambory pokličku a vymluvím se na sprchu. Místo toho si začnu dávat v pokoji dohromady elektroniku a hlavně počítač. Hned zkusím, jestli máma s tou wifinou nekecala. Nekecala, dám na ni heslo a už se dívám všude možně, co nového přibylo. Teprve pak se osprchuji a sejdu dolů, dnes už nikam nejdu.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ podiví se máma.

„Nahoře,“ pokrčím rameny a sednu ke stolu. Tentokrát se Eliot do táty nestrefuje, zato na mě pořád hledí a já z toho znervózním natolik, že se nedokážu vidličkou trefit do pusy. Máma, ani otec si toho nevšimnou, jsou zabraní do hovoru, a nějakém řešení, či co. Na noze ucítím Eliotovu nohu a překvapením vyprsknu čaj.

„Teda synu na vánoce ti koupím blatníky, aby sis měl čím zakrývat pusu,“ zamračí se na mě otec. Na otce se zamračím a mlčky dojím, pak se zamračeně podívám na Eliota, kterému se v očích značí příslib. Zrůžovím a rychle opláchnu nádobí. Pak jdu do pokoje a jdu se ještě osprchovat. Doufám, že jsem to pochopil správně. Sednu si k počítači a čekám na Eliota. O půlnoci to vzdám a nadávám si do idiotů, že jsem si myslel, že to patří mně. Určitě myslel na tu řadu milenců nebo milenek. Ztěžka si povzdechnu a vypnu počítač. Obléknu se do pyžama, když se ozve tiché zaklepání a Eliot vejde do pokoje.

„Jdeš spát?“ zeptá se překvapeně.

„Ještě se tak blbě ptej,“ zasyčím na něho, aniž bych se otočil. Ozve se zavření dveří a kolem mého pasu se objeví jeho ruce.

„Promiň, že jsem tě nechal čekat, čekal jsem, dokud neusnou rodiče. Tentokrát jim to trvalo dlouho,“ ucítím na krku jeho rty. Vypísknu a odskočím od něj.

„O co se to sakra pokoušíš?“ zeptám se nepřátelsky. Zaskočím ho.

„Myslel jsem, že to chceš taky, pořád se na mě koukáš. Navíc nemysli si, že jsem nic neslyšel, když jsem byl přes chodbu,“ pousměje se Eliot. Ve vteřině krvavě zrudnu.

„Nemůžeme,“ zabručím a odvrátím hlavu. V poslední vteřině ve mně zvítězil rozum.

„Protože jsme bratři?“ zeptá se Eliot. Zahanbeně kývnu.

„Jestli sis nevšiml, už tak stojíme mimo zákon, protože vlastně nejsme lidé, takže pro nás jejích zákony neplatí. A ani ty zvířecí jsme někde mezi tím,“ podívá se na mě Eliot. Chvíli nad tím přemýšlím a nakonec kývnu. Vlastně má pravdu. Pak se už nebráním, když mi Eliot zvedne bradu a políbí mě. Málem se mi podlomí kolena, jako by byla z cukru. Eliot mě v poslední chvilce zachytí a přitiskne k sobě. Oplatím mu polibek.

„Měl jsi už někoho?“ zeptá se mě Eliot. Zavrtím hlavou a Eliot se potěšeně usměje. Začne mě zbavovat oblečení. Chvíli tam stojím jako pošuk, než si uvědomím, co mám asi dělat a začnu ho líbat na krk.

Eliot překvapeně zasténá a nechá mě, rukou přejedu po jeho těle, místo doteku látky ucítím jeho kůži. Je to příjemné, jeho chloupky na těle příjemně šimrají, vydám se na průzkum po jeho těle a dotknu se kousku látky, které kryje jeho mužství. Nesouhlasně zasténám a začnu mu slipy stahovat, jde to jen do půli stehen. S tím rozhodně spokojený nejsem a ústy začnu pomalu klouzat po jeho hrudi, dokud neklečím a nestáhnu mu trenky úplně, vystoupí z nich a zůstane stát. Po očku se podívám mezi jeho nohy, kde trčí jeho zmenšené já, a zvědavě po něm přejedu. Eliot zasténá. Pousměji se a jemně se ho dotknu jazýčkem.

„Aisene!“ zasténá Eliot.

„Hm?“ zavrním a jemně ho olíznu, načež ho vezmu do úst. Vykřikne a prsty mi vklouzne do vlasů.  Zavrním a začnu ho sát, netrvá dlouho a je na pokraji vyvrcholení. ‚To víš!‘ ušklíbnu se a vyndám ho z úst. Eliot se na mě podívá a vzápětí zjistím, že jsem na posteli a nade mnou se sklání on. Začne mě líbat a všemožně vzrušovat, že se pod ním v ten moment kroutím, jako žížala. Rukou mi zajede mezi nohy, a zatímco mě líbá, strčí jeden prst do mě. Je to hodně nezvyklé, tak se vyděšeně stáhnu a snažím se tomu v sobě uniknout. Nenechá mě. Odvede moji pozornost jinam a za chvíli se uvolním, takže pokračuje v útoku na můj zadeček. Po nějaké době musím uznat, že je to i příjemné a pohnu se proti jeho prstům. V ten moment je vytáhne. Nesouhlasně zaskučím, na nic jiného se nezmůžu, protože mě stále nepřestal líbat. Roztáhne mi nohy a lehce nadzvedne zadeček. Potom do mě začne pronikat, ale je to něco silnější než prsty a bolí to.

 Pokusím se ho odstrčit a škubnu sebou ve snaze ho dostat ze sebe ven. Nevědomky mu pomůžu v pravý opak, pronikne do mě až po kořen. Do očí mi bolestí vyhrknou slzy.

„Pšš lásko, už to nebude bolet,“ slíbí mi Eliot a začne mi z tváří slíbávat slzy. Nevěřím mu.

„Jdi pryč,“ vysoukám ze sebe, když chytnu dech. Eliot se ve mně pohne, ale přinese to naprosto něco jiného než očekávanou bolest.

Slast se mi rozlije po celém těle a zalije všechny póry.

„Vážně mám jít pryč?“ zavrní mi do ucha Eliot.

„Ne,“ vykřiknu v panice a obejmu jeho boky nohama, mimoděk ho tak dostanu do sebe hlouběji. Jeho penis se uvnitř mě dotkne něčeho, z čeho vyletí výboj slasti, až vykřiknu. Můj výkřik Eliot na poslední chvíli zdusí ve svých ústech a začne se ve mně pohybovat.

Chvíli ho nechám a pak začnu přirážet proti němu, bloudím mu po těle ve snaze najít nějaké místečko, které by bylo citlivější než ty ostatní. Jedno takové najdu na bradavkách a tak si s nimi začnu hrát.  Eliot zasténá a zrychlí přírazy, vykřiknu a prohnu se k němu. Znovu vykřiknu, když na svém penisu ucítím bratrovy prsty, které mě začnou mnout. V momentě, kdy v sobě ucítím jeho horké sperma, vyvrcholím stejně.

„Proboha,“ zaúpí Eliot a zhroutí se na mě. Nevadí mi to, jsem stále v šoku ze zážitku, který pro mě znamenal takový zlom. Po chvíli se vzpamatuje a skutálí se ze mě. Hned se k němu přitulím a dvě silné ruce mě vyzvednou na jeho trup, kde si lehnu.

„Lásko, kde ses tohle naučil?“ zeptá se mě po chvíli, když se vzpamatujeme.

„Internet,“ zavrním a neodolám pokušení mu olíznout bradavku. Eliot zasténá a do zadečku mě začne něco tlačit. Podívám se tam a uchichtnu se. Bratr se vzpamatoval nějak moc rychle, sesunu se z něho a začnu mu lízat jeho penis, nakonec se pomilujeme ještě jednou.

„A už spi miláčku, už tak budeš mít problémy se zítra hýbat,“ přehodí přes nás peřinu a dá mu pusu. Neprotestuji, vlastně už napůl spím.

Ráno se v pokoji probudím sám, pokusím si sednout a nakonec to vzdám, zadek mám v jednom ohni!

„Dobré ráno, jak se cítíš?“ zeptá se Eliot ve dveřích a zavře za sebou.

„Příště jsi uke ty,“ zašklebím se na něho. Nesnáším, jak je plný energie. Eliot se jen zasměje a vytáhne nějakou mastičku. Zamračím se na něho.

„Klid, tohle ti pomůže,“ mrkne na mě a namaže mi zadek, nakonec mě po něm plácne, až zasténám. Po chvíli bolest skutečně povolí a já se můžu opatrně posadit.

„Stejně se z toho nevyhrabeš,“ zavrčím a ještě opatrněji vstanu. Do koupelny se jen tak tak dokolíbám.

„Naši jsou ve městě a nakupují jídlo,“ nadhodí Eliot.

„Zapomeň na to aspoň na týden!“ zasténám.

„To jsem nemyslel, chci jim o nás říct a taky že se měníme. Nechci jim dál lhát,“ zamítne moji narážku Eliot. Vyjdu z koupelny.

„Jak to chceš udělat, říct jim, že se měníme ve stvůry a následně je dorazit, že spolu spíme?“ zeptám se ho.

„No, v opačném pořadí. Chceš se proměnit teď?“ zeptá se mě Eliot.

„Jak?“ zeptám se.

„Prostě si představ vlka,“ pousměje se. Udělám to a následně se zhroutím omračující bolestí, kdy mi praskají a kroutí se klouby a všechny kosti v těle. Nevím, jak dlouho trvalo, než bolest odezní. Opatrně otevřu oko a uvidím Eliota, který se nade mnou sklání se starostí v očích. Viditelně si oddechne, když zvednu hlavu.

„V pořádku miláčku?“ zeptá se mě, chci mu odpovědět, ale z pusy mi unikne jen zakňučení. Trhnu sebou.

„Klid to je v pořádku,“ usměje se a pohladí mě. Vůbec nechápu, co se děje. Pokusím se vstát, ale v momentě přistanu na čumáku, bolestí zakňučím. Eliot se zasměje.

„Trdlo už nejsi člověk,“ poznamená Eliot.

„Ne?“ podivím se v duchu.

„Ne, podívej,“ postaví přede mě zrcadlo. Vytřeštěně zírám na zvíře, které se v něm zobrazí. Mávnu rukou a zvíře v zrcadle mávne packou. Podívám se na svoji ruku, a místo ní vidím tlapu. Vyděsí mě to.

„Klid Aisene, všechno je v pořádku,“ obejme mě bratr a přitiskne k sobě. Třesu se po celém těle skoro hodinu, než si na tu myšlenku začnu zvykat. Zhluboka se nadechnu a vykroutím se bratrovi z náruče. Nechá mě. Chvilku ležím a pak se začnu zvedat, tentokrát na čtyři tlapy, mám strach, jestli mě unesou, ale nakonec to nějak zvládnou. Nejistě stojím na všech čtyřech a nevím, co dělat.

„Počkej, ukážu ti to,“ ozve se Eliot a přede mnou se promění. Je nádherný. Pak mi ukáže, jak mám chodit. Pečlivě to sleduji a zkusím to. Po třech krocích se svalím na čumák. Zakňučím, když si všimnu, že se mi Eliot nepokrytě směje. Zavrčím na něho a hrabu se na všechny čtyři tlapy. Pak ho začnu pronásledovat. Běží se schodů a zamíří do hradu. Letím za ním, je to tak snadné, ovšem, co nezvládnu, jsou zatáčky, kdy mi podklouznou tlapky a já se bolestivě bouchnu do zad.

„Jsi v pořádku?“ vrátí se Eliot.

„Ne, bolí mě celý člověk,“ vyhrabu se na nohy.

„Hlavně, že jsi celý,“ zasměje se Eliot. Vypláznu na něho jazyk. Už ho chci znovu stíhat, když se z nádvoří ozve mámin hlas. Podíváme se na sebe.

„Jak se máme proměnit?“ zeptám se bratra. Eliot se promění.

„Představ si, že jsi člověk, princip je stejný,“ usměje se. Udělám to a zvednu před obličej ruku.

„Páni,“ usměji se a vyhrabu se na nohy, abych přistál na zadku.

„Co je?“ zamrkám, zatímco Eliot se dá do smíchu.

„Tvoje tělo si nezvyklo na změny,“ vysvětlí mi a zvedne mě na nohy, když se vysměje. Jdeme dolů.

„Aha, byli jste v hradu?“ usměje se táta a začne vytahovat potraviny.

„Kde jinde?“ zeptá se Eliot a začne jídlo odnášet do domku. Pomůžu mu.

„Doufala jsem, že doděláte tu zahradu,“ povzdechne si máma.

„Jo a ty je pak vytaháš za uši, že zničili něco, co tam mělo být,“ zastane se nás táta.

„Taky pravda,“ usměje se máma. Mlčky poskládáme potraviny a stoupnu si vedle Eliota.

„Děje se něco?“ podívá se na nás táta.

„Jo, chceme vám něco říct, ale na to byste si měli sednout,“ začne Eliot. Rodiče se na sebe podívají a posadí se. Eliot se nadechne.

„Já a Aisen spolu chodíme,“ vypálí to naráz Eliot. Obdivuji ho, že to řekl tak klidně. Reakce rodičů, ale stejně klidná není.

„Cože?“ zbrunátní táta, zatímco máma začne plakat.

„Já a Aisen spolu chodíme,“ zopakuje Eliot. Kuchyní se rozlétne ozvěna facky, kterou Eliot dostane. Táta se rozpřáhne znovu, tentokrát otočen ke mně, ale ruku už nepustí, protože ji Eliot chytne v drtivém stisku. Táta zkřiví tvář bolesti.

„Mě si fackuj, jak chceš, ale Aisena se nedotkneš,“ promluví tiše, ale v tom tichu je to stejně jako rána.

„Fajn. Jak dlouho to spolu táhnete?“ vyštěkne táta a vytrhne ruku., kterou Eliot pustí.

„Přes rok. Když jsme se přestěhovali, tak jsme si řekli, že je lepší začít s čistým štítem a říct vám to,“ odpoví Eliot.

„Bezva, to vážně oceňuji,“ zavrčí táta a odejde do obýváku. Zpátky se vrátí s láhví vodky a jednu čtvrtku vypije na zátah. Druhou skleničku postaví před mámu, která po ní sáhne.

„To bys neměla, pokud nechceš ublížit děťátku,“ promluví Eliot. Máma na Eliota vytřeští oči.

„Jak to víš? Chtěla jsem vám to říct dnes…“ zůstane na něho hledět.

„No to se týká té druhé věci, co jsme vám chtěli říct. Tati, radši si sedni,“ doporučí. Otočím hlavu ke dveřím, kde zaslechnu dvoje tiché tlapky, ucítím pach vlků.

„No tak do toho, doražte mě!“ sedne si táta za stůl. Láhev po ruce. Momentálně neví, co má dělat. Jedna hrůza v incestu a druhá radost v novém děťátku. Nedivím se mu.

„Z toho vztahu si hlavu nedělej, děti mít nemůžeme tak co,“ pokrčí Eliot rameny. Od táty se táhne něco jako ‚Mě to vážně říkej‘.

„Oba se měníme ve zvířata, konkrétně ve vlky,“ promluví Eliot. Rodiče na nás vyvalí oči a chvíli to fakt berou.

„Ty si děláš prdel? Vlčí měniči se tu neobjevili víc jak století!“ vyjede táta.

„Cože?“ nechápe máma a kouká z jednoho na druhého. Na ni už je to asi moc.

„Chudák máma,“ zamumlám si pod nos. Táta vstane a postaví před ni jogurtové mléko, kterého se velice ráda napije.

„Jestli jste měniči, tak se hned teď proměňte!“ přikáže táta. Podíváme se s Eliotem na sebe a ten kývne. Hned se promění, mě to chvilku trvá, ale nakonec se mi to taky podaří. Táta je snad v sedmém nebi a promine i náš vztah. Chudáčku mámě to trvá dýl, ale nakonec to taky skousne.

Halloween proběhne ve znamení duchů a na hradě se vážně podaří. Táta s mámou provází v kostýmu upírů po hradě a já s Eliotem při tom neseme v podobě vlků lucerny, má to skvělou atmosféru a přece jen dojde i na strašidýlka. Stíny vlků se prohánějí celým hradem.

Jsem moc rád, že jsme se sem nastěhovali a že mohu být s tím, koho miluji. Eliotem.

Tak snad možná příště…