Tajný svět Akyry

Lovený lovec

Sedím na střeše, která je o něco víš než podkrovní pokoj, protější budovy, mám tak dokonalý výhled na bělovlasého kluka, který se chystá ke spánku. Zrovna vyšel nahý z koupelny, je to dokonalý pohled, kdybych nebyl démon, dodal bych, že pro bohy. Dívám se, jak se pomaličku utírá a začínám toužit po tom, aby to byli mé ruce, jenže to by bylo krajně nebezpečné, ten po kom toužím je démonobijec. Tedy pro nás tabu, ale zkuste to vysvětlit mému utrápenému srdci. Zvlášť, když se na něho pořád koukám ve škole, kde sedí přede mnou.

Dobře, uznávám, že pokušení jsme vynalezli my, ale který idiotský čert to vyzkoušel přímo na mě?! Dívám se, jak se obléká do bojového, v jeho podobě je to černá kůže se stříbrnými prvky. Zatraceně, setřu si slinu, která mě začala kapat z pusy, asi bych se měl pakovat, se svými zbraněmi je můj broučínek pěkně nebezpečný! I když nebylo by od věci ho trochu pozlobit. Stoupnu si a zmizím kvantovým skokem, mohl bych roztáhnout svá kožnatá křídla, ale tohle se mi zdá rychlejší a rovněž bezpečnější.

Zmizím jen natolik abych, viděl, kam půjde a sleduji ho. To jsem si mohl myslet, míří přímo do středu města. Co je důležitější, je to, že se s nikým nedá do kupy a jedná na vlastní pěst. Pěkně nebezpečná vycházka. Takový jsou nejrychlejšími adepty na zničení! Ale já mám zase pro změnu značně ulehčenou práci, je načase dát své touze prostor.

„Hledáš někoho, Salvene?“ zavrním svému démonobijcovi do ouška a rychle uskočím. Právě včas, protože se v momentě ožene svým dvoubřitým mečem. Nechápu, proč ho pořád tahá, daleko jistější je broušený kotouč z litého stříbra, ten nás dokáže zabít se stoprocentní jistotou.

„Jak to, že mě znáš, démone? Rozhodně jsme si nepotykali,“ podívá se na mě vražedně.

„Oh opravdu? To je neskutečné, já bych řekl, že jo,“ uculím se. Ještě že mě nepoznal, i když v mé démonické podobě by mě neměl poznat, vypadám úplně jinak, než když jsem školák.

„Tak fajn, chceš provokovat? Jak chceš, napřed vyřídím tebe a pak půjdu na zátah,“ ušklíbne se.

‚Cože?  Anti-démonický zátah je už dnes? To pro nás nevypadá dobře!‘ rychle zapřemýšlím, co dělat a pak zareagují nouzovým signálem. Zároveň skočím dozadu, protože můj koloušek se ožene tím svým mečíkem.

„Nemyslí si, že jsi tímhle drobným hvizdem někoho varoval. Den před tím jsme všude namontovali pohlcovače zvuku,“ ušklíbne se Salven.

„Úžasné Salvene, my je po vás zase demontovali,“ zašklebím se. To že to zabralo celou noc, zatímco jim pár hodin, se zmiňovat nebudu. Jeho úšklebek zamrzne ve vzduchu.

„Jak jste to mohli demontovat?“ nechápavě na mě civí.

„Většinu jsme nejspíš totálně zničili, ale nám to nevadí,“ zachechtám se. Salven na mě chvíli nevěřícně civí, než pěkně zaskřípe zuby, pak pro něco sáhne do kapsy. Uhodnu, že je chce varovat a rychle skočím po jeho vysílačce, kvantovým skokem jsem hned pryč.

„Vrať mi to zloději!“ zařve za mnou Salven.

„Tak si pro to pojď, Salvene, ale varuji tě, máš jen hodinu, abys to získal zpátky, jakmile odbije půlnoc, budeš zcela v mé moci,“ udělám z honičky hru. Uvidíme, jestli výzvu přijme, přijme, což mě docela překvapí. Vrhne se na mě jako slepý býk při toreadorských oslavách. Stejně tak snadno se mu uhýbá. Stejně se mu nějakým záhadným způsobem podaří mě zahnat do kouta, zrovna natahuje ruku po vysílačce, když začne odbíjet půlnoc.

„Prohrál jsi,“ ušklíbnu se a lehce mu zabavím zbraň. Salven nejspíš nemá v úmyslu naši dohodu dodržet, protože začne zdrhat. Rozhodně si tu potvůrku nenechám zdrhnout a skočím po něm, vezmu ho kolem pasu a v dalším okamžiku roztáhnu křídla.

„Salvene!! Okamžitě ho pusť, ty zrůdo!“ zaslechnu zezdola a podívám se tam. Je tam Salvenuv starší brácha a zrovna se rozmáchl a pouští stříbrné kopí. Tohle nevypadá dobře. Sice co nejrychleji uhnu, ale i tak kopí proletí ramenem a křídlem. Málem Salvena pustím, zvlášť když sebou pořádně mydlí. Po chvíli ho musím omráčit, jinak by sletěl z pěkné výšky do řeky, která by se rozhodně při dopadu změnila v beton. Doletím k sobě do pokoje a jeho hodím na postel.

„Schytal jsi to pěkně,“ ušklíbne se André. Démonický brácha, je asi o třicet let starší než já.

„To jsi mi to přišel říct? Já to asi nevím,“ ušklíbnu se a rychle spoutám Salvena a pevně mu zavážu oči.

„Bude kousat,“ ujistí mě.

„Já už mu to z hlavy vyženu,“ ušklíbnu se a sundám si košili. V zrcadle zkontroluji ránu. No křídlo se bude hojit nějaký ten pátek a o rameno se kopí jen otřelo.

„Dobře Rafaeli, nechám to už na tobě,“ ušklíbne se André a vypadne z pokoje. Rafael, slyšeli jste už dementnější jméno pro démona?! To spískala máma, protože to ona mě pojmenovala bez toho, aby kdy zjistila, že jsem vlastně démon. Žila v naivní představě, že táta je právník. Byla silná katolička a to jí v krvi kolovala také démonická krev! Tátu tenkrát málem skolil infarkt, ale už se s tím nedalo nic dělat. Tak jsem se stal terčem posměšků pro sourozence i celé peklo. Naštěstí o pár let později už se nikdo neodvážil se mi smát, protože v opačném případě se válel ve vlastní krvi. Jen sourozenci, to občas používají ve škádlení, i když mi dávno říkají, Raf.

Ošetřím si rameno i křídlo a nechám křídla zmizet, pak se pustím do svlékání mého králíčka. Sice jsem ho několikrát nahého viděl, ale takhle zblízka to zaručeně překonalo tu dálku, je rozkošný!

Probudím se s mírnou bolestí hlavy a rozladěně cuknu rukama. Nic se nestane. Zamračím se a znovu cuknu rukama.

„Máš to marný, ty provazy by tě měli udržet na místě,“ ozve se pobavený hlas. Ztuhnu, protože se mi v momentě všechno vybaví. Prudce otevřu oči do temnoty a zpanikařím.

„Máš na očích šátek, proto nic nevidíš,“ uklidní mě ten samý hlas. ‚Kde jsem ho jen slyšel?‘ projede mi hlavou. Někde určitě.

„Proč jsem přivázaný?“ zeptám se a nastražím uši.

„Moment, jsi přivázaný…překvapení… jsi můj zajatec,“ zasměje se hlas. To jsem se toho dozvěděl. Zatraceně, teď zněl zase úplně jinak, takže vím zase velké… no nic, však já na to přijdu.

„A co se mnou hodláš dělat? Užívat si se mnou do skonání světa?“ procedím skrz zuby. Zmetek.

„No on to zase není tak zlý nápad…“ zauvažuje ten zmetek. Fajn, tohle fakt byl hodně hloupý nápad ho na to přivést.

„To se neodvážíš,“ vloudí se do mého hlasu panika. Zatraceně, kdyby to byl Rafael, můj spolužák, nebránil bych se ani náhodou.

„A kdo mi v tom zabrání?“ ušklíbnu se a prsty přejede po mém, nahém!!!!, těle. Zděšením zatajím dech, když na něm ucítím polibek. Je to tak příjemné, že zatajím dech a vzdychnu. Kruci!

Cítím, jak mi olízne bradavku a mé tělo se v agonii prohne k němu. Tohle nemůže být normální!

„P…př… ahhh  přestaň,“ zasténám, ale čím dál víc cítím, že mě mé tělo zrazuje.

„Opravdu? Nezníš jako bych měl skutečně přestat,“ ozve se démon pobaveně a dál pokračuje, dokud nejsem na hranici zoufalství, potom si ten zmetek dovolí mě nechat!

„Co si, kurva, ke všem rarachům myslíš, že děláš?“ zaječím na něho vztekle.

„Poslouchám tvé přání a nechávám tě,“ odpoví mi pobaveně. Ten hajzl se tím baví!

„Okamžitě dodělej, co jsi začal nebo jak se osvobodím, ponořím tě do svěcené vody!“ zaječím vztekle. Ani si k čertu neuvědomuji, co křičím, zatraceně nemůžu být při plném vědomí, co do mě nastrkal?!

„A víš to určitě?“ zavrní mi u ucha jeho hlas a mnou projede jemné brnění.

„Naprosto,“ odpovím pevně. Démon mě škádlivě kousne do ucha a znovu na sobě ucítím jeho ústa. Po nějaké době mi roztáhne nohy a pronikne do mě. Připravím se na bolest, protože mě nepřipravil, ale místo toho, i když je tak velký, cítím jen plnost a celistvost. Nechápu to! Slastně zasténám a vyrazím proti němu.

Promilujeme celou noc, abych se ráno probudil ve své vlastní posteli!

Byl to jen sen? Sednu si a cítím, že ze mě něco vyteče. Dojde mi, že nejspíš ne a vyrazím rychle ke sprše. Pak rychle převleču postel a v sedm s taškou vyrazím dolů na snídani. Všichni se na mě podívají jak na ducha.

„Kde ses tu ke všem čertům vzal?! Na vlastní oči jsem viděl, jak tě jeden unáší, dokonce jsem mu prosekl rameno a křídlo!“ zařve na mě Seven.

„To se mě ptej! Já se prostě ráno probudil ve své posteli,“ pokrčím rameny. Všem spadne brada.

„Jak můžou vědět, kde bydlíme?“ zeptá se nechápavě otec oči rozšířené děsem.

„No tak počkej, kdyby věděli, kde bydlíme, proč nás už dávno nenapadli?“ zeptá se Seven, nad kterou zahloubáme všichni.

„Ale pak mi vysvětli, jak jsem se ocitnul v posteli?“ podívám se na bratra, který jen pokrčí rameny a mrkne na mámu.

„Byla jsem celou noc vzhůru a po svých rozhodně nepřišel,“ odpoví na nevyslovenou otázku. Tak to je záhada za pakatel! Hloubáme nad tím celou snídani, než musím do školy. Jen co vejdu do třídy, pořádně se rozhlédnu a zabořím na prázdné místo Rafaela. Zamračím se. Už tu měl dávno být!

„Proč stojíš ve dveřích?“ ozve se za mnou jeho hlas.  Ohlédnu se a přistiženě zrudnu, otevřu pusu, abych se omluvil, ale nevyjde ze mě ani hlásek, tak ji radši zavřu a rychle vpadnu do třídy.

„Zatraceně Salvene vzpamatuj se nebo si bude myslet, že jsi do něho zabouchnutý,“ zavrčím si pro sebe.

„A jsi do mě zabouchnutý?“ zeptá se Rafael za mnou. Nejradši bych si v ten moment ukousl jazyk!

„Co to blábolíš? Proč bych do tebe měl být zabouchnutý, jsi kluk ne?“ otočím se k němu, ale výš, jak na rozepnutý knoflík u krku se nepodívám.

„Podle tebe se jedno vylučuje s druhým?“ ozve se v jeho hlasu pobavení.

„Ne to rozhodně ne, ale nemusí to být pravidlo ne?“ kouknu se o centimetr výš. Brada to je to dobré místo! Tak pěkně tvarovaná, zaoblená, jen dát na ni polibek… co to plácáš, ty idiote!

„Ty jsi začal o té zamilovanosti či zabouchnutosti ne?“ připomene mi klidně.

„A ty máš uši jako netopýr ne?  Ty by ses mohl přidat těm zatraceným démonům,“ prsknu.

„Co máš proti démonům?“ zamračí se Raven. Na obličej se mu nedívám, ale jasně to slyším z jeho hlasu.

„Kromě toho, že vraždí lidi na potkání? Vůbec nic,“ odseknu. Tohle téma se mi nelíbí!

„Jistě jako lidé co? Sérioví vrazi jsou jen vymyšlení, jen se všechno hází na démony. Kdyby ti chtěli vyhladit lidstvo, nezabráníte jim v tom,“ setře mě a pak mě mine. Zůstanu zírat na místo, kde stál. Proč se jich, k čertu, tak zastává?

„Ty se s nimi tak bratříčkuješ?“ zeptám se ho jedovatě.

„Rozhodně nejsem sám, že. A rozhodně si nemyslím, že by ostatním ublížili,“ sjede mě. Na to nemůžu říct ani popel! Mlčky si sednu do své lavice a neodvážím se ohlédnout. O přestávce vystřelím ze třídy a zuřivě se rozhlížím, oči se mi zastaví na skupince, ano jeden z nich je určitě démon, ještě neumí dokonale zatáhnout auru, ale jak vidno, ostatní si toho nevšimli. Nebo je jim to spíš jedno, dojde mi šokovaně, když jeden z party osloví démonku úplně normálně, Demone. Ještě napůl zmrzlého šokem mě obejde Rafael a jde k té skupině. V dalším momentě utrpím další šok, Rafael k nim dojde a ten démon mu skočí kolem krku, ještě si z něj dělá kvůli něčemu legraci a ostatní se taky baví a ne málo! Po tváři mi steče slza, rychle se obrátím a vyrazím opačným směrem. Cítím opravdovou nenávist k tomu skrčkovi, co po něm skočil! A ten zmetek se klidně nechá!!

 Vrátím se do třídy chvilku po zvonění, k učiteli brebtnu něco jako nevolnost a zapadnu do lavice. Je mi zle. Proč kluk, který se mi líbí, musí být zadaný?! A jako by to nestačilo ta noc včera… proč jsem byl k čertu tak povolný?!

Snažím se na to nemyslet a soustředit se na výuku, jde to tak skvěle, že si z látky pamatuji naprostou nulu a jak mi tam štrachá v mysli ten obrázek démona s Rafaelem, přeslechnu dokonce i zvonění.

„Ty nejdeš na tělocvik?“ zeptá se mě Raven a s taškou přes rameno. Zmateně se na něho podívám.

„Ono zvonilo?“ zeptám se zaskočeně.

„Jo dokonce na poslední hodinu,“ ujistí mě pobaveně Rafael. Rychle zkontroluji čas a zakleji, promarnil jsem celý den a v žaludku mi zpívá. No nic. Rychle spakuji věci a valím za Rafaelem, který už je pryč. Proč by na mě také čekal, že. Do šatny dojdu v momentě, kdy je Rafael svléknutý do půl těla, má svalnaté tělo k pomilování, dojem kazí jen obvaz na rameni…

„Co se ti stalo?“ zeptám se ho. Ve mně začne klíčit strašlivé podezření. Rafael nemůže být démon!

Podívám se přes rameno na Salvena. Přímo v momentě, kdy se mu zorničky zúží podezřením. Zatraceně taky jsem měl být rychlejší!

„Nehoda,“ odvětím a natáhnu si triko.

„Jaká nehoda?“ zavrčí Salven.

„Ty jsi snad jediný ze třídy, který netuší, že je Rafael démon,“ ozve se pobaveně spolužák. Zatraceně, takhle mi vrazit kudlu do zad. Trvá jen několik vteřin než to Salvenovi všechno dojde.

„Ty zatracený bastarde,“ zasyčí na mě vztekle. Ne že bych si to fakt nezasloužil.

„Proboha ty děláš, jako by démoni mohli za všechno, odhoď předsudky,Salve,“ napomene ho spolužák, který na mě prozradil, že jsem démon. Jen já a Salven víme, proč je tak vzteklý! Včera jsem si sice užil, ale nenasytil se ani ze zlomku, jak jsem doufal, spíš naopak hlad po něm ještě víc stoupnul.

„Mohl jsi odmítnout,“ připomenu mu měkce, jeho prosby o pokračování byli spíš rozkazy!

„Jistě to mohl. Teď se na lov těš ty Rafaeli,“ zavrní jako kocour a projde kolem mě, aby se převlékl. Zatraceně, mám z toho hodně blbý pocit. Celý tělocvik jsem jako na trní a po škole taky.

Tak utekli dva dny a je tu víkend, naši jeli na návštěvu k příbuzným. Doma zůstal jen brácha a u něho mám pocit, že doma dlouho nezůstane. No tak nic, nevadí mi být sám, tedy normálně ne, ale teď když nade mnou trčí Démokluv meč v podobě Salvora… no můžete si to domyslet sami. Mrknu z okna, kde se stmívá.

„Brácho, jdu ven,“ strčí hlavu do dveří André. Je nějak vyfešákovaný na venek

„Chceš někoho sbalit?“ pozvednu obočí.

„Tak ošklivé slovo, ale jo jdu na rande, i když ten druhý o tom ještě neví!“ vyplázne na mě jazyk a zmizí. Nechtě se musím smát. Jen co dole klapnou dveře, zívnu a zavřu oči. i démoni bývají unaveni jasné? Nejspíš usnu, protože pak si nic nepamatuji do doby, kdy mě někdo přejede ústy po rtech. Vztekle otevřu oči a cuknu rukama, které se ani nehnou no super. Podívám se na toho, kdo mě zajal a vyvalím oči. Není to nikdo jiný než Salven ve spodním prádle. Je k nakousnutí.

„Heh?“ vyvalím oči.

„No ahoj, tak jak se ti to líbí?“ pozvedne Salven obočí.

„Ty se mi rozhodně líbíš, to mě hodláš mučit?“ zeptám se ho klidně.

„Rozhodně, jak ty mě naposled,“ ujistí mě Salven. Z toho se mi rozběhnou mravenci po zádech.

„Nebyl jsi ty náhodou proti démonům ještě nedávno?“ podívám se na něho s podezřením. Zamyslí se.

„Jo to byl, ale to jsem ještě nevěděl, že jednoho miluji, tak jsem si řekl, že zkusit se má všechno. No každopádně jsou skvělí milenci,“ uculí se Salven. Z toho proslovu mě začal cukat koutek žárlivostí.

„Který hajzl se tě dotknul? Rozpářu ho jako hada,“ zavrčím, až se skoro rozsypou zdi.

„Ty jsi vrahounek, nejspíš ti to budu muset vyhnat z hlavy, nerad bych spal s mrtvolou,“ uculí se a začne mě hladit. Usilovně se na něj snažím mračit, což není zrovna nejjednodušší už z toho důvodu, že ve mně jeho prsty rozechvívají mé svaly vášní a očekáváním. Ještě chvilku to bude dělat a nejspíš se začnu modlit!

„Nechej toho, nemůžu přemýšlet,“ zaskřípu zuby.

„Nikdo po tobě nechtěl, abys přemýšlel, jestli jsi to ovšem někdy zvládal,“ uculí se Salven. Ten zmetek zajisté ví, jaký to má na mě efekt. Skoro zasténám, když mi přejede po bradavce.

„Parchante,“ zavrčím. Salven se jen zasměje a olízne mi bradavku, tentokrát se neovládnu a vykřiknu. Salven po mě vítězně hodí pohledem a začne mě všelijak laskat, líbat a jemně tahat zoubky za bradavky, netrvá dlouho a mám pocit, že zešílím. A když si pomyslím, že ještě neskončil, naskočí mi husí kůže a má proč, protože tohle je teprve začátek. Vzápětí mi svým hbitým jazýčkem začne skenovat tělo, občas to lehce zašimrá, občas přivede takovou rozkoš, že skoro vykřiknu a pár výkřikům se ani nesnažím bránit.

Skoro zešílím, když jazýčkem dojde k podbřišku a jazykem mi obkrouží penis. No dobře netuším, kdy mě svlékl a rozhodně je mi to jedno, ale jestli tohle bude trvat ještě chvíli, tak nejspíš zapomenu, jak se jmenuji. Salven, rozhodně netrpí stydlivostí a dráždí mě, jak jen může. Už si myslím, že budu vítat své příbuzné v pekle, když se nade mnou skloní a vzápětí zjistím, že se nořím do něj. Tohle je vážně o rozum, ani netuším, kdy se svléknul, rozhodně bych si to nenechal ujít! Chvíli s vypětím všech svých svalů počkám a pak přirazím proti němu, potěší mě, když zasténá.

„Tohle jsme si nedomluvili,“ vyrazí se stenem.

„Jo to máš pravdu,“ uculím se a uvolním si ruky z provazu. Vázat moc dobře neumí. Taky mi dalo dost práce nedat na sobě nic znát a vymotat se z nich. Chytnu ho a přetočím pod sebe.

„Hej!“ zaskučí zklamaně.

„Hmm,“ máš něco proti tomu?“ pohnu se v něm. Salven zasténá a pohne se proti mně, nejspíš ne. Začnu do něho přirážet, prostě se to nedá vydržet a o chvíli později oba vyvrcholíme. Políbím ho a nechám odpočívat.

„Zajímalo by mě, co tvůj otec řekl, že chceš chodit s démonem, nebo to ještě neví?“ zeptám se ho.

„Ví, nemáme mezi sebou tajemství. Běsnil hůř než Satan v ráži. Dalo mi dost práce ho přesvědčit, že všichni nejsou zlí. Ale nakonec to skousnul, nebo se aspoň snažil. Nakonec se mi z něj i podařilo dostat proč vás tak nenávidí,“ zavrní a políbí mě na krk. Skoro zapředu.

„Tak proč?“ zeptám se.

„Má v sobě i krev démonů,“ uculí se Salven. Tak to je hodně zajímavé! No uvidíme, co se s tím bude moct dál dělat, rozhodně ho musím přesvědčit, že ne všichni démoni jsou kreatury, i když pár nás takových skutečně jsou. Na to je ovšem strašně moc času potom. Usoudím a znovu se vpiji do rtů Salvena.