Tajný svět Akyry

Naděje

Ahoj, tak se zase po nějaké době vidíme, a zase na Vánoce. Jestli mě neznáte, tak jsem Amor. Jo zase tu otravuji. Právě teď sedím na zábradlí jednoho z nejkrásnějších mostů v Japonsku. Ne, nesnažím se zabít, jak vás to vůbec napadlo? Jen je mi smutno, víc než kdykoliv jindy na mě dolehlo to, že na mě Krean zanevřel. Minulé roky mi to tak nepřišlo. Ale po společné poslední misi, kdy jsme chytali zloducha, který se vtělil do mladého kluka a ubližoval, jak mohl, mi došlo, že mi strašně chybí. Potěšilo mě, že si aspoň opatřil havrana, nebo spíš havran si opatřil jeho, jak jsem slyšel.

To byl taky hodně nepříjemný střet. Tiše si povzdechnu, ten pohled, když jsem se s havranem snažil spřátelit v domnění, že mi to otevře cestu k bratrovi… radši nemyslet. Podíval se na mě jako na vraha.

„Prosím tě neskákej!“ ozve se za mnou vyděšené vyjeknutí. Udiveně se otočím, kdo tu vůbec skáče. Za sebou uvidím celkem šikovného bruneta s nešťastnýma očima. Tak nešťastnýma, že ani nemusím hádat, proč sem přišel.

„Bojíš se, že bych ti sebral slávu, kdybych skočil ještě před tebou?“ pozvednu obočí a ještě víc, když sebou kluk trhne, jako bych ho uhodil. Vzápětí mu klesnou ramena i hlava, načež jemně kývne.

„Co kdybychom udělali obchod? Neskočím pod podmínkou, že zajdeme na čaj a sushi a ty mi řekneš, co tě trápí,“ usměji se.

„Proč bych ti to měl říkat? Stejně mi nemůžeš pomoct!“ odfrkne si. Tak heleme se, snaží se házet ramena, je mi skoro do smíchu.

„Proč bych tě měl poslechnout? Stejně mi nemáš do toho co mluvit,“ opáčím a zvednu znovu obočí. Viditelně kluka zaskočím. Zamrká a otevře pusu jen, aby ji znovu zavřel, a zvedne ruky nad hlavu.

„Dobře, vyhrál jsi. Stejně oddaluješ nevyhnutelné, takže když budu mít něco teplého v žaludku, tak tomu neuškodí,“ povzdechne si. Koutkem oka zahlídnu Ravena, je opřený na konci mostu o konstrukci a jen nevěřícně kroutí hlavou. Jen nevím, jestli nad mým počínáním, nebo nad tím, jak jsem kluka zpracoval. Usměju se, přehodím nohy přes zábradlí a seskočím vedle kluka.

„Jdeme? Mimochodem, jsem Liam,“ podám mu ruku.

„Těší mě Erik,“ potřese mi s mou a spolu zamíříme do nejbližšího sushi baru. Cítím na sobě Erikovy oči, když se na něho podívám, zjistím, že se mu líbím.

„Jsem ženatý,“ oznámím mu s úsměvem, „a obávám se, že můj manžel by nejdřív střílel a pak se ptal, co a jak,“ cukne mi koutek. Erik se zastaví v půlce kroku.

„Ty jsi říkal manžel?“ zaskočeně.

„Ano, říkal jsem manžel a ne on není důvodem, proč jsem tam seděl,“ ujistím ho, strčím do baru a dostrkám na místo, kde budeme mít trochu soukromí. Objednám jídlo i čaj a teprve nad hřejivým šálkem se na něho podívám.

„Tak povídej,“ pousměji se. Kluk zavává a začne uvažovat, zda je to dobrý nápad. Nenutím ho, místo toho se usměji na Ravena, který se posadí kousíček od nás, aby všechno slyšel.

„Asi to bude znít hloupě, ale jde o bratra,“ začne Erik. Moje ruka strne s kouskem sushi v půli cesty k ústům, moje oči se rozšíří údivem. Položím sushi a podívám se na Erika. Netušil jsem, že má stejný problém jako já.

„Není to hloupé,“ namítnu. Vrátím sushi zpátky na talíř s očima upřenýma na něj.

„Víš, náš táta si nedávno našel přítelkyni. Je s ní šťastný ale mezi mnou a Danem, jako by se všechno porouchalo. Jsme z dvojčat, rozuměli jsme si jako žádný jiný. Ta přítelkyně nám začala dávat dárky, jenže jen jednomu. Dan jich má míň, nechci jich tolik tak se s ním snažím o ně dělit, ale on je odmítá. Posledně mě obvinil, že se ho snažím koupit. Naši kamarádi si mezi námi začínají vybírat a ti, kterým Dan nejvíc věřil, se víc baví se mnou. Viní mě z toho, ale já je přece neponoukám, aby se se mnou bavili. Spíš na ně křičím, ať jdou za Danem, že je potřebuje. Já nevím, co ještě mám dělat, aby se mnou mluvil,“ z pusy mu unikne vzlyk.

Zkoprněle na něho koukám. Je to úplně stejný scénář jako mezi mnou a Kreanem. Podívám se otřeseně na Ravena, který mi oplatí stejně otřesený pohled.

„No vidím, že mi nevěříš,“ začne Erik vstávat.

„Sedni si,“ z mého krku vyjde spíš zachroptění, jak jsem v šoku, ale stejně si sedne s hodně nechápavým pohledem upřeným na mě. Posunu se a ke mně vklouzne Raven.

„My se ještě neznáme, jsem Raven, manžel Liama,“ podá Erikovi ruku Raven.

„Ne nedomluvili jsme se, ale možná by sis napřed měl poslechnout Liamův příběh, pak ti řeknu co si o tom myslím,“ přeruší Erika Raven, než stačí promluvit.

Ano, myslím, že je na čase začít s mým příběhem.

„Na tom mostě jsem byl kvůli bratrovi,“ začnu a Erik sebou trhne tak, že se hlavou uhodí do polstrování. No bude se divit ještě víc.

„Pocházím z dvojčat, jenže u nás se to zkazilo, už když jsme byli malí. Vždycky se skoro vše točilo kolem mě. Ne že by bratra odstrkovali, jen ho vychovávali jinak než mě. Na rozdíl ode mě, kterému vždycky všechno procházelo, pomáhali, kde a jak mohli, bratr se o vše musel postarat sám, musel si pomoct sám, i když nic neprovedl, snesly se na něho hromy blesky. Když jsem se ho pokoušel bránit, neposlouchali mě. Měl kamarády, ale jen do té doby, dokud se nedostali ke mně, pak ho odstrčili. Odmítal jsem se s nimi bavit, nechtěl jsem takové kamarády, kteří mého bratra jen využívali. Jediné, co jsem kdy chtěl, bylo hrát si s mým bratrem. Bohužel, za všechno zlé, co se mu kdy stalo, vinil mě. Oblečení jsme měli stejné kvality, tam rozdíl nedělali a myslel jsem, že to samé se děje i s hračkami. Teprve později jsem si uvědomil, že všechny hračky, které kdy chtěl, jsem dostal já. Celou tu hromadu, co jsem kdy dostal, jsem mu odnesl. Vyhodil mě i s nimi. Jediné, co jsem si kdy přál bylo, abych si s ním mohl hrát, abychom si byli blízcí. Po smrti rodičů odešel a už se mnou nikdy nepromluvil,“ ke konci se mi skoro zlomí hlas, jak se snažím zadržet slzy.

 Raven proplete prsty s mými a jemně je stiskne. Ohromně mi to pomůže. Usměji se na něho. Chvilku trvá, než mám odvahu se podívat na Erika. Je to ostuda, že já Amor, nebyl dost dobrý, abych dal bratrovi tolik lásky, aby ji cítil. Je bledý jak stěna, mlčky proti mně sedí v šoku, stejně, jako před tím já. Máme toho tolik společného.

„Proč to udělali? Jaký byl mezi vámi rozdíl?“ zeptá se Erik nechápavě, když najde řeč.

„Je tam rozdíl Eriku. My jsme Andělé. Mé andělské jméno je Raven, zachraňuji před sebevraždou, tedy snažím se zachránit sebevrahy před svojí smrtí. Zrovna jsem byl na cestě k tobě, abych tě usměrnil. Liam je ve skutečnosti Amor, anděl a posel lásky. Jeho bratr se jmenuje Krean, jeho poslání je třídit hříšné duše a posílat je k napravení hříchů nebo do pekla. Pro mnohé z nás je nečistý a odsouzeníhodný, protože si odvažuje zatracovat ty, jež do nebe nepatří. Co se týče mě, je to jeden z těch nejpotřebnějších andělů, kteří na nebi jsou, má neskutečný dar, který mnozí z nás postrádají. Vidět lidské duše, vědět, jak kdo je moc zkažený a podle toho se rozhodnout. Bohužel, on to tak nevidí a zanevřel na všechno a všechny, a neviděli to tak ani jejich rodiče. Oba se trápí, on z trpkosti dětství, Amor proto, že s ním bratr nechce mluvit,“ promluví Raven.

Podívám se na Erika a v očích mu uvidím, že uvěřil. Pousměji se na něho.

„Nevidím, že by tě tvůj bratr nenáviděl, jen nedokáže pochopit stejně jako ty, co se zvrtlo. Šílí z toho stejně jako ty,“ pokusím se ho uklidnit.

„Co se tedy zvrtlo?“ zeptá se Erik na nejlogičtější věc na světě. Podívám se na Ravena a doufám, že on bude mít odpověď.

„Tvá macecha nebo spíš přítelkyně tvého otce. Pokouší se vás rozdělit, abyste zanevřeli na sebe a na otce, aby měla všechno jeho bohatství jen pro sebe. Dokud jste semknutí, nemůže mezi vás, ale rozdělit vás…. To je o něčem jiném. Ty dárky vám posílá otec po ní, a jsou vždycky dva. Jeden dárek vždycky schová a ten druhý dá tak, aby se jeden z vás zlomil a začal se odtahovat, dělat zlou krev. Ty odoláváš, ale Dan je trochu víc ohebný, líp se s ním manipuluje, nejspíš není tak sebevědomý jako ty, takže dárky dostáváš hlavně ty. Peníze schovává pro sebe, proto jste dlouho nedostali kapesné. Zatím nic neutratila, na to je chytrá,“ rozlouskne oříšek Raven. Všechno do sebe dokonale zapadá.

„Pane Bože,“ zašeptá Erik.

„Tohle Dan musí vědět, ale neuvěří mi, nepustí mě k sobě!“ začne panikařit.

„Dokážu tě k němu dostat, stačí, když mu to řekneš a přesvědčíš ho, aby se šel podívat do její skrýše,“ ozvu se.

„Skrýš ti dokážu odhalit,“ připojí se ke mně Raven s úsměvem.

„Čím dřív tím líp pro vás oba,“ usoudím a dám na stůl s prázdným tácem peníze a šlehnu po Ravenovi pohledem, měl by jíst pořádně, ne jen pár soust mezi tím, co řeší případ.

Sladce se na mě usměje se.

„Vy máte peníze?“ zaskočí to Erika, který v ruce drží peněženku.

„Nezval bych tě, kdybych peníze neměl,“ cukne mi koutek. Erik schová peněženku a oblékne si bundu. Ani jeden z nás si nevšimne mého bratra, který doslova sedí za našimi zády ve stínu a strnule drží šálek u úst, jak se chtěl napít a vytřeštěně za námi hledí. Poklusem to vezmeme do blízkého parku, kam nás vede Raven. Jak jinak, za chvíli narazíme na Dana, který sedí na lavičce a drží si hlavu v dlaních. Erik se k němu rozběhne a moje práce začne. Dan se sice vztekle ohradí, ale pak začne poslouchat. Mračí se čím dál tím víc.

„Proč by to ale dělala? Proč by dávala dárky jen jednomu? Proč by rozbíjela naši rodinu?“ zeptá se Dan a mračí se.

„Co pro peníze táty? Co když je to jen zlatokopka?“ nadhodí Erik.

„Cože? Spadl jsi z haluze? Táta je s ní šťastný, je milá, stará se o nás, když je táta pryč!“ zavrčí Dan.

„Na sladké chytneš víc much než na kyselé. Jestli mi nevěříš, tak pojď se mnou domů, ukážu ti její skrýš. Nikdy ses pravdy nebál,“ vyzve ho Erik.

„Dobře, ale když to nebude pravda, omluvíš se ji,“ položí si podmínku Dan.

„Omluvím,“ kývne Erik. Podívám se na Ravena a jdeme s nimi domů.  Erik se vyzuje a zaváhá, neví kam jít. Raven použije už tak osvědčený trik s pírkem a vede je do ložnice k zamčenému trezoru. Ta žena si je tak jistá, že tam nikdo šťourat nebude, že nechala klíček v zámku.

 Erik napjatě sáhne po klíči a otočí jím. Chvilka zaváhání stačí, aby Dan vzal věci do svých rukou a prudce trezor otevřel. Oba nad obsahem zalapou po dechu. Nejen, že tam jsou chybějící dárky a peníze na kapesné. Dan je přepočítá, je tam na halíř všechno, ale jsou tam i šperky jejich mámy. Dan mlčky vrátí peníze zpátky a trezor zavře.

„Omlouvám se Eriku. Tohle by mě nenapadlo,“ podívá se na bratra a vytáhne klíč.

„Mě také ne, pošeptal mi to jeden z andělů,“ usměje se Erik.

„Ty a ti tví andělé,“ usměje se Dan.

„Pojď, zosnujeme válečný plán, jak proti té barakudě bojovat,“ obejme Dan Erika.

„Myslím, že jsi právě urazil barakudy, Dane,“ odpoví mu Erik a Dan se zasměje. Usměji se na Ravena a vrátíme se na nebe, abychom zbytek příběhu sledovali odtamtud.

Dan

Jdu otevřít tátovi, který se vrací z půlročního pobytu v práci. Pracuje jako badatel v Egyptě na vykopávkách a různě po světě. Sepisuje o tom publikace, které jdou na dračku.

„Ahoj tati,“ usměji se. Barakuda zrovna dodělává večeři, takže jde tak akorát včas. Měla tu být i má přítelkyně, kterou jsem chtěl představit, ale když jsem si s ní o tom promluvil, řekla, že bude lepší, když to vyřešíme jen v kruhu rodiny a ona přijde druhý den. Bohužel jsem s ní musel souhlasit.

„Ahoj synku, jak jste se tu měli?

 „Dost se nám stýskalo, tati,“ objeví se za mnou Erik a obejme otce. Ani slovo o tom, proč nepsal. Osobně jsem všechny jeho pohledy a dopisy objevil v tašce barakudy. Hned poté jsme mu napsali dlouhý dopis, ale nic o tom, co jsme odhalili. Je mi líto, že otce přivítáme takhle. Koutkem oka postřehnu, že Zita to sleduje s nevolí a zlobou v očích. Erik měl pravdu.

Po přivítání a dárcích, které nám otec přivezl, si sedneme ke stolu.

„Tak jak se vám líbil tablet, co jsem vám poslal? Je to tam nejnovější výstřelek a je to úplně něco nového, co je v obchodě,“ usměje se.

„Je skvělý, jen je škoda, že jsi koupil jen jeden, ale to nevadí, s Danem se na něm střídáme a každý máme svůj účet,“ rozplyne se Erik. Zitě pořádně zaskočí.

„Vidíš to, dočetl jsem tu novou knihu, co nám táta poslal. Takže ti ji můžu půjčit, ale rozhodně ti nebudu říkat o čem je, abys z toho něco měl,“ uculím se. Zita polkne.

„Už se těším, můžeš mi půjčit na zítřek, ty hodinky, co nám táta poslal? Bohužel, si musím půjčit ještě dvě stovky, jestli ještě nějaké peníze máš. Vím určitě, že táta, nám peníze poslal, ale asi někam zapadly, že jsme celých 6 měsíců nic nedostali,“ usměje se na Filip, zatímco Zita zbělá jako vápno, táta ztuhne a otočí se na Zitu, přičemž třískne příborem o talíř.

„Co to má znamenat?“ otočí se na mě s Filipem a pak na Zitu.

„Bohužel to má znamenat to, co jsme řekli. Všechny dárky, které jsi nám poslal, jsme dostali jen po jednom, i když jsi nám vždycky posílal dva. Peníze na kapesné jsme nedostali od té doby, co jsi odjel. Naštěstí jsme si víc jak polovinu uložili. Všechno si uložila do tvého většího trezoru, který máš jako záložní, abychom o tom nevěděli a jsou tam i šperky naší mamky,“ vyložím karty na stůl.

Pokud by Zita zbělela ještě víc, nejspíš by byla průsvitná.

„To není pravda, klíč od toho trezoru vůbec nemám, nebyl tam!“ začne se bránit Zita s panikou v hlase.

„Myslíš tenhle, který jsem ze zámku vytáhl před třemi dny a který jsi marně hledala?“ ukážu jí ho. Skočí po něm jako vlk, ale táta je rychlejší a při tom srazí Zitu k zemi. Pak zamíří do ložnice. Zita běží v panice za ním a pak jen slyšíme hlasité mlasknutí facky. Postavíme se tak, aby nemohla utéct. Vyplatí se to. Zita se v panice vrhne po své kabelce. Filip se ožene, aby ji zadržel, a při tom shodí kabelku, která spadne na zem. Nevysypou se jen dopisy, ale vypadnou další šperky mámy. Otec za ní brunátní vzteky, zvedne telefon a zavolá policii.

To co se děje pak, snad ani nebudu popisovat. Faktem zůstává, že Zita je zatčena a vyjde najevo, že se tak ani nejmenuje, a je hledána ve třech státech pro podobné podvody a krádeže a je na její dopadení vypsána odměna. Tátu to úplně zdrtí, ale jsme tam my a pomůžeme mu zase na nohy. Myslím, že na ženy zanevře na dlouho. S Danou to necháme uklidnit, než ji představím, bylo by z toho jen peklo.

„Nebýt dvou andělů, dopadli bychom ještě hůř, protože bychom ji v čas neodhalili,“ pokouší se nás uchlácholit Erik.

„Andělé neexistují Eriku,“ podívá se na něho otec. Asi na zázraky přestal věřit.

„Opravdu ne?“ ozve se najednou z rohu pokoje a údivem mně a tátovi spadnou brady. Stojí tam dva andělé i s křídly, která mají složená. Jeden je má bělejší než sníh, druhý temnější než noc. Bělokřídlý v ruce svírá zlatý luk a na zádech má toulec s šípy. Oba se usmívají.

„To jsou ti dva, co jsem potkal!“ vydechne Erik.

„Já z toho mostu fakt nechtěl skákat, chodím tam přemýšlet,“ uchichtne se bělokřídlý.

„Dane, je nejvyšší čas, abys představil svoji přítelkyni, stojí za dveřmi a má strach zazvonit. Nebojte se, na vás dva a vaše partnery čekají hodně štěstí a lásky,“ usměje se, pokud se nemýlím, Amor a oba zmizí. Jen co se proberu z šoku, rozběhnu se ke dveřím a prudce je otevřu. Dana překvapeně zamrká.

„Pojď,“ popadnu ji za ruku a vtáhnu dovnitř. První co udělám je, že se omluvím, znovu, Erikovi, že jsem mu nevěřil a představím Danu.

„Víte, já byla ve skutečnosti vyslaná, abych vás pozvala k Vánočnímu stolu k nám. Mí rodiče vás chtějí poznat,“ zaraženě se podívá po obýváku.

„Počkej, vánoce jsou přece…“ začnu se bránit.

„Dneska Dane,“ usměje se Dana. Všichni tři se otočíme k nástěnnému kalendáři, který je ještě pořád na listopadu a pak do telefonu, kde se skví datum 24.12.

My jsme totálně zasklili Vánoce!

„Ale my nic nemáme, ani dárky, stromeček, ani nic, co bychom donesli,“ zvadne táta.

„Myslím, že vy sami budete takový dáreček a můžete nás třeba zase pozvat na Silvestra,“ usměje se Dana.

Kývneme na sebe. Nějaké dárky se v domě najdou a jdeme k mé přítelkyni oslavit Štědrý den.

„Tak trochu zmatek, na konec,“ baví se Raven vedle mě.

„Už jsem myslel, že budu honit ducha vánoc,“ bavím se.

„Ještě někde by měl zakročit duch Vánoc, miláčku,“ podívá se na mě významně. Zaváhám. Tolik zklamání,  co jsem na Vánoce zažil…. Pak si odhodlaně stoupnu a běžím domů, kde otevřu skříň, která dlouho zůstala zamčená, a kde uchovávám dárky, jež měly patřit bratrovi. Raven si může připsat ke cti, že se na ni nikdy nezeptal. Popadnu úplně ten první, vločku z křišťálu ze které byl Krean okouzlen a v pochybách se podívám na Ravena. Jen se usměje a kývne. S ním donesu dárek až na Kreanův práh, kde ho zanechám, cítím, že zrovna není doma. Raven vedle mého dárku dá talíř s cukrovím a ještě jeden s hroznem pro havrana a jdeme domů.

Krean

Trvá mi dost dlouho, než se vzpamatuji ze šoku, kterého se mi dostalo po nechtěném vyslechnutí rozhovoru mezi anděly a zachráněným klukem. Vůbec jsem nevěděl, že i Amor vnímá to, co se mi dělo. Ale opravdu toho litoval?

Protáhnu se na židli a zvednu se zpoza svého stolu, kde jsme měl dodělávky.

„Reine, jdeme domů,“ usměji se na svého havrana, který předstírá spánek a který hned povyskočí a rozletí se ke dveřím.

„Došly hrozinky,“ neřekne mi novinku.

„Ještě mi řekni, kdy naposled nedošly? No dnes máš smůlu, je zavřeno,“ zatahám ho za špičku křídla a on mi to oplatí mrzutým pohledem. Když dojdeme domů, zažiji další šok. Na rohožce mám talíř s cukrovím, Rein s hroznem a malý balíček. Znám ho, jednu dobu jsem ho vídal rok co rok, před mými dveřmi a je od Amora. Vždycky jsem ho vyhodil, abych ho další rok dostal, když se neobjevil, trochu mě to mrzelo. Jenže tento rok je něco jinak. Místo toho, abych dárkem mrštil do nejbližší popelnice, ho otevřu. Na obsah vytřeštím oči a opatrně vytáhnu křišťálovou vločku, kterou jsem obdivoval, když jsem byl dítě a dostal ji Amor.

Chodil jsem se na ni aspoň dívat. Tak, aby to nikdo nevěděl.

Na tohle nevím co říct. Opatrně vrátím vločku do krabičky a odemknu. Dám dáreček na stůl a vrátím se pro talířky. Cukroví dám na svůj talířek, Reinovi dám hrozno. Na talířky dám dva kousky dortu co mám vždycky na vánoce a s dárečkem vejdu do ložnice, kde mi v okně visí zvonkohra se srdíčky, luky a vahami. Na kraji mám pírka svých rodičů a amorovo. Zavěsím si mezi ně vločku a po chvíli s váháním sundám jedny křišťálové váhy a dám je do krabičky.

Když se vrátím do kuchyně, zjistím, že Rein ozobal půlku hrozna a u dortu je po kuličce.

„Pojď, půjdeme jim dát dáreček,“ zvednu balíček a talířek s dortem a hroznem. Rain přeletí na moje rameno a jdeme k Amorovi. Po jeho vzoru nechám vše na prahu a zmizím za rohem. Opatrně vykouknu, abych se neprozradil.

Přesně v tom momentě se otevřou dveře, vyjde Amor a rozhlídne se. Smutně sklopí hlavu, ale pak si všimne dárečků.

„Rave,“ hlesne, ve dveřích se objeví jeho manžel a podívá se na dárečky.

„Zdá se, že se zlobí o něco míň, myslíš, že tam je stejný dáreček?“ podá krabičku Amorovi a zvedne talířek s dorty. I z dálky vidím, jak se Amorovi klepou ruce, že není schopný krabičku otevřít. Nakonec se mu to podaří a zvědavě nahlédne. Zahlídnu šok, a když drobné váhy vytáhne, v očích se lesknou slzy štěstí.

Možná chtěl skutečně jen být se mnou. Raven se podívá mým směrem a udělá pohyb, jako když maže jednu čárku. Víc nic, ale stačí to, abych pocítil štěstí, to malé ptáče, které pro mě nikdy neexistovalo.

Otočím se a odejdu domů.

Možná někdy.